Náš domov, naše rodina
Půst a modlitby za Emmu
Autorka žije v regionu Hovedstaden v Dánsku.
Když naše dcera vypadla z okna, pomyslela jsem si, že se naplnily mé největší obavy.
Fotografie © iStock/Thinkstock
Naše rodina se právě vrátila z báječné dovolené. Po večeři jsem nechala naše dvě děti, čtyřletého Markuse a tříletou Emmu, hrát si v horním pokoji našeho bytu ve čtvrtém patře. V Dánsku máme klasická okna s otevíracími křídly. Obvykle máme okna zavřená, ale tentokrát jsme je nechali lehce pootevřená, aby mohl byt během naší dovolené trochu větrat.
Když jsem po večeři umývala nádobí, najednou jsem vytušila, že se stalo něco hrozného. Vběhla jsem do obýváku zrovna v okamžiku, kdy Markus sbíhal ze schodů. Strachy celý bez sebe křičel, že Emma vypadla z okna – z okna ve výšce asi 12 metrů nad betonovým chodníkem. Když jsem sbíhala dolů po schodech, opakovaně jsem volala Emmino jméno. A pak jsem uviděla svou holčičku, jak leží na chodníku bez známek života. Když jsem ji zvedla, byla úplně bezvládná a já si pomyslela, že se naplnily mé největší obavy. Manžel, který za mnou vyběhl ven, ji vzal do náruče a okamžitě jí dal kněžské požehnání.
Sanitka přijela rychle a já s Markusem jsme se společně pomodlili, zatímco se záchranáři věnovali Emmě. Zanedlouho jsme byli všichni v sanitce ujíždějící do nemocnice.
Na jednotku intenzivní péče brzy dorazili ostatní členové naší rodiny, kteří nás přišli podpořit. Markuse jsme poslali domů k příbuzným a já s manželem jsme zůstali, protože jsme o Emmině stavu stále ještě nic nevěděli.
Po nějaké době, která se nám zdála jako celá věčnost, za námi konečně přišel jeden z lékařů a začal se nás vyptávat na podrobnosti nehody. Řekl, že pády z takových výšek mívají obvykle za následek vnitřní zranění, a existuje jen malá šance na přežití. Emma měla zlomenou pánev a otřes mozku, ale oděrky, které si přivodila, byly pouze povrchové. Lékař prohlásil, že ji musel zachytit anděl.
To, že Emma přežila, byl opravdu zázrak, ale kvůli úrazu hlavy byla dosud v bezvědomí. Manžel a dva blízcí přátelé dali Emmě znovu kněžské požehnání. V něm jí bylo slíbeno, že se zcela uzdraví, aniž by utrpěla jakékoli trvalé následky, a že toto celé pro ni bude v životě pozitivní zkušeností. Pociťovala jsem neskonalou vděčnost za moc kněžství. Mé úpěnlivé prosby, které jsem celý večer vznášela, byly vyslyšeny.
Za čtyři dny se Emma probrala z kómatu. Během těchto čtyř dnů se za ni přátelé, členové Církve a další modlili a postili. Pociťovala jsem, jak mě obklopují modlitby věrných Svatých a jak posilují naši rodinu. Měla jsem pocit, jako kdyby mě Nebeský Otec objal ve své náruči a naplnil mě útěchou.
Celý náš kůl se den předtím, než se Emma probrala, postil. Věříme, že Nebeský Otec naše modlitby vyslyšel a to, že se Emma probrala z kómatu, bylo přímým důsledkem tohoto půstu. Pak už se uzdravovala rychle. Za dalších pět dnů od nehody poprvé promluvila a o devět dnů později byla z nemocnice propuštěna. Musela být pět týdnů na vozíčku a potom jsme mohli začít s rehabilitací.
Asi měsíc po nehodě mi kvůli zvedání Emmy vypověděla službu záda. Přepadl mě pocit nejen fyzické, ale i duchovní bezmoci. Jak se o ni budu schopna dál starat?
Jednou v noci byl pocit naprosté bezmoci už nesnesitelný. Vyšla jsem z domu a našla si v parku lavičku, kde jsem se asi hodinu modlila k Nebeskému Otci. Poprvé v životě jsem pocítila, jak mě naplňuje zázračná moc Spasitelova Usmíření. Po této modlitbě ze mě byly sejmuty všechny bolesti a zármutky, které jsem nesla; všechna má břemena mi byla odňata. Emma byla dál na vozíčku a já jsem se dál léčila se zády, ale měla jsem sílu vytrvat.
O rok později již Emma běhala, smála se, vyprávěla příběhy a přemýšlela jako každé jiné čtyřleté dítě.
Víme, že máme milujícího Otce v nebi, který se o nás stará a zná nás osobně. Ví, jakými obtížemi procházíme. Nikdy nebudu pochybovat o zázracích, jež nám dává skrze modlitbu, půst a kněžská požehnání.