Zamyšlení
Melvina poslední večeře
Autorka žije v Utahu v USA.
„Chtěla bys zkusit přijmout svátost?“ zeptala jsem se své umírající maminky.
Ilustrace Christopher Thornock
Moje matka se dožila 92 let a nedávno zemřela. Byla v nemocnici, když lékaři rozhodli, že už pro ni nelze udělat nic jiného, než jí poskytnout co možná největší pohodlí do doby, než zemře.
Zatímco probíhaly přípravy na její převoz domů, do pokoje vstoupili dva bratří z místního sboru a zeptali se mě, zda by má matka chtěla přijmout svátost. Nejprve jsem odpověděla: „Ne, děkuji.“ Pro maminku bylo těžké polykat. Poté jsem řekla: „Když o tom tak přemýšlím, dovolte mi, abych se jí zeptala.“ Sklonila jsem se blízko k jejímu uchu a řekla jsem: „Jsou tady dva nositelé kněžství. Chtěla bys zkusit přijmout svátost?“ Slabým, ale jasným hlasem odpověděla: „Ano.“
Po požehnání svátosti jsem z podnosu vzala kousek chleba, oddělila jsem z něho malý drobek a opatrně jsem jí ho vložila do úst. Nějakou dobu ho žvýkala a já jsem se mužům tiše omluvila za to, že to déle trvá. Ujistili mě, že jim to nevadí. Po druhé modlitbě jsem vzala malý plastový kalíšek s vodou a přiložila jsem jí ho ke rtům. Vypila jen malý doušek, ale byla jsem překvapená, jak snadno ho spolkla.
Bratřím jsem poděkovala a oni odešli do dalšího pokoje. Maminka přibližně hodinu poté pokojně zemřela.
V následujících dnech jsem si uvědomila, že mi bylo umožněno sdílet s maminkou velmi posvátnou chvíli. Poslední věc, kterou v tomto životě vykonala, bylo to, že přijala svátost. Poslední slovo, které pronesla, bylo „ano“ – ano, které vyjadřovalo souhlas s přijetím svátosti, s obětováním zlomeného srdce a zkroušeného ducha (viz 3. Nefi 9:20), s tím, že na sebe vezme jméno Ježíše Krista a slíbí, že na Něho bude vždy pamatovat, souhlas s přijetím Jeho Ducha. To poslední, co prošlo jejími rty, byly symboly svátosti.
Jak sladce jí poslední večeře musela chutnat! Přestože byla příliš slabá na to, aby se pohybovala nebo mluvila, jak obživena se musela cítit v Kristu! Jak velkou vděčnost asi pociťovala za Jeho vykupující a uschopňující moc, která ji přenesla posledními chvílemi jejího putování ve smrtelnosti a dala jí naději na věčný život!
Kéž jsme všichni každý týden, když přijímáme svátost, vděční za příležitost obnovit své smlouvy a pociťovat odpuštění a milost, zatímco budeme usilovat o to, abychom se stali ve větší míře takovými, jako je náš Otec v nebi a Jeho Syn, Ježíš Kristus. Pak pro nás chléb a voda mohou být takové, jaké musely být pro mou maminku, „sladší nade vše, co je sladké, … a ryzí nade vše, co je ryzí“ (Alma 32:42).