Síla vytrvat
Autorka žije v Utahu v USA.
Měla jsem zlomenou nohu a zlomené srdce, a potřebovala jsem uzdravit. Naděje mi pomohla to zvládnout.
Asi měsíc před mými 16. narozeninami jsme s rodinou vyrazili autem na výlet přes celé Spojené státy, abychom navštívili některá místa spojená s historií Církve. Nevadilo mi trávit tolik času v autě, protože s naší rodinou to byla vždy zábava. Vzpomínám si, jak jsme druhý den po návštěvě Winter Quarters v Nebrasce nastoupili do auta. Lilo jako z konve. Sedla jsem si dozadu, vzala si přikrývku, schoulila se do klubíčka, a zatímco jsem poslouchala, jak prší, usnula jsem.
Pak si pamatuji jen to, že jsem měla pocit, že se nekontrolovatelně otáčím kolem dokola. Později jsem se dozvěděla, že naše auto dostalo na mokré vozovce smyk a narazilo do betonového mantinelu pod nadjezdem. Mlhavě si vybavuji, jak mi někdo říká, že mám zlomenou nohu a že mě vezou na operaci.
Krátce po operaci, když jsem ležela v nemocnici, vstoupil do mého pokoje tatínek. Sedl si vedle mě na lůžko a vzal mě za ruku. Nějak jsem již předem tušila, co se chystá říci.
„Zlatíčko,“ řekl, „víš, kde jsi?“
„V nemocnici,“ odpověděla jsem.
„A víš, co se stalo?“
„Měli jsme autonehodu.“
„A řekl ti někdo o zbytku rodiny?“
Odmlčela jsem se a pak odvětila, že ne.
Řekl, že každý se z toho dostane – kromě maminky. Ta nepřežila.
Čekala jsem, že okamžitě pocítím zdrcující zármutek, ale to se nestalo. Přes počáteční šok jsem z nějakého důvodu pociťovala klid, láskyplný pocit, že mohu důvěřovat Bohu, že vše bude tak, jak má.
Zatímco jsem ležela v nemocnici, vzpomněla jsem si na jedno místo spojené s historií Církve, které jsme navštívili dva dny před nehodou – soutěsku Martin’s Cove ve Wyomingu. Mnoho pionýrů tam zemřelo v důsledku hladu a kvůli sněhu a mrazivému počasí. Vzpomněla jsem si, jak jsem se dívala na kameny nakupené na hrobech a myslela jsem na to, kolik víry museli zbývající pionýři mít, aby se znovu chopili ručních vozíků a pokračovali v cestě. Onen příběh na mě velmi zapůsobil. Když jsem o tom zážitku přemýšlela, uvědomovala jsem si, že pionýři vytrvali a že já budu muset vytrvat také – včetně toho, abych byla silná kvůli mladším sourozencům.
Můj počáteční pocit klidu a pokoje ve mně přetrvával další týden a půl. Čtvrtého července jsem seděla na invalidním vozíku a sledovala přes nemocniční okno ohňostroj, když v tom mi to došlo – maminka byla pryč. Nebude na slavnosti spojené s dokončením mého studia na střední škole. Nebude se mnou, až v chrámu obdržím obdarování. Nebude na mé svatbě. Byla pryč.
A právě pak to vše začalo být hodně těžké. Bolest v noze byla veliká a já neměla žádnou chuť k jídlu. Dívala jsem se na televizi, aniž bych sledovala, co v ní dávají, a většinou jsem jen spala. Rodina si o mě dělala starost, protože jsem moc neplakala.
O mnoho více slz jsem však prolila poté, co jsme se nakonec vrátili domů do Oregonu – do prázdného domu. Najednou jsem musela převzít některé maminčiny zodpovědnosti a moji sourozenci u mě často hledali útěchu. Snažila jsem se být kvůli nim silná. Ale nebylo to jednoduché.
Vrátit se do školy bylo náročné. Každý se o nehodě už doslechl, a pokud ne, dozvěděl se to, když mě učitelé představovali jako tu dívku z autonehody. Cítila jsem se osaměle.
Obzvlášť těžké bylo, když se tatínek devět měsíců po smrti maminky znovu oženil. Věděla jsem, že nevlastní maminka bude pro naši rodinu dobrá a že ji potřebujeme, ale bylo obtížné se s tím srovnat.
Ale ne všechno bylo během této doby ponuré. Pociťovala jsem hodně lásky od svého Otce v nebi, od rodiny a svých církevních vedoucích. To, co mi pomohlo se po nehodě uzdravit a jít dál, byla snaha dělat jednoduché věci, které posilovaly mou víru. Každý den jsem před spaním strávila hodinu tím, že jsem si v šatním přístěnku četla písma, modlila se a psala si deník. Tam, v soukromí té místnůstky, jsem nemusela být kvůli sourozencům silná. Mohla jsem se vyplakat, kolik jsem potřebovala, a vylévat srdce Bohu. Říkala jsem Mu, jak přesně se cítím a jak moc mi maminka chybí. Díky mnoha láskyplným milosrdenstvím, která jsem pocítila, vím, že mi naslouchal. Onen šatní přístěnek se pro mě stal posvátným místem.
Tyto prosté věci, které jsem dělala, mi pomohly zůstat v kontaktu s Bohem namísto toho, abych Ho odstrkovala a zahořkla. Nevnímala jsem onu nehodu tak, že Bůh ublížil mé rodině. Pociťovala jsem více síly být trpělivá a podrobit se Jeho vůli a navzdory těžkému období kráčet kupředu. A některé dny byly opravdu těžké.
Poté, co se tatínek znovu oženil, jsem chtěla být pro sourozence dobrým příkladem a zcela jistě jsem nechtěla chovat negativní pocity vůči nevlastní mamince, a tak jsem dál důvěřovala Bohu. Jedna z činností v brožurce Osobní pokrok se zaměřovala na snahu vytvořit doma lepší atmosféru prostřednictvím toho, že budu dva týdny posilovat vztahy se členy rodiny. Cílem v podstatě bylo snažit se chovat více jako Kristus a projevovat lásku svými skutky. Rozhodla jsem se to vyzkoušet a nevlastní mamince sloužit.
V naší spojené rodině zůstávalo po jídle hodně nádobí. A tak jsem začala právě tím. Když jsem své nevlastní mamince dva týdny sloužila, pocítila jsem, že jsem schopná mít ji ráda a být trpělivá, přestože jsem z dané situace nebyla nutně nadšená. Jen to, že jsem se soustředila na to, abych jí sloužila, mi pomohlo překonat obtížné období, protože jsem pociťovala, že Duch je se mnou.
Stále ještě nerozumím všemu ohledně toho, proč se naší rodině tato nehoda stala, a některé dny jsou pro mě i nadále těžké. Ale podobně jako pionýři i já vkládám důvěru v Boha a získávám sílu vytrvat.