Jak porozumět sebevraždě – varovné signály a prevence

Kenichi Shimokawa, PhD

Japonská kancelář Rodinných služeb SPD

Když bylo Kevinovi 16 let, jeho rodiče si prošli rozvodem. Přibližně v téže době přestal brát léky proti epilepsii, které pomáhaly stabilizovat jeho náladu. Aniž by věděl, že trpí bipolární poruchou, začal zažívat paranoiu, vysilující mánii a těžké deprese. Léky nezabíraly. Dostal se do situace, kdy ho vše natolik unavovalo, že se rozhodl ukončit svůj život, aniž by někomu o svém úmyslu řekl.

Kevin popisuje den, kdy se pokusil vzít si život, takto: „Plakal jsem. Byl jsem tak nesmírně unavený, tak citově vyčerpaný. Díval jsem se na lidi a přál jsem si, aby se mě někdo, kdokoli, zeptal: ‚Jak ti je?‘ Přestože jsem si to přál, [v hlavě] jsem slyšel hlasy, které mi říkaly: ‚Musíš zemřít.‘ … Celou dobu jsem sám sebe prosil, abych [to nedělal], ale ty hlasy byly příliš silné, nedokázal jsem jim vzdorovat.“¹

Je tragické, že si jeho utrpení nikdo nevšiml. Přesvědčen, že o něho nikdo nemá zájem, se pokusil o sebevraždu – ale zázračně přežil.

Dokážeme alespoň zčásti pocítit jeho nesnesitelné utrpení a zoufalé, němé volání o pomoc?

Sebevražda je jednou z nejtěžších zkoušek ve smrtelnosti, a to jak pro ty, kteří trpí sebevražednými myšlenkami, tak pro členy rodiny, kteří jsou naživu. Starší M. Russell Ballard z Kvora Dvanácti apoštolů uvedl: „Dle mého soudu není pro rodinu žádná chvíle tak obtížná, jako ta, kdy si někdo nám blízký sám vezme život. Sebevražda je pro rodinu zdrcující zkušeností.“² Vezmeme-li v úvahu závažnou povahu této zkoušky, pojďme se podívat na to, 1) co víme o sebevraždě, včetně varovných signálů a toho, co můžeme dělat, abychom jí pomohli předcházet; 2) co mohou dělat pozůstalí členové rodiny a lidé okolo nich; a 3) co všichni musíme udělat pro posílení své naděje a víry v Krista, abychom nezoufali.

Jak porozumět sebevraždě

Každý rok přes 800 000 lidí po celém světě ukončí svůj život sebevraždou.³ To znamená, že někdo ve světě ukončí svůj život každých 40 vteřin. Skutečný počet je pravděpodobně ještě vyšší, protože sebevražda představuje citlivé téma a v některých zemích je protizákonná, a tudíž ne všechny případy jsou nahlášeny. Sebevražda je druhou nejčastější příčinou úmrtí lidí mezi 15. a 29. rokem věku. Ve většině zemí je míra sebevražednosti nejvyšší mezi lidmi staršími 70 let. Sebevražda ovlivňuje přímo či nepřímo velkou část naší společnosti.

Varovné signály

Když máme pocit, že zvládat životní výzvy je nad naše schopnosti, můžeme zažívat nesmírný stres. Když se někomu zdá jeho citové utrpení nesnesitelné, může mu to zatemnit mysl a vést k pocitu, že jediným řešením je smrt. Takový člověk se může domnívat, že mu nikdo nemůže pomoci, což může vést k sociální izolovanosti a dále zhoršovat utrpení a pocity bezvýchodnosti a beznaděje, a nakonec vést k myšlence, že jediným řešením je sebevražda.

Když někdo vykazuje kterýkoli z následujících závažných varovných signálů⁴, máme okamžitě vyhledat pomoc u poskytovatele péče o duševní zdraví nebo pohotovostních složek, jako je například policie:

Vyhrožuje, že si ublíží nebo že se zabije
Vyhledává způsoby nebo prostředky, jimiž se lze zabít
Hovoří nebo píše o smrti, umírání nebo sebevraždě

Následující signály mohou indikovat méně naléhavou situaci, ale nemáme váhat tomu, kdo kterýkoli z nich vykazuje, podat pomocnou ruku a zajistit mu pomoc:

Hovoří o beznaději a ztrátě smyslu života
Projevuje zuřivost či hněv nebo usiluje o pomstu
Chová se bezohledně
Má pocit, že je v pasti
Ve zvýšené míře požívá alkohol nebo drogy
Vzdaluje se přátelům, rodině nebo společnosti
Pociťuje úzkost nebo znepokojení nebo vykazuje prudké změny nálad
Má potíže se spánkem nebo trpí nadměrnou spavostí
Má pocit, že je pro druhé přítěží

Ne každý, kdo se pokusí spáchat sebevraždu, dá o svém úmyslu vědět druhým, avšak většina vykazuje určité varovné signály, jako jsou například ty výše zmíněné. Berte proto tyto varovné signály vážně!

Ani když profesionální pomoc není lehce dostupná, nelze dostatečně zdůraznit vliv přátel a rodiny, kteří projevují opravdový zájem.

Prevence

Když má někdo sebevražedné sklony, rodina a přátelé zastávají klíčovou roli. Alma učil, že si musíme „nésti … navzájem břemena svá, aby byla lehká; … truchliti s těmi, kteří truchlí; ano, a utěšovati ty, kteří mají útěchy zapotřebí“. (Mosiáš 18:8, 9.)

Zde je několik užitečných námětů ohledně toho, co mohou členové rodiny a přátelé dělat:

Projevujte zájem a s láskou naslouchejte. Starší Ballard radil: „Nic není mocnějšího než rámě lásky, jež může obejmout ty, kteří zápolí s obtížemi.“⁵ „Musíme na ně pohlížet … očima Nebeského Otce,“ učil starší Dale G. Renlund z Kvora Dvanácti apoštolů. „Teprve pak můžeme pocítit, s jakou laskavostí o ně Spasitel pečuje. … Tento rozšířený náhled nám otevře srdce vůči zklamáním, obavám a trápením druhých.“⁶

Pomáhejte s konkrétními věcmi. Pokud někdo prochází krizí, která ovlivňuje jeho bezpečí a základní potřeby, nabídněte, že mu poskytnete hmatatelnou pomoc, ale dovolte mu, aby se sám rozhodl, zda ji přijme, či nikoli. Pokud má například někdo sebevražedné sklony z toho důvodu, že přišel o práci, pomoc s vyhledáním volných pracovních míst mu dá více možností na výběr a pomůže mu zbavit se pocitu bezvýchodnosti.

Dotyčného se zeptejte, zda nepomýšlí na sebevraždu. Dělá-li vám starosti, že je někdo sklíčený a vykazuje varovné signály sebevražedných sklonů, zeptejte se ho, zda nepomýšlí na sebevraždu. Můžeme se přitom cítit nepříjemně, ale nejsnáze to zjistíme tak, že se dotyčného přímo zeptáme, zda na sebevraždu pomýšlí. Může mu to dát příležitost promluvit o svých problémech a obavách.

Můžete mu položit například tyto otázky: „To by podle mě těžko zvládal každý. Pomýšlíš na sebevraždu?“ nebo „Zažíváš tolik utrpení, že mě napadlo, zda nepomýšlíš na sebevraždu.“ Pokud sebevražedné sklony nemá, pravděpodobně vám to dá najevo.

Pokud vycítíte, že k vám ohledně myšlenek na sebevraždu není otevřený, držte se nabádání Ducha, abyste věděli, co dělat. Můžete obdržet nabádání, abyste mu jednoduše naslouchali, dokud s vámi nebude schopen mluvit otevřeně.

Zůstaňte s ním a zajistěte mu pomoc. Pokud vám někdo dá najevo, že má sebevražedné sklony, věnujte mu pozornost a přimějte ho, aby si s vámi promluvil o tom, co ho trápí. Pokud bude mluvit o konkrétních způsobech a načasování sebevraždy, pomozte mu kontaktovat linku důvěry nebo místní centrum krizové intervence.

Reakce na sebevraždu

Někteří lidé si vezmou život, ať již se u nich projevily varovné signály, či nikoli. Když pozůstalí členové rodiny a přátelé čelí zdrcující zkušenosti, kdy někdo blízký spáchal sebevraždu, často prožívají hluboký, pronikavý a složitý zármutek. Možné reakce:

Stud a pocit stigmatu
Šok a nevěřícnost
Zloba, úleva nebo vina
Skrývání příčiny úmrtí
Sociální izolace a narušení rodinných vztahů
Aktivní a až nutkavé zapojení do programů prevence sebevražd
Stravující touha porozumět tomu, proč se to stalo
Pocity opuštěnosti a zavržení
Obviňování zesnulého, sebe, druhých a Boha
Častější myšlenky na sebevraždu nebo sebepoškozování
Zvýšené napětí v době svátků a výročí úmrtí⁷

Co mohou dělat pozůstalí členové rodiny a lidé okolo nich

Neodsuzujte. Přestože sebevražda je závažná věc, starší Ballard nám také připomíná: „Je zřejmé, že neznáme všechny okolnosti týkající se každé sebevraždy. Pouze Pán zná všechny podrobnosti, a On bude soudit skutky, které jsme zde na zemi vykonali. Až nás [Pán] bude soudit, myslím, že bude zvažovat úplně vše: naši genetickou a chemickou výbavu, náš duševní stav, naše intelektuální schopnosti, to, čemu jsme byli učeni, tradice našich otců, naše zdraví, a tak dále.“⁸

Umožněte každému, aby truchlil po svém, a berte na to ohled. Lidé truchlí různě, protože jejich vztah se zesnulým se liší od vztahu, který s ním měl kdokoli jiný. Uznávejte a respektujte tedy to, jak každý člověk prožívá svůj zármutek.

Když nás opustí naši blízcí, mohou nás přemoci silné a až zdrcující emoce. Prožívání zármutku však neznamená, že nemáme dostatek víry. Spasitel řekl: „Budeš žíti s druhými v lásce, natolik, že budeš plakati pro ztrátu těch, kteří zemřou.“ (NaS 42:45.) Zármutek je znamením naší lásky k zesnulým blízkým a toho, co pro nás tento vztah znamenal.

Požádejte o pomoc. Když truchlíte, můžete se cítit přemoženi. Žádost o pomoc může druhým poskytnout posvátné příležitosti k tomu, aby dali najevo lásku, kterou k vám chovají, a sloužili vám. Umožníte-li jim, aby vám pomohli, uzdraveni a posíleni můžete být nejen vy, ale i oni.

Zůstaňte v kontaktu. Někteří lidé truchlí o samotě a mohou se někdy přestat stýkat s druhými, zůstaňte proto v kontaktu se svou rodinou a přáteli. Pravidelně projevujte zájem o truchlící členy rodiny, příbuzné a přátele a nabízejte jim svou pomoc, protože se na vás nemusí sami obrátit.

Spoléhejte se na Spasitele. Spasitel je vrcholným zdrojem uzdravení a pokoje. „Jeho Usmíření nám … umožňuje volat k Tomu, kdo zažil všechny naše slabosti smrtelného života, aby nám dal sílu snášet břemena smrtelnosti. Zná naše bolesti a je připraven nám pomáhat. Podobně jako milosrdný Samaritán, když nás On najde zraněné u cesty, ošetří nám rány a postará se o nás. (Viz Lukáš 10:34.)“⁹

Uvědomme si, že při plnění své úlohy se všichni musíme zcela spoléhat na Pána Ježíše Krista a Jeho Usmíření. S pokorným uznáním se snažme porozumět svým rodinám a sousedům, kteří trpí, projevujme o ně láskyplný zájem a usilujme společně o posílení víry a důvěry ve Spasitele, který se vrátí a setře „všelikou slzu s očí jejich, a smrti již více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více“ (Zjevení 21:4).