Pokání je vždy pozitivní
Stephen W. Owen
Generální president Mladých mužů
Ve chvíli, kdy vkročíme na cestu pokání, přizveme do svého života Spasitelovu vykupující moc.
Před několika lety se president Gordon B. Hinckley zúčastnil fotbalového zápasu na jedné univerzitě. Přijel tam proto, aby oznámil, že místní stadion bude pojmenován po oblíbeném dlouholetém trenérovi, který odcházel do důchodu. Družstvo si nesmírně přálo zápas vyhrát, aby tím vzdalo svému trenérovi hold. President Hinckley měl příležitost navštívit šatnu a říci hráčům několik povzbudivých slov. Hráče jeho slova inspirovala a toho dne zápas vyhráli. Na konci sezóny z nich byl tým s největším počtem výher.
Dnes bych rád promluvil k těm, které možná trápí to, že v životě svůj zápas nevyhrávají. Pravdou samozřejmě je, že „všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží“.1 I když ve sportu mohou být sezóny bez porážky, v životě nic takového neexistuje. Ale svědčím o tom, že Spasitel Ježíš Kristus učinil dokonalé Usmíření a dal nám dar pokání – naši cestu zpět k dokonalému jasu naděje a k životu ve vítězství.
Odpuštění přináší štěstí
Příliš často uvažujeme o pokání jako o něčem ostudném a skličujícím. Ale Boží plán je plánem štěstí, ne plánem neštěstí! Pokání nás povznáší a zušlechťuje. Zdrojem neštěstí je hřích.2 Pokání je naší únikovou cestou! Jak vysvětlil starší D. Todd Christofferson: „Bez pokání neexistuje v životě skutečný pokrok ani zdokonalení. … Jedině skrze pokání získáváme přístup ke smírné milosti Ježíše Krista a ke spasení. Pokání … [nám] ukazuje … cestu ke svobodě, sebedůvěře a pokoji.“3 Mým poselstvím pro všechny – a zvláště pro mladé – je to, že pokání je vždy pozitivní.
Když hovoříme o pokání, nemyslíme tím jen snahu o zlepšení sebe sama. Opravdové pokání je více než to – je podníceno vírou v Pána Ježíše Krista a v Jeho moc odpustit naše hříchy. Jak učil starší Dale G. Renlund: „Bez Vykupitele se … pokání … stává jen ubohou změnou chování.“4 Své chování se můžeme snažit změnit sami, ale jen Spasitel může odstranit naše poskvrnění a odejmout naše břemena, a tím nám umožnit jít dál po cestě poslušnosti se sebedůvěrou a silou. Radost z pokání je více než radost z mravného života. Je to radost z odpuštění, z toho, že jsme opět čistí a že lneme těsněji k Bohu. Jakmile jednou zakusíte tuto radost, už ji nic nemůže nahradit.
Skutečné pokání nás podněcuje chápat svou poslušnost jako závazek – jako smlouvu začínající křtem a obnovovanou každý týden při večeři Páně neboli svátosti. Při ní získáváme slib, že můžeme „vždy míti jeho Ducha, aby byl s [námi]“,5 se vší radostí a klidem, jež pramení z Jeho stálého společenství. Toto je ovoce pokání; a díky němu je pokání radostné!
Pokání vyžaduje vytrvalost
Mám rád podobenství o marnotratném synovi.6 Dojímá mě onen klíčový okamžik, kdy marnotratný syn přišel „sám k sobě“. Zatímco seděl v chlívku s prasaty a přál si, aby mohl „nasytiti břicho své mlátem, kteréž svině jedly“, konečně si uvědomil, že nepromarnil jen dědictví po otci, ale i svůj život. S vírou, že ho snad otec přijme zpět – když ne jako syna, tak alespoň jako služebníka – se rozhodl nechat za sebou svou vzpurnou minulost a vrátit se domů.
Často přemýšlím o jeho dlouhé cestě domů. Prožíval chvíle, kdy váhal a v duchu si říkal: „Jak mě otec přijme?“ Možná, že někdy udělal i pár kroků zpět k prasatům. Jak by se asi příběh odvíjel jinak, kdyby to vzdal? Ale díky víře šel dál a i jeho otec ho díky víře dál vyhlížel a trpělivě čekal, až nakonec:
„Když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut, přiběh, padl na šíji jeho, a políbil ho.
I řekl jemu syn: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým.
I řekl otec služebníkům svým: Přineste to roucho první, a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy.
Nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest.“
Pokání je pro každého
Bratři a sestry, my všichni jsme marnotratní. Všichni musíme přijít k sobě – obvykle více než jednou – a zvolit si cestu, jež vede domů. Takto se rozhodujeme každý den, po celý život.
Pokání si často spojujeme se závažnými hříchy, jež vyžadují mocnou změnu.7 Pokání je však pro každého – pro ty, kteří se odchýlili na „zakázané cesty a [jsou] ztraceni“,8 i pro ty, kteří „vstoupili na … těsnou a úzkou cestu“ a nyní se musí „tlačiti kupředu“.9 Pokání nás na správnou cestu vrací a také nás na ní udržuje. Je pro ty, kteří teprve začínají věřit, pro ty, kteří věří po celou dobu, i pro ty, kteří potřebují začít věřit znovu. Jak učil starší David A. Bednar: „Většina z nás jasně chápe, že Usmíření je pro hříšníky. Nejsem si ale jist, zda víme a chápeme, že Usmíření je určeno také pro svaté – pro dobré muže a ženy, kteří jsou poslušní, způsobilí … a kteří se snaží stát lepšími.“10
Nedávno jsem navštívil misionářské výcvikové středisko, když právě dorazila skupina úplně nových misionářů. Byl jsem velmi dojat, když jsem je sledoval a viděl jsem ono světlo v jejich očích. Působili tak vesele, radostně a nadšeně. Potom mi na mysl přišla myšlenka: „Zažívají víru ku pokání. Proto jsou plní radosti a naděje.“
Nemyslím, že to znamená, že by se všichni dopustili vážných přestupků, ale myslím si, že věděli, jak činit pokání; poznali, že pokání je pozitivní; a s ochotou a nadšením se chtěli o toto radostné poselství podělit se světem.
K tomuto dochází, když pociťujeme radost z pokání. Zamyslete se nad příkladem Enose. I on prožil okamžik, kdy „přišel k sobě“. A když jeho „vina byla zahlazena“, jeho srdce se okamžitě obrátilo k blahu druhých. Až do konce života pak vybízel všechny lidi k pokání a „radoval … se z něj více nežli z toho, co je ze světa“.11 Přesně to pokání způsobuje; obrací naše srdce k bližním, protože víme, že radost, kterou pociťujeme, je určena každému.
Pokání je celoživotní úsilí
Jeden z mých přátel vyrůstal v rodině méně aktivních Svatých posledních dnů. Když byl mladým dospělým, i on „přišel k sobě“ a rozhodl se, že se připraví na misii.
Stal se vynikajícím misionářem. Když s ním president misie poslední den před návratem domů provedl pohovor, požádal ho, aby mu vydal svědectví. Učinil tak a poté, co se se slzami objali, president řekl: „Starší, mohlo by se stát, že za několik měsíců zapomenete nebo popřete vše, o čem jste teď svědčil, pokud nebudete dál dělat to, co vybudovalo vaše svědectví na začátku.“
Můj přítel mi později řekl, že se každý den od svého návratu z misie modlí a čte písma. To, že je neustále „[vyživován] dobrým slovem Božím“, ho udržuje „na správné cestě“.12
Vy, kteří se připravujete na misii na plný úvazek nebo kteří se z ní vracíte, poslouchejte! Nestačí jen získat svědectví; je třeba ho i udržovat a posilovat. Jak ví každý misionář, přestanete-li pohánět kolo šlapáním, spadne, a přestanete-li vyživovat své svědectví, oslabí se. Tatáž zásada platí i pro pokání – je to celoživotní úsilí, ne jen něco, co prožijeme jednou za život.
Vás všechny, kteří usilujete o odpuštění – mladé, mladé svobodné dospělé, rodiče, prarodiče a ano, i praprarodiče – vyzývám, abyste přišli domů. Nyní je čas začít. Neodkládejte den svého pokání.13
A až toto rozhodnutí učiníte, vytrvejte na této cestě. Náš Otec na vás čeká a touží vás přijmout. Má pro vás otevřenou náruč „po celý den“.14 Tato odměna stojí za veškerou námahu.
Pamatujte na tato Nefiova slova: „Musíte se tlačiti kupředu se stálostí v Kristu, majíce dokonalý jas naděje a lásku k Bohu a ke všem lidem. Pročež, budete-li se tlačiti kupředu, hodujíce na slově Kristově, a vytrváte-li do konce, vizte, tak praví Otec: Budete míti život věčný.“15
Občas se nám tato cesta bude zdát dlouhá – je to koneckonců cesta k věčnému životu. Může to však být cesta radostná, půjdeme-li po ní s vírou v Ježíše Krista a s nadějí v Jeho Usmíření. Svědčím o tom, že ve chvíli, kdy vkročíme na cestu pokání, přizveme do svého života Spasitelovu vykupující moc. Tato moc zpevní náš krok, rozšíří naši vizi a prohloubí naše odhodlání postupovat kupředu, krok za krokem, až do onoho slavného dne, kdy se konečně vrátíme do svého nebeského domova a uslyšíme, jak nám Otec v nebi říká: „To dobře.“16 Ve jménu Ježíše Krista, amen.