Srdce vdovy
Starší O. Vincent Haleck
Sedmdesátník
Dělejme, co je zapotřebí, abychom měli srdce vdovy a opravdově se radovali z požehnání, která naplní vzniklý „nedostatek“.
Po většinu svého života v dospělosti jsem měl to velké požehnání sloužit mezi Svatými v Tichomoří. Víra a láska těchto oddaných Svatých, a úžasné oběti, které přinášejí, mě naplňují inspirací, vděčností a radostí. Jejich příběhy se podobají těm vašim.
Uvědomil jsem si, že tito Svatí mají hodně společného s vdovou, kterou pozoroval Spasitel, zatímco seděl a díval se, „kterak zástup metal peníze do pokladnice. A mnozí bohatí metali mnoho.
A přišedši jedna chudá vdova, i vrhla dva šarty. …
I svolav učedlníky své, dí jim: Amen pravím vám, že tato chudá vdova více uvrhla, než tito všickni, kteříž metali do pokladnice.
Nebo … z toho, což jim zbývalo, metali, ale tato [ze svého nedostatku], všecko, což měla, uvrhla, všecku živnost svou.“1
Ačkoli její dva šarty byly jen skromným příspěvkem, pro Spasitele měl její dar nejvyšší hodnotu, protože dala vše. V tom okamžiku Spasitel onu vdovu plně poznal, neboť její dar Mu ukázal její srdce. Její láska a víra měly takovou hodnotu a hloubku, že darovala s vědomím, že o její „nedostatek“ bude postaráno.
Z osobní zkušenosti vím, že podobné srdce mají i Svatí v Tichomoří. V jedné vesničce na jednom z ostrovů starší muž a jeho manželka přijali výzvu misionářů, aby se s upřímností otázali Pána, zda je to, čemu se učí, pravda. Přitom také přemýšleli o důsledcích závazků, které budou muset učinit, pokud je odpověď, kterou dostanou, povede k přijetí znovuzřízeného evangelia. Postili se a modlili, aby poznali pravdivost Církve a hodnověrnost Knihy Mormonovy. Odpověď na jejich modlitby přišla ve formě jemného, ale důrazného ujištění: „Ano! Je to pravda!“
Když toto svědectví získali, rozhodli se nechat pokřtít. To se ale neobešlo bez osobních ztrát. Za své rozhodnutí a křest zaplatili vysokou cenu. Ztratili zaměstnání, obětovali společenské postavení, velká přátelství se rozpadla a rodina jim odepřela svou podporu, lásku a úctu. Nyní každou neděli chodili na shromáždění a vyměňovali si rozpačité pohledy s přáteli a sousedy, kteří kráčeli opačným směrem.
V této obtížné situaci se tohoto dobrého bratra kdosi zeptal, jak vnímá své rozhodnutí vstoupit do Církve. Jeho prostá a neochvějná odpověď zněla: „Je pravdivá, ne? Pro nás to bylo jasné rozhodnutí.“
Tito dva nově obrácení Svatí měli vskutku srdce vdovy. Podobně jako ona „uvrhli všecko“, co mohli dát, přičemž vědomě dávali ze svého „nedostatku“. Díky tomu, že měli v oněch obtížných chvílích věřící srdce a pevnou víru, jim jejich břímě bylo ulehčeno. Měli kolem sebe členy Církve, kteří jim pomáhali, sloužili a podporovali je, a byli také osobně posíleni skrze službu v církevních povoláních.
Poté, co dali své „všecko“, nastal onen velký den, kdy byli zpečetěni v chrámu jako věčná rodina. Pán je podobně jako obrácené pod vedením Almy „posílil, takže snášeli svá břemena lehce a podrobovali se radostně a s trpělivostí veškeré vůli Páně“.2 Takové je srdce vdovy, které ztělesňuje tento úžasný manželský pár.
Dovolte mi uvést další zážitek, kdy se srdce vdovy plně projevilo. Na Samoi spolupracujeme s radami vesnic, abychom získali pro misionáře povolení kázat evangelium. Před několika lety jsem mluvil s náčelníkem jedné vesnice, kam měli misionáři již mnoho let vstup zakázán. K tomuto rozhovoru došlo nedlouho poté, co tento hlavní náčelník zpřístupnil vesnici Církvi a dovolil misionářům učit ty, kteří budou mít zájem dozvědět se něco o evangeliu a jeho naukách.
Zajímalo mě, co se přihodilo, že po tolika letech došlo k takovéto zázračné změně, že hlavní náčelník podnikl tento krok. Zeptal jsem se na to a náčelník, s nímž jsem mluvil, odpověděl: „Člověk může žít určitou dobu v temnotě, ale přijde čas, kdy zatouží vyjít na světlo.“
Hlavní náčelník tím, že zpřístupnil vesnici, dal najevo, že má srdce vdovy – srdce, které se obměkčí, když se objeví teplo a světlo pravdy. Tento vedoucí byl ochoten zříci se dlouholetých tradic, čelit značnému odporu a stát si pevně za svým, aby druzí mohli být požehnáni. Byl to vedoucí, který se v srdci zaměřoval spíše na blaho a štěstí svého lidu, než aby bral ohled na tradice, kulturu či osobní moc. Před těmito ohledy dal přednost tomu, čemu nás učí president Thomas S. Monson: „Když se budeme řídit příkladem Spasitele, budeme mít příležitost být světlem v životě druhých.“3
Na závěr mi dovolte se s vámi podělit ještě o jeden zážitek se Svatými v Tichomoří, který se mi duchovně vštípil hluboko do duše. Před lety jsem byl mladým rádcem biskupa v novém sboru na Americké Samoi. Měli jsme 99 členů z řad samozásobitelských farmářů, dělníků z konzerváren, státních zaměstnanců a jejich rodin. Když v roce 1977 První předsednictvo oznámilo, že na Samoi bude postaven chrám, všichni jsme se radovali a vzdávali díky. Jet do chrámu v té době znamenalo cestovat z Americké Samoy buď na Havaj, nebo na Nový Zéland. Byla to nákladná cesta, která byla mimo možnosti mnoha věrných členů Církve.
Během tohoto období byli členové vyzýváni, aby přispívali do stavebního fondu, a napomáhali tak výstavbě chrámů. V tomto duchu požádalo naše biskupstvo členy sboru, aby s modlitbou zvážili, kolik by mohli dát. Bylo určeno datum, kdy se rodiny měly shromáždit a předat své příspěvky. Později, protože obálky s příspěvky se otevíraly v soukromí, zaplavil naše biskupstvo pocit pokory a dojetí nad vírou a štědrostí úžasných členů našeho sboru.
Znal jsem každou rodinu a její situaci, a proto jsem pociťoval hluboký a trvalý úžas, úctu a pokoru. Byly to v každém ohledu novodobé vdoviny šarty, které ochotně darovaly ze svého „nedostatku“ a s radostí ze slíbeného požehnání výstavby svatého chrámu Páně na Samoi. Tyto rodiny zasvětily vše, co mohly, Pánu – s vírou, že nebudou čelit nedostatku. Z jejich daru bylo zřejmé, že mají srdce vdovy. Všichni, kteří přispěli, tak učinili ochotně a s radostí, protože jejich srdce vdovy vidělo okem víry ona úžasná vrcholná požehnání, která čekají jejich rodinu a všechny obyvatele Samoy a Americké Samoy po všechna budoucí pokolení. Vím, že jejich posvěcené oběti, jejich vdoviny šarty, Pán uznal a přijal.
Srdce vdovy, která dala své dva šarty, je srdcem, které dává vše tím, že přináší oběti; tím, že vytrvává navzdory těžkostem, pronásledování a odmítání; a tím, že snáší mnohá břemena. Srdce vdovy je srdcem, které vnímá, pociťuje a rozpoznává světlo pravdy a dá cokoli za to, aby tuto pravdu mohlo přijmout. Rovněž pomáhá druhým vidět totéž světlo a získat v téže míře věčné štěstí a radost. A konečně – srdce vdovy charakterizuje ochota obětovat vše pro budování království Božího na zemi.
Připojme se ke Svatým po celém světě tím, že budeme dělat to, co je zapotřebí, abychom měli srdce vdovy a opravdově se radovali z požehnání, která naplní vzniklý „nedostatek“. Modlím se a prosím za každého z nás, aby měl v srdci odvahu nést svá břemena, přinášet nutné oběti a být ochoten konat a dávat. Slibuji, že Pán vás neponechá v nedostatku. Srdce vdovy je naplněno vděčností za to, že Spasitel byl „muž bolestí, a kterýž zkusil nemocí“,4 takže my nebudeme muset pít z onoho hořkého kalicha.5 Navzdory našim slabostem a selháním, a kvůli nim, k nám neustále vztahuje ruce, které byly kvůli nám probodeny. Pozvedne nás, budeme-li ochotni vstoupit do světla Jeho evangelia, přijmout Ho a dovolit Mu naplnit naše „nedostatky“.
Svědčím o veliké lásce, o niž se můžeme jako učedníci a následovníci Pána Ježíše Krista dělit. Mám rád presidenta Thomase S. Monsona a vyjadřuji mu podporu jakožto proroku Božímu na zemi. Kniha Mormonova je dalším svědectvím o Ježíši Kristu určeným světu; a vybízím každého, aby si ji přečetl a sám pro sebe objevil její poselství. Všichni ti, kdo přijmou Pánovu výzvu, abychom k Němu přišli, naleznou pokoj, lásku a světlo. Ježíš Kristus je náš veliký Příklad a Vykupitel. Jedině skrze Ježíše Krista a zázrak Jeho nekonečného Usmíření můžeme dosáhnout věčného života. O tom svědčím v Jeho svatém jménu, ve jménu Ježíše Krista, amen.