Stále v jednotě, i když nejsme spolu
Starší Joni L. Koch
Sedmdesátník
V Církvi Pán očekává, že budeme, navzdory svým rozdílům, jednotní!
V červnu 1994 jsem jel z práce domů a velmi jsem se těšil, až si v televizi pustím fotbalový zápas našeho národního týmu na mistrovství světa. Krátce poté, co jsem vyrazil, jsem z dálky uviděl na chodníku muže, jak rychle jede na invalidním vozíku ozdobeném naší brazilskou vlajkou. Věděl jsem, že také jede domů sledovat zápas!
Když jsme se míjeli a na zlomek vteřiny jsme se setkali očima, cítil jsem se s oním mužem hluboce sjednocen! Jeli jsme každý jiným směrem, neznali jsme se, měli jsme zjevně rozdílné společenské i tělesné podmínky, ale naše vášeň pro fotbal a láska k naší zemi nám v onom okamžiku dodaly pocit jednoty! Od té doby jsem ho již nikdy neviděl, ale dodnes, po několika desetiletích, si stále živě vybavuji oči onoho muže a pociťuji naše hluboké spojení. Koneckonců, onen zápas i celé mistrovství jsme onoho roku vyhráli!
I v Církvi Pán očekává, že budeme, navzdory svým rozdílům, jednotní! V Nauce a smlouvách řekl: „Buďte jedno; a nejste-li jedno, nejste moji.“1
Když přicházíme do sborového domu, abychom společně uctívali Boha, máme zapomenout na veškeré rozdíly, včetně rozdílů z hlediska rasy, společenského postavení, politických preferencí či akademických a profesních úspěchů, a namísto toho se zaměřit na naše společné duchovní cíle. Společně zpíváme náboženské písně, přemítáme o týchž smlouvách při svátosti a říkáme společně nahlas „amen“ po proslovech, lekcích a modlitbách – což znamená, že jednotně souhlasíme s tím, co bylo řečeno.
Toto vše, co děláme kolektivně, nám pomáhá rozvinout silný smysl pro jednotu v naší kongregaci.
Ve skutečnosti však naši jednotu určuje, upevňuje nebo ničí to, jak jednáme ve chvílích, kdy nejsme s našimi bratry a sestrami z Církve. Jak všichni víme, je nevyhnutelné a běžné, že o sobě příležitostně vzájemně hovoříme.
Podle toho, co se rozhodneme o druhých říkat, svými slovy dosáhneme buď toho, že budeme mít „srdce svá spojena v jednotě“,2 jak učil Alma u vod Mormonu ty, které křtil, nebo že narušíme lásku, důvěru a přátelství, jež by mezi námi měly být.
Některé poznámky či komentáře naši jednotu nenápadně ničí, jako například: „Ano, je to dobrý biskup; ale měli byste ho vidět za mlada!“
Nebo konstruktivnější verze takovéto poznámky: „Je to moc dobrý biskup a v průběhu let velmi dozrál a zmoudřel.“
Často lidem dáváme trvalé nálepky tím, že říkáme například: „Naše presidentka Pomocného sdružení je ztracený případ; je tak tvrdohlavá!“ Místo toho bychom mohli říci: „Naše presidentka Pomocného sdružení je poslední dobou méně vnímavá; možná prochází těžkým obdobím. Pomozme jí a podpořme ji!“
Bratři a sestry, nemáme žádné právo popisovat kohokoli, včetně lidí z našeho církevního okruhu, jako finální a špatný produkt! Slova, jež pronášíme o svých bližních, mají spíše odrážet naši víru v Ježíše Krista a Jeho Usmíření a v to, že se v Něm a skrze Něj můžeme vždy měnit k lepšímu!
Někteří lidé začínají kritizovat vedoucí a členy Církve a rozcházet se s nimi kvůli tomu, co je zcela bezvýznamné.
To byl případ i muže jménem Simonds Ryder, který se stal členem Církve v roce 1831. Když si přečetl zjevení, jež se ho týkalo, překvapilo ho, že jeho jméno bylo napsáno chybně s měkkým i namísto s tvrdým y. Jeho reakce na tuto událost přispěla k tomu, že začal pochybovat o prorokovi, a nakonec vedla k pronásledování Josepha a k odpadnutí od Církve.3
Je pravděpodobné, že i každého z nás budou muset naši církevní vedoucí někdy opravit či pokárat, což bude zkouškou toho, jak jsme s nimi v jednotě.
Pamatuji si, jak sborový dům, kam naše rodina chodila na shromáždění, měl před 44 lety, když mi bylo 11 let, projít zásadní rekonstrukcí. Před jejím zahájením se konalo setkání, na němž místní a územní vedoucí diskutovali o tom, jak by se měli členové podílet na projektu svou prací. Můj otec, který oné jednotce v minulosti mnoho let předsedal, velmi důrazně vyjádřil názor, že by práci měla provádět stavební firma, a ne laici.
Nejen že byl jeho názor zamítnut, ale doslechli jsme se, že byl při té příležitosti přísně a veřejně pokárán. Tatínek byl velmi oddaný Církvi a zároveň byl – jako voják, který bojoval za druhé světové války v Evropě – zvyklý klást odpor a bojovat za to, čemu věřil! Jak asi bude po tomto incidentu reagovat? Bude trvat na svém názoru a nadále odporovat rozhodnutí, které již bylo učiněno?
V minulosti jsme byli svědky toho, jak se některé rodiny z našeho sboru vzdálily evangeliu a přestaly chodit na shromáždění, protože nedokázaly být v jednotě s těmi, kteří je vedli. I já sám jsem byl svědkem toho, jak mnozí z mých kamarádů z Primárek nezůstali v období dospívání věrni, protože jejich rodiče neustále nacházeli chyby na těch, kteří byli v Církvi.
Můj tatínek se ale rozhodl být se Svatými zajedno. O několik dnů později, když se členové sboru sešli, aby přiložili ruku k dílu při rekonstrukci, „vyzval“ naši rodinu, abychom s ním šli do sborového domu a byli tam k dispozici pro jakékoli práce.
To mě skutečně rozčílilo. Mohl jsem se ho zeptat: „Tati, proč prosím tě jdeme pomáhat na stavbu, když jsi byl proti tomu, aby to dělali členové?“ Ale výraz v jeho tváři mě od toho odradil. Chtěl jsem to znovuzasvěcení zažít. A tak jsem se, naštěstí, rozhodl mlčet a jít a pomáhat na stavbě.
Tatínek novou kapli nikdy neviděl – zemřel ještě předtím, než byla rekonstrukce dokončena. Ale ostatní členové rodiny, nyní pod vedením maminky, nadále pomáhali, dokud nebylo vše hotové. Díky tomu jsme zůstali sjednoceni s mým tatínkem, se členy Církve, s našimi vedoucími, a hlavně s Pánem!
Když se Ježíš jen několik okamžiků před svým trýznivým prožitkem v Getsemanech modlil k Otci za své apoštoly a za všechny Svaté – tedy za nás všechny, řekl: „Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě.“4
Bratři a sestry, svědčím o tom, že když se rozhodneme být v jednotě se členy a vedoucími Církve – jak tehdy, když jsme shromážděni, tak obzvláště tehdy, když spolu nejsme – budeme se zároveň cítit dokonaleji sjednoceni s naším Nebeským Otcem a se Spasitelem. Ve jménu Ježíše Krista, amen.