Druhé veliké přikázání
Naše největší radost plyne z toho, když pomáháme svým bratrům a sestrám.
Drazí bratři a sestry, děkuji vám za vše, co děláte ve snaze pomáhat shromažďovat Izrael na obou stranách závoje, posilovat svou rodinu a žehnat potřebným. Děkuji vám za to, že žijete jako praví následovníci Ježíše Krista.1 Vy znáte Jeho dvě veliká přikázání – milovat Boha a milovat své bližní – a tato přikázání s láskou dodržujete.2
Během uplynulých šesti měsíců jsme se se sestrou Nelsonovou na cestách do Střední a Jižní Ameriky, na tichomořské ostrovy a po různých městech ve Spojených státech setkali s tisíci Svatých. Během svých cest vždy doufáme, že posílíme vaši víru. A přesto se vždy vracíme s tím, že členové a přátelé, s nimiž jsme se setkali, posílili víru naši. Dovolte mi podělit se s vámi o tři významné okamžiky, jež jsme nedávno prožili.
V květnu jsme se se sestrou Nelsonovou, se starším Gerritem W. a sestrou Susan Gongovými vydali do jižního Tichomoří. V Aucklandu na Novém Zélandu jsme měli tu čest setkat se s imámy ze dvou mešit z města Christchurch, kde byli o pouhé dva měsíce dříve během strašlivé násilnosti zastřeleni nevinní věřící.
Vyjádřili jsme těmto bratrům vyznávajícím jiné náboženství svou soustrast a znovu potvrdili náš oboustranný závazek chránit náboženskou svobodu.
Také jsme jim nabídli pomoc v podobě dobrovolnické práce a skromné finanční částky na obnovu jejich mešit. Naše setkání s těmito muslimskými vedoucími bylo naplněno láskyplnými vyjádřeními bratrství.
V srpnu jsme se společně se sestrou Nelsonovou a se starším Quentinem L. a sestrou Mary Cookovými setkali v argentinském Buenos Aires s lidmi – z nichž většina nebyla z naší Církve – jejichž život se změnil díky invalidním vozíkům získaným prostřednictvím naší charitativní organizace Latter-day Saint Charities. Okamžiky, kdy s radostí děkovali za svou znovunalezenou mobilitu, pro nás byly velkou inspirací.
Třetí vzácný okamžik nastal před pouhými několika týdny zde v Salt Lake City. Přišel v podobě jedinečného dopisu, který jsem dostal o svých narozeninách od jisté mladé ženy, které budu říkat Marie a které je 14 let.
Marie mi psala o tom, co máme oba společného: „Vy máte 10 dětí. My máme 10 dětí. Mluvíte mandarínsky. Sedm dětí v mé rodině, včetně mě samotné, bylo adoptováno z Číny, takže mandarínština je náš mateřský jazyk. Jste kardiochirurg. Má sestra dvakrát podstoupila [operaci na] otevřeném srdci. Vám se líbí dvouhodinové shromáždění. Nám se líbí dvouhodinové shromáždění. Vy máte absolutní hudební sluch. Můj bratr má taky absolutní hudební sluch. Je slepý jako já.“
Mariina slova na mě hluboce zapůsobila – odhalila nejen jejího úžasného ducha, ale i míru zasvěcení její matky a jejího otce.
Svatí posledních dnů, podobně jako další následovníci Ježíše Krista, vždy hledají možnosti, jak druhým pomáhat, jak je pozvedat a jak je mít rádi. Ti, kteří si přejí nazývat se lidem Páně, jsou „ochotni nésti si navzájem břemena svá, … truchliti s těmi, kteří truchlí; … a utěšovati ty, kteří mají útěchy zapotřebí“.3
Snaží se vskutku žít podle prvního a druhého velikého přikázání. Když celým svým srdcem milujeme Boha, On naše srdce obrací v nádherném ctnostném koloběhu k blahu druhých.
Bylo by nemožné spočítat, kolik služby Svatí posledních dnů poskytují po celém světě každý den každého roku, ale je možné spočítat dobro, které Církev jakožto organizace koná, aby žehnala mužům a ženám – chlapcům a dívkám – kteří potřebují podat pomocnou ruku.
Církevní humanitární program byl zahájen v roce 1984. Tehdy se konal celocírkevní půst určený k získání finančních prostředků na pomoc lidem postiženým ničivým suchem ve východní Africe. Členové Církve během onoho jediného postního dne darovali 6,4 milionů dolarů.
M. Russell Ballard, tehdy v úřadu staršího, a bratr Glenn L. Pace byli vysláni do Etiopie, aby posoudili, jak by se tyto zasvěcené prostředky daly nejlépe využít. Tento program stál na počátku toho, z čeho později vznikla charitativní organizace Latter-day Saint Charities.
Od té doby organizace Latter-day Saint Charities poskytla více než dvě miliardy dolarů na pomoc potřebným po celém světě. Tato pomoc je příjemcům nabízena bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost, národnost, rasu, sexuální orientaci, pohlaví nebo politické přesvědčení.
A to není vše. Abychom mohli pomáhat členům Pánovy Církve, kteří mají těžkosti, chováme v lásce dávný zákon půstu a žijeme podle něj.4 Jsme o hladu, abychom pomohli druhým, kteří jsou o hladu. Jeden den v měsíci se obejdeme bez jídla a darujeme hodnotu tohoto jídla (nebo více) na pomoc potřebným.
Nikdy nezapomenu na svou první návštěvu v západní Africe v roce 1986. Svatí přicházeli na naše shromáždění ve velkých počtech. I když toho z hlediska hmotného majetku měli málo, většina z nich přišla v dokonale čistém bílém oblečení.
Ptal jsem se tamního presidenta kůlu, jak pečuje o členy, kteří toho mají tak málo. Odvětil, že jejich biskupové své členy dobře znají. Pokud si členové mohou dovolit dvě jídla denně, žádná pomoc není zapotřebí. Ale pokud si mohou dovolit jen jedno jídlo, nebo ani to – a to ani s pomocí rodiny – biskup jim zajistí jídlo hrazené z postních obětí. Pak zmínil tuto pozoruhodnou skutečnost – příspěvky do fondu postních obětí obvykle převyšují výdaje z tohoto fondu. Přebytky z postních obětí se poté posílají lidem, kteří žijí jinde a kteří mají větší potřeby než oni. Tito oddaní afričtí Svatí mi dali důležité ponaučení ohledně moci zákona a ducha půstu.
Jako členové Církve máme pocit spřízněnosti s těmi, kteří jakkoli trpí.5 Jakožto synové a dcery Boží jsme všichni bratři a sestry. Dbáme starozákonního nabádání: „Ochotně [otvírej] ruku svou bratru svému, chudému svému a nuznému svému.“6
Také se snažíme žít podle učení Pána Ježíše Krista, které je zaznamenáno v Matoušovi 25:
„Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijímali jste mne;
Nah, a přioděli jste mne; nemocen jsem byl, a navštívili jste mne. …
Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“7
Dovolte mi zmínit několik příkladů toho, jak se Církev tímto Spasitelovým učením řídí.
Abychom pomohli ulevit lidem, kteří hladovějí, provozuje Církev po celém světě 124 biskupových zásobáren. Jejich prostřednictvím se každý rok vyřídí přibližně 400 000 objednávek na potraviny, jež jsou určeny potřebným. V místech, kde žádné biskupovy zásobárny nejsou, čerpají biskupové a presidenti odboček k tomu, aby svým potřebným členům poskytli potraviny a další potřeby, z fondu postních obětí Církve.
Problém, který představuje hlad, ale sahá daleko za hranice Církve. Šíří se po celém světě. Nedávná zpráva Organizace spojených národů uvedla, že počet podvyživených lidí na světě nyní přesahuje 820 milionů – to jest téměř jeden z každých devíti obyvatel země.8
To je alarmující číslo! Jsme velmi vděčni za vaše příspěvky. Díky vaší upřímné štědrosti obdrží miliony lidí po celém světě tolik potřebné potraviny, ošacení, dočasné přístřeší, invalidní vozíky, léky, čistou vodu a další věci.
Mnohé nemoci po celém světě jsou způsobeny nečistou vodou. Do dnešního dne pomohl církevní humanitární program zajistit čistou vodu ve stovkách komunit v 76 zemích.
Skvělým příkladem je projekt ve městě Luputa v Demokratické republice Kongo. Město s více než 100 000 obyvateli postrádalo tekoucí vodu. Tamní občané museli za zdrojem bezpečné vody chodit daleko. Asi 30 kilometrů od města byl objeven horský pramen, ale lidé k této vodě neměli pravidelný přístup.
Když se o tomto problému dozvěděli naši misionáři humanitární služby, poskytli v rámci spolupráce s představiteli města Luputa materiál a školení, aby bylo možné přivést vodu až do města. Obyvatelé Luputy strávili tři roky kopáním metr hlubokého koryta skrze skálu a džungli. Díky společné práci konečně nadešel onen radostný den, kdy byla pro všechny lidi v onom městě dostupná čistá pitná voda.
Církev také pomáhá uprchlíkům, kteří jsou na útěku z důvodu občanských nepokojů, přírodních katastrof nebo náboženského pronásledování. Počet lidí, kteří jsou nyní v situaci, kdy museli opustit domov, přesahuje 70 milionů.9
Jen v roce 2018 Církev poskytla potřeby pro nouzové situace uprchlíkům v 56 zemích. Kromě toho mnozí členové Církve dobrovolně věnují svůj čas tomu, že pomáhají uprchlíkům integrovat se do nového prostředí. Děkujeme každému z vás, kteří nabízíte pomocnou ruku těm, kteří se snaží založit nový domov.
Díky štědrým darům věnovaným obchodům Deseret Industries ve Spojených státech se každý rok shromáždí a vytřídí miliony kilogramů oblečení. Zatímco místní biskupové využívají toto ohromné množství zboží na pomoc potřebným členům, největší část se daruje dalším charitativním organizacím, které zboží distribuují po celém světě.
A jen vloni Církev zajistila péči o zrak více než 300 000 lidí v 35 zemích, novorozeneckou péči tisícům matek a nemluvňat v 39 zemích a invalidní vozíky více než 50 000 lidí žijících v desítkách zemí.
Církev je známa tím, že když někde dojde k tragické události, je mezi prvními, kteří přispěchají na pomoc. Dokonce ještě předtím, než udeří hurikán, připravují vedoucí a zaměstnanci Církve v příslušných oblastech plány, jak doručit zásoby a dobrovolnickou pomoc těm, kteří jím budou zasaženi.
Jen vloni Církev uskutečnila více než 100 projektů týkajících se poskytnutí pomoci po katastrofách po celém světě a pomohla obětem hurikánů, požárů, záplav, zemětřesení a dalších kalamit. Kdykoli je to možné, členové naší Církve ve žlutých vestách s nápisem Pomáhající ruce přicházejí ve velkých počtech na pomoc těm, kteří byli danou pohromou zasaženi. Tento druh služby, kterou tolik z vás poskytuje, je pravou podstatou pastýřské služby.
Drazí bratři a sestry, činnosti, které jsem popsal, jsou pouhou malou součástí rozrůstajícího se programu sociální péče a humanitární pomoci Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.10 A vy jste těmi, díky nimž se toto vše může uskutečňovat. Vzhledem k vašemu příkladnému životu, štědrému srdci a pomocným rukám se nelze divit tomu, že mnozí představitelé obcí a státní správy mají pro vaše úsilí slova uznání.11
Od chvíle, kdy jsem se stal presidentem Církve, žasnu nad tím, kolik presidentů, premiérů a velvyslanců mi upřímně děkovalo za humanitární pomoc poskytnutou jejich lidem. A vyjadřovali také vděčnost za sílu, kterou naši věrní členové přinášejí jejich zemi jakožto loajální občané, kteří něčím přispívají.
Žasnu také nad tím, když různí světoví vedoucí představitelé navštěvují První předsednictvo a vyjadřují naději, že Církev bude založena i v jejich zemi. Proč? Protože vědí, že Svatí posledních dnů budou pomáhat budovat silné rodiny a silná společenství a budou pro druhé vytvářet lepší život, kdekoli budou žít.
Členové Církve bez ohledu na místo, které nazývají domovem, nadšeně přijímají myšlenku otcovství Boha a bratrství lidí. Proto naše největší radost plyne z toho, když pomáháme svým bratrům a sestrám, ať již na tomto úžasném světě žijeme kdekoli.
Pomáhat druhým – vyvíjet vědomé úsilí starat se o druhé tolik jako nebo ještě více než o sebe – je naší radostí. A mohu dodat, zvláště tehdy, když se nám to nehodí, a musíme kvůli tomu vystoupit ze své komfortní zóny. Žít v souladu s tímto druhým velikým přikázáním je klíčem k tomu, jak se stát pravým následovníkem Ježíše Krista.
Drazí bratři a sestry, jste živoucími příklady ovoce, které přináší následování učení Ježíše Krista. Děkuji vám! Mám vás rád!
Vím, že Bůh žije. Ježíš je Kristus. Jeho Církev byla znovuzřízena v těchto posledních dnech, aby naplnila své božské účely. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.