V žalu i v radosti, zůstaň se mnou

Reyna I. Aburtová

Druhá rádkyně v Generálním předsednictvu Pomocného sdružení

Svědčím o tom, že Pán s námi zůstane „v žalu i v radosti“ a že naše strasti mohou být pohlceny v radosti z Krista.

Jedna naše oblíbená píseň obsahuje tuto prosbu: „V žalu i v radosti, zůstaň se mnou.“¹ Při jednom letu se naše letadlo přiblížilo velké bouři. Při pohledu z okna jsem pod námi spatřila hustou pokrývku mraků. Od nich se odrážely paprsky zapadajícího slunce a zářily s pronikavou jasností. Letadlo brzy kleslo do těžkých mračen, a náhle nás obklopila hustá temnota, jež nám plně zastínila výhled na pronikavé světlo, které jsme viděli ještě před chvílí.²

I v životě se mohou zformovat temná mračna, jež nám mohou zastínit Boží světlo a vést nás k pochybnostem, zda pro nás světlo ještě vůbec existuje. K těmto mračnům mohou patřit deprese, úzkosti a další formy duševních a emočních poruch. Mohou zkreslovat to, jak vnímáme sebe, druhé, a dokonce i Boha. Postihují ženy i muže každého věku ve všech koutech světa.

Právě tak ničivé je otupující mračno skepticismu, jenž může postihnout ty, kteří tyto těžkosti nezažili. I mozek, stejně jako kteroukoli jinou část těla, postihují nemoci, zranění a chemická nerovnováha. Když naše mysl trpí, je vhodné vyhledat pomoc u Boha, u lidí kolem sebe i u lékařů a odborníků v oblasti duševního zdraví.

„Všechny lidské bytosti – muži a ženy – jsou stvořeny podle obrazu Božího. Každý je milovaný duchovní syn nebo dcera nebeských rodičů, a … každý [má] božskou podstatu a určení.“³ I my, jako naši Nebeští rodiče a Spasitel, máme fyzické tělo⁴ a pociťujeme emoce.⁵

Drahé sestry, je normální jednou za čas pociťovat smutek či starosti. Smutek a úzkost jsou přirozené lidské emoce.⁶ Jsme-li však smutné neustále nebo ochromuje-li bolest naši schopnost pociťovat lásku Nebeského Otce a Jeho Syna a vliv Ducha Svatého, pak možná trpíme depresí, úzkostí nebo jinou emoční poruchou.

Má dcera jednou napsala: „Byla doba …, [kdy] jsem byla stále nesmírně smutná. Vždy jsem si myslela, že smutek je něco, za co se mám stydět, a že je známkou slabosti. A tak jsem si ho nechávala pro sebe. … Měla jsem pocit, že jsem úplně bezcenná.“⁷

Jedna přítelkyně to popsala takto: „Již od raného dětství neustále bojuji s pocity beznaděje, temnoty, osamělosti a strachu a také s dojmem, že jsem poškozená či postižená. Ze všech sil jsem se snažila svou bolest skrývat a nevzbudit dojem, že snad nejsem úspěšná a silná.“⁸

Drahé přítelkyně, může se to stát kterékoli z nás – zvláště když si jako věřící v plán štěstí nakládáme zbytečné břímě domněnkou, že musíme být dokonalé již nyní. Takové myšlenky nás mohou ochromovat. Dosažení dokonalosti je proces, jenž bude probíhat po celý smrtelný život i po něm – a pouze skrze milost Ježíše Krista.⁹

Když o svých emočních těžkostech naopak promluvíme a připustíme svou nedokonalost, umožníme druhým podělit se o své obtíže. Společně si uvědomíme, že existuje naděje a nemusíme trpět v osamění.¹⁰

Jako Kristovy učednice jsme s Bohem uzavřely smlouvu, že jsme ochotny „nésti si navzájem břemena svá“ a „truchliti s těmi, kteří truchlí“.¹¹ To může znamenat seznámit se s emočními poruchami, vyhledat si materiály a zdroje, jež mohou pomoci tyto obtíže řešit, a především přivést sebe i druhé ke Kristu, který je Mistrem Léčitelem.¹² I když nevíme, jak porozumět tomu, čím druzí procházejí, uznání toho, že jejich bolest je skutečná, může být důležitým prvním krokem k nalezení pochopení a uzdravení.¹³

Někdy můžeme příčinu deprese nebo úzkosti zjistit, zatímco jindy může být těžší ji rozpoznat.¹⁴ Náš mozek může trpět kvůli stresu¹⁵ nebo ohromujícímu vyčerpání,¹⁶ což lze někdy zlepšit úpravou jídelníčku, spánku a cvičení. Jindy může být nutná i terapie nebo medikace pod vedením kvalifikovaných odborníků.

Neléčená duševní či emoční porucha může být příčinou nárůstu osamění, nedorozumění, pochroumaných vztahů, sebepoškozování, a dokonce sebevražd. Znám to z vlastní zkušenosti, neboť před mnoha lety spáchal sebevraždu můj otec. Mne i mou rodinu jeho smrt šokovala a zdrtila. Se zármutkem jsem se vyrovnávala celá léta a teprve nedávno jsem se dozvěděla, že když se o sebevraždě vhodným způsobem mluví, pomáhá jí to předejít namísto toho, aby to k ní vybízelo.¹⁷ O smrti otce jsem si již otevřeně promluvila s našimi dětmi a zažila jsem uzdravení, jež Spasitel může udílet na obou stranách závoje.¹⁸

Mnozí, kteří trpí hlubokou depresí, se však naneštěstí od svých blízkých mezi Svatými distancují, neboť mají pocit, že mezi ně nezapadají. Můžeme jim pomoci poznat a pocítit, že mezi nás skutečně patří. Je důležité si uvědomit, že deprese není důsledkem slabosti a obvykle ani hříchu.¹⁹ Deprese „v utajení bují, ale tváří v tvář pochopení chřadne“.²⁰ Společně můžeme rozptýlit mračna osamění a stigmatu, aby bylo sňato břemeno studu a mohly se udát zázraky uzdravení.

Ježíš Kristus během působení ve smrtelnosti uzdravoval nemocné a sužované, ale každý v Něho musel projevit víru a jednat, aby od Něj mohl obdržet uzdravení. Někteří kvůli uzdravení ušli velké vzdálenosti, jiní vztáhli ruku, aby se dotkli jeho roucha, a další k Němu museli být přineseni.²¹ Jde-li o uzdravení, nepotřebujeme Ho všichni stejně naléhavě? „Nejsme snad všichni žebráky?“²²

Následujme Spasitelovu cestu a buďme soucitnější, potlačme svůj sklon soudit a přestaňme být kontrolory duchovnosti druhých. Naslouchat druhému s láskou je jedním z největších darů, jež můžeme nabídnout, a můžeme pomáhat nést či pozvedat těžká mračna, která dusí naše bližní a přátele,²³ aby skrze naši lásku mohli opět pocítit Ducha Svatého a vnímat světlo vyzařující z Ježíše Krista.

Obklopuje-li vás neustále „mlha temnoty“,²⁴ obraťte se k Nebeskému Otci. Nic z toho, co jste zažili, nemůže změnit onu věčnou pravdu, že jste Jeho dítě a že vás miluje.²⁵ Pamatujte, že Kristus je váš Spasitel a Vykupitel a že Bůh je váš Otec. Oni vám rozumějí. Představte si, že jsou u vás, naslouchají vám a podporují vás.²⁶ „[Oni] vás utěší ve vašich strastech.“²⁷ Dělejte vše, co můžete, a důvěřujte v Pánovu smírnou milost.

Vaše těžkosti neurčují, kdo jste, ale mohou vás zušlechtit.²⁸ Díky ostnu ve svém těle²⁹ můžete být schopny pociťovat více soucitu vůči druhým. Na základě vedení Ducha Svatého se o svůj příběh dělte s druhými, abyste „[pomáhaly] slabým, [pozdvihovaly] ruce, které jsou skleslé, a [posilovaly] kolena zemdlená“.³⁰

Pokud s něčím zápolíme my samy nebo podporujeme někoho, kdo s něčím zápolí, buďme ochotny následovat Boží přikázání, abychom vždy mohly mít Jeho Ducha, aby byl s námi.³¹ Dělejme ty malé a prosté věci³², jež nám dodají duchovní sílu. Jak řekl president Russell M. Nelson: „Nic nedokáže otevřít nebesa tak jako kombinace větší čistoty, naprosté poslušnosti, horlivého hledání, každodenního hodování na slovech Kristových v Knize Mormonově a času pravidelně věnovaného chrámové práci a práci na rodinné historii.“³³

Pamatujme všichni na to, že náš Spasitel, Ježíš Kristus „na sebe [vzal] slabosti [naše], aby nitro jeho mohlo býti naplněno milosrdenstvím podle těla, aby poznal …, jak [nám] pomoci … podle slabostí [našich]“.³⁴ Přišel, aby „uvázal rány skroušených srdcem, … těšil všecky kvílící; … dal jim okrasu místo popela, olej veselé místo smutku, oděv chvály místo ducha sevřeného“.³⁵

Svědčím vám o tom, že Pán s námi zůstane „v žalu i v radosti“, že naše strasti mohou být pohlceny v radosti z Krista³⁶ a že „milostí jsme spaseni po všem, co my můžeme učiniti“.³⁷ Svědčím o tom, že Ježíš Kristus se vrátí na zemi „s uzdravováním v křídlech svých“.³⁸ On nakonec setře „všelikou slzu s očí [našich], a … již více nebude … kvílení“.³⁹ Neboť pro všechny, kteří přijdou „ke Kristu a [budou] v něm zdokonalováni“,⁴⁰ „nezajdeť více slunce …, nebo Hospodin bude světlem [naším] věčným, a tak dokonáni budou dnové smutku [našeho]“.⁴¹ Ve jménu Ježíše Krista, amen.