Praví učedníci Spasitele
Když se Spasitel a Jeho evangelium stanou rámcem, kolem něhož budujeme svůj život, můžeme pociťovat trvalou radost.
V poněkud méně známé starozákonní knize Aggeus je popsána skupina lidí, kterým by nepochybně prospěly rady staršího Hollanda. Kristus totiž nebyl ústředním bodem jejich života a jejich služby. Aggeus uvádí několik obrazných vyjádření vedoucích k zamyšlení, když kárá tento lid za to, že zůstávají v pohodlných domech, místo aby budovali Pánův chrám:
„Jest-liž vám čas, abyste vy seděli v domích svých taflovaných, a dům tento pustý stál?
Protož nyní takto praví Hospodin zástupů: Přiložte srdce své k cestám svým.
Sejete mnoho, a shromažďujete málo; jíte, ale nebýváte nasyceni; pijete, ale neuhašujete žízně; obláčíte se, ale žádný nemůže se zahříti; a ten, kdož sobě mzdu shromažďuje, shromažďuje ji do pytlíka děravého.
Takto praví Hospodin zástupů: Přiložte srdce své k cestám svým.“1
Koho by neoslovily ty příklady, jak marné je upřednostňovat to, co nemá věčné důsledky, před věcmi Božími?
Nedávno na shromáždění svátosti jeden navrátivší se misionář citoval otce, který tuto myšlenku skvěle shrnul pro své děti: „Potřebujeme, aby zde byl více Nefi a méně Wi-Fi!“
Za pět let života v západní Africe jsem byl mnohokrát svědkem toho, že lidé dávali přednost evangeliu přirozeně a bez ostychu. Jedním z takových příkladů je název autoservisu v Ghaně, který se věnuje opravám pneumatik a vyvažování kol. Majitel ho pojmenoval „Seřízení s Boží vůlí“.
Když se Spasitel a Jeho evangelium stanou rámcem, kolem něhož budujeme svůj život, můžeme pociťovat trvalou radost.2 Tímto rámcem se však snadno může stát naopak to, co je světské, a evangelium bude jen jeho volitelnou součástí, omezenou na dvouhodinovou účast na nedělním shromáždění. V tom případě je to stejné, jako kdybychom svou mzdu ukládali „do pytlíka děravého“.
Aggeus nám říká, abychom byli oddaní – to jest abychom žili podle evangelia upřímně neboli „fair dinkum“, jak říkáme v Austrálii. Lidé jsou „fair dinkum“, když jsou takoví, jací říkají, že jsou.
O tom, jak být „fair dinkum“ a oddaný, jsem se trochu naučil při hraní ragby. Poznal jsem, že když hraji naplno, když tomu dávám všechno, užívám si hru nejvíce.
Mojí oblíbenou ragbyovou sezónou byl rok po střední škole. Členové našeho družstva byli jak nadaní, tak oddaní. Toho roku jsme byli nejlepším týmem. Jednou jsme však měli hrát proti týmu z konce tabulky a po zápase čekal nás a naše taneční partnerky velký výroční ples naší vysoké školy. Říkal jsem si, že to bude snadná hra a že se budu chránit před zraněním, abych si pak mohl plně vychutnat ples. Při této hře jsme do mnoha tvrdých střetů nešli s takovou oddaností, jak jsme mohli, a nakonec jsme prohráli. A k tomu jsem si ze zápasu odnesl velmi oteklý spodní ret, který mi večer v očích mé společnice příliš krásy nepřidával. Asi jsem se potřeboval něčemu naučit.
Velmi odlišně jsem prožil jiný, pozdější zápas, při němž jsem se hře oddal naplno. V jednu chvíli jsem se s opravdovým záměrem rozběhl ke střetu, když vtom jsem pocítil bolest v obličeji. Tatínek mě učil, že nikdy nemám dát protivníkovi znát, že mě zranil, a tak jsem hrál dál. Když jsem se večer pokoušel najíst, zjistil jsem, že nemůžu kousat. Ráno jsem zašel do nemocnice, kde mi rentgen potvrdil zlomeninu čelisti. Šest týdnů jsem pak měl pusu zavřenou a sdrátovanou.
Toto podobenství o oteklém rtu a zlomené čelisti je pro mě ponaučením. I přes vzpomínky na neuspokojené chutě na pevnou stravu, kdy jsem šest týdnů mohl jíst jen stravu tekutou, zlomeniny své čelisti nijak nelituji, protože vznikla z mého plného nasazení. Oteklý ret mě ale mrzí, protože symbolizuje nedostatek mého odhodlání.
Plné nasazení neznamená, že budeme neustále jen požehnáni nebo že se nám bude vše dařit. Znamená to ale, že budeme mít radost. Radost není pomíjivé potěšení, či dokonce dočasné štěstí. Radost je trvalá a je založena na našem úsilí být přijatelní před Pánem.3
Příkladem takového přijetí je příběh Olivera Grangera. Jak řekl president Boyd K. Packer: „Když byli Svatí vyhnáni z Kirtlandu ve státě Ohio, … Olivera ponechali na místě, aby prodal jejich majetek za jakoukoli cenu. Nebyla velká šance, že by uspěl. A skutečně, on neuspěl!“4 První předsednictvo ho pověřilo úkolem, který byl obtížný, ne-li neuskutečnitelný. Pán ho však za jeho zdánlivě neúspěšnou snahu pochválil těmito slovy:
„A opět, pravím vám, pamatuji na služebníka svého Olivera Grangera; vizte, vpravdě mu pravím, že jméno jeho bude uchováváno v posvátné paměti z pokolení na pokolení, na věky věků, praví Pán.
Tudíž, nechť bojuje horlivě za vykoupení Prvního předsednictva Církve mé, … a když padne, opět povstane, neboť oběť jeho bude pro mne posvátnější než vzestup jeho, praví Pán.“5
To může platit pro nás všechny – Pánovi nezáleží tolik na našich úspěších, jako spíš na našich obětech a úsilí.
Dalším příkladem pravého učedníka Ježíše Krista je jedna naše drahá přítelkyně ze západoafrického Pobřeží slonoviny. Tato skvělá, věrná sestra zažívala po delší dobu emoční, a někdy i fyzické týrání od svého manžela, s nímž se nakonec rozvedla. Nikdy nezakolísala ve své víře či dobrotě, ale kvůli jeho krutostem byla dlouho hluboce zraněná. Takto popsala vlastními slovy, co prožívala:
„I když jsem řekla, že mu odpouštím, vždy jsem spala s nějakou ránou; trávila jsem s ní celé dny. Bylo to, jako bych měla popálené srdce. Mockrát jsem se modlila k Pánu, aby mě toho zbavil, ale bolelo to tolik, že jsem pevně věřila, že s tím budu žít do konce života. Bolelo to víc, než když jsem jako mladá ztratila matku; bolelo to víc, než když jsem ztratila otce, a dokonce i syna. Připadalo mi, že to zasahuje už celé mé srdce a že můžu každou chvíli zemřít.
Jindy jsem si kladla otázku, co by v mé situaci dělal Spasitel, ale nakonec jsem vždy řekla: ‚To už je příliš, Pane.‘
Jednou ráno jsem onu bolest z toho všeho ve svém srdci hledala a šla jsem i hlouběji a hledala jsem ji v duši. Nikde jsem ji nemohla najít. Rychle jsem si v duchu prošla všechny důvody, proč bych se [měla] cítit zraněná, ale žádnou bolest jsem necítila. Čekala jsem celý den, zda bolest v srdci pocítím, ale nepocítila jsem ji. Pak jsem poklekla s díky Bohu za to, že dal, aby na mě zapůsobila Pánova smírná oběť.“6
Tato sestra je nyní šťastně připečetěna ke skvělému, věrnému muži, který ji hluboce miluje.
Jaký tedy máme mít postoj, jsme-li praví Kristovi učedníci? A jakou má pro nás evangelium hodnotu, když přiložíme srdce své k cestám svým, jak radí Aggeus?
Líbí se mi příklad správného postoje, který ukázal otec krále Lamoniho. Jistě si pamatujete jeho počáteční hněv, když zjistil, že jeho syna doprovází Nefita Ammon z národa, který Lamanité nenáviděli. Tasil meč, aby s Ammonem bojoval, ale brzy se Ammonův meč ocitl na jeho hrdle. „Nyní král, strachuje se, aby neztratil svůj život, pravil: Jestliže mne ušetříš, dám ti, o cokoli požádáš, až do poloviny království.“7
Všimněte si, co nabídl – polovinu království za svůj život.
Když však později porozuměl evangeliu, nabídl něco jiného. „Král pravil: Co mám činiti, abych mohl míti tento věčný život, o němž jsi mluvil? Ano, co mám činiti, abych mohl býti zrozen z Boha, aby byl tento zlovolný duch vykořeněn z mé hrudi, a abych přijal jeho Ducha, abych mohl býti naplněn radostí a abych nebyl posledního dne zavržen? Viz, pravil, vzdám se všeho, co mám, ano, opustím své království, abych mohl obdržeti tuto velikou radost.“8
Tentokrát byl ochoten vzdát se celého království, neboť evangelium mu bylo cennější než vše, co měl! Žil podle evangelia upřímně – „fair dinkum“.
Otázka pro každého z nás tedy zní: Žijeme i my upřímně podle evangelia? Protože polovičatost není upřímnost! A je známo, že Bůh nezahrnuje chválou ty, kteří jsou vlažní.9
Žádný poklad, žádný koníček, žádný status, žádná sociální síť, žádné videohry, žádný sport, žádný vztah s někým slavným ani nic jiného na zemi není cennější než věčný život. A tak Pán každého vyzývá, aby přiložil srdce své k cestám svým.
Moje pocity nejlépe vyjadřují slova Nefiho: „Raduji se z jasnosti; raduji se z pravdy; raduji se z Ježíše svého, neboť vykoupil duši mou z pekla.“10
Jsme praví následovníci Toho, který dal za nás vše? Toho, kdo je náš Vykupitel a náš Přímluvce u Otce? Toho, kdo byl sám naprosto oddaný ve své smírné oběti a je oddaný i nyní ve své lásce, milosrdenství a touze po tom, abychom pociťovali věčnou radost? Prosím všechny, kteří slyší nebo čtou tato slova: Prosím, prosím, neodkládejte svou naprostou oddanost na dobu, kdy k ní dospějete v nějakém neexistujícím budoucím okamžiku. Staňte se upřímnými ihned a pociťujte radost! Ve jménu Ježíše Krista, amen.