Důvěřujte v Pána
Jedinou jistotou, na niž lze spoléhat, je naše důvěra v Pána a v lásku, kterou chová ke svým dětem.
Drazí bratři a sestry, téma mého proslovu vám přiblíží dopis, který jsem před nějakou dobou dostal. Pisatelka zvažovala, zda má uzavřít chrámový sňatek s mužem, jehož věčná společnice zemřela. Ona by byla druhou manželkou. Ptala se, zda by mohla mít v příštím životě vlastní domácnost, nebo zda by musela žít se svým manželem a jeho první ženou. Řekl jsem jí, že má zkrátka důvěřovat Pánu.
Dále se svolením jednoho spolupracovníka, jehož si vážím, uvedu zkušenost, o níž mi vyprávěl. Jistý otec se po smrti milované manželky a matky svých dětí znovu oženil. Některé z dospělých dětí měly vůči novému sňatku silné námitky a obrátily se s žádostí o radu na blízkého příbuzného, respektovaného církevního vedoucího. Ten jim poté, co si vyslechl důvody jejich námitek, které souvisely s okolnostmi a vztahy v duchovním světě či v královstvích slávy, které přijdou po Posledním soudu, řekl: „Děláte si starosti kvůli nesprávným záležitostem. Měli byste se starat o to, abyste se tam dostali vy. Na to se zaměřte. A pokud se tam dostanete, vše bude nádhernější, než si dokážete představit.“
Toto učení vskutku přináší útěchu. Důvěřujte v Pána!
Z dopisů, které dostávám, vím, že i další trápí otázky ohledně duchovního světa, který budeme obývat poté, co zemřeme, a předtím, než budeme vzkříšeni. Někteří předpokládají, že v duchovním světě budou přetrvávat mnohé časné okolnosti a otázky, kterým čelíme v tomto smrtelném životě. Co však o podmínkách v duchovním světě skutečně víme? Domnívám se, že článek jednoho profesora religionistiky z BYU na toto téma to vystihl: „Když si položíme otázku, kolik se toho o duchovním světě dozvídáme ze standardních děl, odpověď zní: ‚Ne tolik, jak si často myslíme.‘“1
Z písem samozřejmě víme, že poté, co naše tělo zemře, budeme žít dál jako duchové v duchovním světě. Písma rovněž učí, že tento duchovní svět je rozdělen mezi ty, kteří během života byli „spravedliví“ či „spravedlní“, a ty, kteří byli zlovolní. Rovněž popisují, jak někteří věrní duchové učí evangeliu ty, kteří byli zlovolní či vzpurní. (Viz 1. Petrova 3:19; Nauka a smlouvy 138:19–20, 29, 32, 37.) A co je nejdůležitější, novodobá zjevení odhalují, že v duchovním světě pokračuje práce na spasení (viz Nauka a smlouvy 138:30–34, 58), a ačkoli jsme naléhavě vybízeni k tomu, abychom své pokání během tohoto života neodkládali (viz Alma 13:27), učíme se také, že pokání je do určité míry možné činit i tam (viz Nauka a smlouvy 138:58).
Práce na spasení v duchovním světě spočívá ve vysvobozování duchů z toho, co se v písmech často označuje jako „poroba“. V duchovním světě podléhá určitému druhu poroby každý. Úžasné zjevení, jež obdržel president Joseph F. Smith a jež bylo kanonizováno jako 138. oddíl Nauky a smluv, uvádí, že spravedliví zemřelí, kteří byli ve stavu míru (viz Nauka a smlouvy 138:22), zatímco očekávali vzkříšení (viz Nauka a smlouvy 138:16), „pohlíželi na dlouhé odloučení svého ducha od těla jako na porobu“ (Nauka a smlouvy 138:50).
Zlovolní rovněž zakoušeli další druh poroby. Vzhledem k hříchům, z nichž neučinili pokání, jsou, jak to označil apoštol Petr, v duchovním „žaláři“ (1. Petrova 3:19; viz také Nauka a smlouvy 138:42). Tito duchové jsou popsáni jako svázaní či zajatí (viz Nauka a smlouvy 138:31, 42) nebo jako „[vyvržení] do zevní temnoty“, kde je „pláč a nářek a skřípění zubů“, zatímco očekávají vzkříšení a soud (Alma 40:13–14).
Vzkříšení pro každého v duchovním světě je zajištěno díky Vzkříšení Ježíše Krista (viz 1. Korintským 15:22), ačkoli k němu dochází u různých skupin v různou dobu. To, co nám až do oné stanovené doby o činnostech v duchovním světě říkají písma, se týká především práce na spasení. O mnoho více toho zjeveno není. Neznalým, nekajícným a vzpurným se káže evangelium, aby mohli být vysvobozeni z poroby a kráčet vstříc požehnáním, která pro ně má láskyplný Nebeský Otec připravena.
Poroba v duchovním světě, která se týká spravedlivých obrácených duchů, spočívá v tom, že musí vyčkat – a možná mají dokonce svolení tento postup iniciovat – na vykonání svých obřadů v zastoupení na zemi, aby mohli být pokřtěni a těšit se z požehnání Ducha Svatého (viz Nauka a smlouvy 138:30–37, 57–58).2 Tyto obřady v zastoupení vykonávané ve smrtelnosti rovněž umožňují mužům, aby pod kněžskou pravomocí kráčeli vpřed a rozšířili zástupy spravedlivých, kteří mohou duchům ve vězení kázat evangelium.
Kromě těchto základních faktů toho kánon písem o duchovním světě, který následuje po smrti a předchází Poslednímu soudu, uvádí jen málo.3 Co dalšího tedy o duchovním světě víme? Mnozí členové Církve měli vidění či různé inspirace, díky nimž se dozvěděli, jak to v duchovním světě chodí nebo jak je zorganizován, ale tyto osobní duchovní prožitky nemají být chápány ani učeny jako oficiální nauka Církve. A nepřeberné úvahy členů i dalších autorů lze samozřejmě nalézt v různých publikacích, například v knihách o prožitcích blízké smrti.4
V souvislosti s tím je důležité pamatovat na moudrá varování starších D. Todda Christoffersona a Neila L. Andersena z poselství na uplynulých generálních konferencích. Starší Christofferson učil: „Je třeba pamatovat na to, že ne každé prohlášení církevního vedoucího, ať již minulého či současného, nutně představuje nauku. V Církvi se všeobecně chápe, že prohlášení, které učinil jeden vedoucí při jediné příležitosti, často představuje osobní, byť dobře uvážený názor, který nebyl pronesen jako oficiální či závazné stanovisko pro celou Církev.“5
Na další konferenci starší Andersen učil této zásadě: „Nauce učí všech 15 členů Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti. Neskrývá se v jednom nesrozumitelném odstavci nějakého proslovu.“6 Zmíněnou zásadu skvěle dokládá prohlášení o rodině, které podepsalo všech 15 proroků, vidoucích a zjevovatelů.
Kromě něčeho tak oficiálního, jako je prohlášení o rodině, jsou toho příkladem rovněž prorocká učení presidentů Církve, jež potvrzují i další proroci a apoštolové. Pokud jde o podmínky v duchovním světě, Prorok Joseph Smith uvedl na sklonku své služby dvě nauky, kterým často učili a učí jeho nástupci. Jedna z nich představuje učení obsažené v kázání na památku Kinga Folletta o tom, že členové rodiny, kteří byli spravedliví, budou v duchovním světě spolu.7 A další jsou slova z pohřbu, jehož se zúčastnil v posledním roce života: „Duchové spravedlivých jsou povzneseni k většímu a slavnějšímu dílu … [ve světě] duchů. … Nejsou od nás daleko a znají a chápou naše myšlenky, pocity a činy, a často se jimi trápí.“8
Co tedy s otázkou, kterou jsem předtím zmínil, ohledně toho, kde duchové žijí? Zdá-li se vám tato otázka divná či nepodstatná, zamyslete se nad mnoha vlastními otázkami, nebo dokonce nad těmi, které jste pokoušeni si zodpovědět na základě něčeho, co jste kdysi od někoho slyšeli. Na veškeré otázky o duchovním světě navrhuji dvě odpovědi. Zaprvé – pamatujte na to, že Bůh své děti miluje a jistě udělá to, co je pro každého z nás nejlepší. Zadruhé – pamatujte na známé učení z Bible, které mi bylo v případě řady nezodpovězených otázek nadmíru užitečné:
„Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nezpoléhej.
Na všech cestách svých snažuj se jej poznávati, a onť spravovati bude stezky tvé.“ (Přísloví 3:5–6.)
Nefi podobně zakončil svůj velký žalm těmito slovy: „Ó Pane, důvěřoval jsem v tebe a budu v tebe důvěřovati na věky. Nebudu vkládati důvěru svou v rámě těla.“ (2. Nefi 4:34.)
Všichni můžeme o okolnostech v duchovním světě soukromě přemýšlet, nebo je a další nezodpovězené otázky dokonce probírat v rodině či v jiných důvěrných kruzích. Ale neučme ani nepoužívejme jako oficiální nauku to, co měřítka oficiální nauky nesplňuje. Kdybychom tak činili, nijak bychom tím nepodpořili dílo Páně, a mohli bychom tím dokonce některé odradit od úsilí získat útěchu či poznání skrze osobní zjevení, které Pánův plán každému z nás poskytuje. Přehnané spoléhání na osobní učení či spekulace nás může dokonce odvést od toho, abychom se soustředili na studium a úsilí, díky kterému získáme hlubší porozumění a které nám bude pomáhat kráčet kupředu po cestě smlouvy.
Důvěra v Pána představuje v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů známé a pravdivé učení. Tomu učil Joseph Smith, když první Svatí zažívali kruté pronásledování a čelili zdánlivě nepřekonatelným překážkám.9 Je to stále ta nejlepší zásada, na niž lze spoléhat, když naše úsilí získat poznání či naše pokusy najít útěchu narazí na překážky v podobě toho, co dosud nebylo zjeveno či přijato jako oficiální nauka Církve.
Tatáž zásada se vztahuje na nezodpovězené otázky ohledně pečetění v příštím životě či žádoucích úprav plynoucích z událostí či přestupků ve smrtelnosti. Toho, co nevíme, je tolik, že jedinou jistotou, na niž lze spoléhat, je naše důvěra v Pána a v lásku, kterou chová ke svým dětem.
Závěrem – to, co o duchovním světě víme, je to, že tam pod vedením Otce a Syna pokračuje práce na spasení. Spasitel tuto práci započal tím, že zajatým oznámil svobodu (viz 1. Petrova 3:18–19; 4:6; Nauka a smlouvy 138:6–11, 18–21, 28–37), a tato práce pokračuje díky tomu, že způsobilí a kvalifikovaní poslové dál káží evangelium, včetně pokání, těm, kteří stále potřebují jeho očišťující účinky (viz Nauka a smlouvy138:57). Cíl toho všeho popisuje oficiální nauka Církve přijatá v novodobém zjevení.
„Mrtví, kteří činí pokání, budou vykoupeni skrze poslušnost obřadů domu Božího,
A poté, co zaplatí trestem za přestupky své a jsou omyti a čistí, obdrží odměnu podle skutků svých, neboť jsou dědici spasení.“ (Nauka a smlouvy 138:58–59.)
Povinností každého z nás je učit nauce znovuzřízeného evangelia, dodržovat přikázání, vzájemně se milovat a jeden druhému pomáhat a věnovat se práci na spasení ve svatých chrámech.
Svědčím o pravdivosti toho, co jsem zde řekl, a o pravdách, jimž se učilo a bude učit na této konferenci. To vše je možné díky Usmíření Ježíše Krista. Jak víme z novodobého zjevení, On „oslavuje Otce a dává spasení všem dílům rukou svých“ (Nauka a smlouvy 76:43; zvýraznění přidáno). Ve jménu Ježíše Krista, amen.