Melchisedechovo kněžství a klíče
V Církvi se pravomoc kněžství používá pod vedením vedoucího kněžství, který je držitelem klíčů onoho kněžství.
Rozhodl jsem se promluvit více o kněžství Božím, o tématu, o němž již hovořili tři řečníci přede mnou, kteří nás učili o tom, jak kněžství žehná ženám, mladým ženám a mladým mužům v jejich životě.
Kněžství je božská moc a pravomoc, která je nám svěřena, abychom ji používali v rámci Božího díla ku prospěchu všech Jeho dětí. Kněžství nejsou ti, kteří byli vysvěceni k úřadu v kněžství, ani ti, kteří používají jeho pravomoc. Muži, kteří jsou nositeli kněžství, nejsou kněžství. Ačkoli vysvěcené muže nemáme označovat jako kněžství, je vhodné je označovat jako nositele kněžství.
Moc kněžství existuje jak v Církvi, tak v organizaci rodiny. Moc kněžství a kněžská pravomoc však v Církvi fungují jinak než v rodině. To vše je v souladu se zásadami, které stanovil Pán. Účelem Božího plánu je vést Jeho děti k věčnému životu. V tomto plánu je nutná existence rodin ve smrtelnosti. Církev existuje proto, aby zajistila nauku, pravomoc a obřady nutné k tomu, aby rodinné vztahy přetrvávaly i ve věčnostech. Mezi organizací rodiny a Církví Ježíše Krista tedy existuje vztah, v rámci nějž se navzájem posilují. Požehnání kněžství – jako například plnost evangelia a obřady, jako je křest, konfirmace a přijetí daru Ducha Svatého, chrámové obdarování a uzavření manželství na věčnost – jsou dostupné mužům, stejně jako ženám.1
Kněžství, o němž zde mluvíme, je Melchisedechovo kněžství, jež bylo znovuzřízeno na počátku Znovuzřízení evangelia. Josepha Smitha a Olivera Cowderyho vysvětili Petr, Jakub a Jan, kteří o sobě prohlásili, „že … vlastní klíče království a dispensace plnosti časů“ (Nauka a smlouvy 128:20). Tito služebně nejstarší apoštolové obdrželi pravomoc od samotného Spasitele. Všechny ostatní pravomoci neboli úřady v kněžství jsou přídavky k Melchisedechovu kněžství (viz Nauka a smlouvy 107:5), neboť to „má za všech věků světa právo předsednictví a má moc a pravomoc nad všemi úřady v církvi“ (Nauka a smlouvy 107:8).
V Církvi se pravomoc většího kněžství neboli kněžství Melchisedechova a pravomoc menšího kněžství neboli kněžství Aronova používají pod vedením vedoucího kněžství, jako je například biskup nebo president, který je držitelem klíčů onoho kněžství. Abychom porozuměli používání pravomoci kněžství v Církvi, musíme porozumět zásadě klíčů kněžství.
Klíče království související s Melchisedechovým kněžstvím předali Petr, Jakub a Jan, ale tím se znovuzřízení klíčů kněžství nezavršilo. Některé klíče kněžství přišly později. Po zasvěcení prvního chrámu v této dispensaci v Kirtlandu v Ohiu znovuzřídili tři proroci – Mojžíš, Elias a Eliáš – „klíče této dispensace“, včetně klíčů přináležejících ke shromažďování Izraele a k práci v chrámech Páně (viz Nauka a smlouvy 110), jak právě tak přesvědčivě popsal president Eyring.
Nejznámějším příkladem fungování klíčů je vykonávání obřadů kněžství. Obřad je posvátný úkon, který představuje uzavření smlouvy a slib určitých požehnání. V Církvi se všechny obřady vykonávají se schválením vedoucího kněžství, který je držitelem klíčů pro daný obřad.
Obřad nejčastěji vykonávají ti, kteří byli vysvěceni do určitého úřadu v kněžství a kteří jednají pod vedením toho, kdo je držitelem klíčů kněžství. Například ti, kteří působí v různých úřadech Aronova kněžství, vykonávají obřad svátosti skrze klíče a pod vedením biskupa, který je držitelem klíčů Aronova kněžství. Tatáž zásada se vztahuje na obřady kněžství, které v chrámu vykonávají ženy. Ačkoli ženy nezastávají žádný úřad v kněžství, vykonávají posvátné chrámové obřady se schválením presidenta chrámu, který je držitelem klíčů pro obřady chrámu.
Dalším příkladem pravomoci kněžství pod vedením toho, kdo je držitelem klíčů, je výuka prováděná muži a ženami povolanými učit evangeliu, ať již ve třídách v jejich domovských sborech, nebo v misionářském poli. Dalšími příklady jsou ti, kteří zastávají vedoucí funkce ve sboru a používají pravomoc kněžství při vedení v rámci svého povolání, poté co jsou ustanoveni vedoucím kněžství, který je držitelem klíčů v daném sboru či kůlu, a tuto pravomoc používají pod jeho vedením. Takto se pravomoc a moc kněžství používá a takto z ní máme v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů užitek.2
Pravomoc kněžství se používá a z ní plynoucí požehnání se naplňují rovněž v rodinách Svatých posledních dnů. Rodinou mám na mysli muže – nositele kněžství a ženu, kteří jsou spolu sezdáni, a jejich děti. Rovněž v to počítám odchylky od ideálních vztahů, jako jsou ty způsobené úmrtím či rozvodem.
Zásada, že kněžskou pravomoc lze používat pouze pod vedením toho, kdo pro příslušnou úlohu drží klíče, je podstatná v Církvi, ale neplatí v rodině. Například otec předsedá své rodině a používá v ní kněžství skrze pravomoc kněžství, jehož je nositelem. K tomu, aby mohl vykonávat své různé úlohy v rodině, nepotřebuje vedení či schválení držitele klíčů kněžství. K těmto úlohám patří udílet rady členům své rodiny, konat rodinná setkání, dávat kněžská požehnání manželce a dětem nebo udílet požehnání pro uzdravení členům rodiny či druhým lidem.3 Církevní autority učí členy rodiny, ale používání kněžské pravomoci v rodině neřídí.
Tatáž zásada platí, když otec není přítomen a rodinu vede matka. Předsedá ve svém domově a její úlohou je přinášet moc a požehnání kněžství do své rodiny prostřednictvím svého obdarování a zpečetění v chrámu. Ačkoli není oprávněna udělovat kněžská požehnání, která může dát pouze ten, kdo zastává určitý úřad v kněžství, může vykonávat všechny ostatní úlohy spojené s vedením rodiny. Když tak činí, používá moc kněžství ve prospěch dětí, jimž ve své funkci jakožto vedoucí v rodině předsedá.4
Pokud by otcové zvelebovali kněžství ve své rodině, podpořilo by to poslání Církve ve stejné míře jako cokoli jiného, čemu by se mohli věnovat. Otcové, kteří jsou nositeli Melchisedechova kněžství, mají svou pravomoc používat „přesvědčováním, shovívavostí, jemností a mírností a láskou nepředstíranou“ (Nauka a smlouvy 121:41). Toto vysoké měřítko pro používání veškeré kněžské pravomoci je nanejvýš důležité právě v rodině. Nositelé kněžství mají rovněž dodržovat přikázání, aby měli moc kněžství a mohli dávat požehnání členům své rodiny. Mají pěstovat láskyplné rodinné vztahy, aby je rodinní příslušníci chtěli žádat o požehnání. A rodiče mají podporovat častější udílení kněžských požehnání v rodině.5
Během těchto konferenčních zasedání, ve snaze alespoň na chvíli uniknout našim světským starostem s ničivou pandemií, jsme byli učeni úžasným zásadám věčnosti. Povzbuzuji každého z nás, abychom měli oko upřené na přijetí těchto pravd týkajících se věčnosti, aby naše tělo bylo „naplněno světlem“ (3. Nefi 13:22).
Spasitel ve svém kázání zástupům zaznamenaném v Bibli a v Knize Mormonově učil, že smrtelné tělo může být buď plné světla, nebo plné temnoty. Samozřejmě si přejeme být naplněni světlem a náš Spasitel nás učil, jak toho můžeme dosáhnout. Máme naslouchat poselstvím o pravdách týkajících se věčnosti. Spasitel použil jako příklad oko, kterým do svého těla přijímáme světlo. Vysvětlil, že budeme-li mít oko upřeno – jinými slovy, budeme-li se zaměřovat na přijímání věčného světla a porozumění – bude „celé [naše] tělo … naplněno světlem“ (Matouš 6:22; 3. Nefi 13:22). Ale varoval nás, že bude-li naše oko zlé – to znamená, budeme-li vyhledávat zlo a přijímat ho do svého těla – bude „celé tělo [naše] naplněno temnotou“ (verš 23). Jinými slovy, světlo, či temnota v našem těle závisí na tom, jak vnímáme – neboli přijímáme – věčné pravdy, jimž jsme učeni.
Máme se řídit výzvou Spasitele, abychom usilovali a žádali o porozumění pravdám týkajícím se věčnosti. Slibuje, že náš Otec v nebi je ochoten učit každého pravdám, o něž dotyčný usiluje (viz 3. Nefi 14:8). Budeme-li po tom toužit a mít oko upřené na to, abychom je přijímali, Spasitel slibuje, že pravdy týkající se věčnosti nám budou otevřeny (viz 3. Nefi 14:7–8).
Naproti tomu Satan dychtí po tom, aby v důležitých záležitostech, jako je fungování kněžství Božího, zmátl naše myšlenky či aby nás svedl na scestí. Spasitel nás varoval před falešnými proroky, kteří „přicházejí v rouše beránčím, ale uvnitř jsou draví vlci“ (3. Nefi 14:15). Poskytl nám toto ověřovací vodítko, když potřebujeme odlišit pravdu od různých učení, jež nás mohou mást: „Po ovoci jejich poznáte je,“ učil (3. Nefi 14:16). „Dobrý strom nemůže nésti zlé ovoce ani zkažený strom nemůže nésti ovoce dobré.“ (Verš 18.) A proto si máme všímat důsledků – onoho „ovoce“ – vyučovaných zásad a těch, kteří těmto zásadám učí. To je nejlepší odpovědí na mnohé námitky vůči Církvi a vůči jejím naukám, postupům a vedení, které slýcháváme. Řiďte se oním ověřovacím vodítkem, o němž učil Spasitel. Všímejte si ovoce – důsledků.
Když pomyslíme na ovoce evangelia a znovuzřízené Církve Ježíše Krista, radujeme se z toho, jak se Církev během života svých současných členů rozrostla z místních kongregací v horských oblastech na západě Spojených států do podoby, kdy většina jejích více než 16 milionů členů sídlí mimo území USA. S tímto růstem jsme rovněž byli svědky nárůstu schopnosti Církve pomáhat svým členům. Pomáháme s dodržováním přikázání, s plněním zodpovědností ohledně kázání znovuzřízeného evangelia, se shromažďováním Izraele a s výstavbou chrámů po celém světě.
Vede nás prorok, president Russell M. Nelson, jehož vedení Pán využívá k dosažení pokroku, který sledujeme po více než dva roky, kdy nás president Nelson vede. Nyní budeme požehnáni možností vyslechnout si presidenta Nelsona, který nás bude učit o tom, jak podpořit pokrok v této znovuzřízené Církvi Ježíše Krista v nynější obtížné době.
Svědčím o pravdivosti těchto věcí a přidávám se k vám v modlitbě za našeho proroka, kterého si vzápětí vyslechneme, ve jménu Ježíše Krista, amen.