„Jaký vliv má božská identita na pocit sounáležitosti a na to, kým se stáváme“, Liahona, březen 2023.
Jaký vliv má božská identita na pocit sounáležitosti a na to, kým se stáváme
Pokud učiníme ze svého vztahu s Bohem a ze skutečnosti, že jsme učedníky Ježíše Krista, svou prioritu, budeme nacházet radost ve své božské identitě, získáme trvalé povědomí sounáležitosti a nakonec dosáhneme svého božského potenciálu.
Podle Americké psychologické asociace znamená pocit sounáležitosti „pocit, že člověka určitá skupina přijímá a schvaluje“.1
Naneštěstí ne všichni máme pocit, že někam patříme, a občas se pokoušíme přizpůsobit to, kým jsme, tak, aby nás druzí přijímali. „Všichni chceme zapadnout,“ vysvětluje Joanna Cannonová, britská psychiatrička. „Abychom toho dosáhli, často druhým ukazujeme lehce odlišnou verzi toho, kým jsme – podle toho, v jakém jsme prostředí a v čí jsme společnosti. Možná takovýchto ‚verzí‘ sebe sama máme mnoho – do práce, na doma, nebo dokonce pro internet.“2
Je důležité říci, že je rozdíl mezi tím, někam zapadat, a tím, někam patřit. Brené Brownová, americká badatelka a spisovatelka, poznamenala: „Někam zapadat a někam patřit není totéž. Ve skutečnosti je potřeba někam zapadat jednou z největších překážek schopnosti někam patřit. Podstatou toho, že chceme zapadnout, je potřeba vyhodnotit určitou situaci a pak se stát tím, kým být potřebujete, aby vás druzí přijímali. Na druhé straně někam patřit od nás nevyžaduje, abychom změnili to, kým jsme; vyžaduje to, abychom byli tím, kým jsme.“3
K tomu, abychom pociťovali hodnotnou sounáležitost, je nutné, abychom znali svou božskou identitu; jinak budeme vynakládat svůj čas a úsilí na to, abychom se přizpůsobovali kvůli tomu, abychom dosáhli přijetí někde, kde nectí naši věčnou povahu ani s ní nejsou v souladu. To, kam se rozhodneme patřit, může navíc vést ke změnám našich hodnot a chování, protože se budeme přizpůsobovat pravidlům a měřítkům skupiny. Časem bude mít to, kam se rozhodneme patřit, vliv na to, kým se staneme.
Přijetí naší božské identity zkrátka ovlivňuje, kam si přejeme patřit, a to, kam si přejeme patřit, povede k tomu, kým se nakonec staneme.
Božská identita
V předsmrtelném životě jsme všichni žili s Bohem (viz Nauka a smlouvy 93:29; 138:55–56). Byli jsme stvořeni podle Jeho obrazu – jako muži a jako ženy (viz Genesis 1:27). Připravil pro nás plán, abychom se mohli stát takovými, jako je On (viz Nauka a smlouvy 132:19–20, 23–24). Součástí plánu štěstí, který pro nás vytvořil, je náš příchod na zemi, abychom mohli obdržet fyzické tělo, získat znalosti a nakonec se vrátit do našeho nebeského domova, abychom s Ním mohli žít ve věčné radosti (viz 2. Nefi 2; 9; Abraham 3:26). Bůh zjevil: „Toto je dílo mé a sláva má – uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka“ (Mojžíš 1:39). Je neuvěřitelné, že Jeho dílem a slávou jsme my! Vypovídá to o tom, jakou máme pro Něj nesmírnou hodnotu a cenu.
Vzhledem k tomu, že na zemi jsou miliardy lidí, může být pro některé složité přijmout, že Bůh myslí na každého z nás jednotlivě. Svědčím o tom, že zná každého z nás a že si je rovněž vědom toho, co děláme, kde jsme, a zná dokonce i „myšlenky a záměry [našeho] srdce“ (Alma 18:32). Nejenže nás má Bůh spočtené (viz Mojžíš 1:35), ale také nás miluje dokonalou láskou (viz 1. Nefi 11:17).
Nebeský Otec si díky dokonalé lásce, kterou k nám chová, přeje podělit se s námi o vše, co má (viz Nauka a smlouvy 84:38). Jsme koneckonců Jeho dcery a synové. Přeje si, abychom se stali takovými, jako je On, abychom dělali to, co dělá On, a abychom prožívali radost, kterou prožívá On. Když této pravdě otevřeme své srdce a mysl, „tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme [děti] Boží. A jestliže [děti], tedy i dědicové, dědicové zajisté Boží“ (Římanům 8:16–17).
Odlišnosti ve smrtelném životě
V předsmrtelném životě jsme kráčeli s Bohem, naslouchali Jeho hlasu a pociťovali Jeho lásku. Mezitím jsme prošli závojem zapomnění do smrtelné existence. Život, který jsme vedli předtím, si již dokonale nevybavujeme. Kvůli podmínkám panujícím v tomto prostředí smrtelné existence je pro nás těžší uvědomovat si svou božskou podstatu a to, kam patříme, tak jak jsme si to uvědomovali v našem nebeském domově.
Pokud se například příliš zaměřujeme na naše odlišnosti dané genetickou výbavou a prostředím, může to být na překážku našemu spojení s Bohem. Protivník se pokouší těchto rozdílů využít, aby nás odvedl od našeho společného božského původu. Druzí nám dávají nálepky, a někdy dokonce nálepkujeme sami sebe. Na ztotožňování se s druhými na základě pozemských vlastností není v podstatě nic špatného; ve skutečnosti mnozí z nás nacházejí radost a podporu díky těm, kteří mají podobné povahové rysy a zkušenosti. Když však zapomeneme na svou vnitřní identitu jakožto dětí Božích, můžeme se začít těch, kteří se od nás liší, obávat, pociťovat k nim nedůvěru nebo mít pocit, že jsme lepší než oni. Tyto postoje často vedou k rozporům, diskriminaci, a dokonce i ke zkáze (viz Mojžíš 7:32–33, 36).
Když pamatujeme na svůj božský původ, naše rozmanitost nám do života vnáší krásu a různorodost. Vnímáme jeden druhého – navzdory rozdílům, jež mezi námi jsou – jako bratry a sestry. Chováme druhé v úctě a jeden od druhého se učíme. Usilujeme o to, abychom pro druhé vytvářeli podpůrné prostředí, kde mohou pociťovat sounáležitost, a to zejména tehdy, když se jejich vlastnosti a zkušenosti liší od těch našich. Jsme Bohu vděční za rozmanitost toho, co stvořil.4
Ačkoli naše genetická výbava a prostředí ovlivňují to, co ve smrtelnosti prožíváme, neurčují, kým jsme. Jsme děti Boží a máme potenciál stát se takovými, jako je On.
Sounáležitost prostřednictvím Ježíše Krista
Bůh věděl, že ve svém smrtelném životě budeme čelit značným obtížím, a tak připravil a poslal svého Syna Ježíše Krista, aby nám tyto obtíže pomohl překonat. Kristus nám nabízí, že nám pomůže znovunastolit blízký vztah, který jsme měli s Bohem v předsmrtelném životě. Jak Kristus vysvětlil: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14:6; viz také Jan 3:16–17.)
Kristus je nám vždy ochoten pomáhat. Patříme k Němu (viz 1. Korintským 6:20) a On touží po tom, abychom k Němu přišli. Spasitel nám svými vlastními slovy slibuje: „Pojď ke mně s celým úmyslem srdce, a já tě přijmu.“ (3. Nefi 12:24.)
Jak tedy můžeme přijít ke Kristu s celým úmyslem srdce?
Zaprvé – přijímáme Jej jako svého Spasitele a Vykupitele. Uznáváme velikost Boha a jsme si vědomi svého ztraceného a padlého stavu a své absolutní závislosti na Ježíši Kristu, pokud jde o naše spasení. Přejeme si, abychom byli známi Jeho jménem (viz Mosiáš 5:7–8), a chceme být Jeho učedníky „po celý zbytek dnů svých“ (Mosiáš 5:5).
Zadruhé – ke Kristu přicházíme s celým úmyslem srdce tím, že uzavíráme a dodržujeme posvátné smlouvy s Bohem (viz Izaiáš 55:3). Smlouvy se uzavírají prostřednictvím obřadů týkajících se spasení a oslavení, které jsou součástí evangelia Ježíše Krista a které se vykonávají prostřednictvím kněžské pravomoci.
Uzavírání a dodržování smluv nás nejenže váže k Bohu a k Jeho Synu Ježíši Kristu, ale také nás spojuje spolu navzájem. Před několika lety jsem se s rodinou během návštěvy Kostariky účastnil shromáždění svátosti v jedné místní církevní jednotce. Když jsme vešli, vřele nás přivítalo několik tamních členů. Během shromáždění jsme s onou malou kongregací zpívali píseň ke svátosti. Sledovali jsme kněží, jak připravují svátost, a pak jim naslouchali, jak odříkávají modlitby svátosti. Jakmile jsme dostali chléb a vodu, zaplavila mě láska, kterou Bůh chová ke každému z těchto bratří a sester, kteří spolu s námi dodržují smlouvy. S nikým z nich jsem se před oním shromážděním nesetkal, a přesto jsem pociťoval naši vzájemnou jednotu a spřízněnost, protože jsme všichni dali Bohu tytéž sliby a snažíme se je dodržovat.
Když uzavíráme posvátné smlouvy s Bohem a usilujeme o to, abychom je dodržovali, začínáme zažívat pocit sounáležitosti, který předčí vše, čeho lze dosáhnout prostřednictvím přináležitosti k jakékoli pozemské či časné skupině.5 Již nejsme „hosté a příchozí, ale spoluměšťané svatých a domácí Boží“ (Efezským 2:19).
Uvědomuji si, že někteří z nás nebudou mít kvůli okolnostem ve smrtelnosti příležitost přijmout veškeré obřady a uzavřít veškeré smlouvy během tohoto života.6 V takových případech Bůh žádá, abychom udělali vše, „co my můžeme učiniti“ (2. Nefi 25:23), abychom uzavřeli a dodržovali ty smlouvy, které jsou nám dostupné. Poté slibuje, že nám dá příležitost přijmout veškeré zbývající obřady a uzavřít veškeré zbývající smlouvy v životě příštím (viz Nauka a smlouvy 138:54, 58). Umožní nám obdržet veškerá požehnání, která pro své děti má (viz Mosiáš 2:41).
Stát se více takovými, jako je Nebeský Otec a Ježíš Kristus
Bůh se raduje, když pociťujeme lásku, jednotu a sílu, jež pramení z hlubokého dojmu, že patříme k Němu, k Jeho Synovi a k těm, kteří Je následují. Má však pro vás mnohem větší plány! Zatímco nás vyzývá, abychom přišli takoví, jací jsme, ve skutečnosti si přeje, abychom se stali takovými, jaký je On.
Uzavírání a dodržování smluv nám nejen pomáhá patřit k Bohu a k Ježíši Kristu, ale také nás obdařuje mocí stát se takovými, jako jsou Oni (viz Nauka a smlouvy 84:19–22). Když dodržujeme smlouvy spojené s obřady evangelia týkajícími se spasení a oslavení, může nám do života proudit Boží moc. Cestu smlouvy můžeme vnímat jako určitý druh božského učňovského programu. Když uzavíráme smlouvy s Bohem a dodržujeme je, pak si procvičujeme, jak myslet, jednat a milovat tak, jak to činí On. Krok za krokem, s Jeho pomocí a mocí, jsme schopni stávat se takovými, jako je On.
Bůh touží po tom, abychom se k Němu a k Jeho Synu v úsilí „uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka“ (Mojžíš 1:39) přidali. Dává každému z nás čas na této zemi, duchovní dary a svobodu jednání, abychom je využívali při službě druhým. Jsme Jeho synové a dcery a On má pro nás důležitou práci, kterou máme vykonat (viz Mojžíš 1:4, 6).
Abychom mohli na Jeho díle pracovat efektivně, musíme se zaměřovat vně sebe, naučit se dávat Boha na první místo a často upřednostňovat potřeby druhých před svými vlastními. Zaměřování se vně sebe vyžaduje osobní oběť (viz Nauka a smlouvy 138:12–13), ale také nám vnáší do života více smyslu a je zdrojem veliké radosti (viz Alma 36:24–26).
Když se zapojujeme do práce na Božím díle, neznamená to pouze to, že patříme mezi členy určité skupiny, ale spíše to znamená, že se stáváme opravdovými partnery Boha a Jeho Syna Ježíše Krista. Není lepšího pocitu než vědomí toho, že v nás Bůh vkládá dostatečnou důvěru, aby naším prostřednictvím uskutečňoval věčný život druhých.
Tři výzvy
Závěrem bych vám rád předal tři výzvy, které nám mohou pomoci získat radostné a trvalé povědomí o své identitě a pocit sounáležitosti a umožnit nám dosáhnout našeho božského potenciálu.
1) Vyzývám nás, abychom jakožto dcery a synové Boží učinili ze své božské identity svou prioritu. To znamená, že svou sebeúctu zakládáme na svém božském původu. Usilujeme o to, abychom budovali vztah s Bohem prostřednictvím modlitby a studia písem, svěcení dne sabatu a chrámového uctívání a veškerých dalších činností, které nám do života přivádějí Svatého Ducha a posilují náš vztah k Bohu. Dovolujeme Bohu, aby v našem životě převládl.7
2) Vyzývám nás, abychom přijali Ježíše Krista jako svého Spasitele a abychom své učednictví upřednostňovali nade vše ostatní. To znamená, že na sebe bereme Jeho jméno a přejeme si být známi jakožto Jeho následovníci. Denně usilujeme o možnost získat Jeho odpuštění a sílu. Uzavíráme posvátné smlouvy a dodržujeme je. Usilujeme o to, abychom se stali takovými, jako je On.
3) Vyzývám nás, abychom se zapojovali do práce na Božím díle tím, že budeme druhým pomáhat přicházet ke Kristu a získat věčný život. To znamená, že pomáháme druhým, aby si uvědomili svou božskou identitu a pociťovali sounáležitost. Otevřeně se s druhými dělíme o radost, kterou nacházíme v Ježíši Kristu a v Jeho evangeliu (viz Alma 36:23–-25). Usilujeme o to, abychom pomáhali druhým uzavírat a dodržovat posvátné smlouvy s Bohem. Vyhledáváme Boží vedení, abychom věděli, komu můžeme požehnat a jak to máme udělat.
Slibuji, že pokud učiníme ze svého vztahu s Bohem a ze skutečnosti, že jsme učedníky Ježíše Krista, svou prioritu, budeme nacházet radost ve své božské identitě, získáme trvalé povědomí sounáležitosti a nakonec dosáhneme svého božského potenciálu.
Z proslovu „Divine Identity, Becoming, and Belonging“ [„Božská identita, někým se stávat a někam patřit“] proneseného 25. května 2022 na zasvěcujícím shromáždění na Univerzitě Brighama Younga-Havaj.