„Moc pozvednout“, Liahona, březen 2023.
Ježíšovy zázraky
Moc pozvednout
Můžeme pomáhat pozvednout ty, kteří čekají na vysvobození od Pána.
Prohráli jsme. Už zase. Se svěšenou hlavou jsem se sesunula na židli ještě níž. Zápas jsem sice sledovala jen jako divák, ale přesto jsem neměla dost energie ani na to, abych se postavila. Náš tým se tak moc snažil. Někteří měli modřiny. Někteří kulhali, když z hřiště odcházeli. Poté, co fotbalové družstvo naší střední školy několikrát za sebou prohrálo, nás netrápil jen pocit porážky, ale i zlomeného srdce.
Právě když se zdálo, že mě zklamání naprosto ovládne, prošla kolem mne jedna z nejmladších členek družstva. Ihned mě upoutal odhodlaný výraz, který jsem jí spatřila ve tváři.
Sledovala jsem, jak každých pár kroků natahuje ruku ke každé dívce, ale ne proto, aby uznala porážku. Místo toho každé dívce vyjádřila osobním způsobem pochvalu, poskytla jí útěchu a projevila jí soucit. „Ještě nikdy jsem neviděla, abys tak rychle běžela ke každé přihrávce. Byl to tvůj nejlepší zápas.“ A další dívce řekla: „Hrála jsi skvěle. Vážně, dnes se ti dařilo!“
Pokaždé, když si s nějakou dívkou na znamení vítězství plácla, na chvíli se jejich dlaně setkaly, zatímco druhou rukou jí stiskla rameno nebo ji jemně přejela po pohmožděné noze potřísněné trávou. Cítila jsem, že v sobě má něco, jakousi moc, kterou nějakým způsobem přenáší ze svého nitra do srdce jednotlivých členek družstva. Na tvářích zachmuřených bolestí a zklamáním se začal objevovat úsměv. Hráčky pomalu, jedna po druhé, zaujímaly nový postoj, který z nich vyzařoval.
Koho zajímají modřiny a bolest? Koho zajímá naštvání a pocit marnosti? Nikoho. Ale jak mohla pouhá ruka pozvednout druhé z postoje utrpení do postoje odhodlání a síly?
Dovolte, abych vám řekla něco o tom, čemu jsem se naučila o Spasitelově moci pozvedat, a o tom, jak můžeme pomáhat tak jako moje kamarádka ve fotbalovém družstvu.
V Novém zákoně si můžeme přečíst následující příběh o Jairově dceři.
„A aj, přišel jeden z knížat školy, jménem Jairus, a uzřev [Ježíše], padl k nohám jeho.
A velmi ho prosil, řka: Dcerka má skonává. Poď, vlož na ni ruce, aby uzdravena byla, a budeť živa.
I šel s ním.“ (Marek 5:22–24.)
„I šel s ním“
Moc se mi líbí slova „šel s ním“ (Marek 5:24). Zázrak se ještě nestal. Ve skutečnosti mělo dojít k jistému tragickému pozdržení, než rodina obdržela vysvobození, o které úpěnlivě prosila. Ale Kristus se s nimi již vydal na cestu.
Když potřebujeme to, co pro sebe nedokážeme udělat sami, můžeme důvěřovat tomu, že Ježíš je již na cestě. A můžeme důvěřovat tomu, že když budeme s vírou očekávat Jeho zázraky ve svém životě nebo v životě našich blízkých, bude kráčet s námi. Půjde s námi po celou cestu i ve chvílích úzkosti, strachu a smutku, jež nás možná čekají na cestě vedoucí k vysvobození.
„Poď, vlož na ni ruce“
Nemůžeme druhým nabídnout uzdravení, ale tak jako Jairus můžeme i my přivést Ježíše Krista, Mistra Léčitele, k těm, které milujeme. Jairus věděl, že Spasitelovy ruce mohou druhé pozvednout z postoje utrpení do postoje odhodlání a víry.
Viděla jsem to u naší hráčky fotbalu, která druhým přinesla světlo. Šířila světlo Kristovo na fotbalovém hřišti a umožňovala Spasiteli, aby uzdravoval. Díky tomu, že vyzdvihovala Jeho světlo, pomáhala shromažďovat Izrael.
Každý z nás bude potřebovat, aby ho zachránil někdo druhý. Ačkoli se může zdát, že se tak stáváme zranitelnými, můžeme důvěřovat tomu, že Nebeský Otec nám poskytl Spasitele, který nám může pomoci pozvednout se ze zoufalství. A my se na tom můžeme podílet spolu s Ním, tak jako to udělala moje fotbalová hrdinka.
Ale co když se situace stále zhoršuje, zatímco čekáme na Jeho požehnání?
„Proč již zaměstknáváš Mistra?“
Zatímco šel Spasitel k Jairovu domu, pozdržel se. Na ulicích bylo mnoho lidí, a zatímco se mezi nimi snažil projít, Jeho roucha se dotkla žena, která měla velikou víru a která také čekala na Jeho uzdravující ruku.
„Nebo řekla byla: Dotknu-li se jen roucha jeho, uzdravena budu.
A hned přestal krvotok její, a pocítila na těle, že by uzdravena byla od neduhu svého.“ (Marek 5:28–29.)
Jak zoufalý byl Jairus? Jak ho deptalo ono zdržení? Když odcházel z domu, jeho dcera již byla na pokraji smrti. Když poté Spasitel vyhledal tuto ženu, která byla uzdravena, a mluvil s ní, někdo z Jairova domu přinesl špatnou zprávu: „Dcera tvá umřela, proč již zaměstknáváš Mistra?“ (Marek 5:35.)
Pro ženu, která již tak dlouho čekala, to bylo veliké požehnání. Ale pro Jaira a jeho rodinu, kteří neměli čas čekat, to byla tragédie. Někdy, když na něco čekáme, může být obtížné uchovat si naději, že Spasitel přijde. Ale zdálo se, že pro Jaira a jeho rodinu bylo již pozdě na zázrak, který potřebovali. Jeho dcera byla mrtvá. Proč dále zaměstnávat Mistra?
Proč? Protože omezení, která někdy sami klademe na Spasitelovy zázraky, nic neznamenají. On není omezen našimi lhůtami a Jeho moc není omezena naším porozuměním toho, co je možné.
Pokud budeme při čekání hledět očima víry, spatříme ujištění, že Spasitel nás vysvobodí (viz Alma 58:11). Tato ujištění mohou změnit naše srdce a upevnit naši víru v Něj. I když se může zdát, že vaše příležitost již pominula, On přijde; vaše chvíle přijde.
The Raising of Jairus’ Daughter [Pozvednutí Jairovy dcery z mrtvých], Gabriel Max / Peter Horree / Alamy Stock Photo
„Neboj se, toliko věř“
Jakmile Spasitel tuto špatnou zprávu uslyšel, řekl Jairovi: „Neboj se, toliko věř.“ (Marek 5:36.) Slova, která Spasitel pronesl k Jairovi, ukazují, jak velmi si Pán přeje nás při našem čekání upokojit. Jeho služba se nezastavuje, i když my se zastavíme. Jaira ihned pobídl, aby kráčel vpřed s vírou.
„I všed tam, řekl jim: Co se bouříte a plačete? Neumřelať děvečka, ale spí. …
A vzav ruku děvečky, řekl jí: Talitha kumi. Což se vykládá: Děvečko, (toběť pravím), vstaň.“ (Marek 5:39, 41.)
Všimli jste si oněch slov? „Vzav ruku děvečky.“ V Jeho rukou spočívá moc. President Howard W. Hunter (1907–1995) jednou řekl: „Na cokoli Ježíš vloží své ruce, to žije.“1 Co můžeme udělat, abychom dokázali lépe přijímat dotek Jeho uzdravující ruky? A v jakém smyslu se můžeme stát Jeho rukama, abychom mohli pomáhat pozvedat druhé ve chvílích zármutku a zoufalství?
„A hned vstala děvečka, a chodila“
Jairova dcera ihned oživla: „A hned vstala děvečka, a chodila.“ (Marek 5:42.) Smrtelnost s sebou přinese pomyslná lůžka, ze kterých budeme muset povstat. Pro každého z nás bude toto lůžko poněkud jiné – od zklamání z prohry na hřišti až po ztrátu někoho blízkého. Utrpení se nevyhnutelně dostaví. Spasitel nás však neopustí, ať už se nám bude naše situace zdát jakkoli vážná či definitivní. Někdy dovoluje, abychom kráčeli po místech, která jsou mrtvá nebo opuštěná, aby mohl vztáhnout ruce a naplnit tato místa životem.
Prostřednictvím znamení svého Usmíření – stop po hřebech ve svých rukou – nám ukazuje, že právě nám patří Jeho služba: „Aj, na dlaních vyryl jsem tě.“ (1. Nefi 21:16.) Kristovou službou bylo, je a vždy bude to, že nás pozvedne ze smrti, které se nemůžeme fyzicky ani duchovně vyhnout, a to vše umožňuje Jeho smírná oběť.
Když přijde zármutek či těžkosti, můžeme si představit Jeho ruce, jež nesou v každé dlani znamení přinášející nejen laskavost a lásku, ale také moc tyto těžkosti překonat. Když budeme uplatňovat víru v Něj, úplné znovuzřízení, jež přinese Vykupitel světa, zvítězí nad čímkoli, čemu čelíme.
A my se můžeme stát Jeho vztaženýma rukama pro druhé, kteří potřebují Jeho uzdravující dotek.
Vydávám svědectví o tom, že každý z nás bude pozvednut ze svých slabostí a nakonec i z hrobu. Pamatujte, že i když se vše zdá ztraceno, On je zde a vztahuje k nám své ruce se spásnou mocí. Představte si, jakou radost pocítíte, když k vám vztáhne ruku a řekne: „Toběť pravím, vstaň.“ A my zajisté povstaneme.