Pamatujte a nezahyňte
„Pamatujte“, z Božího pohledu, je základní a spásnou zásadou evangelia.
Je pro mě ctí, že mohu mluvit po sestře Parkinové. Její služba a učení, stejně jako služba a učení jejích rádkyň, požehnala nás všechny. Před osmnácti a půl lety, zhruba ve stejný čas jako nyní, jsem stál poblíž tohoto pultu a čekal jsem, až shromáždění dozpívá, abych pak předstoupil a pronesl svůj první proslov na generální konferenci. Má úzkost musela být tehdy očividná. Starší L. Tom Perry, který stál za mnou, se ke mně nahnul a způsobem jemu vlastním mi přesvědčivě a povzbudivě pošeptal do ucha. „Uklidni se,“ řekl, „již celá léta jsme u tohoto pultu nikoho neztratili!“
Ona povzbudivá slova a těch několik následujících minut, během nichž jsem promlouval k Svatým posledních dnů po celém světě, mi vryly do paměti drahocenné vzpomínky. Podobně jako vy všichni i já si stále doplňuji zásobárnu vzpomínek, které jsou, když si je vybavuji, velmi užitečnou a často radostnou částí mého vědomí. A navzdory tomu, že jsem se v mládí několikrát zařekl, že až vyrostu, nikdy nebudu obtěžovat druhé vzpomínkami, nyní je vyprávím s velkým potěšením, kdykoli je to jen trochu možné. Ale dnes bych si přál promluvit o tom, že v evangeliu Ježíše Krista má paměť a pamatování významnější úlohu, než jen uchovávat a vybavovat si informace.
Budeme-li pozorně sledovat, jak se ve svatých písmech používá slovo pamatujte, uvědomíme si, že „pamatujte“, z Božího pohledu, je základní a spásnou zásadou evangelia. Je tomu tak proto, že prorocké nabádání „pamatujte“ je často výzvou k činu: naslouchat, vidět, udělat, poslouchat, činit pokání.1 Když si pamatujeme Božím způsobem, překonáváme sklon člověka pouze se pro životní bitvu opásat, ale skutečně se do bitvy zapojujeme a děláme vše, co je v našich silách, abychom odolali pokušení a vyhnuli se hříchu.
Takové aktivní pamatování vyžadoval od svého lidu král Beniamin:
„A nakonec, nemohu vám vypověděti všechny věci, jimiž se můžete dopustiti hříchu; neboť jsou rozmanité cesty a prostředky, dokonce tak mnohé, že je ani nemohu vypočítati.
Ale tolik vám mohu říci, že nebudete-li bdíti nad sebou samými a nad myšlenkami svými a nad slovy svými a nad skutky svými a nebudete-li dodržovati přikázání Boží a nevytrváte-li ve víře v to, co jste slyšeli o příchodu Pána našeho, až do konce života svého, musíte zahynouti. A nyní, ó člověče, [pamatuj] a nezahyň.“2
Když si uvědomíme, že „pamatujte“ má mít v našem životě zásadní úlohu, co si ještě máme pamatovat? V souvislosti s tím, že jsme se dnes shromáždili, abychom měli na paměti tento historický Tabernacle a znovu ho zasvětili, myslím si, že historie této Církve Ježíše Krista a jejího lidu si zaslouží, abychom na ni pamatovali. Historie Církve zaujímá v písmech význačné místo. Historie Církve vlastně tvoří velkou část písem. V den, kdy byla Církev zorganizována, Bůh přikázal Josephu Smithovi: „Viz, mezi vámi bude veden záznam.“3 Joseph reagoval na tento příkaz tím, že určil Olivera Cowderyho, druhého staršího v Církvi a svého hlavního asistenta, jako prvního církevního historika. Vedeme záznamy, aby nám pomáhaly pamatovat si, a záznam o růstu a pokroku Církve je veden ode dnů Olivera Cowderyho až do současnosti. Tento mimořádný historický záznam nám připomíná, že Bůh opět otevřel nebesa a zjevil pravdy, které vyzývají naše pokolení k činům.
Z toho všeho, co historici během oněch mnoha let sebrali, uschovali a napsali, neztělesňuje nic důležitost a moc historie Církve více než jednoduchý a pravdivý příběh zaznamenaný Josephem Smithem o tom, jak se mu ukázal Bůh Otec a Jeho Syn Ježíš Kristus, což naše historické knihy nyní nazývají První vidění. Ve slovech, která si generace misionářů ukládají do paměti a která sdílejí s těmi, kteří ve světě hledají pravdu, Joseph popisuje zázračný způsob, jímž obdržel odpověď na svou otázku položenou v modlitbě – která Církev má pravdu:
„Spatřil [jsem] sloup světla přesně nad svou hlavou, převyšující jas slunce, který ponenáhlu sestupoval, dokud nespočinul na mně.
… Když světlo spočinulo na mně, spatřil jsem dvě Bytosti, jejichž jas a sláva se vymyká veškerému popisu, stojící nade mnou ve vzduchu. Jedna z nich ke mně promluvila, nazývajíc mne jménem, a řekla, ukazujíc na druhou – Toto je můj Milovaný Syn. Slyš Jej!“4
A Joseph naslouchal! A miliony naslouchaly jeho zprávě, nebo ji četly, a uvěřily jí a přijaly evangelium Ježíše Krista, které pomohl znovuzřídit. Věřím Josephu Smithovi a vím, že byl pravým prorokem Božím. Když si připomenu jeho zážitek z Prvního vidění, nikdy se nestane, aby to nepovzbudilo mou duši k větší oddanosti a k činu.
Nikdo si neváží historie Církve více než president Gordon B. Hinckley. Máme rádi jeho jemný smysl pro humor, ale jeho smysl pro důležitost historie je stejně tak výrazný. Inspirující příběhy a anekdoty z naší minulosti se prolínají jeho spisy a kázáními. Jako náš žijící prorok vědomě zdůrazňuje minulost a budoucnost, aby nám pomohl žít spravedlivěji v přítomnosti. Díky jeho učení rozumíme tomu, že slovo „pamatujte“ nám umožňuje vidět Boží ruku v naší minulosti, tak jako proroctví a víra nás ujišťují o Boží ruce v naší budoucnosti. President Hinckley nám připomíná, jak členové v počátcích Církve čelili svým překážkám, abychom my, skrze milost Boží, mohli věrněji čelit svým vlastním. On uchovává naši minulost živoucí, a tak nám pomáhá navázat na lidi, místa a události, které tvoří naše duchovní dědictví, a tím nás motivuje k účinnější službě, víře a laskavosti.
President Hinckley nám také příkladným způsobem odhaluje místa ze své osobní a rodinné historie. Spousty nových zoufalých misionářů upokojilo, když se dověděli, že i president Hinckley byl na počátku své misie zoufalý a že se s tím svěřil svému otci. Dokonce se odvážně podělil o stručnou otcovu odpověď: „Drahý Gordone, obdržel jsem Tvůj poslední dopis. Mám jenom jeden návrh: zapomeň na sebe a jdi pracovat.“5 Po 70 letech jsme my všichni svědky toho, jak vážně si vzal president Hinckley onu radu k srdci. Jeho mimořádný charakter a prorocká moudrost jsou přesvědčivým důkazem toho, jak je prospěšné pamatovat na historii Církve, stejně jako na tu svou.
O tom, jak důležité jsou paměť a „pamatujte“ v evangeliu Ježíše Krista, toho lze říci mnohem více. Často mluvíme o tom, že máme pamatovat na posvátné smlouvy a na Boží přikázání a že máme pamatovat na vykonávání spásných obřadů pro své zesnulé předky. A dále, a to je nejdůležitější, že máme pamatovat na Spasitele Ježíše Krista nejenom tehdy, když se nám to hodí, ale, jak nás žádá, vždy.6 Když přijímáme svátost, svědčíme, že na Něj vždy pamatujeme. Na oplátku je nám přislíbeno, že Jeho Duch bude vždy s námi. Zajímavé je, že to je tentýž Duch, jehož seslal náš Nebeský Otec, aby „[nám připomněl] všecko“.7 Když jsme tedy hodni přijímat svátost, jsme požehnáni Duchem a vstupujeme do podivuhodného cyklu pamatování, a tak se vracíme znovu a znovu ve svých myšlenkách a oddanosti ke Kristu a k Jeho usmíření.
Věřím tomu, že přijít ke Kristu a být v Něm zdokonaleni je konečným účelem veškerého pamatování.8 Proto se modlím, aby nám Bůh požehnal, abychom vždy pamatovali, zvláště na jeho dokonalého Syna, a tak nezahynuli. S vděčností svědčím o Kristově božskosti a spásné moci. Ve jménu Ježíše Krista, amen.