Pamatování, pokání a změna
Nejsnazší a nejrychlejší cesta ke štěstí a k pokoji je činit pokání a změnit se tak rychle, jak jen to dokážeme.
Jsem vděčná za našeho Spasitele a za výzvu k nám všem, abychom „[přišli] ke Kristu a [byli] v něm zdokonalováni“.1 Doufám, že vám budu moci předat některé své myšlenky a pocity týkající se toho, jak na Něj máme pamatovat, jak máme činit pokání a měnit se. Myslím, že to, co mám na srdci, dokážu nejlépe vyjádřit tím, že vám něco povím o třech ženách a pak se podělím o ponaučení, která jsem získala z jejich příběhů.
Začnu Ruth May Foxovou, která byla před mnoha lety generální presidentkou Mladých žen. Sloužila v tomto povolání až do svých 84 let. Sestra Foxová se narodila v Anglii, a když jí bylo 13 let, ušla pěšky téměř celou cestu do údolí Solného jezera se skupinou pionýrů. Matka jí zemřela, když byla nemluvně, a tak strávila prvních dvanáct let svého života v několika různých rodinách. Jako dítě byla asi těžko zvládnutelná, protože její babička jí nazvala „zlobivou holkou“ a odmítla se o ni starat.2
Nakonec se Ruth vdala a měla 12 dětí. Dělila se o své pevné svědectví s dětmi a učila je evangeliu, když společně pracovali, ale připustila, že na své starší děti někdy použila tvrdší ukáznění, protože měla prudkou povahu a ne vždy „počítala [do] deseti“3, když ji někdo vyprovokoval. Usilovně se snažila tuto svou slabost zvládnout a stala se známou díky laskavému srdci a službě druhým.
Sestra Foxová se dožila 104 let. Během svého dlouhého života prožila velké radosti i těžké zkoušky a učila druhé, že „život nám někdy přináší náročná ponaučení. Houževnaté rostliny nerostou ve skleníku a síla charakteru se neodvíjí od vyhýbání se problémům“.4
Minulý rok jsem vylezla na skálu Independence Rock ve Wyomingu, abych našla jméno sestry Foxové, které jako třináctiletá dívka vyryla do skály na cestě do údolí Solného jezera. Počasí ho za posledních 140 let téměř vymazalo a dokázala jsem přečíst jen slova „Ruth May 1867“. Chtěla jsem se dozvědět více o této velké vedoucí a učednici Ježíše Krista, která se celý život snažila zdokonalovat se a jejíž motto znělo „Království Boží nebo nic“!5
Můj další příběh je o ženě, které budu říkat Marie. Byla to dcera věrných pionýrských rodičů, kteří obětovali mnohé pro evangelium. Vdala se v chrámu a stala se matkou deseti dětí. Byla to nadaná žena, která učila své děti, aby se modlily, pilně pracovaly a měly se navzájem rády. Platila desátek a se svou rodinou jezdila v neděli koňským spřežením na shromáždění.
Měla ve zvyku pít kávu a vzadu na sporáku jí stála konvice s kávou, ačkoli věděla, že je to proti Slovu moudrosti. Říkávala: „Pán mi přeci nezakáže vstup do nebe kvůli malému šálku kávy.“ Avšak kvůli tomu malému šálku kávy nebyla způsobilá mít chrámové doporučení, a totéž platilo i pro některé její děti, které pily kávu s ní. Ačkoli se dožila vysokého věku a nakonec byla hodna znovu vstoupit do chrámu a sloužit v něm, pouze jedno z jejích 10 dětí bylo hodno chrámového sňatku a řada jejích potomků, kteří nyní představují pátou generaci, žije bez požehnání znovuzřízeného evangelia, ve které ona věřila a kvůli kterému její předkové tolik obětovali.
Poslední příběh je o Christině (není to její skutečné jméno), která byla pokřtěna a připečetěna ke své rodině, když byla mladou dívkou, ale později její rodina přestala žít podle evangelia. Když jí bylo téměř dvacet let, nerozhodovala se ve svém životě správně a byla velmi nešťastná.
Jednoho dne jsem jí dala knížku Osobní pokrok a řekla jsem jí: „Tahle knížka ti pomůže osvojit si vlastnosti, které má Kristus, abys dokázala udělat změny, po kterých toužíš. Chtěla bych tě povzbudit, abys začala pracovat na úkolech v knížce už dnes, a pak si ji přines dnes večer na fireside pro mladé a řekni mi, co ses dozvěděla.“ Onoho večera se slzami v očích řekla: „Dnes jsem začala se svým osobním pokrokem.“ Od té doby mi několikrát napsala. Začala znovu chodit na nedělní shromáždění, na Vzájemné sdružení a na seminář. Za několik týdnů s ní začaly chodit na shromáždění i její sestra a matka. Později se k nim přidal otec a nyní celá rodina znovu společně chodí do chrámu.
Takže jaká ponaučení o pamatování, pokání a změně jsem získala z těchto příběhů?
První ponaučení zní: Každý dělá chyby.6 Nedávno jsem strávila s jednou osmiletou dívenkou den jejího křtu. Na konci dne sebejistě prohlásila: „Už jsem celý den pokřtěná a ještě jsem ani jednou nezhřešila!“ Ale její dokonalý den netrval věčně a já jsem si jistá, že nyní zjišťuje, jako my všichni, že ať se snažíme jakkoli, nevyhneme se vždy každé špatné situaci, každému špatnému rozhodnutí nebo se vždy neovládneme tak, jak bychom měli. Často slýchám o vyvolené, královské generaci této dispensace, ale nikdy jsem neslyšela, že by se jí říkalo dokonalá generace. Dospívající jsou zvláště zranitelní, protože Satanova moc je skutečná, a oni se poprvé samostatně a závažně rozhodují. Následkem toho také dělají své první závažné chyby.
A právě to se stalo Koriantonovi v Knize Mormonově. Korianton měl věrně sloužit na misii, ale myslel si, že je dost silný a chytrý na to, aby zvládl riskantní situaci a špatnou společnost, a dostal se tak do velkých potíží a spáchal velký hřích, když začal chodit na nesprávná místa, s nesprávnými lidmi a dělal to, co je nesprávné.7
Mé druhé ponaučení zní: Pokání není nepovinné. Je nám přikázáno činit pokání.8 Spasitel učil, že pokud nebudeme činit pokání a nestaneme se „jako malé děti,… [nemůžeme] nikterak zděditi království Boží“.9 Nesmíme dopustit, aby nás jeden malý šálek kávy, jeden zlozvyk, jedna špatná volba, jedno špatné rozhodnutí svedlo z cesty na celý život.
Někdy jsou lidé ve svém pokání nedbalí. Slyšela jsem některé lidi říkat, že činit pokání je příliš těžké. Jiní říkají, že už je unavuje stále pociťovat nějakou vinu nebo se cítí uraženi vedoucím, který jim pomáhal pokání činit. Někdy to lidé vzdávají, když udělají chyby, a docházejí k názoru, že pro ně neexistuje naděje. Někteří lidé si představují, že budou mít ze sebe lepší pocit, když prostě nechají znovuzřízené evangelium být a odejdou.
Satan je tím, kdo vkládá beznadějné myšlenky do srdcí těch, kteří udělali chybu. Pán Ježíš Kristus nám vždy dává naději. Říká:
„Ty jsi byl vyvolen konati dílo Páně, ale pro přestupek, nebudeš-li bdělý, padneš.
Ale pamatuj, Bůh je milosrdný; tudíž, čiň pokání z toho, co jsi učinil, což je proti přikázání, které jsem ti dal, a ty jsi stále vyvolen a jsi opět povolán k dílu.“10
Nejsnazší a nejrychlejší cesta ke štěstí a k pokoji je činit pokání a změnit se tak rychle, jak jen to dokážeme.
Ponaučení číslo tři zní: Nejsme na to sami. Není možné, abychom skutečnou změnu provedli jen my sami. Naše síla vůle a naše dobré úmysly nestačí. Když děláme chyby nebo se nesprávně rozhodujeme, musí nám pomoci náš Spasitel, abychom se dostali zpět na správnou cestu. Týden co týden přijímáme svátost, abychom projevili svou víru v Jeho moc nás změnit. Vyznáváme své hříchy a slibujeme, že jich zanecháme.11
Když naše nejlepší úsilí nestačí, pak sílu k tomu, abychom se i nadále snažili, získáváme skrze Jeho milost.12 Pán říká: „Jestliže lidé přijdou ke mně, ukáži jim jejich slabost. Dávám lidem slabost, aby mohli býti pokorní; a milost má postačuje pro všechny, kteří se přede mnou pokoří; neboť pokoří- -li se přede mnou a budou-li míti víru ve mne, pak učiním, že slabé věci se pro ně stanou silnými.“13
Když usilujeme o to, aby nám Pán pomohl změnit se, pak máme toto zaslíbení: „Ten, kdo činil pokání z hříchů svých, tomu je odpuštěno, a já, Pán, již na ně nevzpomínám.“14 Pán to s námi nevzdává. On říká: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“15 Radost a pokoj, který získáváme, když víme, že je nám odpuštěno, je božské požehnání. Tento pokoj přichází v Pánově čase a Jeho způsobem, ale opravdu přichází.
Mé poslední ponaučení je toto: Můžeme se změnit. Každý den je novou příležitostí pamatovat na našeho Spasitele a následovat Jeho příklad. Bez pokání nemůžeme činit pokrok.16 A právě proto je pokání druhou zásadou evangelia.17
Místo abychom hledali výmluvy pro určitou slabost, snažíme se každý den osvojovat si dobré návyky a křesťanské vlastnosti. President Spencer W. Kimball řekl: „Pěstování křesťanských vlastností je náročný a neúprosný úkol – není to nic pro občasného dělníka nebo pro toho, kdo se nechce znovu a znovu namáhat.“18 Od Christiny jsem se naučila, že rozvíjení křesťanských vlastností v našem životě je známkou toho, že se měníme.
Protože jsme všichni smrtelní, všichni děláme chyby. Pokání není nepovinné, ale nejsme na to sami. Máme Spasitele, který nám pomáhá pokání činit. Když si osvojujeme Jeho vlastnosti, uvědomujeme si, že procházíme změnami, které nám pomáhají se k Němu přibližovat.
Sestra Foxová řekla, že evangelium je pro ni „ochranným pláštěm před pokušením, útěchou v zármutku, radostí a slávou po všechny dny [jejího] života a nadějí života věčného“.19 Osvojila si motto „Království Boží nebo nic“, protože věděla, že když přijme evangelium celým srdcem, může získat zaslíbení, které Spasitel dal nám všem: „Každý, kdo činí pokání a je pokřtěn ve jménu mém, bude naplněn; a vytrvá-li do konce, vizte, toho budu považovati před Otcem svým za nevinného onoho dne, kdy stanu, abych soudil svět.“20
A právě skrze pokání jsem já poznala Spasitele, a právě tehdy, když usiluji o Jeho pomoc, aby mě změnil, má víra v Něj a závislost na Něm roste. Vydávám svědectví o Jeho existenci a moci, ve jménu Ježíše Krista, amen.