Vzpomínky z Tabernaclu
Protože dnes bude tato budova znovu zasvěcena, kéž se zavážeme, že znovu zasvětíme svůj život dílu našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.
Bratři a sestry, vy zde v Tabernaclu i vy, kteří nasloucháte díky různým zařízením po celém světě, mám radost, že mohu znovu stát před vámi v této velkolepé budově. V tomto prostředí člověk nemůže necítit ducha prvních Svatých, kteří postavili tento krásný dům uctívání, stejně jako všech těch, kteří v průběhu let pracovali, aby ho zachovávali a krášlili.
Nedávno jsem přemýšlel o mnoha významných událostech ve svém životě, které jsou spojeny s Tabernaclem v Salt Lake. Ačkoli jich je příliš mnoho, abych se dnes zmínil o všech, přesto bych rád promluvil alespoň o několika z nich.
Vzpomínám si na dobu, kdy mi bylo osm let a blížil se můj křest. Maminka se mnou mluvila o pokání a o významu křtu, a potom, v jednu zářijovou sobotu v roce 1935, mě vzala tramvají k Tabernaclu, kde byla křtitelnice, která se v této budově nacházela až donedávna. V té době nebylo tak běžné, jako je tomu nyní, aby otcové křtili své děti, protože obřad se obvykle vykonával v sobotu dopoledne nebo odpoledne a mnoho otců pracovalo ve svých každodenních profesích nebo živnostech. Oblékl jsem se do bílého a byl jsem pokřtěn. Pamatuji si na ten den, jako by to bylo včera, i na štěstí, které jsem po vykonání tohoto obřadu cítil.
V průběhu let, a zejména v době, kdy jsem sloužil jako biskup, jsem byl ve křtitelnici Tabernaclu svědkem mnoha dalších křtů. Každý byl zvláštní a inspirující událostí a každý mi připomněl můj vlastní křest.
V dubnu 1950 jsme se s manželkou Frances zúčastnili nedělního dopoledního zasedání generální konference, které se konalo v této budově. Presidentem Církve byl George Albert Smith a na závěr konference přednesl inspirující a mocné svědectví o vzkříšení našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Před zakončením svého proslovu však vydal prorocké varování. Řekl: „Nebude dlouho trvat a lidskou rodinu zachvátí pohromy, nebude-li rychle činit pokání. Nebude dlouho trvat a ti, již jsou rozptýleni po tváři země, budou umírat po milionech… pro to, co přijde.“ (Conference Report, Apr. 1950, 169.) Byla to alarmující slova, neboť přišla od proroka Božího.
Dva a půl měsíce po této generální konferenci, 25. června 1950, vypukla válka v Koreji – válka, která si nakonec vyžádala odhadem dva a půl milionu životů. Tato událost mě pohnula k tomu, abych přemýšlel o prohlášení, které president Smith učinil, když jsme onoho jarního dne seděli v této budově.
V Tabernaclu jsem se zúčastnil mnoha zasedání generální konference, a vždy jsem byl povznesen a inspirován slovy Bratří. Potom, v říjnu 1963, si mě president David O. McKay pozval do kanceláře a sdělil mi, že jsem povolán, abych sloužil jako člen Kvora dvanácti apoštolů. Požádal mě, abych toto posvátné povolání udržoval v důvěrnosti a nikomu ho neprozradil, kromě své manželky, a abych byl druhého dne přítomen na generální konferenci, kde bude moje jméno přečteno veřejně.
Druhý den dopoledne jsem přišel do Tabernaclu a nevěděl jsem přesně, kam se mám posadit. Byl jsem členem kněžské komise pro domácí učení, a tak jsem se rozhodl, že budu sedět mezi členy této komise. Spatřil jsem svého přítele, který se jmenoval Hugh Smith a který byl rovněž členem kněžské komise pro domácí učení. Pokynul mi, abych si sedl vedle něho. O svém povolání jsem mu nemohl říci nic, ale posadil jsem se.
Během zasedání byla vyjádřena podpora členům Kvora dvanácti apoštolů a samozřejmě bylo přečteno i moje jméno. Věřím, že cesta od posluchačů na pódium byla tou nejdelší v mém životě.
Od oné konference již uplynulo téměř 44 let. Do roku 2000, kdy bylo zasvěceno Konferenční centrum, jsem měl výsadu pronést v této budově od řečnického pultu při generálních konferencích 101 poselství, nepočítaje v to ta, která jsem pronesl na generálních konferencích pomocných organizací a na dalších shromážděních, která se zde konala. Můj dnešní proslov zvyšuje jejich počet na 102. Po léta, kdy jsem zde stával, jsem měl mnoho duchovních zážitků.
Během poselství, které jsem pronesl na generální konferenci v říjnu 1975, jsem byl ponoukán k tomu, abych svůj proslov adresoval malé dívce s dlouhými světlými vlasy, která seděla na balkonu této budovy. Upoutal jsem na ni pozornost posluchačů a měl jsem pocit, že ve svém proslovu nejsem ničím svazován, což pro mě bylo svědectvím, že tato malá dívka potřebuje poselství týkající se víry jiné mladé dívky, které jsem měl na mysli.
Po skončení zasedání jsem se vrátil do své kanceláře a tam na mě čekala dětská návštěva – Misti Whiteová – se svými prarodiči a tetou. Když jsem se s nimi zdravil, poznal jsem, že Misti je ona dívka z balkonu, které jsem adresoval svůj proslov. Dozvěděl jsem se, že se blíží její osmé narozeniny, ale ona není schopna se rozhodnout, zda má být pokřtěna, či nikoli. Ona by se chtěla dát pokřtít, a její prarodiče, se kterými žila, to chtěli také, ale její méně aktivní matka doporučovala, aby s rozhodnutím počkala do 18 let. Misti svým prarodičům řekla: „Půjdeme-li na konferenci do Salt Lake City, možná mi Nebeský Otec oznámí, co mám dělat.“
Misti a její prarodiče a teta cestovali z Kalifornie do Salt Lake City na konferenci a podařilo se jim získat místa v Tabernaclu na sobotní odpolední zasedání. Seděli tam, když Misti upoutala mou pozornost a já jsem se rozhodl mluvit k ní.
Jak jsme pokračovali v rozhovoru, Mistiina babička mi řekla: „Myslím, že Misti by vám ráda něco řekla.“ Tato milá dívenka řekla: „Bratře Monsone, když jste hovořil na konferenci, zodpověděl jste mou otázku. Chci se dát pokřtít!“
Rodina se vrátila do Kalifornie a Misti byla pokřtěna a konfirmována za členku Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Po všechna ta léta zůstala Misti věrná evangeliu Ježíše Krista. Před čtrnácti lety bylo mou výsadou provést její chrámový sňatek s dobrým mladým mužem a oni nyní společně vychovávají pět krásných dětí, a další je na cestě.
Bratři a sestry, cítím jako výsadu, že mohu opět stát v této budově u řečnického pultu Tabernaclu, na kterou mám tolik úžasných vzpomínek. Tabernacle je součástí mého života – součástí, která je mi drahá.
Během svého života jsem byl poctěn tím, že jsem mohl s radostí pozvednout ruku do pravého úhlu a vyjádřit podporu devíti presidentům Církve, když byla přečtena jejich jména. Dnes dopoledne jsem se k vám připojil, abych opět vyjádřil podporu našemu milovanému prorokovi, presidentu Gordonu B. Hinckleymu. Sloužit po jeho boku spolu s presidentem Faustem je pro mne radostí a výsadou.
Protože dnes bude tato budova znovu zasvěcena, kéž se zavážeme, že znovu zasvětíme svůj život dílu našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, který tak ochotně zemřel, abychom my mohli žít. Kéž každý den kráčíme v Jeho stopách – o to se pokorně modlím, ve jménu Ježíše Krista, amen.