Plně se probuďme a chopme se svých povinností
Musíme se probudit a chopit se svých povinností, jít dál s vírou a přitom čerpat z utěšující, posilující, uschopňující a uzdravující moci Usmíření.
Poté, co jsem byla povolána do generálního předsednictva Pomocného sdružení, pocítila jsem touhu dozvědět se více o ženách, které sloužily přede mnou. Zapůsobila na mě slova sestry Ziny D. Youngové, první rádkyně ve druhém generálním předsednictvu Pomocného sdružení. Řekla: „Sestry, musíme se plně probudit a chopit se svých povinností.“1 Přemítala jsem o slovech probudit se a povinnost a zapátrala jsem v písmech.
V Novém zákoně Pavel učil Svaté ve své době:
„Jest … již čas [se] ze sna probuditi. Nyníť zajisté blíže nás jest spasení. …
Noc pominula, ale den se přiblížil. … oblecme se v odění světla.“2
V Knize Mormonově Alma učil svůj lid o posvátných povinnostech těch, kteří uzavřeli smlouvu s Bohem:
„A nyní, jelikož si přejete přijíti do stáda Božího a býti nazýváni lidem jeho a jste ochotni nésti si navzájem břemena svá, aby byla lehká;
Ano, a jste ochotni truchliti s těmi, kteří truchlí; ano, a utěšovati ty, kteří mají útěchy zapotřebí, a státi jako svědkové Boží za všech dob a ve všech věcech a na všech místech. …
Nyní, pravím vám, je-li toto přání srdce vašeho, co máte proti tomu, abyste byli pokřtěni ve jménu Páně na svědectví před ním, že jste vstoupili do smlouvy s ním, že mu budete sloužiti a že budete zachovávati přikázání jeho, aby na vás mohl hojněji vylévati Ducha svého?
A nyní, když lidé uslyšeli tato slova, radostí tleskali a zvolali: Toto je přání našeho srdce.“3
Slova sestry Youngové a tyto verše z písem mě přiměly zamyslet se nad „povinnostmi“, kterých se musíme v dnešní době chopit.
Když jsme pokřtěny, uzavíráme smlouvu. Starší Robert D. Hales učil: „Když uzavíráme smlouvy a dodržujeme je, vystupujeme ze světa a vstupujeme do království Božího.“4
Změní nás to. Vypadáme jinak a jednáme jinak. Posloucháme, čteme a říkáme něco jiného a oblékáme se odlišně, protože se stáváme dcerami Božími, které jsou s Ním spojeny skrze smlouvu.
Když jsme konfirmovány, získáváme dar Ducha Svatého, právo na trvalý vliv člena Božstva, který nás vede, utěšuje a ochraňuje. Duch Svatý nás upozorňuje, když jsme pokoušeny odchýlit se od smluv a vrátit se do světa. President Boyd K. Packer učí, že nikdo z nás „nikdy neudělá vážnou chybu, aniž by ho nejprve nevarovalo nabádání Ducha Svatého“.5
Abychom obdržely tento dar a aby byl Duch vždy s námi, musíme být způsobilé a musíme pozorně zkoumat stav svého srdce. Je naše srdce laskavé? Máme srdce pokorné, srdce učenlivé a srdce jemné? Nebo se naše srdce postupně zatvrzuje, protože dopouštíme, aby nás až příliš světského lomozu odvádělo od jemného nabádání, které bezpochyby přichází od Ducha?
Když jsme byly pokřtěny, naše srdce se proměnilo a probudilo ve vztahu k Bohu. V průběhu našeho putování ve smrtelnosti si musíme pravidelně klást otázku: „Jestliže [jsem zakusila] proměnu srdce, … [cítím] se tak nyní?“6 A pokud ne, tak proč ne?
Mnozí první Svatí „prožili … tuto mocnou změnu v srdci svém“.7 Probudilo je to a oni obdrželi chrámová požehnání, která je posilovala v jejich povinnostech. První Svatí v Nauvoo přicházeli „do chrámu celý den a dlouho do noci“,8 aby mohli obdržet obřady a uzavřít smlouvy, než se vydali na cestu směrem na západ.
Sarah Richová, sestra z Pomocného sdružení v Nauvoo, řekla: „Mnohá požehnání, která jsme získali v domě Páně, nám přinášela radost a útěchu uprostřed všeho našeho soužení a dodávala nám víru v Boha, neboť jsme věděli, že nás Bůh na neznámé cestě, která ležela před námi, povede a bude nás podporovat.“9
Se srdcem proměněným skrze víru ve Spasitele se spoléhali na moc plynoucí z Jeho Usmíření. Byli probuzeni k činu. Hluboko v srdci věděli, že existuje někdo – Spasitel –, kdo rozumí jejich osobním těžkostem, protože On za ně trpěl v zahradě getsemanské a na kříži. Pociťoval jejich obavy, pochyby, bolest i osamělost. Trpěl za jejich trápení, pronásledování, hladovění, vyčerpanost a ztráty. A protože toto vše vytrpěl, mohl jim říci: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“10
A oni šli. Důvěřovali prorokovi a následovali ho. Věděli, že putování bude dlouhé a jejich povinnosti obtížné. Věděli, že budou muset přinášet oběti, ale protože je posilovala víra a protože se drželi svých smluv, byli duchovně připraveni.
Než jedna skupina Svatých odešla z Nauvoo, nechala vzkaz v shromažďovacím sálu v chrámu, který byla přinucena opustit. Tento vzkaz zněl: „Pán spatřil naši oběť – následujte nás.“11
Nedávno jsem se zúčastnila pionýrské výpravy s mladými muži a mladými ženami z našeho sboru. Každé ráno jsem si kladla otázku: „Jaká je má oběť? Jak je mohu následovat?“
Během druhého dne výpravy jsme tlačili ruční vozíky již téměř třináct kilometrů, když jsme dorazili na určité místo na trase, které mělo název „ženské tažení“. Muži a ženy se rozdělili a muži byli vysláni vpřed, aby vylezli na kopec. Když jsme začaly táhnout své vozíky, podívala jsem se nahoru a uviděla jsem naše bratry v kněžství, mladé i starší, jak stojí po obou stranách trasy a klobouky mají sundané na výraz úcty k ženám.
Cesta byla ze začátku snadná, ale zanedlouho jsme se ocitly v hlubokém písčitém terénu a kopec byl stále strmější. Se skloněnou hlavou jsem táhla vozík ze všech sil, když vtom jsem ucítila, jak ho někdo táhne také a uviděla jsem Lexi, jednu naši mladou ženu a mou sousedku. Vytáhla svůj vozík až na kopec, a když viděla, že potřebujeme pomoc, přiběhla zpátky. Když jsme vystoupaly na vrchol, tak moc jsem si přála běžet na pomoc těm, které šly za mnou, ale byla jsem celá udýchaná a srdce mi bušilo tak, že mi na mysli mnohokrát vytanulo slovo infarkt! S vděčností jsem sledovala ostatní mladé ženy, které odložily svůj vozík a běžely ostatním na pomoc.
Když jsme všechny vylezly na kopec, na chvíli jsme se zastavily, abychom si zaznamenaly své dojmy do deníku. Napsala jsem si: „Nepřipravila jsem se dostatečně fyzicky, takže jsem neměla sílu pomáhat těm, které šly za mnou. Možná už nikdy nebudu muset tahat ruční vozík, ale nikdy nenechám své sestry bez pomoci z hlediska duchovního, nikdy!“
Byl to posvátný zážitek, který mne přiměl duchovně se probudit a chopit se svých povinností vůči své rodině a ostatním. Cestou jsem přemýšlela o tom, čemu jsem se naučila.
Nejprve jsem myslela na sestry – na ty, které své ruční vozíky táhly kdysi, a na ty, které je dál táhnou i dnes. Téměř 20 procent žen ve výpravách ručních vozíků v dřívějších dobách bylo alespoň po nějakou část cesty osamocených. Jednalo se o ženy, které byly neprovdané, rozvedené nebo ovdovělé. Mnohé z nich byly svobodné matky.12 Všechny ale táhly za jeden provaz – byly to dcery smlouvy, mladé i starší, v různých životních situacích, ale šly po stejné cestě a měly stejný cíl.
Ty, jež běžely na pomoc svým sestrám, které to potřebovaly, mi připomněly záchranáře, viditelné i neviditelné, kteří pozorně sledují naše potřeby a jednají.
Pomyslela jsem na tato Pánova slova: „Půjdu před tváří vaší. Já budu na pravici vaší a na levici vaší a Duch můj bude v srdci vašem a andělé moji kolem vás, aby vás podpírali.“13
Po obou stranách stezky stáli věrní a poslušní muži, kteří dodržovali své smlouvy. Jejich kněžská moc – moc, pomocí níž Bůh žehná všem svým dětem – nás pozvedala, posilovala a podpírala. Byli připomínkou toho, že nejsme nikdy samy. Když dodržujeme své smlouvy, může být tato moc vždy s námi.
Myslela jsem na muže, kteří byli během putování odloučeni od rodiny, takže tyto rodiny musely táhnout ruční vozíky samy. Mnoho mužů na cestě zemřelo. Někteří synové zůstali, aby sloužili na misii ve své rodné zemi. Jiní emigrovali dříve, aby vše připravili pro příjezd své rodiny do údolí Solného jezera. Někteří muži se sami rozhodli odejít, protože se rozhodli své smlouvy nedodržovat.
Podobně jako ti, kteří nás předešli, i dnes mnozí žijí v situacích, které nejsou ideální. Dál ale učíme o ideálu a snažíme se ho dosáhnout, protože víme, že díky tomuto neustálému úsilí zůstaneme na cestě a připravíme se na příležitosti obdržet všechna slíbená požehnání, zatímco čekáme na Pána.14
Každá z nás má a bude mít v životě protivenství. Tento smrtelný život je časem zkoušky a my budeme mít i nadále příležitosti rozhodovat se na základě svobody jednání, čemuž se díky protivenství, které bude bezpochyby přicházet, naučíme.
My, jako dcery Boží, jdeme dál po cestě víry, protože si uvědomujeme to, čemu učil president Thomas S. Monson: „Spásné obřady přijímané v chrámu, které nám umožňují se jednoho dne vrátit k Nebeskému Otci ve věčném rodinném svazku a být obdařeni požehnáními a mocí z výsosti, stojí za každou oběť a za každou námahu.“15
Nestačí být jen na cestě; musíme se probudit a chopit se svých povinností, jít dál s vírou a přitom čerpat z utěšující, posilující, uschopňující a uzdravující moci Usmíření.
Sestry, mám vás ráda. Neznám mnoho z vás osobně, ale vím, kdo jste! Jsme dcery v Jeho království, které dodržují smlouvy, a protože jsme obdařeny mocí skrze své smlouvy, jsme připraveny konat svou povinnost.
Pomocné sdružení připravuje ženy na požehnání věčného života tím, že nás duchovně probouzí, abychom prohlubovaly svou víru a osobní spravedlivost. Začněme u sebe. Začněme tam, kde jsme. Začněme dnes. Když budeme duchovně probuzené, budeme lépe schopny posilovat rodiny a domovy a pomáhat druhým.
Toto je dílo spasení a toto vše umožňuje posilující a uschopňující moc Usmíření. Probuďme se a buďme tím, kým jsme. Probuďme se a chopme se svých povinností. Jsme dcery Nebeského Otce, který nás miluje. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.