O lítosti a předsevzetích
Čím více se oddáme snaze dosáhnout svatosti a štěstí, tím méně je pravděpodobné, že se ocitneme na cestě, na které budeme něčeho litovat.
O lítosti
Presidente Monsone, máme vás rádi. Děkujeme vám za inspirovaná a historicky významná oznámení týkající se stavby nových chrámů a misionářské služby. Jsem přesvědčen, že díky nim se nám i mnoha budoucím pokolením dostane velkých požehnání.
Drazí bratři a sestry, drazí přátelé! My všichni jsme smrtelníci. Doufám, že toto nikoho nepřekvapuje.
Nikdo z nás nebude na zemi moc dlouho. Strávíme zde několik vzácných let, která lze z hlediska věčnosti stěží přirovnat k mrknutí oka.
A pak odcházíme. Náš duch je odveden „domů k tomu Bohu, který [nám] dal život“.1 Odkládáme tělo a opouštíme věci tohoto světa a přesunujeme se do další sféry své existence.
Když jsme mladí, připadá nám, že budeme žít věčně. Máme dojem, že nás hned za obzorem čeká nekonečná zásoba východů slunce, a zdá se nám, že budoucnost je jako nepřerušená cesta, která se před námi odvíjí do nekonečna.
Čím jsme ale starší, tím více máme sklon ohlížet se zpátky a žasnout nad tím, jak krátká tato cesta ve skutečnosti je. Divíme se, jak mohla všechna ta léta tak rychle uplynout. A začínáme přemýšlet o svých rozhodnutích a o tom, co jsme udělali. Přitom si vybavujeme mnoho krásných vzpomínek, které nás hřejí u srdce a přinášejí nám radost. Také ale vzpomínáme na to, čeho litujeme – na to, co bychom si přáli vzít zpátky a změnit.
Jedna zdravotní sestra, která pečuje o nemocné v nevyléčitelném stavu, říká, že svým pacientům, kteří se připravují na odchod z tohoto života, často pokládá jednoduchou otázku.
„Je něco, čeho litujete?“ ptá se pacientů.2
Když se člověk blíží onomu poslednímu dni ve smrtelnosti, má často jasné myšlenky a určité postřehy a náhledy na věc. Když tedy byla těmto lidem pokládána otázka ohledně toho, čeho litují, otevřeli své srdce. Přemýšleli o tom, co by bývali změnili, kdyby mohli vrátit čas.
Když jsem uvažoval o jejich odpovědích, zaujalo mě, jak mohou základní zásady evangelia Ježíše Krista v dobrém ovlivnit směr našeho života, pokud je jen budeme uplatňovat.
Na zásadách evangelia není nic tajemného. Studujeme je v písmech, diskutujeme o nich v Nedělní škole a často o nich slýcháme od řečnického pultu. Tyto božské zásady a hodnoty jsou přímočaré a jasné; jsou krásné, hluboké a mocné; a mohou nám každopádně pomoci vyvarovat se toho, čeho bychom v budoucnu litovali.
Kéž bych býval strávil více času s těmi, které mám rád
To, čeho umírající pacienti asi nejčastěji litovali, vyjadřovali přáním, kdyby tak bývali mohli strávit více času s těmi, které mají rádi.
Zvláště muži všeobecně naříkali nad tímto – „hluboce litovali toho, že tak velkou část svého života strávili v [každodenním] zaběhnutém rytmu … práce“.3 Mnohým z nich chyběly vzácné vzpomínky na čas strávený s rodinou a s přáteli. Nevypěstovali si dostatečně hluboký vztah s těmi, na kterých jim záleželo nejvíce.
Nejsme i my často tak zaneprázdněni? A je smutné, že svou zaneprázdněnost dokonce vystavujeme na odiv, jako kdyby schopnost být v jednom kole byla sama o sobě nějakým úspěchem nebo známkou lepšího a kvalitního života.
Je tomu ale tak?
Myslím na našeho Pána a na náš Vzor, na Ježíše Krista, a na Jeho krátký život mezi obyvateli Galileje a Jeruzaléma. Snažím se představit si, jak pospíchá od jednoho setkání k druhému nebo jak se snaží najednou zvládnout celou řadu urgentních záležitostí.
Představit si to ale nedokážu.
Spíše vidím soucitného a starostlivého Syna Božího, který smysluplně prožívá den za dnem. Když jednal s lidmi kolem sebe, měli tito lidé pocit, že jsou důležití a milovaní. Znal nekonečnou hodnotu těch, s nimiž se setkával. Žehnal jim a sloužil. Pozvedal je a uzdravoval. Věnoval jim drahocenný dar v podobě svého času.
V dnešní době je snadné jednoduše předstírat, že trávíme čas s druhými. Pouhým kliknutím myši se můžeme „spojit“ s tisíci „přáteli“, aniž bychom se s nimi museli setkat tváří v tvář. Technologie může být úžasná a je velmi užitečná, když nemůžeme být nablízku těm, které máme rádi. S manželkou bydlíme daleko od milovaných členů rodiny; víme, jaké to je. Nicméně domnívám se, že se neubíráme správným směrem, jako jednotlivci i jako společnost, pokud je nejčastější formou kontaktu s rodinou či přáteli posílání humorných obrázků, přeposílání banalit nebo spojování kontaktů na naše blízké s odkazy na internetové stránky. Připouštím, že i tato činnost má své místo, ale kolik času jsme tím ochotni strávit? Pokud opomíjíme věnovat to nejlepší ze sebe a svůj čas těm, kteří jsou pro nás skutečně důležití, jednoho dne toho budeme litovat.
Dejme si předsevzetí, že budeme pečovat o ty, které máme rádi, tím, že s nimi budeme smysluplně trávit čas, že budeme dělat různé věci společně a že budeme rozvíjet cenné vzpomínky.
Kéž bych býval žil podle svých schopností a možností
Další věcí, které lidé litovali, bylo to, že se nestali takovým člověkem, jakým by se podle svého názoru stát mohli a měli. Když se ohlédli za životem, uvědomili si, že nežili zcela podle svých schopností a možností, že toho až příliš mnoho zůstalo nevykonáno.
Teď nemám na mysli stoupání po žebříčku úspěchu v různých profesích. Tento žebřík, ať již se může zde na zemi zdát jakkoli vznešený, se stěží vyrovná jedinému krůčku po velké věčné cestě, která nás čeká.
Mám spíše na mysli schopnost stát se takovými, jakými Bůh, náš Nebeský Otec, zamýšlí, abychom se stali.
Jak pravil básník, na tento svět přicházíme „s oblaky slávy“4 z předsmrtelné sféry.
Náš Nebeský Otec vidí naše skutečné možnosti a schopnosti. Ví o nás to, co o sobě nevíme ani my sami. Během života nás inspiruje k tomu, abychom naplňovali míru svého stvoření, abychom vedli dobrý život a abychom se vrátili do Jeho přítomnosti.
Proč tedy věnujeme tolik času a energie věcem, jež jsou tak prchavé, tak nepodstatné a tak povrchní? Odmítáme si v honbě za banalitami a pomíjivostí uvědomit onu pošetilost?
Nebylo by moudřejší, abychom si „[ukládali] poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zloději nevykopávají ani nekradou“?5
Jak toho dosáhneme? Tím, že budeme následovat Spasitelův příklad, že do svého života začleníme Jeho učení a že budeme skutečně milovat Boha i své bližní.
A toho dozajista nemůžeme dosáhnout, pokud ve svém přístupu k učednictví budeme neochotní, budeme se v jednom kuse dívat na hodinky a neustále si na něco stěžovat.
Pokud jde o žití podle evangelia, neměli bychom být jako chlapec, který ve vodě smočil palec u nohy a pak prohlašoval, že si šel zaplavat. Jakožto synové a dcery Nebeského Otce jsme schopni dosáhnout něčeho mnohem většího. Abychom toho ale dosáhli, dobré úmysly nestačí. Musíme konat. A co je ještě důležitější, musíme se stát takovými, jakými si Nebeský Otec přeje, abychom se stali.
Vydávat svědectví o evangeliu je dobré, ale být žijícím příkladem znovuzřízeného evangelia je ještě lepší. Přát si věrněji dodržovat smlouvy je dobré, ale být skutečně věrni posvátným smlouvám – včetně toho, že vedeme ctnostný život, platíme desátky a oběti, dodržujeme Slovo moudrosti a sloužíme potřebným – je mnohem lepší. Prohlašovat, že budeme věnovat víc času rodinné modlitbě, studiu písem a hodnotným rodinným činnostem je dobré, ale teprve skutečné a soustavné konání všech těchto věcí nám do života přinese nebeská požehnání.
Učednictví je snahou o dosažení svatosti a štěstí. Je to cesta k dosažení toho nejlepšího, co je v nás, a největšího osobního štěstí.
Dejme si předsevzetí, že budeme následovat Spasitele a pilně se snažit o to, abychom se stali takovým člověkem, jakým se máme stát. Naslouchejme nabádáním Svatého Ducha a buďme jich poslušni. Budeme-li tak činit, Nebeský Otec nám zjeví to, co jsme o sobě dosud ani netušili. Osvítí cestu před námi a otevře nám oči, abychom viděli své talenty, o kterých jsme nevěděli a které jsme si možná ani nedokázali představit.
Čím více se oddáme snaze dosáhnout svatosti a štěstí, tím méně je pravděpodobné, že se ocitneme na cestě, na které budeme něčeho litovat. Čím více spoléháme na Spasitelovu milost, tím více si budeme vědomi toho, že se ubíráme po cestě, po které máme podle záměru našeho Otce v nebi jít.
Kéž bych si byl býval dovolil být šťastnější
Další věc, které ti, kteří věděli, že umírají, litovali, je poněkud překvapivá. Přáli si, kdyby si tak bývali dovolili být šťastnější.
Až příliš často jsme lapeni v iluzi, že existuje něco mimo náš dosah, co by nám přineslo štěstí – lepší rodinná situace, lepší finanční situace nebo konec nějaké náročné zkoušky.
Čím jsme ale starší, tím víc se ohlížíme zpátky a uvědomujeme si, že na vnějších okolnostech ve skutečnosti nezáleží a že tyto okolnosti o našem štěstí nerozhodují.
Záleží na nás. My rozhodujeme o svém štěstí.
Za své štěstí zodpovídáme v konečném důsledku vy i já.
S manželkou Harriet rádi jezdíme na kole. Je úžasné vyjet si ven a vychutnávat si krásy přírody. Máme určité trasy, po kterých rádi jezdíme, ale nezáleží nám příliš na tom, kam až dojedeme nebo jak rychle jezdíme v porovnání s ostatními cyklisty.
Občas mě ale napadá, že bychom si mohli trochu zasoutěžit. Říkám si, že bychom mohli urazit nějakou vzdálenost za lepší čas nebo že bychom mohli jet rychleji, pokud bychom se trochu vyburcovali. A pak někdy dokonce udělám tu velkou chybu, že se o tom zmíním své úžasné ženě.
Její typická reakce na mé návrhy tohoto druhu je vždy velmi laskavá, velmi jasná a velmi přímočará. Usměje se a řekne: „Dietře, tohle není závod; tohle je výlet. Vychutnej si ten okamžik.“
A má pravdu!
Občas se v životě natolik soustředíme na cílovou pásku, že opomíjíme nacházet radost v průběhu svého putování. Nejezdím na kole s manželkou kvůli tomu, že se nemůžu dočkat, až dorazím do cíle. Jezdím proto, že čas strávený s ní je krásný a radostný.
Nezdá se vám pošetilé kazit si krásné a radostné zážitky jen proto, že neustále očekáváme okamžik, kdy tyto zážitky skončí?
Čekáme při poslechu nádherné hudby na to, až odezní poslední tón, než si dopřejeme, abychom si ji skutečně vychutnali? Nikoli. Posloucháme a během celé skladby vnímáme změny melodie, rytmu a harmonie.
Myslíme při modlitbě jen na to, až řekneme „amen“ neboli až modlitbu dokončíme? Samozřejmě, že ne. Modlíme se proto, abychom byli nablízku Nebeskému Otci, abychom získali Jeho Ducha a pociťovali Jeho lásku.
Nemáme čekat na to, že budeme šťastní, až dosáhneme nějakého okamžiku v budoucnu, jen abychom zjistili, že štěstí nám bylo nadosah – po celou tu dobu! Života si nemáme vážit jen zpětně. „Tentoť jest den, kterýž učinil Hospodin …,“ napsal Žalmista. „Radujme se a veselme se v něm.“6
Bratři a sestry, nehledě na naši situaci, nehledě na naše těžkosti či zkoušky, v každém dni je něco, co můžeme s láskou obejmout a čeho si můžeme vážit. V každém dni je něco, co nám může přinést vděčnost a radost, pokud jsme jen schopni to vidět a ocenit.
Možná bychom se měli méně dívat očima a více srdcem. Mám moc rád tento citát: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“7
Je nám přikázáno, abychom „vzdávali díky ve všech věcech“.8 Není tudíž lepší zaměřit se očima a srdcem i na maličkosti, za které můžeme být vděční, než abychom zveličovali to, co je na naší stávající situaci negativního?
Pán slíbil: „Ten, kdo přijímá všechny věci s vděčností, bude učiněn slavným; a věci této země mu budou přidány, až stonásobně.“9
Bratři a sestry, což nemáme díky hojnosti požehnání od našeho Nebeského Otce, díky Jeho šlechetnému plánu spasení, nadpozemským pravdám znovuzřízeného evangelia a mnoha krásným věcem z tohoto putování ve smrtelnosti „důvod k radosti“?10
Dejme si předsevzetí, že budeme šťastní, ať je naše situace jakákoli.
O předsevzetích
Jednoho dne učiníme onen nevyhnutelný krok a přejdeme z této smrtelné sféry do dalšího stavu. Jednoho dne se ohlédneme za svým životem a budeme se ptát, zda jsme nemohli být lepšími a zda jsme se nemohli lépe rozhodovat nebo používat svůj čas moudřeji.
Abychom se vyhnuli tomu, čeho bychom v životě hluboce litovali, bylo by moudré dát si dnes několik předsevzetí. Dejme si tedy:
-
předsevzetí, že budeme trávit více času s těmi, které máme rádi;
-
předsevzetí, že se budeme upřímněji snažit stát se takovým člověkem, jakým Bůh chce, abychom se stali;
-
předsevzetí, že budeme nacházet štěstí, ať se nacházíme v jakékoli situaci.
Dosvědčuji, že mnoha zítřejším hlubokým pocitům lítosti lze předejít dnešním následováním Spasitele. Pokud jsme zhřešili nebo udělali chyby – pokud jsme učinili rozhodnutí, kterých nyní litujeme –, máme k dispozici drahocenný dar Kristova Usmíření, díky němuž nám může být odpuštěno. Nemůžeme se vrátit v čase a změnit minulost, ale můžeme činit pokání. Spasitel nám může setřít slzy lítosti11 a odejmout břímě hříchu.12 Jeho Usmíření nám umožňuje zanechat minulost za sebou a jít vpřed s čistýma rukama, s neposkvrněným srdcem13 a s odhodláním snažit se lépe a zejména stát se lepšími.
Ano, tento život utíká rychle; zdá se, že naše dny kvapem mizí; a smrt nás občas děsí. Náš duch ale bude žít dál a jednoho dne se spojí s naším vzkříšeným tělem, aby obdržel nesmrtelnou slávu. Vydávám posvátné svědectví, že díky milosrdnému Kristu budeme všichni žít znovu a na věky. Díky našemu Spasiteli a Vykupiteli jednoho dne opravdu porozumíme významu těchto slov a budeme se z nich radovat: „Osten smrti je pohlcen v Kristu.“14
Cesta vedoucí k naplnění našeho božského určení jakožto synů a dcer Božích je cesta věčná. Bratři a sestry, drazí přátelé, na tuto věčnou cestu musíme vykročit dnes; nemůžeme promarnit ani jediný den. Modlím se o to, abychom nečekali, až nastane čas na to, abychom zemřeli, než se naučíme opravdu žít. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.