Kterou dá člověk odměnu za duši svou?
Máme se vzdát všech svých hříchů, malých i velkých, za Otcovu odměnu v podobě věčného života.
Spasitel jednou položil svým učedníkům tuto otázku: „Kterou dá člověk odměnu za duši svou?“1
Pečlivě uvažovat nad touto otázkou mě před lety naučil můj otec. V dětství mi rodiče zadávali různé domácí práce a za tuto práci mi dávali kapesné. Za tyto peníze, něco přes 50 centů týdně, jsem chodíval do kina. Lístek pro 11leté dítě tehdy stával 25 centů. 25 centů mi díky tomu zbylo na čokoládové tyčinky po 5 centech. Film a pět tyčinek! Co víc jsem si mohl přát?
Všechno klapalo až do mých 12 let. Jednou odpoledne jsem si ve frontě všiml, že lístek pro 12leté stojí 35 centů, což znamenalo o 2 tyčinky méně. Nebyl jsem zcela připraven přinést takovou oběť, a tak jsem uvažoval: „Nevypadáš jinak než před týdnem.“ Přistoupil jsem k pokladně a požádal o lístek za 25 centů. Pokladní ani nemrkla a já jsem si koupil svých obvyklých pět tyčinek místo tří.
Hrdý na svůj úspěch jsem pak spěchal domů, abych o svém skvělém kousku vyprávěl tatínkovi. Podrobně jsem mu vše popisoval, ale on neříkal nic. Když jsem domluvil, jen se na mě podíval a řekl: „Synu, prodal bys svou duši za pětník?“ Jeho slova se zabodla do mého 12letého srdce. Na tuto lekci jsem nikdy nezapomněl.
Stejnou otázku jsem o mnoho let později položil jednomu méně aktivnímu nositeli Melchisedechova kněžství. Byl to skvělý muž, jenž miloval svou rodinu. Mnoho let už ale nechodil na shromáždění. Měl talentovaného syna, který hrál za elitní družstvo, a v neděli měli tréninky a jezdili na zápasy. Jeho družstvo vyhrálo několik velkých turnajů. Když jsme se setkali, připomněl jsem mu, že mu bylo jako nositeli kněžství slíbeno, že pokud bude zvelebovat svou přísahu a smlouvu, získá „vše, co [náš] Otec má“.2 Pak jsem se ho zeptal: „Má národní mistrovství větší cenu než vše, co má Otec?“ Pomalu odpověděl: „Chápu, co tím myslíš,“ a pak si domluvil schůzku s biskupem.
Dnes je velmi snadné nechat se polapit lomozem světa – navzdory našim dobrým úmyslům. Svět nás nutí „[hledět] za cíl“.3 Nedávno se mě někdo zeptal: „Opravdu tak vadí dát si jeden drink?“ Dokážete v tom rozpoznat protivníkovu otázku? Kain se zeptal: „Kdo je ten Pán, že jej mám znáti?“4 a pak ztratil svou duši. Díky sebeospravedlňování malých hříchů Satan vítězí. Za bandasku mléka,5 špatně napsané jméno6 nebo misku čočky7 lidé vyměnili své prvorozenství a dědictví.
Uvažujeme-li, co bychom v životě vyměnili za pětník nebo za celonárodní turnaj, můžeme své činy buď omlouvat jako Kain, nebo se můžeme podvolit vůli Boží. Otázkou není, zda děláme něco, co je třeba napravit, protože to děláme vždy. Otázka spíše zní, zda se stáhneme, nebo zda přijmeme výzvu určenou naší duši konat Otcovu vůli?8
Pán má rád naši spravedlivost, ale vyžaduje od nás neustálé pokání a poddajnost. V Bibli čteme o jednom bohatém mladíkovi, který dodržoval přikázání a který poklekl před Spasitelem a zeptal se Ho, co má dělat, aby získal věčný život. Odešel ale zarmoucen, když mu Spasitel řekl: „Jednohoť se nedostává, … cožkoli máš, prodej.“9
Avšak tutéž otázku ohledně věčného života položil i jiný bohatý, ale světský muž, nejvyšší lamanitský král, otec Lamoniův, který řekl: „Co mám činiti, abych mohl býti zrozen z Boha, aby byl tento zlovolný duch vykořeněn z mé hrudi, a abych přijal jeho Ducha[?] … Opustím své království, abych mohl obdržeti tuto velikou radost.“10
Pamatujete, co Pán skrze svého služebníka Arona králi odpověděl? „Jestliže budeš činiti pokání ze všech svých hříchů a skloníš se před Bohem a budeš ve víře vzývati jméno jeho věře, že obdržíš, pak obdržíš naději, kterou si přeješ.“11
Když král pochopil, co má obětovat, pokořil se, padl na zem a modlil se: „Ó Bože, … odložím všechny hříchy své, abych tě poznal.“12
O tuto výměnu nás Spasitel žádá: máme se vzdát všech svých hříchů, malých i velkých, za Otcovu odměnu v podobě věčného života. Máme zapomenout na sebeospravedlňující historky, výmluvy, zdůvodňování, obhajoby, odkládání, vnější okolnosti, osobní hrdost, odsuzující myšlenky a dělání věcí podle svého. Máme se odloučit od veškeré světskosti a přijmout obraz Boží do své tváře.13
Bratři a sestry, pamatujte, že tato výzva znamená víc než jen nedělat špatné věci. Nepřítel je pilný a my musíme také jednat, a ne sedět v „bezmyšlenkovité strnulosti“.14 Přijmout obraz Boží do své tváře znamená vzájemně si sloužit. Existují hříchy úmyslné, i z nedbalosti, a my se máme pozvednout nad obojí.
Této velké pravdě jsem se natrvalo naučil, když jsem sloužil jako president misie v Africe. Cestou na jednu schůzku jsem u cesty uviděl malého opuštěného chlapce, který srdceryvně plakal. Vnitřní hlas mi řekl: „Zastav se a pomoz tomu chlapci.“ Jakmile jsem ten hlas zaslechl, okamžitě jsem namítl: „Nemůžeš zastavit. Přijedeš pozdě. Jsi předsedající úředník a nemůžeš přijít pozdě.“
Když jsem dojel do sborového domu, zaslechl jsem znovu tentýž hlas: „Jdi pomoct tomu chlapci.“ A tak jsem dal klíčky od auta jednomu členovi Církve jménem Afasi a požádal jsem ho, aby mi chlapce přivezl. Asi za 20 minut jsem ucítil zaklepání na rameno. Chlapec stál venku.
Bylo mu asi 10 let. Zjistili jsme, že otec mu zemřel a matka je ve vězení. Žil ve slumu u města Accra, u opatrovníka, který mu poskytoval jídlo a nocleh. Aby si na svůj pobyt vydělal, prodával na ulici sušené ryby. Ale když si ten den po práci sáhl do kapsy, zjistil, že v ní má díru. Všechen svůj výdělek ztratil. Afasi i já jsme ihned pochopili, že kdyby se vrátil bez peněz, řekli by mu, že lže, dostal by asi výprask a pak by ho vyhnali na ulici. A právě v onom okamžiku jsem ho u cesty spatřil. Uklidnili jsme ho, vynahradili jsme mu jeho ztrátu a zavezli ho domů k opatrovníkovi.
Toho večera jsem si cestou domů uvědomil dvě velké pravdy. Zaprvé jsem poznal, jako nikdy předtím, že Bůh ví o každém z nás a nikdy nás neopustí; a zadruhé jsem poznal, že musíme vždy poslechnout hlas Ducha, který je v nás, a jít „hned“15 tam, kam nás vede, nehledě na naše obavy nebo nepohodlí.
Jednoho dne se učedníci přišli Spasitele zeptat, kdo je v království nebeském největší. Řekl jim, že se mají obrátit, pokořit a být poddajní jako malé děti. A pak řekl: „Přišel … Syn člověka, aby spasil to, což … zahynulo.“16 Touto jedinou větou popsal naše poslání. Máme jít zachraňovat – ty ztracené, poslední a nejmenší. Nestačí se jen vyhýbat hříchu; musíme „[nésti] jeho kříž“17 a „býti horlivě zaměstnáni“18 ve snaze pomáhat druhým, aby se obrátili. Soucitně a s láskou obejmeme marnotratného syna,19 utišíme zoufalý pláč sirotků a odpovíme na prosby těch, kteří jsou v temnotě a zoufalství,20 a na volání rodiny v nouzi. „Satan nepotřebuje, aby byl každý jako Kain či Jidáš, …“ řekl starší Neal A. Maxwell. „Stačí mu jen přesvědčit schopné lidi, … aby se považovali za uvědomělé a nestranné.“21
Po jedné nedávné konferenci kůlu ke mně přistoupil dospívající chlapec a zeptal se: „Má mě Bůh rád?“ Kéž náš život naplněný službou vždy potvrzuje, že Bůh nikoho neopouští.
V odpověď na otázku: „Kterou dá člověk odměnu za duši svou?“ by Satan chtěl, abychom svůj život prodali za čokoládové tyčinky a světské turnaje. Spasitel nás ale vyzývá, abychom se bezplatně vzdali svých hříchů, abychom přijali Jeho obraz do své tváře a přenesli ho do srdce těch, kteří jsou kolem nás. Za toto můžeme obdržet vše, co má Bůh, což, jak nám bylo řečeno, je více než všechny poklady této země dohromady.22 Dokážete si to vůbec představit?
Nedávno jsem si při cestě do Nikaraguy všiml plakety ve skromném domě jedné rodiny, kterou jsme navštívili. Stálo na ní: „Mé svědectví je to nejdražší, co mám.“ To platí i pro mne. Mé svědectví je pokladem pro mou duši a s upřímným srdcem vám zanechávám své svědectví, že tato církev je pravá Boží Církev, že náš Spasitel stojí v jejím čele a řídí ji skrze svého vyvoleného proroka. Ve jménu Ježíše Krista, amen.