„Nebo já živ jsem, i vy živi budete“
Díky Němu, našemu Spasiteli Ježíši Kristu, budou jednoho dne ony pocity zármutku, osamělosti a zoufalství pohlceny v plnosti radosti.
Když jsem sloužil jako mladý misionář v Chile, se společníkem jsme se v odbočce seznámili se sedmičlennou rodinou. Matka chodila každý týden na shromáždění se svými dětmi. Domnívali jsme se, že to jsou dlouholetí členové Církve. Po několika týdnech jsme se ale dozvěděli, že ještě nebyli pokřtěni.
Ihned jsme se s rodinou spojili a zeptali jsme se, zda bychom mohli přijít k nim domů a učit je. Otec neměl zájem učit se evangeliu, ale nebyl proti tomu, abychom učili jeho rodinu.
Sestra Ramirezová činila během lekcí velký pokrok. Toužila po tom, aby se dozvěděla vše o nauce, které jsme učili. Jednou večer jsme mluvili o křtu nemluvňat a učili jsme, že malé děti jsou nevinné a nepotřebují křest. Požádali jsme ji, aby četla v knize Moroni:
„Viz, pravím ti, že tyto věci budete učiti – pokání a křest pro ty, kteří dosáhli zodpovědnosti a jsou schopni páchati hřích; ano, poučuj rodiče, že musejí činiti pokání a býti pokřtěni a pokořiti se jako malé děti a budou všichni spaseni i se svými malými dětmi.
A jejich malé děti pokání nepotřebují, ani křest. Viz, křest je ku pokání ke splnění přikázání na odpuštění hříchů.
Ale malé děti jsou živy v Kristu již od založení světa; není-li tomu tak, Bůh je Bohem stranícím a také Bohem proměnlivým a činícím rozdíly mezi osobami; neboť kolik malých dětí zemřelo bez křtu!“1
Když sestra Ramirezová tyto verše dočetla, začala plakat. Byli jsme se společníkem zmateni. Zeptal jsem se: „Sestro Ramirezová, řekli jsme něco nebo udělali jsme něco, co se vás dotklo?“
Odpověděla: „Ale ne, bratře, neudělali jste nic špatného. Před šesti lety se mi narodil chlapeček. Zemřel ještě předtím, než jsme ho mohli nechat pokřtít. Náš kněz nám sdělil, že vzhledem k tomu, že nebyl pokřtěn, bude celou věčnost v předpeklí. Tato bolest a vina mě tížila šest let. Když jsem si přečetla ty verše, poznala jsem skrze moc Ducha Svatého, že jsou pravdivé. Pocítila jsem, jak se mi obrovsky ulevilo, a toto jsou slzy radosti.“
Připomnělo mi to učení Proroka Josepha Smitha, který učil této utěšující nauce: „Pán odnímá mnohé, dokonce v jejich dětství, aby mohli uniknout nevraživosti lidské a trápením a zlům tohoto současného světa; byli příliš čistí, příliš líbezní, než aby žili na zemi; pokud to tudíž patřičně rozvážíme, namísto truchlení máme důvod k radosti, neboť jsou vysvobozeni od zla, a my je budeme brzy opět mít.“2
Poté, co tato ztrápená žena šest let trpěla téměř nesnesitelným zármutkem a bolestí, přinesla jí nádherný pokoj pravá nauka, kterou zjevil milující Otec v nebi skrze žijícího proroka. Netřeba dodávat, že sestra Ramirezová a její děti, kterým bylo osm a více let, byli pokřtěni.
Vzpomínám si, že jsem v dopise domů vyjádřil vděčnost, kterou jsem v srdci pocítil za toto poznání a za mnohé další prosté a drahocenné pravdy znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se tato nádherná pravdivá zásada ke mně v budoucnu vrátí a že se stane mým balzámem z Gileádu.
Rád bych mluvil k těm, kteří přišli o dítě a ptají se: „Proč já?“, nebo dokonce mají pochybnosti o své víře v milujícího Otce v nebi. Modlím se o to, abych mocí Ducha Svatého dokázal poskytnout určitou míru naděje, pokoje a porozumění. Mou touhou je být nástrojem, který způsobí znovuzřízení vaší víry v našeho milujícího Otce v nebi, jenž zná vše a umožňuje nám zažívat zkoušky, abychom Ho mohli poznat a naučili se Ho milovat a porozuměli jsme tomu, že bez Něj nemáme nic.
4. února 1990 se nám narodil třetí syn, naše šesté dítě. Pojmenovali jsme ho Tyson. Byl to krásný chlapeček a naše rodina ho přivítala s otevřeným srdcem a otevřenou náručí. Jeho bratři a sestry na něho byli velmi pyšní. Všichni jsme si říkali, že je to ten nejdokonalejší chlapeček, který se kdy narodil.
Když bylo Tysonovi osm měsíců, vdechl kousek křídy, kterou našel na koberci. Křída mu uvízla v krku a on přestal dýchat. Jeho starší bratr vynesl Tysona do poschodí a zběsile volal: „Malý nedýchá, malý nedýchá!“ Začali jsme mu poskytovat první pomoc a zavolali jsme záchranku.
Sanitka přijela a rychle odvezla Tysona do nemocnice. V čekárně jsme pokračovali ve vroucí modlitbě a naléhavě jsme žádali Boha o zázrak. Po čase, který se zdál jako věčnost, vešla do místnosti lékařka a řekla: „Je mi to velice líto. Už nemůžeme udělat nic víc. Zůstaňte, jak dlouho si přejete.“ Poté odešla.
Když jsme vstoupili do místnosti, kde Tyson ležel, uviděli jsme náš uzlíček radosti zcela bez života. Zdálo se, jako by měl kolem svého tělíčka celestiální záři. Vypadal tak krásně a čistě.
V tu chvíli jsme měli pocit, že se nám zhroutil celý svět. Jak se jen můžeme vrátit k ostatním dětem a nějak se jim pokusit vysvětlit, že Tyson se domů už nevrátí?
Zbývající část tohoto zážitku budu vyprávět v jednotném čísle. Moje andělská manželka a já jsme touto zkouškou prošli společně, ale nejsem schopen vyjádřit pocity matky a ani bych se o to nepokoušel.
Je nemožné popsat, co všechno jsem v onom životním období pociťoval. Většinu času jsem měl pocit, jako bych byl ve špatném snu, ze kterého se brzy probudím, a tato strašlivá noční můra bude pryč. Mnoho nocí jsem nespal. V noci jsem často přecházel z jednoho pokoje do druhého a ujišťoval jsem se, že naše ostatní děti jsou v pořádku.
Moji duši trýznily pocity viny. Pociťoval jsem velkou vinu. Cítil jsem se nečistý. Byl jsem jeho otec; měl jsem ho lépe chránit. Kdybych jen býval udělal to či ono. Někdy se mi i dnes, o 22 let později, začnou do srdce plížit ony pocity, a musím se jich rychle zbavit, neboť mohou být zničující.
Asi měsíc poté, co Tyson zemřel, jsem měl pohovor se starším Deanem L. Larsenem. Pečlivě mě vyslechl, a já mu budu navždy vděčný za jeho radu a lásku. Řekl: „Myslím si, že Pán si nepřeje, abyste se trestal za smrt vašeho chlapečka.“ Pocítil jsem lásku Nebeského Otce skrze jednoho z Jeho vyvolených služebníků.
Avšak trýznivé myšlenky mě soužily dál, a brzy jsem začal pociťovat hněv. „To není spravedlivé! Jak mi to mohl Bůh udělat? Proč já? Co jsem udělal, abych si něco takového zasloužil?“ Hněval jsem se dokonce i na ty, kteří se nás pouze snažili utěšit. Vzpomínám si, jak přátelé říkali: „Vím, jak se cítíš.“ A já jsem si v duchu říkal: „Nemáš ani ponětí o tom, jak se cítím. Prostě mě nech na pokoji.“ Brzy jsem zjistil, že i sebelítost může být velmi vysilující. Styděl jsem se za sebe kvůli nevlídným myšlenkám ohledně drahých přátel, kteří se pouze snažili pomoci.
Když jsem pocítil, že se mě vina, hněv a sebelítost snaží ničit, modlil jsem se, aby se mé srdce změnilo. Pán mi dal nové srdce, prostřednictvím velmi osobních posvátných zážitků, a přestože to i nadále bolelo a cítil jsem se sám, můj celkový pohled se změnil. Bylo mi dáno poznat, že jsem o nic nepřišel, ale že na mě čeká velké požehnání, jestliže zůstanu věrný.
Můj život se začal měnit a já jsem byl schopen hledět s nadějí vpřed, místo abych se zoufale ohlížel zpět. Svědčím o tom, že tento život není konec všeho. Duchovní svět je skutečný. Učení proroků o životě po smrti je pravdivé. Tento život je pouhým přechodným krokem kupředu na naší cestě zpět k našemu Nebeskému Otci.
Tyson zůstává nedílnou součástí naší rodiny. Během let bylo nádherné pozorovat milosrdenství a laskavost milujícího Otce v nebi, který naší rodině velmi hmatatelnými způsoby umožňoval pocítit Tysonův vliv. Svědčím o tom, že závoj je tenký. Tytéž pocity oddanosti, lásky a rodinné jednoty nekončí ve chvíli, kdy naši blízcí odejdou na druhou stranu; místo toho jsou tyto pocity ještě intenzivnější.
Někdy se lidé ptají: „Jak dlouho vám to trvalo, než jste to překonali?“ Pravdou je, že to nelze zcela překonat, dokud nebudete opět spolu se svými blízkými, kteří již odešli. Nikdy nebudu mít plnost radosti, dokud se opět neshledáme v jitru prvního vzkříšení.
„Neboť člověk je duch. Prvky jsou věčné a duch a prvek, neoddělitelně spojeny, získávají plnost radosti;
A když jsou odděleny, člověk nemůže získat plnost radosti.“3
Jak učil Spasitel, než tato doba nastane, můžeme jít dál a doufat.4
Poznal jsem, že nesmírná, téměř nesnesitelná bolest se může změnit v radost, když se obrátíte ke svému Otci v nebi a naléhavě žádáte o Jeho útěchu, jež přichází skrze Jeho plán; Jeho Syna, Ježíše Krista; a Jeho Utěšitele, jímž je Duch Svatý.
To je v našem životě obrovským požehnáním. Nebylo by snad tragické, kdybychom nepociťovali hluboký zármutek, ztratíme-li dítě? Jsem velmi vděčný svému Otci v nebi za to, že nám umožňuje milovat hluboce a věčně. Jsem velmi vděčný za věčné rodiny. Jsem velmi vděčný za to, že Bůh opět zjevil svůj nádherný plán vykoupení skrze své žijící proroky.
Vzpomeňte si na pocity ve svém srdci na pohřbu někoho blízkého, když jste opouštěli hřbitov a ohlíželi se za opuštěnou rakví – a měli jste dojem, že vám musí puknout srdce.
Svědčím o tom, že díky Němu, našemu Spasiteli Ježíši Kristu, budou jednoho dne ony pocity zármutku, osamělosti a zoufalství pohlceny v plnosti radosti. Svědčím o tom, že se na Něho můžeme spolehnout, neboť řekl:
„[Nezanechám vás bez útěchy], přijduť k vám.
Ještě maličko, a svět mne více neuzří, ale vy uzříte mne; nebo já živ jsem, i vy živi budete.“5
Svědčím o tom, že jak je uvedeno v příručce Kažte evangelium mé, „když se spoléháme na Usmíření, které Ježíš Kristus vykonal, může nám pomoci překonat naše zkoušky, nemoci a bolest. Můžeme být naplněni radostí, pokojem a útěchou. Vše, co je v životě nespravedlivé, může být prostřednictvím Usmíření Ježíše Krista dáno do pořádku.“6
Svědčím o tom, že v ono jasné a slavné jitro prvního vzkříšení vyjdou z hrobů vaši i moji blízcí, jak to slíbil sám Pán, a my budeme mít plnost radosti. Protože On žije, oni i my budeme žít také. Ve jménu Ježíše Krista, amen.