Usmíření
Ať jdou naši členové a misionáři kamkoli, naše poselství je poselstvím víry a naděje ve Spasitele Ježíše Krista.
Mé poselství je určeno těm z nás, kteří trpí a jsou sužováni pocitem viny, slabostmi, chybami, zármutkem a beznadějí.
V roce 1971 jsem byl pověřen navštívit konference kůlů v Západní Samoi, k čemuž patřilo i vytvoření nového kůlu na ostrově Upolu. Po pohovorech jsme malým letadlem odletěli na ostrov Savaii, abychom se i tam zúčastnili konference kůlu. Letadlo přistálo na travnatém poli ve Faale a mělo přiletět znovu druhý den odpoledne, aby nás odvezlo zpět na ostrov Upolu.
Ten den, kdy jsme měli z ostrova Savaii odletět, pršelo. Protože jsme věděli, že letadlo nebude moci přistát na mokrém poli, odjeli jsme na západní cíp ostrova, kde byla provizorní přistávací dráha na vrchu korálového vlnolamu. Čekali jsme až do setmění, ale žádné letadlo nepřiletělo. Nakonec jsme se vysílačkou dozvěděli, že na druhém ostrově byla bouře a letadlo nemohlo vzlétnout. Odpověděli jsme, že se vrátíme lodí. A ať nás někdo vyzvedne v Mulifanue.
Po vyplutí z přístavu na Savaii se kapitán 12metrové lodě zeptal presidenta misie, zda nemá kapesní svítilnu. Naštěstí měl, a tak ji daroval kapitánovi. Cestu na ostrov Upolu dlouhou 21 km jsme absolvovali na velmi rozbouřeném moři. Nikdo z nás netušil, že na ostrov udeřila zuřivá tropická bouře a my jsme mířili přímo do ní.
Dorazili jsme do přístavu v Malifanue. Museli jsme ale projet jednou úžinou podél útesů. Úžinu vytyčovalo světlo umístěné na kopci nad pláží a druhé světlo umístěné o něco níže. Když loď plula tak, aby tato dvě světla byla přesně nad sebou, byla nasměrována správným směrem, takže mohla proplout úžinou podél nebezpečných útesů.
Tu noc však svítilo pouze jedno světlo. U mola čekali dva starší, aby nás vyzvedli, ale přejezd úžiny trval mnohem déle než obvykle. Poté, co tito starší vyhlíželi naši loď několik hodin, padla na ně únava a usnuli, a zapomněli zapnout to druhé, spodní světlo. V důsledku toho byl náš průjezd úžinou problematický.
Kapitán vedl loď tak, jak nejlépe dovedl, směrem k onomu hornímu světlu na pobřeží, zatímco další člen posádky na přídi lodi hledal vypůjčenou svítilnou před lodí skaliska. Slyšeli jsme, jak na útesy narážejí vlny. Když jsme se přiblížili tak blízko, že byla skaliska ve světle svítilny vidět, kapitán zběsile zavelel zpětný chod a začal couvat, aby se znovu pokusil najít úžinu.
Po mnohých pokusech pochopil, že se mu úžinu najít nepodaří. Jediné, co nám zbývalo, bylo doplout do přístavu v Apii, který byl 64 kilometrů daleko. Proti zuřivým silám přírody jsme byli zcela bezmocní. Nevzpomínám si, že bych kdy byl na místě, kde byla taková tma.
První hodinu jsme se daleko nedostali, ačkoli motory pracovaly naplno. Loď se vždy s námahou vyšplhala na obří vlnu, pak se na jejím hřebeni celá vysílená zastavila a lodní šrouby visely ve vzduchu nad hladinou. Vibrace způsobené lodními šrouby cloumaly s lodí tak, že se málem rozlomila na kusy, dokud záď opět nedosedla na vodu.
Leželi jsme s roztaženýma nohama a rukama na krytu nákladového prostoru, rukama jsme se drželi jedné strany a palce u nohou jsme měli zaklíněné na druhé straně, aby nás vlny nesmetly přes palubu. Bratr Mark Littleford se neudržel, a vlny s ním mrštily na nízké železné zábradlí. Měl rozbitou hlavu, ale díky zábradlí ho vlny nesmetly do moře.
Nakonec jsme se rozjeli a krátce před rozbřeskem jsme konečně vpluli do přístavu v Apii. Lodě tam byly kvůli bezpečnosti přivázány k sobě. Molo bylo loďmi zcela zaplněno. Projeli jsme kolem nich a snažili jsme se nevzbudit ty, kteří spali na palubě. Poté jsme odjeli do Pesegy, dali jsme si usušit oblečení a vyrazili jsme do Vailuutai, kde jsme vytvořili nový kůl.
Nevím, kdo na nás čekal na pláži v Mulifanue. Nechtěl jsem, aby mi to řekli. Je ale pravda, že bez onoho spodního světla jsme mohli všichni zemřít.
V našem zpěvníku je jedna velmi stará a zřídkakdy zpívaná píseň, která má pro mě zvláštní význam.
Jasně svítí milost Otce
v Jeho věčném majáku.
Však světla tam na pobřeží
do péče on svěřil nám.
Nechť světlo spodní svítí v dál
a přes vlny směr ukáže;
Bys i znaveného rybáře
do bezpečí zavedl.
Temná noc hříchu nastává
a vlny zlovolnosti sílí,
netrpělivé oči vyhlížejí
ta jasná světla pobřežní.
Pečuj o svou lampu, bratře;
by i tápající námořník,
jenž cestu hledá do bezpečí,
v mlze temné nezbloudil.1
Dnes promlouvám k těm, kteří možná bloudí a hledají ono spodní světlo, které by jim pomohlo se vrátit.
Již od počátku bylo jasné, že ve smrtelnosti se nám nepodaří být dokonalými. Nikdo neočekával, že zde budeme žít, aniž bychom kdy přestoupili ten či onen zákon.
„Neboť přirozený člověk je nepřítelem Boha a byl jím od pádu Adamova a bude na věky věků, ledaže se poddá nutkáním Svatého Ducha a odloží přirozeného člověka a stane se svatým skrze usmíření Krista Pána.“2
Z Drahocenné perly se dozvídáme, že „žádná nečistá věc … nemůže přebývati [v království Božím]“,3 a tak Bůh připravil způsob, aby všichni ti, kteří hřeší, mohli činit pokání a mohli se znovu stát způsobilými žít v přítomnosti našeho Otce v nebi.
Byl vybrán Prostředník, Vykupitel – někdo, kdo bude žít dokonale, nedopustí se žádného hříchu a nabídne „sebe jako oběť za hřích, aby naplnil smysl zákona pro všechny ty, kteří mají srdce zlomené a ducha zkroušeného; a pro nikoho jiného nemůže býti smysl zákona naplněn“.4
Pokud jde o důležitost Usmíření, v Almovi čteme: „Neboť je nezbytné, aby bylo učiněno usmíření; … nebo jinak musí veškeré lidstvo nevyhnutelně zahynouti.“5
Pokud jste se nedopustili žádných chyb, Usmíření nepotřebujete. Pokud jste se chyb dopustili, a to je případ nás všech, ať jde o chyby malé, nebo větší, pak je nezbytně nutné, abyste zjistili, jak je můžete smazat, abyste již nekráčeli v temnotě.
„[Ježíš Kristus] je světlo a život světa.“6 Když budeme vzhlížet k Jeho učení, budeme vedeni do přístavu duchovního bezpečí.
Třetí článek víry zní: „Věříme, že skrze usmíření Kristovo může býti spaseno veškeré lidstvo, skrze poslušnost zákonů a obřadů evangelia.“7
President Joseph F. Smith učil: „Lidé si nemohou odpustit své hříchy; nemohou sami sebe očistit od důsledků svých hříchů. Lidé mohou přestat hřešit a nadále dělat to, co je správné, a [pokud] jsou jejich skutky přijatelné před Pánem[, jsou hodni] zřetele. Kdo ale napraví zlo, které učinili sobě i druhým, neboť jim se zdá nemožným, aby to napravili sami? Usmířením Ježíše Krista budou hříchy kajícníka smyty; i kdyby byly jako šarlat, budou učiněny jako vlna [viz Izaiáš 1:18]. Toto je slib, který vám byl dán.“8
Nevíme přesně, jak Pán vykonal Usmíření. Ale víme, že krutá muka Ukřižování byla jen částí oné strašlivé bolesti, jež začala v Getsemanech – na onom posvátném místě utrpení – a skončila na Golgotě.
Lukáš zaznamenává:
„Sám vzdáliv se od nich, jako by mohl kamenem dohoditi, a poklek na kolena, modlil se,
Řka: Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne, ale však ne má vůle, ale tvá staň se.
I ukázal se jemu anděl s nebe, posiluje ho.
A jsa v [agónii], horlivěji se modlil. I učiněn jest pot jeho jako krůpě krve tekoucí na zemi.“9
Domnívám se, že existuje jen jedna zpráva, ve které Spasitel vlastními slovy popisuje to, co vytrpěl v zahradě getsemanské. Zjevení zaznamenává:
„Neboť viz, já, Bůh, jsem vytrpěl tyto věci za všechny, aby oni nemuseli trpěti, jestliže budou činiti pokání;
Ale jestliže nebudou činiti pokání, musejí trpěti stejně jako já;
Kteréžto utrpení způsobilo mně, dokonce Bohu, největšímu ze všech, že jsem se chvěl bolestí a krvácel v každém póru.“10
Ve vašem životě mohou nastat chvíle, kdy se ocitnete na místech, kde byste se nikdy ocitnout neměli, a uděláte něco, co byste nikdy udělat neměli. Pokud se od hříchu odvrátíte, budete moci jednou zakusit onen pokoj, který se dostavuje tehdy, když projdeme cestou úplného pokání.
Bez ohledu na to, jakého přestupku jsme se dopustili, bez ohledu na to, jak moc naše skutky možná ublížily druhým, tyto pocity viny mohou být zcela smazány. Tou nejkrásnější pasáží v celých písmech jsou pro mě tato Pánova slova: „Vizte, ten, kdo činil pokání z hříchů svých, tomu je odpuštěno, a já, Pán, již na ně nevzpomínám.“11
To je zaslíbení evangelia Ježíše Krista a Usmíření – vzít každého, kdo přijde, každého, kdo se přidá, a nechat ho získat nějakou zkušenost, aby na konci svého života mohl projít závojem s tím, že učinil pokání z hříchů a byl očištěn krví Kristovou.12
Přesně to dělají Svatí posledních dnů po celém světě. To je ono Světlo, které poskytujeme těm, kteří jsou v temnotě a kteří zbloudili. Ať jdou naši členové a misionáři kamkoli, naše poselství je poselstvím víry a naděje ve Spasitele Ježíše Krista.
President Joseph Fielding Smith napsal slova k náboženské písni „Zdá se cesta býti dlouhá?“. Byli jsme velmi dobří přátelé. Tato píseň obsahuje povzbuzení a slib určený těm, kteří se snaží následovat učení Spasitele:
Zdá se cesta býti dlouhá?
Je snad nevlídná a strmá?
Zarůstá snad bodláčím?
Řežou ostré kameny ti paty,
když jen s námahou se zvedáš
k výšinám v tak horkém dni?
Je tvé srdce slabé, smutné,
a duše tvá znavená,
když břemeno tě stále tíží a dřina je tak veliká?
Zdá se náklad příliš těžký,
jejž na ramenou nésti máš?
A nikdo ti s ním nepomůže?
Srdce nechť se nevzdává,
neb cesta právě začíná;
Je Jeden, kdo pomoc nabízí,
a tak pohleď vzhůru s radostí
a uchop nataženou ruku;
On povede tě k novým výšinám –
k zemi svaté a čisté,
kde starosti již žádný nemá
a život hříchu prost je tam;
kde již slzy žádné neprýští,
neboť bolest náš již netíží.
Drž se Jeho ruky a vstup tam s Ním.13
Ve jménu Ježíše Krista, amen.