Kde je ten stánek?
Stánek, který, jak se zdá, zadržuje božskou pomoc, neukrývá Boha; občas ukrývá nás. Bůh se nikdy neskrývá, ale někdy se skrýváme my.
Prorok Joseph Smith v hluboké úzkosti v žaláři v Liberty zvolal: „Ó Bože, kde jsi? A kde je stánek, který zakrývá místo úkrytu tvého?“1 Mnozí z nás ve chvílích osobní úzkosti pociťujeme, že Bůh je od nás daleko. Stánek, který, jak se zdá, zadržuje božskou pomoc, neukrývá Boha; občas ukrývá nás. Bůh se nikdy neskrývá, ale někdy se skrýváme my – ve stánku motivů, které nás vzdalují od Boha a způsobují, že se zdá, že Bůh je vzdálený a nedostupný. Naše vlastní touhy, jež přehluší pocit „Buď vůle tvá“2, vytvářejí pocit stánku, který skrývá Boha. Bůh není ten, kdo není schopen nás vidět nebo komunikovat s námi, ale možná jsme to my, kdo není ochoten naslouchat a podrobit se Jeho vůli a Jeho času.
Náš pocit odloučení se od Boha zeslábne, když se před Ním staneme více takovými, jaké jsou děti. Ve světě, kde názory jiných lidí mohou mít tak velký vliv na naše motivy, to není jednoduché. Ale pomůže nám to rozeznat tuto pravdu: Bůh je nám nablízku a ví o nás a nikdy se před svými věrnými dětmi neskrývá.
Moje tříletá vnučka nám ukázala, jak nás s Bohem spojuje moc nevinnosti a pokory. Šla se svou rodinou na dny otevřených dveří chrámu v Brigham City v Utahu. V jedné místnosti té nádherné budovy se rozhlédla a zeptala se: „Mami, kde je Ježíš?“ Maminka jí vysvětlila, že v chrámu Ježíše neuvidí, ale bude schopna pociťovat Jeho vliv v srdci. Eliza pečlivě zvážila maminčinu odpověď a zdálo se, že tím její otázka byla zodpovězena. Uzavřela to slovy: „Aha, Ježíš odešel někomu pomáhat.“
Žádný stánek nezatemnil pochopení Elizy ani jí nebránil vidět realitu. Bůh je jí nablízku a ona se cítí blízko Jemu. Věděla, že chrám je dům Páně, ale také chápala, že vzkříšený a oslavený Ježíš Kristus má tělo a může být pouze na jednom místě v daném čase.3 Uvědomila si, že když není ve svém domě, musí být na nějakém jiném místě. A díky tomu, co ví o Spasiteli, věděla, že bude někde vykonávat dobro pro děti svého Otce. Bylo jasné, že doufala, že uvidí Ježíše, ne kvůli zázraku, který by potvrdil Jeho existenci, ale prostě proto, že Ho má ráda.
Duch mohl její dětské mysli a srdci zjevit útěchu, kterou my všichni potřebujeme a chceme. Ježíš Kristus žije, zná nás, dohlíží na nás a pečuje o nás. Ve chvílích bolesti, osamocenosti nebo zmatení nemusíme vidět Ježíše Krista, abychom věděli, že zná naše okolnosti a že Jeho posláním je žehnat.
Z vlastního života vím, že i my můžeme zažít to, co Eliza, i dlouho poté, co jsme opustili dětství. Na začátku své profesionální dráhy jsem tvrdě pracoval, abych získal definitivu jako profesor na Univerzitě Stanford. Myslel jsem si, že jsem tím zajistil dobrý život pro sebe i svou rodinu. Bydleli jsme v příjemném prostředí blízko rodičů mé ženy. Podle měřítek světa jsem dosáhl úspěchu. Ale dostal jsem od Církve nabídku opustit Kalifornii a jít do Ricks College v Rexburgu v Idahu. Mé celoživotní profesní cíle se mohly stát stánkem, jenž by mě odděloval od milujícího Otce, který věděl lépe než já, co by mi má budoucnost mohla přinést. Ale byl jsem požehnán znalostí, že jakýkoli úspěch, který jsem do té doby ve své profesi a rodině měl, byl dar od Boha. A tak jsem poklekl k modlitbě, jako dítě, abych se zeptal, co mám dělat. Uslyšel jsem v mysli tichý hlas, který řekl: „To je moje škola.“ Nebyl tam žádný stánek oddělující mě od Boha. S vírou a s pokorou jsem podrobil svou vůli Jeho vůli, a pocítil jsem Jeho péči a blízkost.
Léta strávená na Ricks College, během nichž jsem se snažil vyhledávat Boží vůli a konat ji, nedovolila stánku, aby mě ukrýval, neboli zatemňoval Boží aktivní roli v mém životě. Když jsem se snažil konat Jeho dílo, cítil jsem se Mu blíž a pociťoval jsem ujištění, že zná mé záležitosti a že dokonale pečuje o mé štěstí. Ale světské motivy, tak jako ve Stanfordu, se mi začaly nabízet samy. Jedním byla lákavá nabídka zaměstnání, kterou jsem dostal, právě když jsem končil pátý rok jako rektor Ricks College. Zvažoval jsem tu nabídku, modlil jsem se o tom, a dokonce jsem o tom mluvil s Prvním předsednictvem. Odpověděli mi s láskou a s trochou humoru, ale rozhodně ne s nějakým jasným pokynem. President Spencer W. Kimball naslouchal, zatímco jsem mu onu nabídku od velké korporace popisoval, a pak řekl: „No, Hale, to zní jako nádherná příležitost! A budeme-li tě někdy potřebovat, budeme vědět, kde tě najdeme.“ Oni by věděli, kde mě najdou, ale mé touhy dosáhnout profesního úspěchu by mohly vytvořit stánek, který by způsobil, že pro mě bude těžké najít Boha a ještě těžší naslouchat Jeho výzvám a následovat je.
Moje žena to vytušila a měla silný pocit, že z Ricks College nemáme odcházet. Řekla: „Mně to takto stačí.“ Ale moudře trvala na tom, že já musím získat své vlastní zjevení. A tak jsem se znovu modlil. Tentokrát jsem obdržel jasný pokyn, v podobě hlasu v mysli, který řekl: „Dovolím ti zůstat na Ricks College o trochu déle.“ Mé osobní ambice mohly zahalit můj pohled na skutečnost a ztížit mi získání zjevení.
Třicet dnů poté, co jsem byl požehnán inspirovaným rozhodnutím odříci nabídku zaměstnání a zůstat na Ricks College, se protrhla nedaleká přehrada Teton. Bůh věděl, že se přehrada protrhne a že stovky lidí budou potřebovat pomoc. Nechal mě hledat rady a získat Jeho svolení zůstat na Ricks College. On znal všechny důvody, proč by má služba na této škole a v Rexburgu byla i nadále důležitá. A tak jsem tam byl, abych prosil Nebeského Otce ve vroucí modlitbě, aby mi umožnil dělat to, co by pomohlo lidem, jejichž domy a životy byly zničeny. S ostatními jsem trávil hodiny při vyklízení bahna a vysoušení domů. Mé přání znát a konat Jeho vůli dalo mé duši příležitost růst.
Tato událost popisuje další způsob, jímž můžeme vytvářet bariéru bránící nám poznat Boží vůli a pocítit Jeho lásku k nám – můžeme trvat na našem časovém plánu, i přesto, že Pán má svůj. Domníval jsem se, že jsem své službě v Rexburgu věnoval dost času, a spěchal jsem vydat se v životě dál. Někdy nám naše trvání na tom, že budeme jednat podle vlastního načasování, může zabránit vidět úmysly, které s námi má On.
V žaláři v Liberty Prorok Joseph žádal Pána, aby potrestal ty, kteří pronásledovali členy Církve v Missouri. Modlil se o opodstatněnou a rychlou odplatu. Ale Pán odpověděl, že „za nemnoho let“4 to s těmito nepřáteli Církve vyřídí. Ve 24. a 25. verši 121. oddílu Nauky a smluv Pán říká:
„Vizte, oči mé vidí a znají všechna díla jejich a já mám v záloze rychlý soud v období jeho, pro ně všechny;
Neboť pro každého člověka je určen čas, podle toho, jaké bude dílo jeho.“5
Stánek odstraňujeme, když zaujímáme postoj „Buď vůle tvá“ a „ve Tvém vlastním čase“, a modlíme se tak. Jeho načasování by pro nás mělo znamenat dostatečně brzy, protože víme, že On chce pro nás to nejlepší.
Jedna moje snacha po mnoho let pociťovala, že Bůh ji zakrývá stánkem. Byla mladou matkou tří dětí a toužila jich mít více. Po dvou potratech se její úpěnlivé modlitby postupně naplňovaly úzkostí. Jak další neplodné roky míjely, pociťovala, že je pokoušena ke hněvu. Když její nejmladší dítě začalo chodit do školy, připadalo jí, že její dům se svou prázdnotou vysmívá tomu, jak moc se soustřeďuje na mateřství – a stejně na ni působila neplánovaná, či dokonce nechtěná těhotenství známých. Pociťovala stejnou oddanost a zasvěcení jako Maria, která prohlásila: „Aj, [služebnice] Páně.“6 Ale i když si tato slova říkala v srdci, neslyšela žádnou odpověď.
Její manžel, v naději, že ji pozvedne na duchu, ji pozval, aby s ním jela na služební cestu do Kalifornie. Když byl na jednáních, ona se procházela po nádherné prázdné pláži. Srdce jí téměř pukalo, a tak se pomodlila nahlas. Poprvé nežádala o další dítě, ale o poznání Božího záměru. „Nebeský Otče,“ zvolala, „věnuji Ti veškerý čas; prosím ukaž mi, jak ho mám naplnit.“ Vyjádřila ochotu vzít svou rodinu kamkoli, kam to bude požadováno. Tato modlitba jí přinesla neočekávaný pocit klidu. Neuspokojila touhu její mysli po jistotě, ale poprvé po letech utěšila její srdce.
Modlitba odstranila stánek a otevřela okna nebes. Během dvou týdnů zjistila, že čeká dítě. Miminku byl právě rok, když můj syn a snacha dostali povolání na misii. Protože slíbila jít a udělat cokoli a kdekoli, odložila strach a vzala své děti do zámoří. Na misii – v den misionářských přesunů – se jí narodilo další dítě.
Podvolení se plně vůli nebe, jako to udělala tato mladá matka, je zásadní pro odstranění duchovních stánků, jimiž se někdy zakrýváme. Ale není to zárukou okamžitých odpovědí na modlitby.
Zdá se, že Abrahamovo srdce bylo spravedlivé dlouho předtím, než Sára počala Izáka, a předtím, než obdrželi zaslíbenou zem. Nebe mělo jiné záměry, které chtělo naplnit nejdříve. Těmito záměry bylo nejen posilování víry Abrahama a Sáry, ale také to, aby se naučili věčným pravdám, o něž se dělili s druhými na své dlouhé, oklikou vedoucí cestě do země, jež byla pro ně připravena. Pánova otálení se často zdají být dlouhá; některá trvají celý život. Ale vždy je jejich záměrem žehnat. Nikdy nemusí být dobou samoty nebo trápení nebo netrpělivosti.
I když Jeho čas není vždy naším časem, můžeme si být jisti, že Pán své sliby dodržuje. Svědčím komukoli z vás, kdo nyní máte pocit, že je těžké se s Ním spojit, že přijde den, kdy Ho všichni uvidíme tváří v tvář. Tak jak nyní neexistuje nic, co by Mu zakrylo pohled na nás, nebude nic, co by nám zakrylo pohled na Něj. Všichni budeme stát před Ním, osobně. My, stejně jako moje vnučka, chceme vidět Ježíše Krista nyní, ale naše jisté shledání s Ním u soudné stolice bude mnohem příjemnější, budeme-li ze všecho nejdříve činit to, co nám pomůže znát Ho tak dobře, jak dobře zná On nás. Sloužíme-li Mu, stáváme se jako On, a cítíme se Mu blíž, zatímco se přibližujeme tomu dni, kdy nebude našemu pohledu nic skryto.
K Bohu se můžeme přibližovat neustále. „Poďtež požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa,“7 učí Spasitel. A pak nám říká jak:
„Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijímali jste mne;
Nah, a přioděli jste mne; nemocen jsem byl, a navštívili jste mne; v žaláři jsem seděl, a přicházeli jste ke mně.
Tedy odpovědí jemu spravedliví, řkouce: Pane, kdy jsme tě vídali lačného, a krmili jsme, neb žíznivého, a dávaliť jsme píti?
Aneb kdy jsme tě viděli hostě, a přijali jsme, neb nahého, a přioděli jsme?
Aneb kdy jsme tě viděli nemocného neb v žaláři, a přicházeli jsme k tobě?
„A odpovídaje Král, dí jim: Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“8
Když děláme to, co by Pán chtěl, abychom pro děti Jeho Otce dělali, považuje to za laskavost vůči sobě samému, a my se Mu cítíme blíž, a přitom pociťujeme Jeho lásku a uznání. Časem se staneme takovými, jako je On, a na soudný den budeme pomýšlet s radostným očekáváním.
Stánek, který, jak se zdá, vás skrývá před Bohem, může být strach z člověka, jenž přehluší tuto touhu sloužit druhým. Spasitelovou jedinou motivací bylo pomáhat lidem. Mnozí z vás, tak jako já, jste pocítili strach jít za někým, vůči němuž jste se provinili nebo kdo ublížil vám. A přesto vídávám, že Pán znovu a znovu obměkčuje srdce, včetně toho mého. A tak vás vyzývám, abyste v Pánově zastoupení přišli k někomu, komu byste, nehledě na své možné obavy, nabídli lásku a odpuštění. Slibuji vám, že když to učiníte, pocítíte lásku Spasitele k onomu člověku a Jeho lásku k vám, a nebude se zdát, že tato láska přichází z velké dálky. Tato výzva se ve vašem případě může týkat někoho ve vaší rodině, v obci nebo někoho na druhé straně země.
Ale půjdete-li v Pánově zastoupení s úmyslem žehnat druhým, On to uvidí a odmění. Budete-li to dělat dostatečně často a dlouho, pocítíte změnu vaší samotné přirozenosti – skrze Usmíření Ježíše Krista. Nejenže se Mu budete cítit blíž, ale budete také pociťovat, že se stáváte více a více takovým, jako je On. Pak, až Ho skutečně uvidíte, a uvidíme Ho všichni, se budete cítit jako Moroni, když řekl: „A nyní, říkám všem, mějte se dobře. Brzy půjdu, abych si odpočinul v ráji Božím, dokud nebudou můj duch a tělo opět spojeny a dokud nebudu vítězoslavně přiveden vzduchem, abych se setkal s vámi před příjemnou stolicí velikého Jehovy, Věčného Soudce jak živých, tak mrtvých. Amen.”9
Svědčím o tom, že budeme-li sloužit s vírou, pokorou a touhou činit Boží vůli, soudná stolice velikého Jehovy bude příjemná. Uvidíme našeho milujícího Otce a Jeho Syna tak, jak Oni nyní vidí nás – s dokonalou jasností a s dokonalou láskou. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.