Portréty víry
Bob a Lori Thurstonovi
Sloužili v Kambodžské misii Phnompenh
„Když jsme zjistili, že jsme byli povoláni sloužit v Kambodžské misii Phnompenh, plakali jsme. Byli jsme nadšení!“ říká bratr Bob Thurston. „Kambodžu bychom si sami nevybrali, ale je to skutečný dar! Je to veliké požehnání!“ říká sestra Thurstonová.
Thurstonovi mají k lidem v Kambodži zvlášť blízký vztah. „Máme je rádi a na oplátku pociťujeme jejich lásku,“ říká sestra Thurstonová. „Lidé v Kambodži nám projevovali velikou laskavost.“
Ze všech zodpovědností, které Thurstonovi v Kambodži měli, si nejvíce cení příležitostí navštěvovat členy u nich doma.
Sestra Thurstonová vzpomíná, jak se dívala na ty, kterým v Kambodži sloužila, a říkala si: „Nemohu se dočkat, až se potkáme v příštím životě, protože pak ti budu moci konečně říci, co k tobě pociťuji a jak tě mám ráda.“
Bob a Lori Thurstonovi se na své první společné misii naučili, že smysluplnou pastýřskou službu lze poskytovat i navzdory jazykovým bariérám a kulturním odlišnostem, protože jsme všichni děti Boží.
Leslie Nilsson, fotograf
Bob:
Než jsme se s Lori vzali, mluvili jsme o tom, že bychom chtěli v důchodu sloužit na misiích. Oba jsme sloužili na misii jako mladí. Lori sloužila v japonském Kobe a já jsem sloužil v australském Brisbane. Když se konečně přiblížil náš odchod do důchodu, řekli jsme svým dětem, že chceme sloužit na mnoha misiích.
Měli jsme to štěstí, že jsme mohli do důchodu odejít dříve. Když jsme se doslechli, že některé starší manželské páry nemohou sloužit na některých místech, jako například v zemích třetího světa, kvůli zdravotním omezením či jiným důvodům, řekli jsme si: „Nám ještě není ani 60. Jsme zdraví, a tak nás využijte!“
Do důchodu jsem odešel pouhé dva dny po svých 56. narozeninách. Povolání na misii jsme dostali v době, kdy jsem ještě pracoval. Když jsme ho otevřeli a zjistili jsme, že jsme byli povoláni sloužit v Kambodžské misii Phnompenh, plakali jsme. Byli jsme nadšení!
Lori:
Kambodža nebyla zrovna místem, o kterém jsme uvažovali. Říkala jsem si, že půjdeme spíše někam do Afriky. A tak jsme si začali říkat: „No dobře, tak jaká dobrodružství nás čekají?“ Kambodžu bychom si sami nevybrali, ale je to skutečný dar! Je to veliké požehnání! Pán je chytřejší než my. Poslal nás tam, kde jsme měli být.
Sloužili jsme na humanitární misii. Pracovali jsme na projektech pro organizaci LDS Charities, vyplňovali jsme zprávy a usilovali o nové projekty. Také jsme kontrolovali projekty uskutečněné v minulosti, jako například studny, které byly vyvrtány před dvěma lety. A nakonec jsme sloužili i jinak.
Účastnili jsme se konferencí kůlů a okrsků, kde jsme pomáhali školit vedoucí a misionáře, kontrolovali jsme misionářské byty a navštěvovali jsme členy u nich doma. Dělali jsme všechno možné, abychom misii pomohli fungovat bezproblémově.
Žádné dva dny na naší misii nebyly stejné. Některé dny jsme strávili venku v buši, po kolena ve vodě nebo bahně. Jiné dny jsme strávili v misijní kanceláři. S misionáři veřejných záležitostí jsme navštívili Ministerstvo sekt a náboženství. V Kambodži není výraz „sekta“ nutně výrazem negativním. Oficiálním náboženstvím je buddhismus – vše ostatní je považováno za sektu. Šli jsme na ministerstvo, abychom jim dali na vědomí, že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je dobrá organizace, které lze věřit.
Vytvořili jsme si s úředníky dobrý vztah, a když potřebovali pomoc, bez otálení se na nás obraceli. Jednou například zavolali: „Došlo k záplavám a potřebujeme jídlo pro 200 rodin, které přišly o střechu nad hlavou.“ Věděli, že se mohou spolehnout, že Církev dodá rychle věci tam, kde to je potřeba, a že doplní to, co oni neměli.
Co jsme v Kambodži zažili? Ať vás napadne cokoli, pravděpodobně jsme to zažili! Stáli jsme na těch nejskromnějších podlahách – obvykle jen z hlíny nebo bambusu – v těch nejskromnějších domovech. A stejně tak jsme navštívili honosné domovy vládních úředníků. Bob dokonce po určitou dobu sloužil v předsednictvu odbočky.
Bob:
Zavolal mi president misie a řekl: „Poslouchejte, chtěl bych, abyste byl druhým rádcem v odbočce.“ O rok a půl později jsem byl v pečeticí místnosti chrámu Hongkong v Číně s presidentem odbočky, s nímž jsem sloužil. Byla to jeho první návštěva chrámu! S rodinou šetřili peníze a sedmkrát se pokusili dostat do chrámu, ale buď došlo k nějaké nepředvídané události, nebo někdo onemocněl. Pokaždé do toho něco přišlo. Za sedm let si našetřili pouze 40 dolarů.
Během naší misie jsme mohli třikrát pomoci Svatým posledních dnů z Kambodži navštívit chrám. Vzali jsme tam mnoho presidentů odboček, kteří prováděli pohovory pro chrámové doporučení, ale sami v chrámu nikdy nebyli. Naštěstí v Kambodži mohl starší manželský pár pomoci těmto rodinám na jejich cestě do chrámu. Tito členové potřebovali, aby jim někdo pomohl, protože ještě nikdy neletěli letadlem. Mnozí z nich dokonce nikdy nejeli ani autobusem! A teď měli letět do Hongkongu a dostat se do chrámu. Bylo pro ně obtížné dostat se tam bez pomoci. Jsme vděční za Fond pomoci pro návštěvníky chrámu, který jim s tím vším pomohl.
Lori:
Být členem Církve v Kambodži může být náročné. Kambodža jako země nemá ve zvyku ctít sabat. Každý, kdo chodí na shromáždění, musí přinášet oběti, aby se tam dostal.
V Kambodži je navíc šest procent muslimů a pouze dvě procenta křesťanů – zbytek jsou buddhisté. Změnit buddhistický způsob život na křesťanský je velmi obtížné. Někteří lidé stále ještě přicházejí o práci a častokrát je zavrhnou i lidé z nejbližšího okolí.
Problémem je také desátek. Každé ráno k vám přijdou buddhističtí mniši a prosí o rýži nebo nějaké peníze, a lidé jsou na to zvyklí. Ale vzít výplatu a ukrojit z ní desátek, je velký problém.
Mnozí v životě zažili skutečná traumata. Kvůli Rudým Khmérům – komunistickému režimu, který vládl v Kambodži na konci 70. let 20. století – má každý Kambodžan starší 40 let nějaký osobní děsivý příběh. Nepotkala jsem nikoho, kdo by tím nebyl nějak zasažen. Každý má v rodině někoho, kdo byl zavražděn. Ačkoli si toho tolik zažili, žasla jsem nad tím, jak nezlomní lidé to jsou a jak jsou ochotní se stále snažit. Ale mnozí za svou nezlomností skrývají nízké sebevědomí. Mnozí mají pocit, že nejsou nijak důležití nebo že nemají žádnou hodnotu.
Bylo úžasné pozorovat, jak jim evangelium Ježíše Krista pomáhalo vzkvétat. Když zjistili, že jsou nejenom úžasní, ale že jsou také děti Boží, říkali: „Myslíte to vážně? Teď mám něco, o co se mohu podělit s druhými.“
Církev v Kambodži skutečně rozkvete. Do Církve byli přivedeni úžasní lidé. Tamější Svatí jsou pionýři a ti, kteří přijímají evangelium, jsou v mnoha ohledech požehnáni, protože poznávají Spasitele. Je to skutečně nádherné.
Mnoho členů a velmi silných sborů máme v oblasti, která se nazývá „Odpadková hora“, což je otevřené smetiště, kde žije mnoho lidí. Tamější členové jsou sběrači. Vydělávají si tím, že recyklují plasty a hliník, které najdou na smetišti. Bydlí ve velmi malých domcích, které jsme mnohokrát navštívili.
Bob:
Jednou jsme slyšeli velmi hlasitou hudbu a všimli jsme si, jak lidé staví velký stan. To v Kambodži znamená, že má někdo svatbu, nebo že někdo zemřel.
Lori:
Zjistili jsme, že právě zemřela matka pěti nebo šesti dětí. Neměla manžela. Děti se probudily a zjistily, že jejich maminka je mrtvá.
Jedna dcera plakala. Pomocí tlumočníka řekla: „Já jsem nejstarší. Mám všechny tyto sourozence. Vůbec nevím, co teď budu dělat.“
Tak jsem ji objala. Nemohla jsem jinak. Tato dívka právě přišla o matku. Mluvila jsem na ni anglicky a řekla jsem: „Vím, že mi nerozumíš, ale já ti slibuji, že svou maminku jednou znovu uvidíš. Všechno bude v pořádku. Nezůstanete sami.“
Mnoho takovýchto zážitků nám pomohlo vytvořit si ke Kambodžanům velmi blízký vztah.
A my jsme na oplátku pociťovali jejich lásku. Lidé v Kambodži nám projevovali velikou laskavost. Máme je rádi, protože to jsou děti Boží. Jsou to naši bratři a sestry.
Pamatuji si, že u některých lidí jsem si říkala: „Nemohu se dočkat, až se potkáme v příštím životě, protože pak ti budu moci konečně říci, co k tobě pociťuji a jak tě mám ráda a co na tobě obdivuji, protože teď to říct nedokáži.“
Naše misie pro nás byla požehnáním v mnoha ohledech. Někteří lidé říkají: „Nevím, zda mohu sloužit na misii. Nedokáži opustit vnoučata.“ Když jsme odjížděli, měli jsme pět vnuků – ve věku pěti, čtyř, tří, dvou a jednoho roku. Zatímco jsme byli pryč, narodily se nám dvě vnučky. Schovám si dvě své kambodžské misionářské jmenovky a dám je vnučkám, aby věděly, že babička nebyla u jejich příchodu na svět, protože dělala to, co Pán potřeboval, aby dělala.
Bob:
Jako misionáři můžeme Pánu sloužit mnoha způsoby. Ceníme si toho, co řekl o službě misionářských manželských párů starší Jeffrey R. Holland. Řekl: „Slibuji [vám], že ve službě Pánu pro [svou rodinu] uděláte to, světy bez konce, co byste pro ně nikdy nedokázali udělat, kdybyste zůstali doma a byli jim stále nablízku. Jaký větší dar mohou prarodiče dát svým potomkům, než svými skutky i slovy říci: ‚V naší rodině je zvykem sloužit na misii!‘“ [„My všichni jsme zapojeni“, Liahona, listopad 2011, 46.]