Sladká poctivost
Autorka žije v Coloradu v USA.
„Abyste vy to, což jest dobrého, činili.“ (2. Korintským 13:7.)
„Potřebuju, abys pohlídala brášku,“ řekla maminka. „Půjdeme s tatínkem pomoct někomu, kdo je nemocný.“
Vzhlédla jsem od zametání podlahy našeho malého domu a přikývla jsem. Maminka byla presidentkou Pomocného sdružení a často chodila navštěvovat sestry v našem sboru.
„Díky, Arlyn,“ řekla maminka a dala mi pusu na čelo. „John spí. A na lince kyne těsto na chleba. Nesahej na něj, prosím.“
Otevřenými dveřmi jsem se dívala, jak s tatínkem odjíždějí po naší prašné cestě. Byla jsem hrdá, že mi maminka důvěřuje.
Na chvíli jsem zametání kuchyně přerušila, abych se podívala na těsto na chléb. Už jsem se nemohla dočkat, až ho maminka večer upeče. Čerstvý chleba jsme obvykle jedli s domácí marmeládou. Ale poslední marmeládu jsme dojedli před třemi měsíci.
Marmeláda! Kvůli té myšlence jsem dostala chuť na něco sladkého. Podívala jsem se na sklenici s cukrem, vysoko na poličce. Věděla jsem, že maminka ho šetří, aby mohla udělat další marmeládu.
Ale čím víc jsem na cukr myslela, tím větší hlad jsem měla. Nakonec jsem si k lince přitáhla židli a natáhla jsem se po sklenici. Tak tak jsem se jí dokázala dotknout prsty. Přitáhla jsem si ji blíž ke kraji poličky. …
A pak sklenice z poličky sklouzla! Snažila jsem se ji chytit, ale s hlasitým plesknutím dopadla přímo doprostřed těsta na chléb. Cukr se vysypal na těsto, na linku i na podlahu.
„To snad ne!“ vykřikla jsem. To probudilo mého brášku. Začal plakat. I mně bylo do pláče. Co řekne maminka tomu nepořádku?
Když se mi podařilo Johna ukonejšit, ze všech sil jsem se snažila cukr uklidit. Sklenici jsem vytáhla z těsta a umyla jsem ji. Cukr jsem setřela z linky i z podlahy. Ale s cukrem na těstu jsem nedokázala udělat nic.
Napadlo mě, že sklenici postavím zpátky na polici. Možná si maminka nevšimne, že je prázdná. Ale věděla jsem, že to není správné. A tak jsem sklenici postavila na stůl a čekala jsem, až se maminka s tatínkem vrátí.
Po příchodu domů si maminka sklenice hned všimla.
Zhluboka jsem se nadechla. „Chtěla jsem jen ochutnat cukr. Ale sklenice mi z poličky spadla. Snažila jsem se to uklidit, ale z těsta na chleba to nešlo.“ Vyhrkla jsem to a dívala jsem se přitom na zem.
Maminka chvíli nic neříkala.
„Je mi to moc líto,“ zašeptala jsem.
Maminka si povzdechla. „Tak, myslím, že dnes večer budeme mít opravdu sladký chléb,“ řekla. Podívala jsem se na ni. Pousmála se na mě. „Děkuju ti, že jsi mi řekla, co se stalo.“
Když jsme toho večera jedli s maminkou a tatínkem ten velmi sladký chléb, povídali jsme si o poctivosti.
„V životě děláme spoustu chyb,“ řekl tatínek. „Když jsme ale poctiví a snažíme se činit pokání, Nebeský Otec a Ježíš mají radost. Za poctivé jednání budeme vždy požehnáni – i když se nám to ze začátku zdá těžké.“
Stále ještě mi bylo líto, že jsem cukr rozsypala. Věděla jsem, že kvůli mé chybě nejspíš nebudeme mít letos tolik marmelády. Ale byla jsem ráda, že jsem řekla pravdu. Byl to velmi příjemný pocit, který by mi nedokázalo dát žádné množství cukru. ●