Mladí dospělí
Rozhodování: Svoboda jednání versus zjevení
Autorka žije v Utahu v USA.
Když dojde na životně důležitá rozhodnutí, jak moc musíme spoléhat na Boha, aby nám řekl, co máme dělat?
Ilustrace David Green
Každý z nás stojí každý den před mnoha rozhodnutími. Některá jsou všední, jako například: „Co si mám vzít na sebe?“ „Co si dám k obědu?“ „Nastal čas koupit nové auto, nebo si mohu ještě chvíli nechat to staré?“ Jednou za čas je však třeba učinit nějaké důležité rozhodnutí: „Mám jít zpátky do školy?“ „Mám vzít tuto práci?“ „Mám se přestěhovat do jiného města?“ „Mám koupit dům?“ „Mám jít na rande s tímto člověkem?“ „Mám s tímto člověkem uzavřít sňatek?“ a tak dále.
Když jsme postaveni před důležitá rozhodnutí, tíhneme k tomu, a to zcela oprávněně, že nám rozhodování trvá o něco déle. Řídíme se radou danou Oliveru Cowderymu v Nauce a smlouvách 9:8–9, kde Pán říká:
„Ale, viz, pravím tobě, že ty to musíš promysleti v mysli své; potom se mne musíš tázati, zda je to správné, a jestliže je to správné, já způsobím, aby nitro tvé v tobě hořelo; tudíž, ty pocítíš, že je to správné.
Avšak nebude-li to správné, nebudeš míti žádných takových pocitů, ale budeš míti otupění myšlení, jež způsobí, že zapomeneš tu věc, která je nesprávná.“
To je nepochybně dobrá rada, ale když přijde na důležitá rozhodnutí, spoléháme se někdy až příliš na tu část, kde nám Bůh říká, co je správné, a nevěnujeme dostatečnou pozornost té části, kde nám říká, že si to musíme promyslet v mysli. A tak uvázneme na místě a čekáme, až nám Bůh naše rozhodnutí potvrdí, až do té míry, že si přitom necháme proklouznout mezi prsty skvělé příležitosti. Možná si i dokonce uvědomujeme, jakou roli hraje svoboda jednání, ale máme strach učinit rozhodnutí, které by nás mohlo odvést od našeho předem stanoveného „plánu“, až nakonec podle nás jakákoli jiná odpověď než hoření v nitru nebo hlas z nebe znamená, že dané rozhodnutí není správné. Tyto skryté protichůdné tendence mezi svobodou jednání a osobním zjevením vedou mnohé z nás k důležité otázce: Jakou roli hraje při našem rozhodování Bůh?
Jakou roli hraje při našem rozhodování Bůh
Na tuto otázku lze možná nejlépe odpovědět pomocí příběhu bratra Jaredova. V tomto příběhu se nachází zajímavý vzorec růstu, díky kterému se dozvídáme, jak Bůh očekává, že budeme činit rozhodnutí. Jared poté, co došlo ke zmatení jazyků u babylonské věže, žádá svého bratra, aby se tázal Pána, zda mají svou zemi opustit, a pokud ano, kam mají jít. (Viz Eter 1:36–43.) Bratr Jaredův se Pána táže a Pán je vede k pobřeží. Cestou k nim promlouvá z oblaku a vede je po cestě na každém kroku. Nakonec přicházejí na břeh moře, kde zůstanou čtyři roky.
Ke konci oněch čtyř let Bůh říká bratru Jaredovu, aby postavili čluny a připravili se přeplout oceán. Když si bratr Jaredův uvědomí, že ve člunech nebude vzduch, řídí se týmž známým vzorem, kdy se obrací na Boha, aby se zeptal, co má dělat. Pán podle očekávání odpovídá tím, že mu dává podrobné pokyny, aby ve člunech udělal nahoře i dole otvory. Všimněte si vzoru, podle kterého doposud získávali zjevení: Bůh jim předkládá plán, oni kladou otázky ohledně toho, jak tento plán zrealizovat, a Bůh jim dává podrobné a jednoznačné odpovědi.
Bratr Jaredův si však poté, co udělá ve člunech otvory, uvědomuje, že ve člunech nebude světlo. Znovu se ptá Boha, co má dělat. Bůh se však namísto odpovědi ptá: „Co chceš, abych učinil, abyste měli v plavidlech svých světlo?“ (Eter 2:23.) Pán namísto toho, aby poskytl podrobné detaily, jako to dělal předtím, tentokrát čeká, až bratr Jaredův sám rozhodne, co se má udělat.
Když se snažíme učinit nějaké rozhodnutí, je nejspíš právě takovéto odpovědi od Pána nejtěžší porozumět. Učíme se, že se máme modlit a čekat na odpověď, a proto si přirozeně děláme starosti, když žádná nepřichází. Často si říkáme, zda chybějící jasná odpověď neznamená ono „otupění myšlení“, což by naznačovalo, že naše rozhodnutí je špatné. Jindy přemýšlíme, zda to neznamená, že nejsme dostatečně spravedliví na to, abychom odpověď slyšeli, nebo zda jsme se skutečně tázali s „opravdovým záměrem“ (viz Moroni 10:4). Existuje však i třetí možnost, kterou občas nebereme v úvahu – možná že Bůh čeká, stejně jako u bratra Jaredova, až my sami učiníme vlastní rozhodnutí.
Rozhodování
Nedávno jsem se dostala do situace, která zpochybnila to, jak jsem dosud přemýšlela o svobodě jednání a osobním zjevení. Když jsem se blížila ke konci postgraduálního studia, dostala jsem několik pracovních nabídek v různých městech a nedokázala jsem se rozhodnout, kterou mám přijmout. Podobně jako bratr Jaredův jsem i já předtím zažila mnoho okamžiků, kdy jsem se modlila ohledně nějakého důležitého rozhodnutí a Bůh mi dal zcela jednoznačnou odpověď. Na základě těchto dřívějších zkušeností jsem se začala modlit a žádala jsem Boha, aby mi pomohl rozhodnout se, kterou pracovní nabídku mám přijmout. Také jsem vykonala svůj díl práce tím, že jsem se obeznámila s každou konkrétní nabídkou a radila jsem se s mnoha lidmi. Ale bez ohledu na to, jak moc jsem se modlila nebo postila, nebesa mlčela a já jsem nedostávala žádnou odpověď.
Termín, do kdy jsem se měla rozhodnout, se blížil, a mě začala zachvacovat panika. Toto je nepochybně typ rozhodnutí, na kterém Pánovi přece musí záležet, tak proč mi neodpovídá? Možná Mu nezáleží na tom, kterou pracovní nabídku si vyberu, ale musí Mu přece záležet na tom, do kterého města se přestěhuji, protože to bude mít bezpochyby vliv na můj život. Pán se dříve vždy zajímal o má rozhodnutí, tak proč Ho nezajímá toto?
Ať jsem se snažila sebevíc, odpověď nepřicházela. Začala jsem přemýšlet, zda jsem se nevzdálila od Boha natolik, že Jeho odpověď neslyším. Také jsem přemýšlela, zda odpověď neslyším třeba proto, že ji podvědomě slyšet nechci. Den před konečným termínem jsem věděla, že se už musím rozhodnout, a tak jsem učinila rozhodnutí podle vlastního úsudku. Ten večer jsem se jednoduše pomodlila a požádala jsem Boha, aby mi řekl, zda jsem se rozhodla špatně. Stále žádná odpověď nepřicházela, a tak jsem vybranou práci přijala.
O několik měsíců později jsem o svém rozhodnutí stále pochybovala, a tak jsem požádala o kněžské požehnání, abych získala ujištění. V požehnání mi bylo řečeno, že jsem odpověď na modlitbu nedostala proto, že Pán souhlasí s jakýmkoli mým rozhodnutím v této záležitosti. Toto požehnání mi připomnělo radu, již jsem dříve dostala od svého presidenta misie, který mi řekl, že častokrát ve skutečnosti nezáleží na tom, jaké rozhodnutí učiníme. Bůh si přeje, abychom se učili, jak stát na vlastních nohou, a rozhodovali se, jak vést svůj život. Můj president misie mi také připomněl, že Bůh, jakožto náš Nebeský Otec, nás nebude nijak trestat a nevezme nám slíbené příležitosti, pokud se budeme upřímně snažit zjistit, co máme dělat.
Bratr Jaredův mohl pravděpodobně navrhnout téměř jakékoli řešení na osvětlení člunů a Pán by s ním souhlasil. Při této zkušenosti nešlo jen o to, aby bratr Jaredův posílil svou víru, ale také o to, aby se naučil činit rozhodnutí.
Používání svobody jednání
Z věčného hlediska je používání svobody jednání nezbytnou součástí osobního růstu. Bez toho nemůžeme činit rozhodnutí, která nám pomohou zcela naplnit vlastní potenciál. Růst, tak jako vše ostatní v evangeliu, přichází „řádku za řádkou, předpis za předpisem“ (2. Nefi 28:30). Bůh si přeje, abychom byli připraveným lidem, ne lidem paralyzovaným, a očekává, že budeme používat svobodu jednání k tomu, abychom žili tak, jak nejlépe dovedeme.
Jakmile se naučíme nalézat rovnováhu mezi svobodou jednání a zjevením, budeme zakoušet skutečný duchovní růst. Přesně to se stalo bratru Jaredovu. Poté, co situaci promyslel, vytavil ze skály 16 kamenů a požádal Boha, aby se jich dotkl, aby se rozsvítily. (Viz Eter 3:1–5.) Když Bůh odpověděl tentokrát, vše se změnilo. Bratr Jaredův, namísto aby slyšel Boží hlas z oblaku, spatřil Pána, který se mu nejenže osobně zjevil, ale také mu ukázal neuvěřitelná vidění ohledně světa a všeho, co mělo přijít. (Viz Eter 3:6–26.) Je možné, že bratr Jaredův by nebyl duchovně připraven přijmout toto vidění, kdyby nejprve nezakusil osobní růst, který vzešel z toho, že učinil vlastní rozhodnutí.
Při rozhodování bychom se měli samozřejmě řídit touto Almovou radou: „Raď se s Pánem ve veškerém konání svém.“ (Alma 37:37.) Když Pán potřebuje, abychom učinili nějaké konkrétní rozhodnutí, dá nám to poznat a pomůže nám, abychom nesešli z cesty. Musíme však být také připraveni povstat a postupovat kupředu s vírou, ať již odpověď přichází, či ne. Dokud dodržujeme své smlouvy a zůstáváme věrni evangeliu Ježíše Krista, můžeme důvěřovat svým spravedlivým rozhodnutím a pociťovat pokoj ohledně toho, že naše skutky Pána těší.