Rozhodla jsem se pro věčnost

Evita Alabodiová

Věděla jsem, že nyní nastal čas, abych se rozhodla, zda se budu držet svých mravních měřítek.

Když jsem se dozvěděla, že jsem získala stipendium na kulturní výměnný pobyt v Argentině, o kterém jsem vždy snila, vůbec mě v ten okamžik nenapadlo, že tím začíná zcela zásadní změna v mém životě.

Dorazila jsem do argentinského města Rosario, kde jsem bydlela v rodině, jejíž členové patřili k Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů. A tak pro mne začal rok plný duchovních dobrodružství, rozhovorů s misionáři a účasti na semináři a v institutu. Chtěla jsem se dozvědět úplně všechno a pociťovala jsem, že to, čemu se o evangeliu učím, mi přináší mnohá požehnání.

Během krátkého času se mi podařilo získat silné svědectví o pravdivosti nauk, kterým mě učili: o víře, lásce, trpělivosti, pravé lásce, důvěře a poslušnosti přikázání, která nám Pán dal, aby nás chránil před bolestí.

Nepřeje si, abychom zakoušeli bolest, leda by v tom byl nějaký vyšší záměr. Miluje nás z celého srdce a moc si přeje, abychom to věděli. Ale někdy si kvůli svým rozhodnutím před Ním sami zavíráme dveře a odcházíme od Něj, a pak už vše závisí jen na nás. Jsme to my, kdo pak musí udělat první krok k tomu, aby se nám srdce znovu naplnilo pokojem. A právě to jsem měla sama zažít na vlastní kůži.

Po měsících studia, lekcí s misionáři a výuky v semináři jsem zažila protivenství v jedné z jeho nejbolestivějších podob – protivenství, které vás staví tváří v tvář tomu, co jste prožili v minulosti, pokouší vás k chybným rozhodnutím v přítomnosti a snaží se zničit budoucnost, o které jste vždy snili. Zjistila jsem, že strasti někdy (a vlastně často) přicházejí odněkud, odkud byste to vůbec nečekali.

Způsobilost a ctnost v myšlenkách i skutcích se vždy zdály být součástí toho, kdo jsem, tedy až do onoho okamžiku. Věděla jsem, že to, co se chystám udělat, není správné, že ti, kterým jsem předtím důvěřovala, se chystají vydat špatnou cestou, a že ve skutečnosti jsem se už začala svému Nebeskému Otci vzdalovat. Uvědomovala jsem si, že nastal čas, kdy se musím rozhodnout, zda s tím budu pokračovat, nebo zda se budu držet měřítek, která sem vždy ctila. A tak jsem potřebovala najít vnitřní sílu, se kterou bych dokázala říct: ne, nedopustím tak snadno, aby mé sny přišly vniveč. Nemohla jsem zničit svou naději na věčnou rodinu a milujícího manžela. Něco v mém životě bylo špatně a já jsem věděla, že se to musí změnit.

Tento pocit, společně s počátečním svědectvím, které mi začínalo růst v srdci, a skuteční andělé v mém životě, kteří mi vždy byli nablízku, aby pomohli, to vše mě ochránilo před tím, abych zbloudila, a dodalo mi to dost síly k tomu, abych se včas dokázala navrátit k Pánu. A vím, že On mi byl vždy nablízku a žehnal mi v mém úsilí naslouchat Jeho hlasu a zůstat hodna věčných požehnání.

Když nyní o tomto období, kterým jsem prošla, přemýšlím, vybavuje se mi odvaha nevzdat to, odvaha vždy se držet svých měřítek, a víra, kterou jsem měla a stále mám.

I když pokání, kterým jsem poté musela projít, bylo obdobím bolesti, obdobím rozpoznávání nevhodných pocitů a okamžiků a také obdobím pokory, jsem za ně velmi vděčná – a vždy budu. Jsem vděčná za to, že jsem – ve správný čas – mohla pocítit, že mi Nebeský Otec odpustil a že mě stále miluje a vždy bude.

Nejtěžším pro mne bylo naučit se odpustit sama sobě. Vzpomínám si, že jsem si připadala nehodná a odpudivá, uvnitř i navenek. Ale můj Spasitel byl stále se mnou a dodával mi sílu a inspiraci. Postavil mi do cesty ty správné lidi, kteří mi pomohli dozvědět se o Církvi ještě více poté, co jsem se vrátila do Belgie. Měli mě rádi takovou, jaká jsem, a pomohli mi naučit se znovu mít ráda sebe sama a uvědomit si, že to, co jsem prožila, nemusí bolet napořád, že není nutné, abych tu bolest s sebou vláčela po zbytek života. Pochopila jsem, že mám příležitost se rozhodnout a pocítit, jak silným se mé svědectví už stalo díky tomu, jak jsem se snažila bránit svá měřítka. Nyní vidím, že díky tomu, že jsem skrze tyto zkušenosti získala silnější svědectví, mohu být požehnáním v životě mnoha lidí, blízkých i vzdálených.

Nebojte se. Nevzdávejte to a vždy obhajujte svá mravní měřítka. Vždy pamatujte na to, jaká nádhera a požehnání to je, když se můžeme s druhými podělit o lásku ke Spasiteli a když nám Jeho čistá láska může sloužit jako základ, na kterém budeme budovat svůj vztah a svou budoucí rodinu. Pokud se rozhodnete být poslušnými a budete se ve všem rozhodovat tak, jak by si to přál Nebeský Otec, věčná požehnání se dříve či později dostaví. Netrapte se, pokud je nyní nevidíte, ale mějte důvěru v to, že den za dnem budete o trochu více vnímat Pánovu ruku ve svém životě. V srdci nám zavládne jaro a brzy rozkvetou květiny věčnosti.

Pokřtěna jsem byla 16. března 2019 ve svém domovském sboru v Belgii a jsem opravdu šťastná, že jsem se k tomuto prvnímu kroku na mé cestě k věčnosti odhodlala. Ano, po cestě mě bude čekat mnoho dalších těžkostí – tak jako každého z nás – ale se svědectvím v srdci jsem připravena jim čelit, protože vím, pro koho se mám rozhodnout.