Jak jsem se po neplánovaném těhotenství dostala zpátky na správnou cestu

Jori Reidová

Byla jsem sama a těhotná. Ale uvědomila jsem si, že chci jiný život. Že chci žít pro Krista a být hodna chrámových požehnání.

Rozhodla jsem se pro vysokou školu poblíž domova. Těšila jsem se, že se budu moci věnovat svému oblíbenému sportu na vyšší úrovni a zároveň budu mít svou rodinu v hledišti, aby se mohla dívat a podporovat mě. Pocházím z úžasné rodiny a naši rodiče nás učili hodnotám a měřítkům evangelia Ježíše Krista.

Ale jako dvacetiletá sportovkyně hrající fotbal a užívající si „studentský život“ jsem zásady, kterým mě doma učili, opustila. V týdnu jsem chodila na přednášky a hrála fotbal a o víkendech jsem chodila na večírky a věřila jsem, že jsem našla skutečné štěstí. Jak strašně jsem se mýlila! Ale takto působí Satan – to špatné činí natolik lákavým, až se to časem začne jevit jako to dobré.

Život se mi vymkl z rukou ve třetím ročníku. Učinila jsem nějaká špatná rozhodnutí a zjistila jsem, že jsem těhotná. Můj pohled na svět se rázem změnil. Už to nebylo jen o mně, ale i o tom děťátku, které jsem čekala. Slova v Almovi 36:17–21 mi promlouvala do duše, protože jsem kvůli svým rozhodnutím pociťovala nesmírný zármutek podle Boha a vinu, podobně jako Alma.

Cesta pokání může být obtížná a vyčerpávající. Pro mne bylo velmi těžké přiznat si, že jsem se mýlila a že jsem udělala chybu. Okamžik, kdy jsem předstoupila před své nejbližší, abych jim sdělila, že jsem těhotná, byl jeden z nejhorších v mém životě. Také jsem se setkala s biskupem a musela jsem se dostavit na disciplinární radu, která rozhodla, že po dost dlouhou dobu nebudu moci přijímat svátost. Chtělo se mi před tím utéct a předstírat, že to není skutečné. Ale bylo to skutečné. Toto byla má nová realita. Měla jsem před sebou náročnou cestu, a utéct před tím nešlo.

Mou rodinu má rozhodnutí hluboce zarmoutila, ale také mě měli rádi a chtěli pro mne to nejlepší, stejně jako Nebeský Otec. Často jsem se sama sebe ptala, jak by mi On mohl odpustit poté, co jsem tolikrát sešla z cesty. Vždy přišla stejná odpověď – protože mě miluje a přeje si, abych se k Němu vrátila. Věděla jsem, že jsem zklamala své pozemské rodiče, ale pomyšlení na to, jak moc jsem zklamala svého Otce v nebi, mi působilo muka.

Ještě v prvních měsících těhotenství jsem se cítila velmi osamělá a ztracená a bez jakékoli představy, co bude dál. Když jsem se začala upřímněji modlit k Nebeskému Otci o vedení a pomoc, zjistila jsem, že ve skutečnosti nikdy sama nejsem. Byl mi vždy nablízku a čekal, až Ho začnu hledat. Prošla jsem zásadní změnou srdce. Chtěla jsem vést jiný život. Chtěla jsem žít pro Krista. Chtěla jsem být opět hodna přijímání svátosti. Chtěla jsem se jednoho dne stát způsobilou k uzavření sňatku v chrámu – což je něco, co mi připadalo jako zcela nemožné kvůli mým chybám.

Právě tehdy jsem poznala skutečnou moc Ježíše Krista jako svého Spasitele. Během těch krátkých devíti měsíců mi projevoval tolik láskyplných milosrdenství. Má víra vzrostla více, než kdykoli předtím v životě. A právě tato víra v Ježíše Krista mi pomohla rozhodnout se svěřit mou krásnou holčičku k adopci. Bolest, kterou jsem kvůli svému rozhodnutí dát ji k adopci pociťovala, byla nesmírná. Ale radost z toho, že jiné dceři Boží pomohu získat věčnou rodinu, byla větší. Díky této zkušenosti jsem se změnila k lepšímu a my všichni se můžeme takto měnit, budeme-li opravdu litovat a činit pokání – a dovolíme Pánu, aby nás uzdravil.

Od toho okamžiku jsem každý den dostávala požehnání.

Víte, i já jsem byla jako nemluvně adoptována, a jen šest měsíců poté, co jsem vlastní dceru dala k adopci, jsem se shledala se svou biologickou matkou. Bylo to jako zázrak. Krátce poté jsem se seznámila se svým budoucím manželem, se kterým jsem nakonec uzavřela sňatek v chrámu. Nyní jsem matkou dalších čtyř nádherných dětí.

Neplánované těhotenství a předání své prvorozené dcery k adopci mi na věky změnilo život. Naučila jsem se díky tomu mnohé o sobě a o lásce, kterou Bůh a Ježíš Kristus chovají ke mně i ke každému z nás. Skrze zármutek, bolest, slzy, nevyřčené modlitby a zodpověděné modlitby jsem našla naději, lásku, odpuštění, milosrdenství a milost. Zjistila jsem, že adopce je především o lásce. Naučila jsem se vážit si výsady přijímat svátost. Pochopila jsem, že jsem nebyla úplně ztracená – jen jsem se potřebovala vrátit na cestu, ze které jsem sešla. Když jsem činila upřímné pokání ze svých hříchů a učila jsem se spoléhat na Krista a mít v Něj víru, přivedl mě zpět do svého stáda a naplnil můj život nezměrnými požehnáními. Usmíření Ježíše Krista je skutečné a Jeho milost je dostatečná pro nás pro všechny (viz Eter 12:27).