Jde o to, kam jdu, ne o to, kde jsem byl

Richard Monson

Autorka žije v Utahu v USA.

Směr, kterým jsem se vydal, se několikrát odchýlil od oné těsné a úzké cesty, ale skrze to všechno jsem pochopil, že moc Spasitele a Jeho Usmíření je skutečná.

Můj život se neodvíjel přesně tak, jak jsem si představoval.

Plánoval jsem si, že v osmnácti odejdu na misii, že se brzy po návratu ožením a že do pětadvaceti přijdou první děti. Teď je mi 32 let. Na misii jsem nesloužil a po většinu svého dospělého života jsem byl v Církvi neaktivní. Oženil jsem se – a rozvedl – a znovu se oženil.

A protože jsem si zvolil směr, který se od oné těsné a úzké cesty několikrát odchýlil, často jsem měl pocit, že do Církve nepatřím. Časem jsem ale pochopil, že je v ní místo i pro mne. To, čím jsem si prošel, mě naučilo, že moc Spasitele a Jeho Usmíření je skutečná a že nezáleží na tom, kde jsem byl, ale na tom, kterým směrem jdu nyní.

O tom, čemu jsem věřil, jsem nejprve začal pochybovat nejspíše proto, že jsem si nebyl jist, zda mé svědectví je dostatečně silné pro misii na plný úvazek. Vzpomínám si, že zhruba v době, kdy jsem maturoval, jsem si říkal: Co když mé svědectví není vlastně úplně mé? Co když až příliš spoléhám na svědectví druhých lidí?

Trápilo mě to. Na misii jsem jít chtěl, ale bál jsem se, že mé dosavadní duchovní zážitky nestačí na to, abych díky nim mohl být jako misionář natolik úspěšný, jak se podle mých představ očekávalo – že budu mít dostatek duchovní síly a dostatek znalostí o evangeliu, abych mohl učit druhé.

S odstupem času si uvědomuji, že jsem měl prosit Boha, aby mi pomohl porozumět radě uvedené v Nauce a smlouvách 124:97: „Nechť je pokorný přede mnou …, a obdrží Ducha mého, a to Utěšitele, který mu bude projevovati pravdu všech věcí a dá mu, v pravou hodinu, co bude říkati.“

Ale místo abych se ptal Boha, jsem zabloudil, protože jsem porovnával svou duchovní sílu se silou druhých a bál jsem se, že mé nedostatky budou druhé odrazovat od přijetí evangelia.

Jako osamocený mladý dospělý jsem se dál snažil zjistit, čemu vlastně věřím. Neuvědomoval jsem si, že má rozhodnutí, jež jsem považoval za izolovaná a bez vlivu na to, kým jako člověk jsem, pro mne představují nebezpečí. Začal jsem se vyhýbat těm, které jsem měl rád, protože jsem věděl, že by je má rozhodnutí zklamala. Místo toho jsem se obklopil lidmi, kterým bylo úplně jedno, jaký život vedu.Jednou jsem ze zvědavosti ochutnal alkoholický nápoj. Alkohol se stal součástí mého života a časem se mé rekreační pití změnilo v berličku, s jejíž pomocí jsem čelil těžkým situacím. Negativní změny v mém životě během té doby nutně nesouvisely s jedním konkrétním rozhodnutím – probíhaly postupně. Dva roky mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ta malá rozhodnutí, která jsem v průběhu času učinil, mě dovedla někam, kde jsem nechtěl být.

Nechci tím v žádném případě naznačovat, že chcete-li poznat pravdivost evangelia, musíte nejdříve poznat i jeho opak. Mé skutky způsobily bolest nejenom mně samému, ale i těm, které jsem měl rád – a z velké části zbytečně. Jsem vděčný, že jsem v sobě dokázal najít dost pokory na to, abych si uvědomil, že 1) se cítím naprosto mizerně a 2) že nejšťastnější jsem byl tehdy, když jsem žil podle Božích přikázání. Toto jsem poznal na vlastní kůži, mohl jsem si za tím stát a podělit se o to s druhými.

Zašel jsem za svým biskupem, abych mohl věci napravit, a začali jsme se scházet pravidelně, abych se mohl připravit na misii. Už jsem měl téměř vyplněnou přihlášku, když jsem obdržel vnuknutí, abych se ujistil, že biskup rozumí tomu, proč jsem udělal některá svá rozhodnutí. Ten rozhovor nebyl jednoduchý, ale ještě víc než jít na misii jsem si přál, abych byl zadobře s Bohem. Byl jsem ochoten přijmout zodpovědnost za to špatné, co jsem udělal, a ke všemu se před Ním doznat, abych mohl být očištěn.

Krátce poté jsem předstoupil před disciplinární radu. Docela mě děsilo, že budu muset připustit to, co jsem udělal, před lidmi, kteří byli mými vedoucími a rádci po mnoho let, ale když jsem se rozhlédl po místnosti, pocítil jsem pokoj. Věděl jsem, že tam jsou proto, aby mi porozuměli a pomohli. Když jsem odcházel, pocítil jsem, jak mě Duch ujišťuje, že ať už rozhodnou jakkoli, já jsem udělal, co jsem udělat měl, a budu v pořádku. Bůh a vedoucí, kteří mě měli rádi, mi pomohou dostat se tam, kde potřebuji být. Odcházel jsem naplněn Spasitelovou láskou a se znalostí, že Jeho Vykoupení je dostupné i pro mne.

Prostor pro nedokonalost

I když jsem pocítil ten úžasný pokoj, bylo těžké odpovídat na otázky druhých, proč nejsem na misii. Zatímco jsem s biskupovou pomocí dál pracoval na svém pokání, bylo stále zřejmější, že na misii se mi už asi odejít nepodaří. Potřeboval jsem si pro svůj život stanovit nějaký nový cíl. V jednadvaceti mě pronásledoval pocit, že nikam nezapadám, protože jsem nespadal ani do jedné kategorie: na misii se připravující, navrátivší se misionář, ženatý mladý dospělý.

Začít s některou dívkou chodit bylo těžké. Když jsem zmínil, že jsem nebyl na misii a že jsem po určitou dobu nebyl aktivní, dívky se ke mne občas začaly chovat jinak. Zpravidla jsem se nikdy nedostal dál než na první rande, ať už z jakéhokoli důvodu.

Byl jsem šťastný, když se mi nakonec podařilo uzavřít sňatek v chrámu, ale i tak jsem občas měl pocit, že nezapadám. Svědectví jsem měl, ale nevěděl jsem, jak se o ně podělit, a v církevních třídách jsem si připadal jako na zkoušce, kde moji vrstevníci pozorují, jak propadám. Říkal jsem si, že když většina jich má takový život, o kterém jsem snil, nejspíše asi tolikrát neklopýtli.

Jednoho dne mi zavolal biskup a sdělil mi, že mě Pán povolává, abych učil v kvoru starších. Hodně mě to překvapilo, protože na kvoru jsem za poslední rok byl asi jen dvakrát. I když jsem z toho měl velké obavy, povolání jsem přijal. Když jsem poprvé v neděli učil, nějak ze mne vyhrklo pravděpodobně to nejdivnější představení nového učitele, které kdy členové kvora slyšeli:

„Dobrý den, bratři. Jmenuji se Richard Monson. Na misii jsem nesloužil a po většinu svého dospělého života jsem byl neaktivní. Na schůzky kvora jsem vlastně téměř nikdy nechodil, protože mám pocit, že sem nepatřím a nezapadám. Nebudu schopen zodpovědět všechny vaše otázky, ale doufám, že se zapojíte, abychom se učili navzájem. Pokud jste v pohodě s tím, jak to se mnou je, můžeme začít.“

Toho dne jsem si uvědomil, že dokáži druhým – i sobě – přiznat, že i když se nepovažuji za „ideálního Svatého“ (někoho, kdo sloužil na misii, je celý život aktivní a nedopustil se závažných chyb), mám nakročeno stejným směrem jako oni, a na tom záleží. Ke svému úžasu jsem zjistil, že i někteří tito bratři, o kterých jsem si myslel, že vedou dokonalý život, také někdy udělali chyby. To nám všem myslím připomnělo onu myšlenku, že nemusíme být dokonalí, abychom třídu nebo Církev jako celek nějak obohatili.

Obtížná období a jedno rozhodnutí

Má aktivita v Církvi naneštěstí nevydržela. V manželství jsme měli problémy, a já jsem se ve snaze uniknout bolesti uchýlil ke starým zlozvykům. Záliby pomalu začaly upozaďovat návštěvy shromáždění.

Uplynuly tři roky a já jsem spadl na samotné dno. Musel jsem se rozhodnout. Mohl bych sám pro sebe žít podle evangelia bez ohledu na to, co se právě děje v mém životě? Nebo jen dovolím temnotě, aby mě zcela přemohla? Věděl jsem, že pokud se mám odhodlat pro onu těsnou a úzkou cestu, budu muset ze svého života odstranit negativní vlivy. Mé přání vrátit se k aktivitě v Církvi mi také pomohlo uvidět, že má žena a já jdeme každý jinou cestou. V té době bylo naše manželství v takovém stavu, že rozvod byl téměř na pořadu dne.

Měl jsem strach. Neexistovala záruka, že mé úsilí mi zajistí to dobré, co jsem v životě chtěl. Ale rozhodl jsem se vrátit se k tomu, čemu jsem se naučil už před lety – že nejšťastnější jsem tehdy, když žiji podle evangelia. Rozhodl jsem se, že se mu plně zasvětím a že sebe vložím do Božích rukou, děj se co děj. Odteď už to vždy bude jen já a On.

Znovu jsem začal chodit na shromáždění a dávat svůj život do pořádku. Jedním z mých nejšťastnějších dnů v životě bylo, když jsem opět získal chrámové doporučení. V chrámu jsem nacházel útěchu, zatímco mé manželství se dále rozpadalo, až nakonec skončilo.

Nalezení zdroje sebeúcty

I když mi toto rozhodnutí nahánělo strach, díky této zkušenosti jsem se naučil vážit si toho, že Bůh se zapojuje do mého života. I když jsem klopýtl, závod jsem neprohrál. Nesoupeřil jsem přece s druhými. Když jsem se naučil spoléhat na Spasitele jako na zdroj své sebeúcty, mohl jsem přestat plýtvat svým úsilím na to, abych změnil, jak na mě pohlížejí druzí.

Na shromáždění jsem si už nepřipadal divně, ať už jsem seděl sám, nebo mezi členy, z nichž každý byl v jiné fázi života. Vědomě jsem se snažil neskrývat a zapojoval jsem se do rozhovorů se členy svého sboru. Dokázal jsem se radovat ze shromáždění a schůzek tak, jak to bylo zamýšleno.

To, že jsem v sobě našel tento pokoj, mi pomohlo, když jsem se opět snažil navázat známost. I tak se mi jen málokdy podařilo dostat na druhé rande, ale už jsem věděl, že nemusím snižovat svá měřítka jen proto, že jsem v minulosti dělal chyby. Žil jsem podle evangelia, jak nejlépe jsem uměl, a byl jsem dostatečně dobrým mužem na randění pro ženy, které také žily podle evangelia, jak nejlépe uměly.

Nakonec jsem se seznámil se způsobilou dcerou Boží, se kterou jsem uzavřel sňatek v chrámu. Její cesta životem se od té mé velmi lišila, ale co se týče Spasitelovy lásky a porozumění Jeho Usmíření, v tom jsme byli zajedno.

Během let jsem se naučil nedovolit mé minulosti nebo uznání druhých určovat, jakou mám nyní hodnotu. Upustil jsem od názoru, že úspěch je definován jednou ideální sadou životních zkušeností. Ne každému se líbí, kde nyní jsem, kvůli tomu, jakou cestou jsem se tam dostal, ale to je v pořádku. Není mým cílem je přesvědčovat. Mým cílem je pokračovat v pokání a ve snaze přijít blíže Spasiteli. Právě díky Němu mne, podobně jako Almu mladšího po jeho pokání, „vzpomínka na hříchy mé … již nedrásala“ (Alma 36:19). Mohu pociťovat pokoj, když vím, že podstatné je, kam jdu – ke Spasiteli.