Portréty víry
Rachel Lighthallová
Kalifornie, USA
Když přijdete k hromadě popela a sutin, která kdysi byla Racheliným domovem, samozřejmě si povšimnete, o co všechno přišla. Ale i po požáru, který zpustošil kalifornské město Paradise, vás na Rachel, když mluví o tom, jak ve svém životě vnímá Boží ruku, upoutá její víra.
Richard M. Romney, fotograf
Na požáry jsme v této oblasti zvyklí, takže když jsem onoho rána spatřila, že je obloha plná kouře, moc mě to neznepokojilo. V této oblasti jsem bydlela vcelku krátce, ale ti, kteří v Paradise žili již dlouho – a to zejména ti, kteří bydleli poblíž kaňonů – už evakuaci zažili.
Tentokrát se ovšem požár kvůli silnému větru šířil tak rychle, že odpovědní činitelé naprosto neodhadli, za jak dlouho se k nám dostane. Většina z nás vůbec netušila, co se děje, dokud nebylo celé město v plamenech. Situace, v níž jsme se ocitli, se změnila z „mírných obav“ na „stav nouze! Rychle pryč!“ během pouhé hodiny.
Evakuace probíhala chaoticky – a rychle. Většina lidí musela projet ohněm, aby se dostali z města. Když jsem byla na cestě se svými dětmi, bylo všude plno kouře. Po celém městě poletovaly žhavé uhlíky a všude vznikaly nové požáry. Mnoho lidí odjíždělo, zatímco byl jejich nebo sousední dům v plamenech. Nevěděla jsem, zda náš dům také podlehne zkáze, nebo ne.
Po cestě jsem rozmlouvala s Bohem. Modlila jsem se, abychom se dostali do bezpečí a aby náš dům zůstal ušetřen. Bydleli jsme tam jen asi dva roky. S celou rodinou jsme pracovali na renovaci. Manžel s dětmi mi pomáhali předělat pracovní plochy kuchyňské linky a podlahy. Svému domu jsme říkali „srub v lesích“. Měla jsem svůj domov moc ráda, ale snažila jsem se být dostatečně silná na to, abych svou vůli podrobila vůli Boží.
O několik dnů později jsme zjistili, že jsme o svůj domov přišli. Zkrášlili jsme ho, ale on shořel. Ale při zpětném pohledu byla doba, kterou jsme ve svém domě strávili, naprosto úžasná. Jsem velmi vděčná, že Bůh naší rodině tento čas v onom domě dopřál.
K tomu nejhezčímu, co jsem v důsledku tohoto požáru viděla a slyšela, patří svědectví lidí s „velkou vírou“, jak tomu říkám. Tito lidé si uvědomovali Boží přítomnost i v drobných záležitostech týkajících se jejich života. Taková „velká víra“ se nedá získat ze dne na den. Trvá dlouho si ji vypěstovat.
Připomíná mi to podobenství o deseti pannách. Pokud vaše lampa není plná, je zapotřebí se obracet na Boha ještě předtím, než nastane krizová situace. Když dojde ke katastrofě, jakou byl tento požár, není to vhodná chvíle začít plnit svou lampu. Je to jako nastoupit do auta a požádat děti, aby si zapnuly bezpečnostní pás. Představte si, že by řekly: „Já bezpečnostní pás nepotřebuji. Zapnu si ho, až tě uslyším křičet!“ V krizové situaci by na to nikdy neměly čas.
Po požáru jsem si povšimla toho, že místní lidé, kteří měli „olej v lampě“, tolik netrpěli. Ačkoli také pociťovali zármutek a čelili obtížím, stále věřili, že Bohu na nich záleží a že je přítomen i v drobných detailech jejich života. Vědí, že Bůh má dostatečnou moc na to, aby jejich domovy před požárem ochránil, ale ani se nezlobí, když život není fér. Přijímají Boží vůli. A tomu říkám „velká víra“.
Pokud jde o tento požár, každý, kdo věří v Boha, viděl zásahy Jeho ruky. Pravděpodobně byste existenci Boha nebyli nikomu schopni dokázat na základě jednoho velkého zázraku, ale zde v Paradise Bůh vykonal asi milion zázraků malých. Věříte-li v Boha, uvidíte dotek Jeho ruky všude. Ačkoli zmíněné události představovaly obtíže, byly zároveň plné zázraků. Bůh nám pomáhá učit se přesně tomu, čemu se máme naučit.
„Velká víra“ neušetřila nikoho zármutku nad ztrátami. Jednou z nejtěžších součástí celé této zkušenosti je sledovat zármutek svých blízkých. Nejspíše jsem prožila více zármutku s nimi než kvůli sobě samotné. Ano, pro mou rodinu to bylo obtížné a o hodně jsme přišli. Ale také jsme toho mnoho získali.
Členové kůlu Chico Kalifornie toho v rámci služby těm, které zasáhl požár, udělali nesmírně mnoho. Každého, kdo přišel v den evakuace do střediska kůlu, během několika hodin u sebe ubytoval někdo z ostatních členů kůlu. Vzali nás k sobě domů a pomohli nám získat, co jsme potřebovali. Také mě ohromily dary všeho druhu, které jsme dostali od Svatých z celého světa. Dostalo se nám požehnání a podpory a máme pocit, že nás mají rádi. Být Svatou posledních dnů je úžasné. Chci to křičet z plných plic!
Když ke zmíněnému požáru došlo, hodně jsem se modlila, protože jsem potřebovala být schopna prožívat zármutek a potřebovala jsem tomu naučit i své děti. Bůh si přál naučit mě něčemu úžasnému. Naučila jsem se, jak je důležité pociťovat „čistý zármutek“. Pro mě to znamená nermoutit se v temnotě ani se přitom nepoddávat strachu. Znamená to nenechat se v myšlenkách přemoci hněvem ani studem. Znamená to prožívat zármutek tak, jak by ho prožíval Bůh. V tomto ohledu je zármutek úžasný a ozdravný. Vyvolává spíše pocity podobné lásce.
Na této situaci je nejtěžší to, že člověk toho příliš neví. Každý si klade více otázek, než kolik má odpovědí. Nevíme, jak rychle bude možné Paradise znovu vybudovat, ani to, zda to bude vůbec možné, protože zkáza a ztráty dosahují neuvěřitelné úrovně.
Bůh pracoval roky na tom, aby mě na tuto situaci připravil. Prožila jsem v životě další „katastrofy“, které mi pomohly poznat, že mě Bůh v životě nádherně vede.
Neexistuje nic těžkého, čím procházím, co by nemělo dokonalý a nádherný účel a smysl. Povšimla jsem si, že kdykoli jsem Bohu dovolila, aby mě učil, získala jsem ze svých těžkostí vždy nějaké poučení. Bůh nám umožňuje těmito těžkostmi procházet, abychom se dokázali naučit vkládat v Něj důvěru a milovat Ho. Vím, že v obtížných situacích je vždy se mnou.
Rachel se dívá na pozůstatky toho, co bylo kdysi jejím domem. „Doba, kterou jsme ve svém domě strávili, [byla] naprosto úžasná,“ říká. „Jsem velmi vděčná, že Bůh naší rodině tento čas v onom domě dopřál.“
Budova Prvního sboru Paradise, která byla kdysi místem uctívání Boha, studia evangelia a dějištěm různých akcí, je nyní hromadou sutin. Členové však pociťují podporu ze strany Svatých z celého světa. „Máme pocit, že nás mají rádi,“ říká Rachel. „Být Svatou posledních dnů je úžasné. Chci to křičet z plných plic!“
„Pokud jde o tento požár, každý, kdo věří v Boha, viděl zásahy Jeho ruky,“ říká Rachel. „Ačkoli zmíněné události představovaly obtíže, byly zároveň plné zázraků. Bůh nám pomáhá učit se přesně tomu, čemu se máme naučit.“
Každý z členů rodiny Lighthallových drží nějaký předmět, který vyprostili z popela, jenž zbyl z jejich domu. Tyto věci jim připomínají Boží požehnání. V souvislosti s ohněm Rachel uvádí: „Ano, bylo to obtížné a o hodně jsme přišli. Ale také jsme toho mnoho získali.“