Pouze v elektronické podobě: Mladí dospělí
Pokání nelze uspěchat
Abych se zlepšila, musela jsem změnit to, jak činím pokání.
„Amen.“
Hlavu ponechávám skloněnou, zatímco se roznáší svátost. V duchu se modlím, vyjmenovávám Nebeskému Otci, co jsem v uplynulém týdnu udělala špatně a jak bych se mohla zlepšit. Slibuji, že se zlepším. Myslím na Spasitele. Přijímám svátost. A pak přesně totéž dělám příští týden, v podstatě opakuji úplně stejný postup.
Dlouho jsem si myslela, že právě to je podstatou svátosti: že myslím na Spasitele, činím pokání a slibuji, že příští týden to bude jinak.
Možná jsem si tak trochu uvědomovala, že mi tento postup nijak nepomáhá růst. Každý další týden se totiž od těch předchozích příliš nelišil. Ve svých modlitbách, které jsem pronášela jen občas, jsem i nadále opakovala stejné fráze. A v duchu jsem se i nadále hněvala na ty, kteří ráno ve vlaku mluvili moc nahlas. I nadále jsem se po práci až příliš dlouho dívala na televizi. Byly to mé zlozvyky, a i když jsem se kvůli nim cítila špatně, nevěděla jsem, co jiného bych mohla udělat pro to, abych se jich zbavila. Něco mi evidentně scházelo. Jen jsem nevěděla, co.
Odpověď
Onen chybějící díl skládanky jsem objevila na generální konferenci. President Dallin H. Oaks, první rádce v Prvním předsednictvu, učil: „Dalším zdrojem duchovního povznesení a růstu je ustálený zvyk činit pokání i ze zdánlivě malých přestupků. … Toto pokání má každý týden předcházet přijímání svátosti.“1
Najednou jsem jasně viděla příčinu svých problémů: Pokání jsem činila pouze v neděli. O svých hříších jsem přemýšlela jen oněch několik minut během svátosti a kvůli tomu jsem byla po zbytek týdne sama se sebou spokojená, což ve svém důsledku bránilo tomu, abych se změnila.
Učení presidenta Oakse mi pomohlo rozpoznat tři způsoby, kterými bych tento chybějící díl skládanky mohla začlenit do svého procesu pokání.
Co se počítá za hřích
Usmíření Ježíše Krista se vztahuje na vše, i na zlozvyky a časné rušivé vlivy – v podstatě na všechno, co nám může bránit v tom, abychom se stali více takovými, jako je On. Spasitel si je dobře vědom toho, že i naprosté drobnosti nás mohou časem svést z Jeho cesty, a tak si přeje pomáhat nám překonat i tyto záležitosti. Abych mu toto umožnila, rozhodla jsem se, že o nich začnu přemýšlet jinak – jako o tom, co mi zabraňuje přijít blíže k Spasiteli.
Své nedostatky jsem si tak uvědomovala mnohem zřetelněji a také jsem je díky tomu začala brát vážněji. Pociťuji naléhavější touhu zbavit se jich a současně nový optimismus pramenící z vědomí toho, že Kristus mi s tím může pomoci. Už chápu, že pokud se těchto zlozvyků chci zbavit, nestačí, abych se za to jednou týdně modlila. Musím se ohledně nich radit s Pánem každý den.
Přizvání Spasitelovy pomoci
Každodenní pokání nám umožňuje, abychom při podávání zprávy Nebeskému Otci svůj pokrok realisticky zhodnotili. Lépe si díky němu uvědomujeme, kde máme slabiny, a můžeme Ho tak prosit o konkrétní pomoc, zatímco usilujeme o odpuštění. Když se snažím každý den řešit i maličkosti, které mě vzdalují od Spasitele, mé modlitby se mění, a stejně tak i mé skutky. Místo abych se v týdnu nechala ukolébat starými návyky, neustále se toužím zlepšovat. Pociťuji, že moje rozhodnutí ovlivňuje Duch. Mám silnější vůli rozhodovat se „pro to, co je sice těžší, ale správné“2, což je – jak vím – možné díky uschopňující moci Kristova Usmíření.
I když mě ke snaze zvládnout své hříchy sama vedly dobré úmysly, změna nastala, až když jsem začala spoléhat na Boha během celého týdne. Takto cítím, že je se mnou, zatímco se snažím změnit – už mi nepřipadá, že na mě jen čeká na konci hodně dlouhého tunelu.
Nový pohled na svátost
Jak vysvětlil president Oaks, svátost sama o sobě nepředstavuje pokání – jde o každotýdenní krok v opakujícím se cyklu. Je to příležitost, při níž zhodnotíme uplynulý týden, projevíme vděčnost Spasiteli a znovu se zavážeme, že se budeme víc snažit. Když činím pokání každý den, svátost má pro mne zcela nový význam. Už se nemusím snažit vtěsnat veškerý svůj proces pokání do 10 minut. Místo toho myslím na Kristovu oběť a v úžasu přemítám o Jeho nezměrné láce a milosrdenství. Když přijímám chléb a vodu, cítím se skutečně očištěna a připravena se v následujícím týdnu trochu zlepšit.
Když činíme pokání během týdne, získáváme možnost vážit si svátosti pro to, čím skutečně je – zázrakem. Když jsem pochopila, že pokání je každodenní proces, dalo mi to sílu postavit se svým nedostatkům s odvahou a optimismem. Už vím, že na své problémy nejsem sama. Místo abych se v těchto okamžicích cítila ztrápená a rozčarovaná, mohu si připomínat naději a radost, kterou jsem pocítila při křtu.