Portréty víry

Bůh mi ukázal, že můj život má smysl

Posenai Patu, Apia, Samoa

Spadl jsem ze stromu, ale Pán mě zachránil, abych mohl změnit svůj život a pomáhat lidem s podobným postižením, jako je to moje.

Foto: Christine Hair

Moje sestra, s níž jsem byl na náboženské konferenci, mě požádala, abych vylezl na strom a přinesl na konferenci pár kokosových ořechů. Když jsem sbíral kokosové ořechy na vrcholku stromu, najednou jsem ztratil vědomí a spadl. Dopadl jsem tvrdě na záda a přestal jsem cítit nohy.

Odvezli mě do nemocnice, kde mi lékaři stabilizovali kosti v zádech. Tři měsíce jsem ležel v nemocnici na zádech a nemohl jsem se ani posadit. Bylo to psychicky náročné a depresivní období. Jen jsem ležel a přemýšlel, co se se mnou stane a co budu dělat dál.

Raď se s Pánem

Po třech měsících mi bylo řečeno, že mám jet na Nový Zéland, aby mi tam provedli operaci zad. Operace mi umožnila sedět, a ne jen ležet. V nemocnici na Novém Zélandu jsem se seznámil s dívkou, která tam pracovala. Zeptala se mě: „Neznám vás? Připadáte mi povědomý.“

Začali jsme si povídat. Podělila se se mnou o evangelium Ježíše Krista a dala mi Knihu Mormonovu. Nejdřív jsem ji nečetl. Nechal jsem ji ležet vedle sebe na stolku. Ale jednoho dne jsem byl sáma v televizi nedávali nic zajímavého. Tehdy mi Kniha Mormonova na stolku padla do oka. Otevřel jsem ji a pak už jen četl a četl.

Při čtení jsem měl pocit, že na Knize Mormonově je něco zvláštního a že nejspíše obsahuje pravé evangelium Ježíše Krista. Dívka z nemocnice mi označila několik veršů, mimo jiné Almu 37:37: „Raď se s Pánem ve veškerém konání svém a on tě povede k dobrému.“

Ta slova mě zaujala a donutila mě přemýšlet. Pochopil jsem, že abych zjistil, zda je Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů tou pravou Církví, musím se poradit s Pánem. Také jsem se chtěl s touto církví seznámit osobně.

Moji beznaděj odnesla voda

Po návratu z Nového Zélandu jsem pozval misionáře, aby mě učili. Když jsem s nimi studoval, získal jsem svědectví, že toto je Kristova církev. Jsem vděčný misionářům, kteří mě učili. Při mém křtu měli sílu mě odnést do vody – jeden mě držel v náručí, zatímco druhý mě pokřtil.

Křest ze mě smyl všechny pocity sklíčenosti a beznaděje, které jsem předtím prožíval. Věděl jsem, že můj život má smysl a že Bůh mě miluje.

Před svým křtem jsem se za sebe kvůli svému vozíku styděl. Po křtu jsem ale začal každou neděli navštěvovat sbor a zapojovat se do činností a akcí pro mladé svobodné dospělé. Dokonce jsem jezdil i na kůlové taneční zábavy a na vozíku tančil na každou písničku. Stal jsem se také členem sdružení Samojců s poraněním páteře.

Uvědomil jsem si, že jsem se vyléčil z pocitu, že se musím skrývat. Díky Církvi jsem získal odvahu jít znovu mezi lidi.

Pán mi také pomohl, abych se dokázal přimět k ještě většímu úsilí a rozvoji, když se mi nabídla možnost přihlásit se do tříletého kurzu na Kambodžské škole protetiky a ortotiky (CSPO). Nebyl jsem si jistý, zda se mohu přihlásit, protože se do tohoto studijního programu nikdy předtím nikdo na vozíku nepřihlásil. Díky různým okolnostem mi však nakonec bylo umožněno na CSPO v Kambodži studovat. Absolvoval jsem tam tento studijní program jako první student s postižením.

Před křtem se Posenai styděl za to, že je na vozíku. Ale po svém křtu, jak říká, získal „díky Církvi… odvahu jít znovu mezi lidi“.

Po návratu na Samou jsem na jednom zasvěcujícím shromáždění MSD mluvil o zdraví. Po skončení konference ke mně přistoupila jedna žena, aby mi podala ruku a řekla mi, že se jí můj proslov líbil. Lagimanofia se právě vrátila z misie. Od chvíle, kdy jsem ji poznal, jsem pociťoval, že mě doplňuje. Už nějakou dobu jsem se modlil, abych našel ženu, která by mě provázela životem, milovala a přijímala takového, jaký jsem.

Když jsme s Lagimanofií začali chodit, záleželo jí na mně, přijala mě a i její rodina tomu byla nakloněna. Vzali jsme se a náš život se navždy změnil, když jsme adoptovali Posenaie mladšího. Bůh nás připravoval na to, abychom ho mohli adoptovat. Skutečnost, že nám vstoupil do života, nám přináší velkou radost.

Mohl bych sloužit?

V Církvi jsem byl povolán jako referent sboru a později jako rádce v biskupstvu. Nemohl jsem uvěřit tomu, že by někdo, kdo je na vozíku, mohl sloužit. Kvůli své nehodě jsem si připadal neužitečný, ale práce v Církvi mi pomohla získat pocit, že jsem něco platný, a uvědomit si, že i já mohu něčím přispívat. Líbí se mi, že mi moje služba dává příležitost lnout těsněji k Ježíši Kristu.

Jako rádce v biskupstvu jsem si přál být veden, abych mohl lépe vykonávat své povolání. To mě přimělo k tomu, abych se na každou neděli více připravoval. Zvykl jsem si číst písma a měl jsem příležitosti vydávat svědectví. Být vedoucím v Církvi mi dokonce pomohlo stát se vedoucím v zaměstnání. Nabyl jsem dojmu, že dokáži vést druhé a ozvat se, když je potřeba, což mi umožnilo vést i v jiných oblastech.

Nyní pracuji jako vedoucí oddělení protetiky a ortotiky v nemocnici Tupua Tamasese Meaole, hlavní nemocnici na Samoi. Mé oddělení každoročně zajistí pomůcky k chůzi a invalidní vozíky pro asi 500 lidí. Církev prostřednictvím samojského ministerstva zdravotnictví pomáhá zajišťovat potřebné invalidní vozíky a materiál na výrobu protéz (viz philanthropies.ChurchofJesusChrist.org/humanitarian-services). Tyto pomůcky pomáhají lidem vrátit se do pracovního procesu a stát se soběstačnými. Také dávají lidem naději a možnost návratu k životu, o kterém si už mysleli, že je minulostí.

„Práce v Církvi mi pomohla získat pocit, že jsem něco platný, a uvědomit si, že i já mohu něčím přispívat,“ říká Posenai. „Líbí se mi, že mi moje služba dává příležitost lnout těsněji k Ježíši Kristu.“

Spoléhejte na Pána

Kdybych měl dát radu druhým lidem s postižením, řekl bych: „Nedovolte, aby vám vaše postižení bránilo v tom, čemu věříte. Jděte do toho, čeho chcete dosáhnout, srdcem a tvrdě na tom pracujte. Když budete usilovat o Pánovu pomoc, Pán vám požehná [viz 2. Nefi 32:9].“

Tohoto přesvědčení se držím na své cestě životem a díky němu jsem dnes tím, kým jsem. Věřím, že tu nejsem náhodou a že mě Pán uchoval za nějakým účelem. Spadl jsem ze stromu, ale Pán mě zachránil, abych mohl změnit svůj život a vykonávat práci, která všem těmto lidem pomůže. Pán mě naučil, že mohu pomáhat mnoha lidem – nikoli navzdory svému postižení, ale právě díky němu.