„Rodinné rozhovory o sebevraždě“, Liahona, červenec 2024.
Rodinné rozhovory o sebevraždě
Jakožto rodiče chceme své děti připravit na všechna potenciální nebezpečí, s nimiž by se mohly setkat. Jedním z těchto nebezpečí je i sebevražda, i když může být nepříjemné o tom mluvit.
Rodinný život je jako rafting na divoké vodě. Zatímco si členové rodiny obléknou záchrannou vestu a nasadí si helmu, rodiče jsou jako průvodci, kteří tuto řeku sjížděli již dříve. Děti nás potřebují, abychom je varovali před silnými proudy nebo kameny, které jsou před nimi. Kdyby byl dále po proudu řeky ničivý vodopád, varovali bychom před ním své děti? Řekli bychom jim, jak mají veslovat a kam mají kormidlovat, aby pluly jinudy, nebo bychom s varováním počkali, až dokud se neocitnou nad srázem?
Jakožto rodiče se možná cítíme nepříjemně, když máme mluvit o tak nepěkném tématu, jako je sebevražda, ale své děti můžeme pomoci ochránit a připravit ještě předtím, než je takovéto nebezpečné myšlenky napadnou.
Rodiče mohou dětem pomoci naučit se být emočně odolné a vědět, kam se obrátit, když budou potřebovat v oblasti emocí nějakou pomoc. Reyna I. Aburtová, bývalá druhá rádkyně v Generálním předsednictvu Pomocného sdružení, učila, že „to může znamenat seznámit se s emočními poruchami, vyhledat si materiály a zdroje, jež mohou pomoci tyto obtíže řešit, a především přivést sebe i druhé ke Kristu, který je Mistrem Léčitelem“.
Důležité téma, o němž je potřeba mluvit
K některým sebevraždám dochází bez jakéhokoli zjevného varování. U jiných existují jen nenápadná znamení, a u dalších jsou znamení velmi zřejmá. Nemůžeme s jistotou vědět, co si naše děti myslí, a tak je musíme připravovat již odmalička – pro případ, že by se jim v mysli usídlily myšlenky na sebevraždu.
Sestra Aburtová potvrdila: „Je důležité, abychom o těchto problémech [mluvili] se svými dětmi, rodinou a přáteli ve svém domově, sboru a obci.“
Starší Dale G. Renlund z Kvora Dvanácti apoštolů učil: „Každý z nás má členy rodiny, drahé přátele nebo známé, kteří měli sebevražedné myšlenky, pokusili se o sebevraždu nebo si vzali život. … Mnohé sbory a kůly [a rodiny] pojmou úmysl diskutovat o prevenci sebevražd až poté, co si někdo vezme život. Ptám se – proč čekat? Proč o tom nediskutovat již teď? Protože někdo ve sboru nebo v kůlu má sebevražedné myšlenky právě teď.“
Já sama jsem si o tom povídala s našimi dětmi před několika lety, poté co nedaleko nás došlo k tragédii. Měla jsem pocit, že jim musím říci, že prostřednictvím Ježíše Krista vždy existuje cesta, jak jít vpřed. Neexistuje nic, co by snad mohly udělat, nebo neudělat, co by sebevražda vyřešila. V jejich útlém věku jsem neměla důvod se domnívat, že jim hrozí nějaké nebezpečí, ale uvědomovala jsem si, že při přípravě svých dětí na to, aby dokázaly zvládat nebezpečné a potenciálně sebevražedné myšlenky, toho mohu udělat více.
Mluvení o sebevraždě sebevraždám předchází
V církevním průvodci pro prevenci sebevražd se píše: „Mluvení o sebevraždě nezvýší pravděpodobnost, že se někdo o sebevraždu pokusí. Mluvit otevřeně o sebevraždě je ve skutečnosti účinný způsob, jak sebevraždám pomáhat předcházet.“
Podle Johna Ackermana, PhD, vedoucího oddělení pro prevenci sebevražd v nemocnici Nationwide Children’s Hospital, může „vytvoření bezpečného zázemí pro diskusi o sebevraždách zachránit dítěti život“. A dodává, že „pokud se dítě potýká s myšlenkami na sebevraždu, vědomí, že nějaký zainteresovaný dospělý je ochoten o tom vést otevřený rozhovor, je pro ně často úlevou“.
„Když se o sebevraždě vhodným způsobem mluví, pomáhá jí to předejít namísto toho, aby to k ní vybízelo,“ učila sestra Aburtová. Její otec spáchal sebevraždu. Mnoho let se vyhýbala tomu, aby o jeho smrti mluvila se svou rodinou. Mezitím však zjistila, jak důležité je mluvit o tom upřímně a na rovinu. „O smrti otce jsem si již otevřeně promluvila s našimi dětmi a zažila jsem uzdravení, jež Spasitel může udílet na obou stranách závoje.“
Otevřené rozhovory o sebevraždě mohou dětem dodat sílu, aby se obrátily na rodiče či na jiné důvěryhodné dospělé, místo aby se samy snažily vyrovnat se sebevražednými myšlenkami, pokud by je někdy napadly.
Sebevražedné myšlenky zmiňují již děti ve věku šesti či sedmi let. „V minulosti… terapeuti, výzkumníci ani rodiče nevěřili tomu, že by děti mladší deseti nebo jedenácti let měly vůbec nějaké myšlenky na sebevraždu,“ říká Dr. Ackerman. „My však víme, že tento názor není ve skutečnosti pravdivý.“ Dr. Ackerman poukazuje na to, že dokonce i u malých dětí mohou být pocity, že jsou přítěží, emoční bolest nebo prožívání beznaděje spojeny se sebevražednými myšlenkami.
Sestra Aburtová řekla: „Může pomoci, když budeme vědět, jak známky a symptomy rozpoznat na sobě i na druhých. Můžeme se také naučit všímat si nesprávných nebo nezdravých způsobů myšlení a tomu, jak je nahradit způsoby správnějšími nebo zdravějšími.“
Sebevraždy jsou častější, než si možná myslíme
V celosvětovém měřítku dochází k téměř jednomu úmrtí v důsledku sebevraždy každých 40 sekund a jedná se o druhou nejčastější příčinu úmrtí na světě u lidí ve věku 15–24 let. V nedávné studii provedené mezi několika tisíci dospívajícími v Utahu badatelé z Univerzity Brighama Younga zjistili, že o sebevraždě vážně uvažovalo přibližně 12 procent mladých Svatých posledních dnů a 4 procenta se o ni pokusilo.
Pro srovnání – ve skupině 25 dospívajících 3 z nich, statisticky vzato, vážně uvažovali o sebevraždě a jeden se o sebevraždu pokusil.
Dokážeme-li svým dětem pomoci najít potřebnou podporu ještě předtím, než se dostanou do kritického bodu – kdy se myšlenky změní v úmysl – budeme jim možná schopni pomoci změnit směr cesty dříve, než bude příliš pozdě.
Kde začít
Děti dokáží začít chápat pocity již ve velmi útlém věku, ale my jim můžeme poskytnout jazykové prostředky, aby své pocity mohly správně popsat. Prvním krokem může být pomoci malému dítěti vytvořit si emoční slovní zásobu. Můžeme děti učit porozumět rozdílům mezi tím, co znamená být rozzlobený, smutný, zklamaný a tak dále. Pokud dítě dokáže vysvětlit, jak se cítí, můžeme pak společně danou situaci řešit. Způsobem přiměřeným věku můžeme již s šestiletými dětmi diskutovat o tom, co intenzivně pociťují, a pomáhat jim tyto pocity rozpoznávat a vhodně se s nimi vyrovnávat.
Rodiče se díky těmto rozhovorům s dětmi mohou již v jejich útlém věku také obeznámit s typickou škálou jejich emocí. Většina dětí prochází v emoční oblasti výkyvy nálad. To je normální. Když rodiče se svými malými dětmi vedou takovéto rozhovory již záhy a často, může jim to poskytnout jakýsi emoční teploměr, díky němuž rozpoznají rozdíly mezi typickými výkyvy nálad v dětství a nebezpečnými myšlenkami.
Preventivní rozhovory o sebevraždě se podobají jiné preventivní průpravě, kterou rodiče dětem poskytují. Děti a mládež můžeme připravovat na možnost, že je napadnou sebevražedné myšlenky, tak, jak je možná připravujeme na to, jak řídit auto nebo co dělat v případě nehody. „Chceme připravit naše děti na to, aby pochopily, co se jim může v oblasti emocí stát a čeho mohou být svědky u svých přátel,“ říká Dr. Ackerman.
Pokračování v rozhovorech
Jak děti dospívají, budou se vyvíjet i rozhovory, které s nimi budeme vést. Můžeme klást otevřené otázky a pak dětem umožnit, aby na ně otevřeně odpovídaly. Povzbuzujte děti, aby byly ohledně svých nepříjemných pocitů upřímné. Výzkum ukazuje, že popisování obtížných emocí může snižovat jejich intenzitu a trvání.
Otevřenými rozhovory o depresi, sebevraždě nebo pocitech sklíčenosti se děti učí, že se mohou upřímně podělit o své myšlenky a že jsou s námi z emočního hlediska v bezpečí. „Dostanou také jednoznačný signál, že vám na nich hluboce záleží a že vám záleží na jejich štěstí a pohodě,“ říká jeden odborník v oblasti duševního zdraví.
Naše láska k dětem a jejich podpora z naší strany se může řídit vzorem lásky, kterou ke každému z nás chová Nebeský Otec. President Thomas S. Monson (1927–2018) učil: „Nebeský Otec vás miluje – [každého] z vás. Tato láska se nikdy nemění. … Bůh vás miluje, když jste [smutní, i šťastní], když pociťujete zklamání, i naději. Bůh vás miluje, ať již si myslíte, že si to zasluhujete, či nikoli. Tato láska prostě vždy přetrvává.“
Bezprostředně poté, co jsem si o sebevraždě povídala se svými dětmi, se mě můj devítiletý syn zeptal, zda si se mnou může promluvit o samotě. Vyprávěl mi o chvílích, kdy si představoval, že si vezme život, včetně toho, jak to udělá. Ani ve snu by mě nenapadlo, že má takové myšlenky. Objala jsem ho, poděkovala jsem mu za statečnost, že mi to řekl, a řekla mu, že bez ohledu na to, co kdy udělal nebo na co kdy pomyslel, si ho v naší rodině velmi vážíme a potřebujeme ho. A rozhodla jsem se ho sledovat, zda se u něj neobjeví nějaké další známky sebevražedných myšlenek nebo duševní choroby.
Sebevražda není odpovědí
Někteří mladí lidé se možná obávají, že sebevražda je pro ně jediným východiskem z beznaděje. President Jeffrey R. Holland, úřadující president Kvora Dvanácti apoštolů, nás ujišťuje: „Ať jste podle vás udělali jakkoli mnoho chyb, … nebo jste se jakkoli vzdálili od domova, rodiny a Boha, svědčím o tom, že jste se nevzdálili z dosahu božské lásky. Není možné, abyste se propadli níže, než kam dosáhne nekonečné světlo Kristova Usmíření.“
Kromě rozhovorů s našimi malými dětmi můžeme hovořit i s mládeží podle vzoru presidenta Hollanda: „Obracím se na kohokoli z naší mládeže, kdo zápolí s obtížemi – ať již máte jakékoli obavy či těžkosti – smrt sebevraždou zjevně není odpovědí. Neuleví od bolesti, kterou pociťujete nebo kterou podle svého názoru způsobujete. Ve světě, který tak zoufale potřebuje veškeré světlo, které může získat, prosím nezmenšujte ono věčné světlo, které Bůh vložil do vaší duše ještě předtím, než existoval tento svět. … Neničte život, za jehož zachování dal Kristus život svůj. Vy dokážete snášet těžkosti tohoto smrtelného života, protože my vám je snášet pomůžeme. Jste silnější, než si myslíte. Pomoc je skutečně dostupná – od druhých, a zvláště od Boha. Jste milováni, máte velikou hodnotu a jste potřeba. My vás potřebujeme!“
S manželským partnerem si můžete promluvit o tom, kdy je vhodná doba o tom začít mluvit – dostatečně dlouho předtím, než nastane krize, pokud nějaká nastane. Můžete s modlitbou usilovat o Ducha, aby pomohl vést načasování i slova během rozhovorů s vašimi dětmi.
Nikdy neneseme zodpovědnost za rozhodnutí někoho jiného ukončit život, ale jsou určité věci, které můžeme udělat, abychom tomu pomohli zabránit. President Holland učil:
„Jednorozený Syn Boží… přišel, aby nám dal život tím, že překonal smrt.
Tomuto daru života musíme být zcela oddáni a musíme spěchat na pomoc těm, jimž hrozí, že se tohoto posvátného daru vzdají.“