Kapitola 12

Poslušnost – žijme prostě podle evangelia

„Cesta evangelia je prostá. … Pokořte se a kráčejte v poslušnosti.“

Ze života Gordona B. Hinckleyho

Když bylo Gordonu B. Hinckleymu asi 14 let, měl v Tabernaclu v Salt Lake City určitý zážitek, který ho podnítil k tomu, aby učinil důležité předsevzetí. Později vzpomínal:

„[Slyšel] jsem presidenta Hebera J. Granta vyprávět o jeho zkušenosti se čtením Knihy Mormonovy, když byl malý. Hovořil o Nefim a o tom, jak velký vliv měl na jeho život. A poté, hlasem, ze kterého zaznívalo přesvědčení, na něž nikdy nezapomenu, citoval ona úžasná Nefiova slova: ‚Půjdu a učiním věci, které přikázal Pán, neboť vím, že Pán nedává dětem lidským žádná přikázání, aniž by pro ně připravil cestu, aby mohly uskutečniti věc, kterou jim přikazuje.‘ (1. Nefi 3:7.)

V mém mladém srdci při té příležitosti vzklíčilo předsevzetí snažit se dělat to, co Pán přikazuje.“¹

Gordon B. Hinckley toto předsevzetí nosil v srdci neustále. O mnoho let později, když byl presidentem Církve, se ve svém učení vracel k onomu poselství, které si vyslechl jako mladý muž. Když hovořil ke skupině Svatých posledních dnů na oblastní konferenci, uvedl:

„Dělalo se mnou rozhovor mnoho reportérů. Ptávají se na jedno: ‚Jaké téma si zvolíte během svého působení jakožto presidenta?‘ Odpovídám jednoduše: ‚Totéž téma, které jsem v této Církvi slyšel opakovat presidenty Církve a apoštoly od té doby, kam sahá má paměť: Žijte prostě podle evangelia; a každý, kdo tak bude činit, získá v srdci přesvědčení o pravdivosti toho, podle čeho žije.‘“²

President Hinckley na první generální konferenci v úřadu presidenta Církve všechny vyzval, aby se více snažili žít podle evangelia:

„Bratří a sestry, nastala doba, abychom stáli trochu vzpřímeněji, abychom pozvedli oči a připravili svou mysl na hlubší poznání a pochopení velkolepého mileniálního poslání Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Toto je období, kdy musíme být silní. Je to doba, kdy musíme jít bez váhání kupředu, protože dobře známe význam, šíři a důležitost svého poslání. Je to doba, kdy máme dělat to, co je správné, bez ohledu na možné následky. Je to doba, kdy máme dodržovat přikázání. Nastalo období, kdy máme s laskavostí pomáhat trpícím a projevovat jim lásku a pomáhat těm, kteří jsou ztraceni v temnotě a bolesti. Je to doba, kdy musíme být navzájem ohleduplní a dobří, slušní a zdvořilí, ať jednáme s kýmkoli. Jinými slovy, musíme se stát více takovými, jako je Kristus.“³

President Hinckley toto poselství neustále zdůrazňoval. O deset let později tato slova zopakoval na generální konferenci a dodal: „Vy musíte posoudit, jak dalece se nám podařilo naplnit výzvu danou před 10 lety.“⁴

V mládí inspiroval Gordona B. Hinckleyho Nefiův příklad poslušnosti.

Učení Gordona B. Hinckleyho

Jsme lidem smlouvy a závazky, které jsou s touto smlouvou spojeny, jsou velké.

Jsme lidem smlouvy a toto je velmi závažná věc. Když bylo toto dílo znovuzřízeno a Pán pro toto znovuzřízení uvedl důvody, řekl, že jedním z nich je ten, aby bylo možné obnovit Jeho věčnou smlouvu. Tato smlouva … byla uzavřena mezi Abrahamem a Jehovou, když všemohoucí Jehova dal Abrahamovi úžasné a posvátné zaslíbení. Řekl, že jeho símě bude tak nespočetné jako písek na břehu mořském a že všechny národy budou skrze něho požehnány. Uzavřel s ním smlouvu, že On bude jejich Bůh a oni budou Jeho lid. … Tehdy tam byl ustanoven vztah, jenž bude mít ve věčném životě těch, kteří do něj vstoupí, věčné důsledky. To, co z něj vyplývá, je úžasné – budeme-li jednat tak, jak děti Boží jednat mají, bude On naším Bohem, aby nám žehnal, miloval nás, vedl nás a pomáhal nám.

Nyní, v této dispensaci, byla tato věčná smlouva znovu potvrzena. Tuto smlouvu jsme v podstatě uzavřeli ve chvíli, kdy jsme se dali pokřtít. Stali jsme se takříkajíc součástí Jeho božské rodiny. Všechny děti Boží patří do Jeho rodiny, ale určitým zvláštním a úžasným způsobem existuje mezi Bohem a dětmi Jeho smlouvy jedinečný vztah. A jakmile jsme vstoupili do Církve, … stali jsme se součástí lidu smlouvy; a pokaždé, když přijímáme svátost, nejenže tak činíme na památku oběti Syna Božího, který dal svůj život za každého z nás, ale je v tom přítomen i další prvek, a to, že na sebe bereme jméno Ježíše Krista a zavazujeme se, že budeme dodržovat Jeho přikázání, a On se zavazuje, že nám bude žehnat prostřednictvím svého Svatého Ducha.

Jsme lidem smlouvy a závazky, které jsou s touto smlouvou spojeny, jsou velké. Nemůžeme být obyčejnými lidmi. Musíme vyčnívat z davu. Musíme stát trochu vzpřímeněji. Musíme být o něco lepší, o něco laskavější, o něco štědřejší, o něco zdvořilejší, o něco ohleduplnější a o něco více pomáhat druhým.⁵

Jsme lid, který na sebe bere posvátnou smlouvu a jméno Pána Ježíše Krista. Snažme se trochu usilovněji dodržovat přikázání, abychom žili tak, jak nás o to Pán žádá.⁶

„Pokaždé, když přijímáme svátost, … bereme [na sebe] jméno Ježíše Krista a zavazujeme se, že budeme dodržovat Jeho přikázání.“

Pán očekává, že budeme žít podle evangelia ve všech ohledech.

Žijeme v době kompromisů a povolnosti. V situacích, v nichž se každý den nacházíme, sice víme, co je správné, ale pod tlakem vrstevníků a lstivých hlasů těch, kteří nás přemlouvají, se vzdáváme. Děláme kompromisy. Podřizujeme se. Poddáváme se a pak se za sebe stydíme. … Musíme rozvíjet sílu nutnou k tomu, abychom se dokázali řídit svým přesvědčením.⁷

Cesta evangelia je prostá. Některé požadavky se vám mohou jevit jako elementární a zbytečné. Neopovrhujte jimi. Pokořte se a kráčejte v poslušnosti. Slibuji vám, že důsledky, které z toho vyplynou, bude úžasné spatřit a příjemné zažít.⁸

Mou velkou prosbou je, abychom se všichni o něco více snažili žít v souladu s úrovní božskosti, kterou v sobě máme. Můžeme si vést lépe, než si vedeme nyní. Můžeme být lepšími, než jsme teď. Kdybychom byli ochotni mít neustále před očima obraz svého božského dědictví a skutečnosti Otcovství Boha a bratrství člověka, byli bychom trochu tolerantnější, trochu laskavější, trochu více ochotni pomoci pozvedat ty z nás, kteří to potřebují, pomáhat jim a být jim oporou. Byli bychom méně náchylní snížit se k tomu, co se pro nás zjevně nesluší.⁹

Náboženství, které vyznáváte, je záležitostí sedmi dní v týdnu, a nikoli jen neděle. … Je zde pořád – čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, 365 dní v roce.¹⁰

Pán očekává, že budeme svůj život udržovat v pořádku a že budeme v každém ohledu žít podle evangelia.¹¹

Bůh sešle požehnání na ty, kteří kráčejí v poslušnosti Jeho přikázání.

Pán řekl Eliášovi, aby se šel schovat k potoku Karit, z něhož má pít, a že ho budou krmit krkavci. Tento verš z písem zachycuje prosté a úžasné tvrzení ohledně Eliáše: „Kterýž odšed, učinil, jakž mu přikázal Hospodin.“ (1. Král. 17:5.)

Nedohadoval se. Nevymlouval se. Nevytáčel se. Eliáš prostě šel a „učinil, jakž mu přikázal Hospodin“. A byl ušetřen hrozných pohrom, jež postihly ty, kteří si tropili posměšky a měli námitky a pochybnosti.¹²

Celý příběh Knihy Mormonovy je příběhem o lidech, kterým se tehdy, když byli spravedliví a když uctívali Ježíše Krista, v zemi dařilo a dostávalo se jim bohatě a hojně požehnání Páně; a když hřešili, sešli na scestí a na svého Boha zapomněli, potkalo je utrpení, války a soužení. Vaše bezpečí, pokoj a prosperita spočívají v poslušnosti přikázání Všemohoucího.¹³

„Zachovávej neustále přikázání má, a korunu spravedlivosti obdržíš.“ [NaS 25:15.] Tak znělo zaslíbení Páně určené Emmě Hale Smithové. Je to zaslíbení Páně určené každému z vás. Štěstí spočívá v dodržování přikázání. Pro Svatého posledních dnů … může v porušování oněch přikázání spočívat jen utrpení. A každému, kdo je dodržuje, je určeno zaslíbení koruny … spravedlivosti a věčné pravdy.¹⁴

Opravdová svoboda spočívá v poslušnosti Božích rad. V dávných dobách se říkalo, že „přikázaní jest svíce, a naučení světlo“. (Přísl. 6:23.)

Evangelium není filosofie útlaku, tak jak to vnímá tolik lidí. Je to plán svobody, který poskytuje kázeň tužbám a vedení chování. Jeho ovoce je sladké a jeho mzda štědrá. …

„Protož v svobodě, kterouž Kristus nás osvobodil, stůjte, a nezapletejte se zase v jho služebnosti.“ (Gal. 5:1.)

„Kdež jest ten Duch Páně, tu i svoboda.“ (2. Kor. 3:17.)¹⁵

Naše bezpečí spočívá v pokání. Naše síla vychází z poslušnosti přikázání Božích. … Stůjme pevně proti zlu, doma i v zahraničí. Žijme tak, abychom byli hodni požehnání nebes, učiňme ve svém životě nápravu, je-li to třeba, a vzhlížejme k Němu, k Otci nás všech.¹⁶

Nemáme se čeho bát. Bůh je u kormidla. Způsobí, aby toto dílo bylo úspěšné. Sešle požehnání na ty, kteří kráčejí v poslušnosti Jeho přikázání. Takové je Jeho zaslíbení. O Jeho schopnosti toto zaslíbení splnit nemusí nikdo z nás pochybovat.¹⁷

Církevní vedoucí ukazují směr a vyzývají členy, aby žili podle evangelia.

Někteří říkají: „Církev mi nebude diktovat, co si mám myslet o tom či onom, ani mi nebude říkat, jak mám žít.“

Ne, odpovídám, Církev nebude nikomu diktovat, co si má myslet nebo co má dělat. Církev ukáže směr a vyzve každého člena, aby žil podle evangelia a těšil se z požehnání, která takový způsob života přináší. Církev nebude nikomu nic diktovat, bude však poskytovat radu, bude přesvědčovat, bude naléhat a bude očekávat věrnost od těch, kteří se považují za její členy.

Když jsem studoval na vysoké škole, řekl jsem jednou svému otci, že se domnívám, že generální autority překračují své výsadní právo, když se zasazují o jistou věc. Otec byl velmi moudrý a dobrý muž. Řekl: „President Církve nám dal pokyn a já ho podporuji jako proroka, vidoucího a zjevovatele, a hodlám se jeho radou řídit.“

V generálních radách této Církve sloužím [mnoho] let. … Dosvědčuji vám, že ačkoli jsem se zúčastnil doslova tisíců schůzek, na kterých se diskutovalo o církevních zásadách a programech, nikdy jsem nezažil takovou schůzku, na které by se neusilovalo o Pánovo vedení nebo na které by se kdokoli z přítomných snažil obhájit nebo uskutečnit něco, co by mohlo někomu ublížit nebo co by někoho k něčemu donucovalo.¹⁸

Říkám každému a všem, že my [kteří zasedáme v generálních radách Církve] nemáme žádný osobní program. Máme pouze program Páně. Někteří lidé nás kritizují, když vydáme určitou radu či varování. Vězte prosím, že naše naléhavé prosby nejsou motivovány jakoukoli sobeckou tužbou. Vězte prosím, že naše varování nepostrádají smysl a důvod. Vězte prosím, že rozhodnutí vyjádřit se k různým záležitostem není dosaženo bez přemýšlení, diskuse a modlitby. Vězte prosím, že naším jediným cílem je pomoci každému z vás s vašimi problémy, obtížemi, rodinou i životem. … Netoužíme učit ničemu jinému, než čemu by učil Pán. …

Neseme zodpovědnost, kterou naznačil Ezechiel: „Synu člověčí, strážným jsem tě postavil nad domem Izraelským, abys slyše slovo z úst mých, napomínal jich ode mne.“ (Ezech. 3:17.)

V ničem ze zmíněného nejsme vedeni žádnou sobeckou tužbou, kromě toho, že si přejeme, aby naši bratří a sestry byli šťastní, aby v jejich domově vládl pokoj a láska a aby jim v různých věcech, jimiž se ve spravedlivosti zabývají, bylo požehnáno mocí Všemohoucího.¹⁹

Bůh neustále dává najevo, svým způsobem, svou vůli ohledně svého lidu. Svědčím vám o tom, že vedoucí této Církve nás nikdy nepožádají, abychom udělali cokoli, čeho bychom s pomocí Páně nedokázali dosáhnout. Možná nám připadá, že na to nestačíme. To, o co jsme žádáni, se nám možná nelíbí nebo se to neshoduje s našimi představami. Ale pokud se budeme s vírou, modlitbou a odhodláním snažit, dokážeme toho dosáhnout.

Svědčím vám o tom, že štěstí Svatých posledních dnů, pokoj Svatých posledních dnů, pokrok Svatých posledních dnů, blahobyt Svatých posledních dnů a věčné spasení a oslavení tohoto lidu spočívá v tom, že kráčí v poslušnosti rad kněžství Božího.²⁰

Malá rozhodnutí mohou mít nedozírné následky.

Mohu popsat zásadu, … která, budeme-li ji dodržovat, značně zvýší pravděpodobnost toho, že naše rozhodnutí budou správná, a že se nám v důsledku toho v životě dostane nezměrného pokroku a štěstí. Tato úžasná zásada zní: uchovejte si víru. …

Nemohu vám do detailu říci, jak se o všem rozhodovat. Ale mohu vám slíbit, že pokud budete svá rozhodnutí činit tak, aby byla v souladu s měřítky evangelia a s učením Církve, a pokud si uchováte víru, ponese váš život velmi dobré ovoce a budete často zažívat štěstí a úspěch.²¹

Před mnoha lety jsem pracoval pro železnici. … To bylo za dnů, kdy téměř každý jezdil osobními vlaky. Jednou ráno mi zavolal kolega z Newarku v New Jersey. Řekl mi: „Vlak číslo to a to dorazil, ale nemá zavazadlový vůz. 300 cestujících někde ztratilo zavazadla a šílí.“

Ihned jsem se snažil zjistit, kam se mohl tento vůz zatoulat. Zjistil jsem, že v Oaklandu v Kalifornii byl správně naložen a zařazen. V Salt Lake City byl zařazen pod naši železnici [a nakonec dorazil] do St. Louis. Tam ho měla převzít další železnice, která ho měla dovézt do Newarku v New Jersey. Ale nějaký nepozorný výhybkář na nádraží v St. Louis pohnul malým kouskem železa o necelých osm centimetrů, neboli přehodil výhybku, a potom zatáhl za páku, aby vůz odpojil. Zjistili jsme, že zavazadlový vůz, který patřil do Newarku v New Jersey, je ve skutečnosti v New Orleansu v Louisianě – 2 400 kilometrů od místa svého určení. Tím, že jeden nepozorný zaměstnanec na nádraží v St. Louis přesunul výhybku o pouhých osm centimetrů, poslal vůz na špatnou trať a vzdálenost od správného cíle se velmi výrazně zvětšila. Tak to chodí i v našem životě. Místo abychom šli stále správným směrem, jsme nějakou chybnou představou odkláněni jiným směrem. Odchýlení od našeho původního cíle může být zcela nepatrné, ale pokud v něm pokračujeme, z malého odchýlení se stává velké a my zjišťujeme, že jsme se ocitli daleko od místa, kam jsme chtěli dojít. … Život se otáčí na maličkostech, které v našem životě mají velký význam.²²

Jednou jsem přišel na farmě k velké bráně. Nadzvedl jsem petlici a otevřel ji. Na straně, kde byly panty, se pohnula jen trošku, skoro to ani nešlo postřehnout. Ale druhý konec brány opsal velký oblouk o poloměru pěti metrů. Kdyby se člověk zaměřil pouze na pohyb pantů, ani by si nedokázal představit umocněný posun, k němuž v důsledku tohoto malého pohybu došlo.

A tak tomu je i s rozhodnutími v životě. Určitá malá myšlenka, určité slůvko, určitý nepatrný čin mohou mít nedozírné následky.²³

President Hinckley přirovnal naše rozhodnutí k pantům brány na farmě.

Prostřednictvím toho, že žijeme podle evangelia, posilujeme Církev a pomáháme Božímu dílu šířit se po celém světě.

Můžete [Církev] posílit skrze to, jak žijete. Nechť je vám evangelium mečem i štítem. …

Jak nádherná bude budoucnost, až Všemohoucí rozvine své slavné dílo a ovlivní v dobrém všechny, kteří přijmou Jeho evangelium a budou podle něj žít!²⁴

Vidím nádhernou budoucnost ve velice nejistém světě. Budeme-li lpět na svých hodnotách, budeme-li stavět na svém dědictví, budeme-li kráčet v poslušnosti před Pánem, budeme-li prostě žít podle evangelia, budeme požehnáni velkolepým a nádherným způsobem. Bude se na nás pohlížet jako na zvláštní lid, který nalezl klíč ke zvláštnímu štěstí.²⁵

Nechť se každý muž, žena a dítě rozhodnou učinit dílo Páně lepším, silnějším a větším, než tomu bylo kdykoli dříve. Onen rozdíl spočívá v kvalitě našeho života. Onen rozdíl spočívá v našem odhodlání žít podle evangelia Ježíše Krista. Je to individuální záležitost. Budeme-li se všichni modlit, Církev to velmi posílí. A tak je tomu s každou zásadou evangelia. Staňme se součástí tohoto velikého díla, které jde kupředu a šíří se po celé zemi. Nemůžeme stát na místě; musíme jít kupředu. Je nezbytné, abychom tak činili. Osobní přesvědčení, které spočívá v srdci každého z nás, je opravdovou silou Církve. Bez něj bychom toho měli jen málo nebo vůbec nic; s ním však máme všechno.²⁶

Vyzývám každého z vás, ať již jste jakožto členové této Církve kdekoli, abyste se postavili a s písní v srdci vykročili kupředu, žili podle evangelia, milovali Pána a budovali království. Společně vytrváme do konce a uchováme si víru; a Všemohoucí bude naší silou.²⁷

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Proč jakožto Pánův lid smlouvy „nemůžeme být obyčejnými lidmi“? (Viz 1. oddíl.) Jak smlouvy, které jste uzavřeli s Bohem, ovlivňují váš každodenní život?
President Hinckley učil, že „musíme rozvíjet sílu nutnou k tomu, abychom se dokázali řídit svým přesvědčením“. (2. oddíl.) Jak občas ze svého přesvědčení slevujeme? Jak se můžeme posílit, abychom dokázali odolat pokušení?
Jaká ponaučení získáváme z příběhu o Eliášovi, který president Hinckley vyprávěl? (Viz 3. oddíl.) Jak byste odpověděli někomu, podle něhož přikázání člověka příliš omezují? Jak podle toho, čeho jste již byli svědky, přináší člověku poslušnost přikázání svobodu, bezpečí a pokoj?
Znovu si projděte vysvětlení, které president Hinckley podává k tomu, jak církevní vedoucí udílejí rady a varování. (Viz 4. oddíl.) Jak vám bylo požehnáno díky tomu, že jste se řídili radami církevních vedoucích?
Čemu se můžeme naučit z příběhu presidenta Hinckleyho o zavazadlovém voze? (Viz 5. oddíl.) Proč malá rozhodnutí nebo činy mají na náš život tak velký vliv? Které malé rozhodnutí mělo velký vliv na váš život? Jak můžeme lépe rozpoznávat malé odchylky, které nás mohou svést z cesty Boží?
Jak nám život v souladu s evangeliem pomáhá vyrovnávat se s nejistotami světa? (Viz 6. oddíl.) Jak může to, když budeme žít podle evangelia, náš život zjednodušit? Zamyslete se nad tím, jak byste mohli aktivněji posilovat Církev a napomáhat tomu, aby se Boží dílo šířilo po celém světě.

Související verše z písem

Deuteronomium 4:39–40; Židům 5:8–9; NaS 64:33–34; 93:26–28; 98:22; Abraham 3:24–26; Články víry 1:3

Pomůcka ke studiu

„Čtení, studium a přemítání není totéž. Čteme slova a můžeme pochopit myšlenky. Studujeme a můžeme v písmech objevit zákonitosti a spojitosti. Ale když přemítáme, přivoláváme zjevení skrze Ducha. Podle mě přemítat znamená přemýšlet a modlit se, což dělám poté, co si něco přečtu v písmech a pečlivě to studuji.“ (Henry B. Eyring, „Služte s Duchem“, Liahona, listopad 2010, 60.)