Kapitola 4

Odkaz víry a oběti pionýrů

„Ať již máte pionýry mezi svými předky, nebo jste přišli do Církve teprve včera, jste součástí onoho velkého obrazu, o němž tito muži a ženy snili. … Položili základ. Naší povinností je na něm stavět.“

Ze života Gordona B. Hinckleyho

Při zasvěcení chrámu Columbus v Ohiu se president Gordon B. Hinckley zamyslel nad svými pionýrskými předky. Později vzpomínal:

„Když jsem seděl v celestiální místnosti, vzpomněl jsem si na svého pradědečka. … Nedávno jsem v Kanadě navštívil místo, kde je pohřben – jen kousek na sever od hranice se státem New York. … Zemřel mladý, ve věku 38 let.“

Když pradědeček presidenta Hinckleyho zemřel, jeho synu Irovi, který se poté stal dědečkem presidenta Hinckleyho, nebyly ještě ani tři roky. Irova matka se brzy znovu vdala a za několik let se odstěhovali do Ohia a pak do Illinois. Zemřela v roce 1842 a Ira se stal ve 13 letech sirotkem. President Hinckley pokračoval:

„Můj dědeček [Ira Hinckley] byl pokřtěn v Nauvoo a … později přešel pláně při putování [pionýrů].“ V roce 1850, během této cesty, zemřeli Irovi „v tentýž den jeho mladá manželka a [nevlastní bratr]“. Vyrobil pro ně primitivní rakve, pohřbil je a vzal svou maličkou dcerku a nesl ji až do údolí [Solného jezera].

„Na žádost Brighama Younga vybudoval pevnost Cove Fort, stal se prvním presidentem kůlu ve Fillmore [v Utahu] a pro pokrok tohoto díla udělal tisíc dalších věcí.

Pak přišel můj otec. … Stal se presidentem největšího kůlu v Církvi, jenž čítal více než 15 000 členů.“

President Hinckley pak v myšlenkách přešel od svých předků ke svému potomstvu. Dále řekl:

„Zatímco jsem seděl v chrámu a rozjímal o životě těchto tří mužů, pohlédl jsem na svou dceru, na její dceru, která je mou vnučkou, a na její děti, má pravnoučata. Náhle jsem si uvědomil, že se nacházím přesně uprostřed těchto sedmi generací – tři přede mnou a tři po mně.

V tomto posvátném a posvěceném domě mě prostoupil pocit nesmírné odpovědnosti, kterou mám, abych vše, co jsem obdržel jako dědictví od svých předků, předal generacím, které nyní přišly po mně.“¹

Kromě toho, že president Hinckley vyjadřoval vděčnost za své pionýrské předky a za odkaz prvních pionýrů Svatých posledních dnů, často zdůrazňoval, že pionýry jsou i současní členové Církve po celém světě. V roce 1997 řekl Svatým v Guatemale: „Letos si připomínáme 150. výročí příchodu mormonských pionýrů do údolí Solného jezera. Překonali velikou vzdálenost v krytých vozech a s ručními vozíky. Byli to pionýři. Ale pionýři žijí dál. Pionýry máme po celém světě a vy mezi tyto pionýry patříte.“² Svatým v Thajsku řekl: „Vy, jako pionýři, nesete kupředu dílo Páně v tomto skvělém národě.“³ Při návštěvě Ukrajiny v roce 2002 řekl něco podobného: „Církev měla své pionýry ve svých počátcích a vy jste nyní pionýry v této době.“⁴

Když president Hinckley hovořil o prvních pionýrech, nešlo mu jen o to soustředit se na ty, kteří žili v minulosti. Díval se do budoucnosti s nadějí, že víra a oběti těchto Svatých se „pro nás všechny stanou mocnou motivací, neboť každý z nás je pionýrem ve svém vlastním životě, často ve své vlastní rodině“.⁵

„Moc, která nesla vpřed naše předchůdce v evangeliu, byla moc víry v Boha.“

Učení Gordona B. Hinckleyho

První Svatí posledních dnů díky své vizi, práci a důvěře v moc Boží, která skrze ně působila, proměnili víru ve skutečnost.

Díky této víře se malá skupina prvních obrácených [na východě Spojených států] přestěhovala ze státu New York do Ohia a z Ohia do Missouri a z Missouri do Illinois ve snaze nalézt klid a svobodu uctívat Boha podle příkazů svého svědomí.

Očima víry viděli město nádherné [Nauvoo], když poprvé procházeli bažinami u vesnice Commerce ve státě Illinois. S přesvědčením, že víra bez skutků je mrtvá, tyto močály vysušili, naplánovali město, vystavěli bytelné domovy a domy pro uctívání a vzdělávání a jako vrchol všeho velkolepý chrám, tehdy nejnádhernější budovu v celém státě Illinois.

… [Záhy poté následovalo] pronásledování rouhavou a vražednou lůzou. Zabili jim proroka. Rozbili jim sny. A právě vírou se znovu vzchopili podle vzoru, který jim předtím dal, a zorganizovali se k dalšímu exodu.

Se slzami a bolavým srdcem opustili své pohodlné domovy a řemeslné dílny. Ohlédli se na svůj posvátný chrám a pak s vírou obrátili zrak na západ, do země neznámé a neprozkoumané, a zatímco na ně v zimě padal sníh, překročili onoho února 1846 [řeku] Mississippi a plahočili se blátem přes prérie ve státě Iowa.

S vírou založili na [řece] Mississippi osadu Winter Quarters. Stovky jich zemřely ranami moru, úplavice a záškrtu. Avšak víra se těm, kteří přežili, stala oporou. Na srázu nad řekou pohřbili své blízké a na jaře roku 1847 se vydali … směrem k horám na západě.

A právě s vírou pohlédl Brigham Young na údolí [Solného jezera], tehdy horké a pusté, a prohlásil: „Toto je to místo.“ A znovu s vírou se za čtyři dny dotkl holí země … a řekl: „Zde bude chrám našeho Boha.“ Velkolepý a posvátný [chrám Salt Lake] je svědectvím víry, nejen víry těch, kteří ho postavili, ale i víry těch, kteří ho nyní využívají pro velkou nesobeckou práci lásky.

Pavel napsal Židům: „Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.“ (Žid. 11:1.) Všechny tyto skvělé činy, o nichž jsem hovořil, byly kdysi pouze „nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných“. Avšak díky vizi, práci a důvěře v moc Boží, která skrze ně působila, proměnili svou víru ve skutečnost.⁶

Moc, která nesla vpřed naše předchůdce v evangeliu, byla moc víry v Boha. Byla to tatáž moc, která umožnila exodus z Egypta, projití Rudým mořem, dlouhé putování pustinou a založení Izraele v zaslíbené zemi. …

Velmi potřebujeme ono silné planutí této víry v živého Boha a v Jeho žijícího, vzkříšeného Syna, protože právě toto byla ona mocná, hybná víra našich předchůdců v evangeliu.

Měli vizi přesahující a převyšující všechny ostatní pohnutky. Když přišli na západ, byli vzdáleni šestnáct set kilometrů, šestnáct set namáhavých kilometrů, od nejbližšího osídlení na východě a třináct set kilometrů od osídlení na západě. Samotnou podstatu jejich síly tvořilo osobní a individuální uznání Boha jako svého Věčného Otce, k němuž mohou pohlížet s vírou. Věřili v onen velký příkaz z písem: „Hleď, abys pohlížel k Bohu a žil.“ (Alma 37:47.) S vírou usilovali o to, aby činili Jeho vůli. S vírou četli a přijímali božské učení. S vírou se namáhali, dokud nepadli, vždy s přesvědčením, že se jednou budou zodpovídat tomu, kdo je jejich Otec a jejich Bůh.⁷

Máme za sebou vznešenou historii. Oplývala hrdinstvím, zásadovostí a neutuchající věrností. Toto je výsledek víry. Máme před sebou skvělou budoucnost. Začíná dnes. Nemůžeme se zastavit. Nemůžeme zpomalit. Nemůžeme polevit v tempu, ani zkrátit svůj krok.⁸

Prvotní pionýři Svatých posledních dnů vzhlíželi k budoucnosti s velkolepým snem o Sionu.

Je vhodné, abychom se na chvíli zastavili a vzdali úctu těm, kteří položili základ tohoto velkého díla. … Jejich nejvyšším cílem byl Sion. [Viz NaS 97:21; Mojžíš 7:18.] Zpívali o něm. Snili o něm. Byl jejich velkou nadějí. Jejich impozantní putování se musí stát navždy příkladem činu, jemuž není rovno. Přesun desítek tisíc lidí na západ byl plný rizik, včetně smrti, jejíž ponurou realitu poznávali lidé v každé koloně krytých vozů a v každé výpravě ručních vozíků.

Velmi si vážím Brighama Younga. Údolí Solného jezera spatřil ve vidění dlouho před tím, než ho uviděl přirozenýma očima. Pochybuji, že by se zde jinak vůbec zastavil. V Kalifornii a v Oregonu byla zelenější země. Jinde byla hlubší a bohatší půda. Na jiných místech byly rozlehlé lesy plné dřeva, mnohem více vody a podnebí mírnější a příjemnější.

Je pravda, že zde byly horské potoky, ale žádný z nich nebyl příliš velký. Půda byla zcela nevyzkoušená. Žádný pluh se ještě nikdy nezaryl do jejího sluncem vypáleného povrchu. Žasnu, jednoduše žasnu nad tím, že president Young dovedl velkou skupinu lidí … na místo, kde předtím nikdo nikdy nesel ani nesklízel. …

Byli to pionýři vyčerpaní cestováním. Přivést je z Winter Quarters do údolí Solného jezera trvalo 111 dní. Byli unavení. Měli rozedrané oblečení. Jejich zvířata byla zmožená. Počasí bylo horké a suché – horké červencové počasí. Ale byli zde a hleděli skrze budoucí roky a snili svůj sen o miléniu, velkolepý sen o Sionu.⁹

Kdysi jsem stál ve starých docích v anglickém Liverpoolu. Onoho pátečního rána, kdy jsme tam byli, tam neprobíhala prakticky žádná činnost. Ale kdysi to byl skutečný úl. Po téže kamenné dlažbě, po níž jsme se procházeli, přešly v 19. století desítky tisíc našich členů. Přišli ze všech koutů Britských ostrovů a z evropských zemí – byli obráceni do Církve. Přišli se svědectvím na rtech a s vírou v srdci. Bylo pro ně těžké opustit domov a vstoupit do neznáma nového světa? Samozřejmě, že bylo. Ale oni tak učinili s optimismem a nadšením. Nasedli na lodě. Věděli, že plavba je přinejmenším riskantní. Brzy zjistili, že to je z velké části strádání. Týden co týden přebývali ve stísněných pokojích. Přetrpěli bouře, choroby a mořskou nemoc. Mnozí cestou zemřeli a byli v moři pohřbeni. Bylo to svízelné a děsivé putování. Ano, měli pochybnosti. Ale jejich víra se nad těmito pochybnostmi pozvedala. Jejich optimismus se pozvedal nad obavami. Měli svůj sen o Sionu a byli na cestě si ho splnit.¹⁰

Záchrana Willieových a Martinových pionýrů s ručními vozíky vypovídá o samotné podstatě evangelia Ježíše Krista.

Zavedu vás zpět … do října 1856. V sobotu [4. října] během konference dorazil do údolí [Solného jezera] Franklin D. Richards s hrstkou společníků. Putovali z Winter Quarters se silnými spřeženími a lehkými vozy a byli schopni zvládnout cestu v dobrém čase. Bratr Richards ihned vyhledal presidenta Younga. Informoval ho, že podél dlouhé trasy … do údolí [Solného jezera] jsou rozptýleny stovky mužů, žen a dětí. Většina z nich táhla ruční vozíky. … Před nimi ležela stezka, která až ke kontinentálnímu rozvodí stoupala, a za ním pokračovala ještě mnoho dalších kilometrů. Byli v zoufalých nesnázích. … Bez pomoci by všichni zahynuli.

Myslím, že president Young té noci nezamhouřil oka. Domnívám se, že myslí mu procházeli tito zbědovaní … lidé.

Druhý den ráno … řekl lidem:

„Nyní dám tomuto lidu námět a starším téma, o němž mohou mluvit. … Zní takto: … Mnoho našich bratří a sester s ručními vozíky je na pláních, a mnozí jsou odtud vzdáleni možná víc než tisíc kilometrů a musejí být přivedeni sem, musíme jim poslat pomoc. Tímto tématem bude ,dostat je sem‘.

Toto je moje náboženství; toto mi diktuje Duch Svatý, kterého vlastním. Zachránit tyto lidi.

Dnes svolám biskupy. Nebudu čekat do zítřka ani do pozítří na šedesát dobrých spřežení mul a dvanáct nebo patnáct vozů. Nechci poslat volská spřežení. Chci dobré koně a muly. Nacházejí se na tomto teritoriu a my je musíme mít. Také dvanáct tun mouky a čtyřicet dobrých vozků, kromě těch, kteří řídí spřežení.

Říkám vám všem, že vaše víra, náboženství a náboženské vyznání nespasí duši nikoho z vás v celestiálním království našeho Boha, pokud neuskutečníte právě ty zásady, kterým vás nyní učím. Jděte a přiveďte ty lidi, kteří jsou nyní na pláních.“ (LeRoy R. Hafen and Ann W. Hafen, Handcarts to Zion [1960], 120–121.)

Onoho odpoledne ženy shromáždily velké množství jídla, lůžkovin a oblečení.

Druhý den ráno byli okováni koně a opraveny a naloženy kryté vozy.

Následujícího rána, v úterý, zamířilo šestnáct spřežení mul na východ. Do konce října vyrazilo na cestu 250 spřežení, aby poskytlo pomoc.¹¹

Když se záchranáři dostali k sužovaným Svatým, byli pro ně jako andělé z nebe. Lidé prolévali slzy vděčnosti. Ty, kteří cestovali s ručními vozíky, naložili do krytých vozů, aby mohli rychleji dorazit mezi Svaté v Salt Lake.

Asi dvě stě lidí zahynulo, ale tisíc jich bylo zachráněno.¹²

Znovu a znovu se budou vyprávět příběhy o [těchto] zbědovaných Svatých a o jejich utrpení a smrti. … Znovu a znovu se musí vyprávět příběhy o jejich záchraně. Vypovídají o samotné podstatě evangelia Ježíše Krista.

… Jsem vděčný, že naši bratří a sestry nejsou uvízlí ve sněhu a nemrznou a neumírají ve snaze dostat se do … svého Sionu v horách. Existují však ti, a není jich málo, kteří se nacházejí v zoufalých podmínkách a kteří volají o pomoc a úlevu.

Na celém tomto světě je tolik lidí, kteří hladovějí a strádají a kteří potřebují pomoc. Jsem vděčný, že mohu říci, že pomáháme mnohým, kteří nejsou naší víry, ale kteří mají velké potřeby a pro jejichž pomoc máme zdroje. Ale nepotřebujeme chodit tak daleko. Někteří naši členové volají o pomoc v bolestech, strastech, v osamělosti a obavách. Máme velkou a posvátnou povinnost podat jim ruku a pomoci jim, pozvednout je, nakrmit je, jsou-li hladoví, a nasytit jejich ducha, žízní-li po pravdě a spravedlivosti.

Je tolik mladých lidí, kteří bezcílně bloudí a kráčejí tragickou stezkou drog, gangů, nemorálnosti a celé řady problémů, které tyto věci doprovázejí. Jsou zde vdovy, jež touží po přátelském hlasu a po tom, aby jim druzí lidé projevili upřímný zájem, který je znamením lásky. Jsou zde ti, kteří byli kdysi vroucí ve víře, ale jejichž víra ochladla. Mnozí z nich si přejí vrátit se zpět, ale nevědí, jak na to. Potřebují, aby jim někdo podal přátelskou ruku. S trochou námahy mohou být mnozí z nich přivedeni zpět, aby opět hodovali u stolu Páně.

Bratří a sestry, doufám a modlím se, aby se každý z nás … rozhodl vyhledávat ty, kteří potřebují pomoc a kteří jsou v zoufalých a obtížných podmínkách, a pozvedat je v duchu lásky do náruče Církve, kde je silné ruce a milující srdce zahřejí, utěší, podpoří a uvedou na cestu šťastného a produktivního života.¹³

Každý z nás je pionýrem.

Je dobré hledět do minulosti, abychom si vážili přítomnosti a abychom získali perspektivu do budoucnosti. Je dobré hledět na ctnosti těch, kteří šli před námi, abychom získali sílu k čemukoli, co před sebou máme. Je dobré přemýšlet o díle těch, kteří v tomto světě tak usilovně pracovali a získali tak málo, ale z jejichž snů a raných plánů, tak pečlivě připravovaných, vzešla velká žeň, jejímiž jsme příjemci. Jejich nesmírný příklad se pro nás všechny může stát mocnou motivací, neboť každý z nás je pionýrem ve svém vlastním životě, často ve své vlastní rodině, a mnozí z nás jsou denně pionýry tím, že se snaží stavět základy evangelia ve vzdálených částech světa.¹⁴

Jsme stále pionýry. Od chvíle, … kdy naši členové odešli z Nauvoo a nakonec … přišli do údolí Velkého Solného jezera, jsme nikdy nepřestali být pionýry. Bylo v tom určité dobrodružství. Jeho smyslem však bylo najít místo, kde by se mohli usídlit a uctívat Boha podle diktátu svého svědomí. …

Nyní se šíříme dál po celém světě do míst, o nichž jsme si [kdysi] dokázali jen stěží představit, že bychom na ně mohli vstoupit. … Osobně jsem byl svědkem růstu Církve na Filipínách. Měl jsem příležitost zahájit tam v roce 1961 misionářskou práci, přičemž na shromáždění, které se konalo v květnu 1961, jsme dokázali najít jen jediného člena Církve, který byl rodilým Filipíncem. [V roce 1996] jsme byli v Manile a ve velkolepém Araneta Coliseum … se jich sešlo okolo 35 000. … Pro mě je to zázrak [v porovnání se stavem,] kdy jsme na oněch úžasných Filipínách začínali. [Více o této zkušenosti na str. 29–30.]

Šíříme se všude po celém světě a to znamená být pionýry. Když naši misionáři přicházejí do některých těchto oblastí, nežijí v těch nejlepších podmínkách, ale jdou kupředu a dělají svou práci a ta nese ovoce. Nebude trvat dlouho a budeme mít hrstku členů, pak stovku členů, pak pět set členů a pak tisíc členů.¹⁵

V Církvi stále prožíváme dny pionýrů; neskončily s krytými vozy a ručními vozíky. … Pionýři se nacházejí mezi misionáři, kteří učí evangeliu, a nacházejí se mezi obrácenými, kteří přicházejí do Církve. Obvykle je to pro každého z nich těžké. Téměř vždy to zahrnuje přinášení obětí. Může to zahrnovat pronásledování. Ale tato cena, kterou ochotně platí, a to, co je to stojí, je stejně skutečné jako cena, kterou platili lidé, kteří přecházeli pláně při onom velkém pionýrském úsilí před více než stoletím.¹⁶

Ať již máte pionýry mezi svými předky, nebo jste přišli do Církve teprve včera, jste součástí onoho velkého obrazu, o němž tito muži a ženy snili. To, co podnikli, bylo nesmírné. My máme velkou trvalou zodpovědnost. Oni položili základ. My máme povinnost na něm stavět.

Oni vyznačili směr a ukázali cestu. My máme zodpovědnost tuto cestu zvětšovat a rozšiřovat a zpevňovat, až obsáhne celou zemi. … Víra je onou vůdčí zásadou v těchto obtížných dnech. Víra je vůdčí zásadou, kterou se dnes musíme řídit.¹⁷

Obětem a odkazu pionýrů vzdáváme čest tím, že se řídíme jejich příkladem a stavíme na jejich základu.

Je úžasné, bratři a sestry, mít skvělé dědictví. Je velkolepé vědět, že existují ti, kteří nás předešli a vytyčili cestu, po níž máme jít, a kteří nás učí těmto velkým věčným zásadám, jež musí jako hvězdy vést život náš i těch, kteří přicházejí po nás. Dnes se můžeme řídit jejich příkladem. Pionýři byli lidé velké víry, nesmírné oddanosti, nepředstavitelné píle a naprosto pevné a neochvějné bezúhonnosti.¹⁸

Dnes tu jsme jako příjemci velkého úsilí [pionýrů]. Doufám, že jsme vděční. Doufám, že si hluboko v srdci neseme pocit vděčnosti za všechno, co pro nás vykonali.

… Očekávaly se od nich velké věci, a totéž se očekává od nás. Všímáme si toho, co dokázali s tím, co měli. My toho máme mnohem více a naší náročnou výzvou je pokračovat a budovat království Boží. Máme toho tolik na práci. Máme Bohem danou zodpovědnost přinést evangelium každému národu, pokolení, jazyku a lidu. Máme pověření učit a křtít ve jménu Pána Ježíše Krista. Vzkříšený Spasitel řekl: „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření.“ [Marek 16:15.] …

Naši předchůdci položili pevný a úžasný základ. My máme nyní skvělou příležitost budovat nástavbu, vše správně uspořádané společně s Kristem jakožto hlavním základním kamenem.¹⁹

Vy jste plodem veškerého plánování [pionýrů] a veškeré jejich námahy. … Jak úžasní lidé to byli! V celé historii se nic nepodobá jejich velkému úsilí. … Bůh nám žehnej, abychom na ně pamatovali – pro své dobro. Když se cesta zdá obtížná, když ztrácíme odvahu a myslíme si, že vše je ztraceno, můžeme se obrátit na ně a vidět, jak mnohem horší byly jejich podmínky. Když s nejistotou uvažujeme o budoucnosti, můžeme pohlédnout na ně a na jejich velký příklad víry. …

S tak velkým dědictvím musíme jít dál. Nesmíme nikdy polevit. Musíme držet hlavu vzhůru. Musíme kráčet s bezúhonností. Musíme činit to, co je správné, a nedbat na důsledky. (Viz „Správně vždy čiň“, Náboženské písně, 2015, č. 147.)²⁰

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Proč byla pro pionýry, kteří se chtěli shromáždit v údolí Solného jezera, víra nezbytná? (Viz 1. oddíl.) Jak používali svou víru v praxi? Jak můžeme my používat víru v praxi a pomáhat tak uskutečnit „skvělou budoucnost“, která je před námi?
President Hinckley učil, že prvotní pionýři se dívali do budoucnosti a Sion byl pro ně „nejvyšším cílem“, „velkou nadějí“ a „snem“. (2. oddíl.) Proč to podle vás byla pro první pionýry tak mocná motivující síla? Které podobné naděje a přání nás motivují v dnešní době?
Co vás zaujalo na vyprávění presidenta Hinckleyho o záchraně Willieových a Martinových pionýrů s ručními vozíky? (Viz 3. oddíl.) Jak výzva Brighama Younga k jejich záchraně vypovídá o jeho prorocké inspiraci? Čemu se můžeme naučit od těch, kteří tuto výzvu přijali? Co můžeme udělat pro to, abychom zachránili a pozvedli ty, kteří to potřebují v dnešní době?
Jak nám pohledy do minulosti pomáhají v tom, „abychom si vážili přítomnosti a abychom získali perspektivu do budoucnosti“? (Viz 4. oddíl.) V jakém smyslu je každý z nás pionýrem?
Proč je pro nás dobré vážit si prvních pionýrů? (Viz 5. oddíl.) V jakém smyslu jsou všichni členové Církve požehnáni vírou a oběťmi těchto pionýrů? Jak nám mohou příklady prvních pionýrů pomoci, když čelíme potížím?

Související verše z písem

Matouš 25:40; Eter 12:6–9; NaS 64:33–34; 81:5; 97:8–9; 98:1–3

Pomůcka k výuce

„Smysluplné diskuse jsou základem většiny případů, kdy učíme evangeliu. … Prostřednictvím dobře vedených diskusí roste zájem a aktivita studentů. Každý přítomný jednotlivec může být povzbuzen k tomu, aby se aktivně zapojil do vzdělávacího procesu. … Pokládejte otázky, které vybízejí k přemýšlivým poznámkám a které jednotlivcům pomáhají skutečně přemítat o evangeliu.“ (Učení – není většího povolání [2000], 63.)