Kapitola 19

Vedoucí kněžství v Církvi Ježíše Krista

„Pán bdí nad tímto dílem. Toto je Jeho království. Nejsme jako ovce bez pastýře. Nejsme jako armáda bez vojevůdce.“

Ze života Gordona B. Hinckleyho

President Gordon B. Hinckley vzpomínal: „Mou první zodpovědností v Církvi, první úřad, který jsem kdy zastával, bylo dělat rádce chlapci, který předsedal našemu kvoru jáhnů. Náš dobrý biskup si mě zavolal a o tomto povolání si se mnou promluvil. Byl jsem nesmírně ohromen. Dělal jsem si starosti a měl jsem obavy. Od přírody jsem byl, věřte tomu nebo ne, spíše stydlivý chlapec, který se držel stranou, a myslím, že ono povolání sloužit jako rádce v kvoru jáhnů mi dělalo stejné starosti s ohledem na můj tehdejší věk a zkušenosti jako má současná zodpovědnost s ohledem na můj věk a zkušenosti.“¹

President Hinckley měl podobné pocity i v roce 1961, když byl povolán sloužit jako člen Kvora Dvanácti apoštolů. Jako apoštol ve svém prvním proslovu na generální konferenci řekl:

„Myslím, že si uvědomuji jistý pocit břemene této zodpovědnosti stát jako svědek Pána Ježíše Krista před světem, který se Ho zdráhá přijmout. ‚Jak nesmírnou láskou mne Pán Ježíš miluje.‘ Jsem přemožen důvěrou, kterou ve mě prorok Páně má, a láskou vyjádřenou těmito mými bratřími. … Modlím se o sílu; modlím se o pomoc; a modlím se o víru a vůli být poslušný.“²

President Hinckley hovořil 1. dubna 1995 na kněžském zasedání generální konference poté, co mu členové Církve poprvé vyjádřili podporu jako jejich prorokovi a presidentovi. Předchozích 14 let sloužil jako rádce třem dalším presidentům Církve. Opakovaně svědčil o jejich božském povolání a naléhavě žádal Svaté posledních dnů, aby se řídili jejich radami. Nyní, když se nacházel v téže pozici, jeho pocity závislosti na Pánu – oproti době, kdy byl jáhnem či nově povolaným apoštolem – nezeslábly. Spíše si ještě více uvědomoval, že potřebuje Pánovu posilující moc. Řekl:

„Zvednutí ruky během posvátného shromáždění dnes dopoledne se stalo vyjádřením vaší ochoty a touhy podporovat nás, vaše bratří a vaše služebníky, s důvěrou, vírou a modlitbou. Jsem za toto vyjádření hluboce vděčný. Děkuji každému z vás. Ujišťuji vás, jak již víte, že v záležitostech Páně neexistuje žádné usilování o úřad. Jak řekl Pán svým učedníkům: ‚Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil, a [vysvětil].‘ (Jan 15:16.) O tento úřad se neusiluje. Právo výběru spočívá na Pánu. On je pánem života a smrti. On má moc povolat. On má moc odebrat. On má moc ponechat. Vše je v Jeho rukou.

Nevím, proč v Jeho velkém plánu našel někdo takový jako já určité místo. Ale tím, že tento prorocký plášť spočinul na mně, nyní znovu zasvěcuji vše ze svých sil, času, talentu či života dílu svého Mistra ve službě svým bratřím a sestrám. Ještě jednou vám děkuji … za vaše dnešní vyjádření podpory. Hlavní myšlenkou mé modlitby je to, abych byl způsobilý. Doufám, že na mě budete pamatovat ve svých modlitbách.“³

První předsednictvo v roce 1995. President Gordon B. Hinckley *(uprostřed);* president Thomas S. Monson, první rádce *(vlevo);* a president James E. Faust, druhý rádce *(vpravo).*

Učení Gordona B. Hinckleyho

Pán povolává každého presidenta Církve poté, co ho zkouší, tříbí a zušlechťuje.

Spolupracoval jsem s presidenty Církve již od doby presidenta Hebera J. Granta. … Znal jsem rádce všech těchto mužů, znal jsem také členy Rady Dvanácti během let působení těchto presidentů. Všichni tito muži jsou jen lidé. Mají lidské vlastnosti a možná i některé lidské slabosti. Ale i přes toto vše docházelo v životě každého z nich k silným projevům Boží inspirace. Ti, kteří byli presidenty, byli proroky v pravém slova smyslu. Byl jsem očitým svědkem toho, jak na nich spočíval duch zjevení. Každý z těchto mužů se stal presidentem poté, co po mnoho let získával zkušenosti jako člen Rady Dvanácti či v jiných povoláních. Pán každého z nich tříbil a zušlechťoval, nechal ho poznat zklamání a neúspěch, nechal ho zakusit nemoci a v některých případech i hluboký zármutek. Toto vše se stalo součástí velkého procesu tříbení, a účinek tohoto procesu je v jejich životě krásně patrný.

Drazí přátelé v evangeliu, toto je Boží dílo. Toto je Jeho Církev, Církev Jeho Milovaného Syna, jehož jméno nese. Bůh nikdy nedopustí, aby v jejím čele stál podvodník. Bude jmenovat své proroky, bude je inspirovat a vést.⁴

Někteří vyjadřují obavu, že presidentem Církve bude pravděpodobně pokaždé spíše starší muž, na což odpovídám: „Jaké to požehnání!“ … Není třeba, aby to byl mladík. President má a nadále bude mít k dispozici mladší muže, kteří budou cestovat po světě v díle služby. Je předsedajícím vysokým knězem, u něj jsou uloženy všechny klíče svatého kněžství, a je hlasem zjevení od Boha Jeho lidu. …

Podle mne spočívá něco nesmírně uklidňujícího ve znalosti, že … budeme mít presidenta, který byl ukázňován a vyškolen, zkoušen a prověřován, jehož věrnost tomuto dílu a jehož bezúhonnost v této věci byly vytvrzeny ve výhni služby, jehož víra je vyspělá a jenž si v průběhu let vypěstoval schopnost být nablízku Bohu.⁵

Pronáším … slova vděčnosti za proroka, který nás vede v těchto posledních dnech. Prosím vás o věrnost tomu, jehož Pán povolal a pomazal. Prosím vás o vytrvalost, zatímco ho podpíráte a věnujete pozornost jeho učení. Již jsem řekl, … že pokud máme proroka, máme vše. Pokud proroka nemáme, nemáme nic. My ale proroka máme. Máme proroky již od založení této Církve. Nikdy se neocitneme bez proroka, pokud budeme žít tak, abychom byli hodni proroka mít.

Pán bdí nad tímto dílem. Toto je Jeho království. Nejsme jako ovce bez pastýře. Nejsme jako armáda bez vojevůdce.⁶

Když president Církve zemře, stává se dalším presidentem služebně nejstarší apoštol.

Předání pravomoci [novému presidentu Církve], na kterém jsem se několikrát podílel, je nádherné ve své jednoduchosti. Svědčí to o tom, jak Pán koná určité věci. Prorok podle Pánova postupu vybírá muže, jenž se stane členem Rady Dvanácti apoštolů. Tento muž si to nevybírá jako svou kariéru. Je povolán tak, jako byli povoláni apoštolové v Ježíšově době. Těm Pán řekl: „Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil, a [vysvětil].“ (Jan 15:16.) Roky plynou. Je školen a poučován v povinnostech svého úřadu. Cestuje po světě při plnění svého apoštolského povolání. Jde o dlouhý průběh přípravy, při níž poznává Svaté posledních dnů, ať již jsou kdekoli, a oni poznávají jeho. Pán prověřuje jeho srdce a to, jaký je v jádru. Přirozeným sledem událostí se v této radě uprázdní místa a dochází k novým jmenováním. V průběhu tohoto procesu se určitý muž stává služebně nejstarším apoštolem. Na něm i na ostatních Bratřích, kteří s ním spolupracují, skrytě spočívají všechny klíče kněžství, které byly každému z nich dány v okamžiku vysvěcení. Avšak pravomoc používat tyto klíče je omezena jen na presidenta Církve. Když [prorok] zemře, užívání této pravomoci přechází na služebně nejstaršího apoštola, který je pak svými spolupracovníky z Rady Dvanácti jmenován, ustanoven a vysvěcen jako prorok a president.

Nedochází k volební agitaci. Nekoná se žádná kampaň. Dochází pouze k poklidnému a prostému řízení božského plánu, který poskytuje inspirované a prověřené vedoucí.

Byl jsem několikrát svědkem, osobním svědkem, tohoto úžasného procesu. Vydávám vám svědectví, že je to Pán, kdo [vybírá proroka].⁷

Úmrtím presidenta [Howarda W.] Huntera bylo První předsednictvo rozpuštěno. President Monson a já jsme se jako jeho rádci vrátili na svá místa v Kvoru Dvanácti, které se stalo předsedající autoritou v Církvi.

… Všichni žijící vysvěcení apoštolové se sešli v duchu půstu a modlitby v hořejší místnosti chrámu. Zde jsme zpívali posvátné náboženské písně a společně se modlili. Přijali jsme svátost večeře Páně a tímto posvátným a symbolickým úkonem jsme obnovili své smlouvy a svůj vztah s Ním, jenž je naším božským Vykupitelem.

Předsednictvo bylo poté reorganizováno v souladu se zvyklostí pevně zavedenou předešlými generacemi.

Nedošlo k žádnému agitování, k žádnému soutěžení ani k žádnému usilování o úřad. Bylo to poklidné, pokojné, jednoduché a posvátné. Bylo to učiněno podle vzoru, který zavedl samotný Pán.⁸

Pán zavedl zásady a postupy pro vedení své Církve, pokud by president nebyl schopen plně vykonávat svoji funkci.

President Hinckley učinil v roce 1992, když sloužil jako první rádce v Prvním předsednictvu, následující prohlášení: Hlavou Církve je Pán Ježíš Kristus. Je to Jeho Církev. Avšak pozemskou hlavou je náš prorok. Proroci jsou muži obdarovaní božským povoláním. Přestože jde o povolání božské, jsou to pouze lidé. Jsou podrobeni problémům smrtelnosti.

Máme rádi proroka dnešní doby, presidenta Ezru Tafta Bensona, vážíme si ho, chováme ho v úctě a vzhlížíme k němu. Je úžasným a talentovaným vedoucím, mužem, jehož hlas prohlašoval svědectví o tomto díle po celém světě. V této době drží všechny klíče kněžství na zemi. Dosáhl však věku, kdy toho již nemůže vykonávat tolik jako kdysi. To neubírá nic z jeho povolání proroka. Ale klade to omezení na jeho fyzické aktivity.⁹

President Hinckley učinil v roce 1994, když sloužil jako první rádce v Prvním předsednictvu, následující prohlášení: Lidé v celé Církvi přirozeně touží vědět, jaký je presidentův stav. Presidentu Bensonovi je nyní devadesát pět let. … Trpí vážnými následky pokročilého věku a nemoci, a není schopen plnit důležité povinnosti vyplývající z jeho posvátného úřadu. Není to situace, která nikdy předtím nenastala. Jiní presidenti Církve byli také nemocní nebo nebyli schopni plně vykonávat funkci v závěrečných měsících či letech svého života. Je možné, že se toto bude v budoucnu opakovat.

Součástí zásad a postupů, které Pán v rámci vedení své Církve zavedl, je opatření pro jakoukoli takovou situaci. Je důležité, … aby nevznikaly žádné pochybnosti ani obavy ohledně vedení Církve a používání prorockých darů, včetně práva získávat inspiraci a zjevení při spravování záležitostí a programů Církve v době, kdy by president mohl být nemocný nebo by nebyl schopen plně vykonávat svou funkci.

Členové Prvního předsednictva a Rady Dvanácti apoštolů, kteří byli povoláni a vysvěceni k tomu, aby byli držiteli klíčů kněžství, mají pravomoc a zodpovědnost vést Církev, vykonávat její obřady, vykládat její nauku a zavádět a zachovávat její praktiky. Každému muži, který je vysvěcen apoštolem a je mu vyjádřena podpora jako členovi Rady Dvanácti, je vyjádřena podpora jako prorokovi, vidoucímu a zjevovateli. Podobně jako ti před ním byl i president Benson v době, kdy byl povolán do úřadu presidenta Církve, služebně nejstarším apoštolem. Jeho rádci byli vybráni z Rady Dvanácti. Všichni současní členové Kvora Prvního předsednictva a Rady Dvanácti tudíž obdrželi klíče, práva a pravomoc přináležející ke svatému apoštolství.

Cituji z Nauky a smluv:

„Z Melchisedechova kněžství tři předsedající vysocí kněží, vyvoleni orgánem, určeni a vysvěceni k tomuto úřadu a podpořeni důvěrou, vírou a modlitbou církve, tvoří kvorum předsednictva Církve.“ (NaS 107:22.)

Pokud je president nemocen nebo není schopen v plné míře zastávat všechny povinnosti vyplývající z jeho úřadu, tvoří Kvorum Prvního předsednictva jeho dva rádcové. Ti pokračují s každodenní prací Předsednictva. Ve výjimečných případech, kdy je schopen sloužit pouze jeden z nich, může jednat v pravomoci úřadu Předsednictva, jak je to stanoveno v Nauce a smlouvách, oddíl 102, verše 10–11. …

Rádcové v Prvním předsednictvu pokračují v obvyklém vykonávání tohoto úřadu. Avšak veškeré důležité otázky týkající se zásad, postupů, programů nebo nauky řeší s rozvahou a s modlitbou První předsednictvo spolu s Dvanácti. Tato dvě kvora, Kvorum Prvního předsednictva a Kvorum Dvanácti, se scházejí, aby zvážila každou důležitou otázku, a každý muž má naprostou svobodu vyjádřit svůj názor.

A nyní ještě jednou cituji slovo Páně: „A každé rozhodnutí učiněné kterýmkoli z těchto kvor musí býti učiněno jednomyslným hlasem jejich; to je, každý člen v každém kvoru musí souhlasiti s jeho rozhodnutími, aby rozhodnutí jejich měla stejnou moc neboli platnost, jednoho jako druhého.“ (NaS 107:27.) …

Nechť všichni rozumějí tomu, že Ježíš Kristus stojí v čele této Církve, která nese Jeho posvátné jméno. Bdí nad ní. Vede ji. Stojí po pravici svého Otce a řídí toto dílo. Má výsadní právo, moc a volbu povolat muže svým způsobem do vysokých a posvátných úřadů a uvolnit je podle své vůle tím, že je povolá domů. Je Pánem života a smrti. Nedělám si starosti ohledně situace, v níž se nacházíme. Přijímám tuto situaci jako projev Jeho vůle. Podobně přijímám i zodpovědnost, spolu s mými Bratřími, dělat vše, co je v našich silách, abychom nesli toto posvátné dílo kupředu v duchu zasvěcení, lásky, pokory, povinnosti a oddanosti.¹⁰

Apoštolové jsou zvláštními svědky jména Kristova po celém světě.

Poté, co [jsou apoštolové] vysvěceni ke svatému apoštolství a … ustanoveni jako členové Rady Dvanácti, očekává se [od nich], že zasvětí život především dílu služby. Dávají … na první místo v životě, nad všechny ostatní zájmy, zodpovědnost stát jako zvláštní svědkové jména Kristova po celém světě. …

Tak jako my všichni, jsou to jen lidé. Mají své silné i slabé stránky. Avšak od této chvíle po zbytek života, pokud zůstanou věrni, musí být jejich hlavním zájmem pokrok díla Božího na zemi. Musí se starat o blaho dětí našeho Otce, jak těch, které jsou v Církvi, tak i těch, které v Církvi nejsou. Musí dělat vše, co je v jejich silách, aby utěšovali zarmoucené, dodávali sílu těm, kteří jsou slabí, a povzbuzení těm, kteří klopýtají, aby se přátelili s těmi, kteří přátele nemají, vyživovali strádající, žehnali nemocným, vydávali svědectví – ne na základě víry, nýbrž na základě spolehlivého poznání Syna Božího, svého Přítele a Mistra, jehož jsou služebníky. …

Vydávám svědectví o jejich bratrství, o jejich oddanosti, o jejich víře, o jejich pracovitosti a o jejich obrovské službě při budování království Božího.¹¹

Kvorum Dvanácti apoštolů v roce 1965. *Sedící, zleva doprava:* Ezra Taft Benson, Mark E. Petersen (na područce křesla), Joseph Fielding Smith (president kvora) a LeGrand Richards. *Stojící, zleva doprava:* Gordon B. Hinckley, Delbert L. Stapley, Thomas S. Monson, Spencer W. Kimball, Harold B. Lee, Marion G. Romney, Richard L. Evans a Howard W. Hunter.

Členové Prvního předsednictva a Dvanácti usilují předtím, než dospějí k určitému řešení, o zjevení a absolutní soulad.

Z porad Prvního předsednictva a Dvanácti nevychází žádné rozhodnutí, aniž by mezi všemi zúčastněnými bylo dosaženo naprosté shody. Na začátku procesu zvažování se mohou vyskytnout odlišné názory. To lze očekávat. Tito muži pocházejí z různého prostředí. Jsou to muži, kteří přemýšlejí samostatně. Ale předtím, než se dosáhne konečného rozhodnutí, přichází jednomyslná a jednohlasná shoda.

Jestliže se řídíme zjeveným slovem Páně, musí k této shodě dojít. [Viz NaS 107:27, 30–31.] …

[Když] jsem sloužil jako člen Rady Dvanácti a [když] jsem sloužil v Prvním předsednictvu, nebylo přijato žádné zásadní rozhodnutí, aniž by bylo toto zachováno. … Během tohoto procesu, kdy muži vyjadřují své mínění, se prosívají a tříbí myšlenky a nápady. Nikdy však mezi Bratřími nepozoruji závažné konflikty nebo osobní nepřátelství. Spíše pozoruji cosi nádherného a pozoruhodného – sblížení odlišných pohledů působením vlivu Svatého Ducha a mocí zjevení, dokud není dosaženo naprostého souladu a úplné shody. …

Nevím o žádném jiném řídícím orgánu, o němž by toto mohlo být řečeno.¹²

President kůlu je povolán skrze inspiraci, aby sloužil jako poradce pro biskupy a jako vedoucí pro členy.

President kůlu je úředník povolaný zjevením, aby stál mezi biskupy sborů a generálními autoritami Církve. Je to velmi důležitá zodpovědnost. Školí ho generální autority a on naopak školí biskupy. …

President kůlu slouží jako poradce biskupů. Každý biskup ví, že musí-li řešit nějaký obtížný problém, je mu ochotně k dispozici někdo, s kým se může podělit o své břímě a kdo mu poradí.

On poskytuje dodatečnou míru jistoty při posuzování těch, kteří jsou hodni jít do domu Páně. … President se rovněž stává druhým filtrem při posuzování způsobilosti těch, kteří se připravují reprezentovat Církev v misijním poli. Také on provádí s uchazečem pohovor a jeho doporučení schválí jen tehdy, je-li s jeho způsobilostí spokojen. Rovněž mu byla udělena pravomoc ustanovovat ty, kteří jsou povoláni na misii, a uvolňovat je po skončení jejich služby.

A co je nejdůležitější, president kůlu je hlavním disciplinárním úředníkem kůlu. … Nese onu velmi těžkou zodpovědnost za dohlížení na to, aby nauka, které se v kůlu učí, byla stále čistá a neposkvrněná. Jeho povinností je dohlížet, aby se neučilo žádné falešné nauce ani se neobjevovaly žádné falešné praktiky. A pokud se některý nositel Melchisedechova kněžství chová nežádoucím způsobem, nebo se tak za určitých okolností chová někdo jiný, má si president s dotyčným promluvit, a pokračuje-li tato osoba ve svém chování, pak je president povinen učinit jistá opatření. Vyzve provinilce, aby se dostavil před disciplinární radu, kde může být učiněno opatření k udělení zkušební lhůty nebo pozastavení členských práv nebo vyloučení z Církve.

Toto je velmi obtížný a nepříjemný úkol, ale president se ho musí zhostit beze strachu a nestranně. Toto vše se provádí v souladu s vedením Ducha a s tím, co je uvedeno ve 102. oddíle Nauky a smluv.

Následně musí učinit vše, co je v jeho silách, aby s tím, komu bylo uloženo disciplinární opatření, pracoval a v patřičném čase ho přivedl zpět.

Toto vše a mnoho dalšího tvoří jeho zodpovědnosti. Z toho tudíž vyplývá, že před svými členy musí sám vést příkladný život. …

Protože v [presidenty kůlů] máme takovou důvěru, vybízíme místní členy, aby kvůli radám nebo požehnání nevyhledávali generální autority. Jejich president kůlu byl povolán stejnou inspirací, jakou byly povolány generální autority.¹³

Biskupové jsou pastýři stáda.

[Církev] může růst a zvětšovat se v počtu, což určitě bude. Toto evangelium musí být přineseno každému národu, pokolení, jazyku a lidu. Nikdy v dohledné budoucnosti se nemůže stát, že se zastavíme či selžeme v tom, abychom podávali pomocnou ruku, pokračovali kupředu a budovali a rozšiřovali Sion po celém světě. Ale při tom všem zde neustále musí být osobní pastýřský vztah mezi každým členem a moudrým a pečujícím biskupem či presidentem odbočky. Toto jsou pastýři stáda, jejichž zodpovědností je dohlížet na relativně malý počet lidí, tak aby nikdo nebyl zapomenut, přehlédnut či zanedbán. Ježíš byl pravým pastýřem, jenž pomáhal trpícím, jednomu po druhém, a dával jim osobní požehnání.¹⁴

Biskupové Církve … jsou v pravém slova smyslu pastýři Izraele. Každý [v Církvi] se zodpovídá nějakému biskupovi nebo presidentu odbočky. Břemeno, jež nesou, je obrovské a já vyzývám každého člena Církve, aby učinil vše, co může, aby ulehčil břemeno, pod nímž biskupové a presidenti odboček pracují.

Musíme se za ně modlit. Nesou těžké břímě a potřebují pomoc. My je můžeme více podporovat a být na nich méně závislí. Můžeme jim pomáhat každým možným způsobem. Můžeme jim děkovat za vše, co pro nás dělají. Jsme schopni je v krátké době unavit skrze břemena, jež na ně vkládáme.

… Každý [biskup] je mužem, jenž byl povolán duchem proroctví a zjevení a jenž byl ustanoven a vysvěcen vkládáním rukou. Každý z nich drží klíče předsednictví svého sboru. Každý je vysokým knězem, předsedajícím vysokým knězem svého sboru. Každý nese obrovské zodpovědnosti správcovství. Každý stojí jako otec svých lidí.

Žádný nedostává peníze za svou službu. Žádný biskup sboru nedostává náhradu od Církve za svou práci biskupa.

Dnešní požadavky na biskupa jsou stejné, jako byly za dnů Pavlových, jenž napsal epištolu Timoteovi. [Viz 1. Timoteovi 3:2–6.] …

V dopise Titovi Pavel dodává, že „biskup má býti bez úhony, jako Boží šafář; …

Pilně se přídržící věrné řeči k vyučování dostatečné, aby [mohl] i napomínati učením zdravým, i ty, kteříž odpírají, přemáhati.“ (Titovi 1:7, 9.)

Ona slova výstižně popisují dnešního biskupa v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů.¹⁵

Naléhavě žádám členy Církve, ať jsou kdekoli, aby se nejprve sami pokusili vyřešit problémy, kterým čelí. Přemýšlejte nad nimi, studujte různé možnosti, které máte k dispozici, modlete se ohledně nich a hledejte u Pána vedení. Pokud se vám nedaří je vyřešit, pak si promluvte se svým biskupem nebo presidentem odbočky. On je mužem Božím, povolaným pravomocí svatého kněžství jako pastýř stáda.¹⁶

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Proč potřebujeme žijící proroky? Co vás zaujalo na Pánově „procesu tříbení“ pro přípravu a povolání presidenta Církve? (Viz 1. oddíl.)
Co vás napadá, když si pročítáte postup při výběru nového presidenta Církve, tak jak ho popsal president Hinckley? (Viz 2. oddíl.) Proč je důležité vědět, že president je vybrán podle „božského plánu, který poskytuje inspirované a prověřené vedoucí“?
Jaké zásady a postupy ustanovil Pán pro řízení Církve, pokud president není schopen plně fungovat ve všech svých povinnostech? (Viz 3. oddíl.)
Jak apoštolové posledních dnů projevují zájem o všechny Boží děti, jak o ty, které jsou v Církvi, tak i o ty, které v Církvi nejsou? (Viz 4. oddíl.) Jak se tento zájem odráží v proslovech z poslední konference? Jakým přínosem je pro vás učení žijících proroků a apoštolů?
Prostudujte si učení presidenta Hinckleyho o tom, jak První předsednictvo a Kvorum Dvanácti dospívá k rozhodnutím. (Viz 5. oddíl.) Čemu se můžeme naučit z toho, jak dospívají k rozhodnutím? Jak můžeme tyto zásady využívat ve vlastní rodině a v Církvi?
Co se dozvídáte o povolání presidenta kůlu a biskupa, když si pročítáte 6. a 7. oddíl? Jak můžeme lépe podporovat své církevní vedoucí?

Související verše z písem

Efezským 2:19–20; 4:11–14; NaS 1:38; 21:1–6; Abraham 3:22–23; Články víry 1:5–6

Pomůcka k výuce

„Vydávejte svědectví, kdykoli vás k tomu Duch nabádá, ne jenom na konci každé lekce. Poskytněte těm, které učíte, příležitosti k vydávání vlastních svědectví.“ (Učení – není většího povolání [2000], 45.)