Život a služba Gordona B. Hinckleyho
16. února 1998 se na náměstí Nezávislosti v Akkře v Ghaně shromáždilo okolo 6 700 Svatých posledních dnů. Přišli přivítat svého proroka, presidenta Gordona B. Hinckleyho.1 Stál před nimi a s úsměvem na tváři jim oznámil dlouho očekávanou zprávu, že v jejich rodné zemi bude postaven chrám. Starší Jeffrey R. Holland z Kvora Dvanácti apoštolů řekl, že když president Hinckley toto oznámení učinil, lidé „vstali a jásali, plakali a tancovali, objímali se a vzlykali“.2 Když byl o několik let později chrám postaven a zasvěcen, jedna žena, která byla tehdy přítomna, vzpomínala na pocity radosti a popsala, jaká požehnání díky tomuto chrámu získala:
„Stále mám před očima onen živý obraz toho, jak prorok Gordon B. Hinckley navštívil Ghanu a oznámil chrám v naší vlasti. Jako bych stále jasně viděla nadšení ve tvářích všech přítomných, pociťovala to štěstí a slyšela radostné výkřiky. …
Dnes jsem díky chrámu v naší zemi připečetěna k manželovi na čas a celou věčnost. Požehnání plynoucí z toho, že mohu žít se svou rodinou i po tomto životě ve smrtelnosti, mi dává velkou naději, zatímco se snažím dělat vše, co mohu, abych byla se svou rodinou na věky.“3
President Hinckley pomáhal lidem po celém světě nacházet tuto „velkou naději“ ve snaze žít podle evangelia Ježíše Krista. Jak dokládá tato událost v Ghaně, často sloužil tisícům lidí najednou. Také ale projevoval zájem o jednotlivce. Starší Adney Y. Komatsu ze Sedmdesáti vyprávěl o svých pocitech, když byl misijním presidentem a president Hinckley navštívil jeho misii:
„Ani jednou za celé tři roky mě navzdory všem mým slabostem nekritizoval. … A to mě povzbuzovalo. … Pokaždé, když vystoupil z letadla, s velkým nadšením mě chytil za ruku, jako kdyby pumpoval vodu ze studny. ‚Takže, presidente Komatsu, jak se vám daří? … Vedete si skvěle.‘ Takto mě povzbuzoval, a když odjel, měl jsem pocit, že bych se měl snažit na 105 procent, ne jen na 100.“4
Lidé se cítili presidentem Hinckleym povzbuzeni nejen díky jeho inspirujícím slovům, ale také díky tomu, jak žil. President Russell M. Nelson z Kvora Dvanácti vzpomínal:
„Když jednou [president a sestra Hinckleyovi] jeli ve Střední Americe z kaple na letiště, stali se účastníky autonehody. Se sestrou Nelsonovou jsme jeli za nimi a viděli jsme, jak k tomu došlo. Na křižovatce se k nim přiblížilo nákladní auto, které bylo naloženo nezajištěnými kovovými tyčemi. Řidič nákladního vozu náhle zabrzdil, aby zabránil srážce, přičemž se kovové tyče uvolnily a jako kopí probodaly vůz Hinckleyových. Okna se roztříštila, blatníky a dveře byly promáčknuté. Tato nehoda mohla být velmi vážná. Při odstraňování roztříštěného skla, které měli Hinckleyovi na oblečení a na těle, řekl president Hinckley: ‚Díky Pánu za Jeho požehnání; pokračujme nyní v cestě v jiném autě.‘“5
Tato věta, kterou spontánně pronesl v kritické situaci, charakterizuje jeho život a službu jako učedníka Ježíše Krista. Jak poznamenal starší Holland, president Hinckley byl „vždy naplněn vírou v Boha a v budoucnost“.6
Rodinné dědictví – základ víry a houževnatosti
Gordon Bitner Hinckley se narodil 23. června 1910 jako první dítě své matky, do rodiny ho však přivítalo osm starších sourozenců. Gordonův otec Bryant Stringham Hinckley se oženil s Adou Bitnerovou po smrti své první ženy Christine. Ada a Bryant měli po Gordonovi čtyři další děti a vychovávali svou velkou rodinu s láskou, aniž by rozlišovali děti na vlastní či nevlastní. Gordon se už od raného dětství učil vážit si své rodiny.
Jeho příjmení a prostřední jméno byly připomínkou jeho ušlechtilého dědictví. Mezi jeho předky z rodu Hinckleyů patřili první přistěhovalci do země, která se později stala Spojenými státy americkými. Někteří z nich byli do této země vykázáni v sedmnáctém století kvůli své křesťanské víře. Jiní patřili v roce 1620 mezi pasažéry na lodi Mayflower, která jako jedna z prvních převážela vystěhovalce z Evropy do Severní Ameriky. O více než dvě stě let později byl Gordonův dědeček z otcovy strany – Ira Nathaniel Hinckley – jedním z prvních pionýrů Svatých posledních dnů. Ira vstoupil do Církve poté, co roku 1843 ve čtrnácti letech jako čerstvý sirotek slyšel v Nauvoo v Illinois kázání Josepha a Hyruma Smithových. Gordonova prababička Anna Barr Musser Bitner Starrová byla také pionýrka. Její syn Breneman Barr Bitner, Gordonův dědeček z matčiny strany, později vzpomínal na jejich putování do údolí Solného jezera v roce 1849: „[V jedenácti letech] jsem jel do tohoto údolí s párem volů a s plně naloženým povozem, ať již bylo horko nebo zima, přes pouště, řeky a hory.“7
Bryant Hinckley často svým dětem a vnoučatům připomínal bohatý odkaz jejich předků. O nebezpečné cestě poutníků na lodi Mayflower a dlouhé kruté zimě, která je čekala poté, co dorazili do svého cíle, jednou řekl: „Když byla na jaře loď Mayflower připravena k návratu, přežilo jen 49 [ze 102] lidí. [Do Anglie] se nikdo nevracel. Tohoto ducha jste zdědili i vy, moji milí – ducha, který se nikdy neohlíží zpět.“8 Díky tomu, že Gordon zůstal věrný této zásadě, získával příležitosti učit se, sloužit a svědčit, které by si nikdy nedokázal představit.
Dětství – pěstování optimismu, píle a věrnosti
Jako dítě nebyl Gordon Hinckley tak energický a nezlomný člověk, jak ho lidé znali z jeho pozdějších let. Byl to „hubený, křehký chlapec“, náchylný k nemocem.9 Když ve dvou letech „onemocněl závažnou formou černého kašle, … lékař řekl Adě, že jediným lékem je čistý venkovský vzduch. Bryant zareagoval tím, že koupil farmu o dvou hektarech … a postavil malou letní chatu.“10 Tato farma, která se nacházela v oblasti údolí Solného jezera zvané East Mill Creek, byla pro celou rodinu požehnáním – děti tu měly místo na hraní a pobíhání a příležitosti získávat cenná ponaučení při společné práci.
Ada a Bryant Hinckleyovi byli optimističtí a pracovití rodiče, kteří pro své děti vytvářeli příležitosti k růstu a k tomu, aby dosahovaly úspěchu. Když byl roku 1915 představen program rodinných domácích večerů, hned je začali pořádat. Před spaním si vyprávěli příběhy – často z písem. Jednu místnost v domě vyhradili jako knihovnu, ve které mohly děti číst dobré knihy. Podněcovali své děti k disciplíně tím, že je povzbuzovali a očekávali od nich to nejlepší.
Když Gordon vyrůstal, jeho víra se prohlubovala a byla vyživována neustálým vlivem víry jeho rodičů. Jednoho dne zažil něco, co mu pomohlo vytvořit si základ svědectví o Proroku Josephu Smithovi:
„Když mi bylo dvanáct let, otec mě vzal na shromáždění kněžství kůlu, ve kterém jsme žili. Seděl jsem v zadní řadě a on, jako president kůlu, seděl na pódiu. Na úvod tohoto shromáždění, prvního takového shromáždění, kterého jsem se kdy zúčastnil, se tři sta nebo čtyři sta přítomných mužů postavilo. Tito muži pocházeli z různých prostředí a pracovali v rozmanitých oborech, ale všichni měli v srdci totéž přesvědčení, s nímž společně zpívali tato velká slova:
Chvála buď muži, s nímž Jehova mluvil,
prorokem, vidoucím ho povolal!
Dispensaci poslední on zahájil,
s národy vzdá mu čest i mnohý král.
Když jsem slyšel tyto muže naplněné vírou zpívat, něco se ve mně stalo. Do mého chlapeckého srdce vstoupilo poznání, vložené tam Svatým Duchem, že Joseph Smith byl vskutku prorok Všemohoucího.“11
Gordon B. Hinckley jako mladý muž
Další vzdělávání a období zkoušek
V dětství Gordon neměl rád školu a mnohem raději byl venku než ve školní třídě a v lavici. S přibývajícími léty se však naučil vážit si knih, školy a domácí knihovny, stejně jako polí, po kterých běhával bos jako malý chlapec. Poté, co roku 1928 dokončil středoškolské vzdělání, začal v témže roce studovat na Utažské univerzitě.
Během čtyř let, které na univerzitě strávil, se setkal s téměř nepřekonatelnými problémy. Roku 1929 došlo ke krachu na burze cenných papírů a celou zemi i celý svět zasáhla Velká hospodářská krize. V Salt Lake City čítala nezaměstnanost kolem 35 procent, ale Gordon měl naštěstí práci jako údržbář a mohl si platit školné a školní potřeby. Bryant, který pracoval jako ředitel církevního sportovního areálu Deseret Gym, si snížil vlastní plat, aby ostatní zaměstnanci nepřišli o místo.12
Tyto finanční potíže navíc zastínilo zjištění, že Gordonova maminka má rakovinu. Zemřela roku 1930 v padesáti letech, když bylo Gordonovi dvacet let. Rány způsobené maminčinou smrtí „byly hluboké a bolestivé“, řekl Gordon.13 Tato osobní zkouška ve spojení s vlivy světských filosofií a cynismem oné doby ho vedla k tomu, že si kladl těžké otázky. „Byla to doba hluboké deprese,“ vzpomínal Gordon, „a tu jsme silně pociťovali i v areálu univerzity. Pociťoval jsem to z části i já. Začal jsem o některých věcech pochybovat, možná v nepatrné míře i o víře svých rodičů. To není pro vysokoškolského studenta nic neobvyklého, ale tehdejší atmosféra byla obzvlášť tísnivá.“14
Ačkoli byly Gordonovy otázky znepokojující, neotřásly jeho vírou. „Měl jsem hluboký základ lásky, který vznikl díky mým úžasným rodičům a dobré rodině, skvělému biskupovi, věrným učitelům a písmům, která jsem mohl číst a přemítat o nich,“ vzpomínal. Když hovořil o zkouškách oné doby, kterým byl vystaven on i další lidé jeho věku, řekl: „Přestože jsme měli v mládí potíže porozumět řadě věcí, v srdci jsme pociťovali lásku k Bohu a k Jeho velikému dílu, která nás přenášela přes jakékoli pochyby a obavy. Milovali jsme Pána a měli jsme rádi své dobré a úctyhodné přátele. Z této lásky jsme čerpali velkou sílu.“15
Misionářská služba a osobní obrácení
V červnu 1932 Gordon dokončil své studium na Utažské univerzitě, kde byla jeho hlavním oborem angličtina a vedlejším starověké jazyky. O rok později se ocitl na životní křižovatce. Těšil se na to, že bude pokračovat ve studiu, aby se mohl stát novinářem. Dokonce i uprostřed hospodářské krize si dokázal vést skromný spořicí účet na financování svého vzdělání. Také zvažoval svatbu. S Marjorií Payovou, mladou ženou, která bydlela přes ulici, do sebe byli čím dál více zamilovaní.
Poté měl těsně před svými třiadvacátými narozeninami pohovor se svým biskupem Johnem C. Duncanem, který se ho zeptal, zda přemýšlel o službě na misii. Pro Gordona to byl „šokující návrh“,16 protože během hospodářské krize bylo povoláváno na misii jen málo mladých mužů. Jejich rodiny zkrátka neměly prostředky na to, aby je mohly podporovat.
Gordon řekl biskupu Duncanovi, že by sloužil, ale dělal si starosti ohledně toho, jak by to jeho rodina finančně zvládala. Jeho obavy ještě narostly, když se dozvěděl, že banka, u které měl spořicí účet, zbankrotovala. „Nicméně,“ řekl, „pamatuji si, jak můj otec prohlásil: ‚Budeme dělat vše, co je v našich silách, abychom zajistili, že bude o tvé potřeby postaráno‘ – a pak se spolu s mým bratrem zavázali, že mě budou na misii podporovat. Právě v té době jsme objevili malý spořicí účet, který zůstal po mamince – drobné, které jí zbyly z nákupů potravin a dalších věcí. Když přibyla tato malá pomoc, zdálo se, že budu moci na misii jít.“ Mince své maminky považoval za posvátné. „Střežit je byla pro mě záležitost cti,“ řekl.17 Byl povolán ke službě do Evropské misie.
Protože Bryant Hinckley pociťoval, že si jeho syn stále dělá starosti, připravil mu jednoduchou připomínku pravého zdroje síly. Gordon později vyprávěl: „Když jsem odjížděl na misii, můj drahý tatínek mi dal kartičku, na níž byla napsána čtyři slova … : ‚Neboj se, toliko věř.‘ (Marek 5:36.)“18 Tato slova staršího Gordona B. Hinckleyho inspirovala k tomu, aby na misii sloužil věrně a se ctí, obzvlášť poté, co je o několik týdnů později spojil se šesti dalšími slovy z pera svého otce.
Těchto dalších šest slov přišlo v období velké sklíčenosti a ztráty odvahy, které začalo 29. června 1933 – první den, kdy byl starší Hinckley v anglickém Prestonu. Když dorazil do svého bytu, společník mu řekl, že budou večer promlouvat na náměstí. „Na to jste ale dostal špatného společníka,“ odpověděl starší Hinckley, ale již o několik hodin později stál na pódiu, zpíval a promlouval k davu nezaujatých diváků.19
Starší Hinckley zjistil, že mnozí nebyli ochotni naslouchat poselství znovuzřízeného evangelia. Zdálo se, že chudoba v důsledku celosvětové hospodářské krize pronikla do duše lidí, které potkával v tramvaji, a nenacházel téměř nic, co by ho s nimi spojovalo. Kromě toho se cítil velmi špatně i fyzicky. Vzpomínal, že „v Anglii kvete a semení tráva koncem června a začátkem července, což je přesně období, kdy jsem tam dorazil“.20 To u něj vyvolalo alergii, kvůli níž se všechno zdálo být ještě horší. Stýskalo se mu po rodině. Stýskalo se mu po Marjorii. Stýskalo se mu po důvěrně známém prostředí jeho země. Práce byla frustrující. Se společníky měli jen málo příležitostí učit zájemce, ačkoli každou neděli učili a promlouvali v malých odbočkách.
Starší Hinckley měl pocit, že mrhá svým časem a plýtvá rodinnými penězi, a tak napsal svému otci dopis, v němž mu svou nešťastnou situaci vysvětlil. Bryant Hinckley odpověděl radou, kterou se jeho syn řídil po zbytek života. Napsal: „Drahý Gordone, obdržel jsem Tvůj poslední dopis. Mám jen jednu radu.“ A poté následovalo oněch šest slov, jež přidala na váze oněm čtyřem slovům, která mu napsal již dříve: „Zapomeň na sebe a jdi pracovat.“21 Tato rada podpořila myšlenku z jedné pasáže z písem, kterou starší Hinckley četl téhož dne ráno se společníkem: „Nebo chtěl-li by kdo duši svou zachovati, ztratíť ji; pakli by kdo ztratil duši svou pro mne a pro evangelium, tenť ji zachová.“ (Marek 8:35.)
Starší Hinckley jakožto mladý misionář poklekl s tatínkovým dopisem v ruce a zavázal se, že se odevzdá Pánu. Účinky se dostavily téměř okamžitě. „Celý svět se změnil“, řekl. „Mlha se zvedla. Do mého života začalo zářit světlo. Měl jsem nový zájem. Spatřil jsem krásu této země. Spatřil jsem, jak úžasní jsou její lidé. Začal jsem se v této nádherné zemi cítit jako doma.“22
Starší Gordon B. Hinckley káže jako misionář na plný úvazek v londýnském Hyde Parku
Při vzpomínce na tyto dny Gordon uvedl, že obdržel také pomoc od své maminky. Pociťoval její utěšující přítomnost zvláště v temných dobách zklamání. „Tehdy i od té doby nadále jsem se snažil a snažím vést svůj život a konat svou povinnost tak, abych dělal čest jejímu jménu,“ řekl. „Pomyšlení na to, že bych nežil podle očekávání své maminky, pro mě bylo bolestivé a pomohlo mi získat sebekázeň, jež by mi jinak chyběla.“23
Stal se nadšeným misionářem, který ví, co je jeho cílem. Ze záznamů o jeho prvních osmi měsících na misii je patrné, že přestože nikoho nepokřtil, rozdal 8 785 letáčků, strávil více než 440 hodin se členy, zúčastnil se 191 setkání, měl 220 diskusí o evangeliu a jednoho člověka konfirmoval.24
V březnu 1934 byl starší Hinckley přeložen z Prestonu do Londýna, aby pracoval jako asistent staršího Josepha F. Merilla z Kvora Dvanácti apoštolů, který předsedal Britské a Evropské misii.25 Tam pak strávil zbytek misie – přes den prací v kanceláři a po večerech výukou evangelia. Křtů obrácených bylo málo, ale v srdci syna Bryanta a Ady Hinckleyových se z jiskřičky obrácení stal trvalý plamen.
Nová příležitost sloužit Pánu
Když se Gordon vrátil z misie, řekl: „Už nikdy nechci cestovat. Cestoval jsem nejdále, kam jsem kdy chtěl.“26 Spolu se dvěma společníky z misie podnikl cestou domů cestu po Evropě a Spojených státech, což bylo tehdy běžné, a byl z toho unavený. Když jeho rodina brzy po jeho návratu vyrazila na dovolenou, zůstal doma. I přes vyčerpání pociťoval při vzpomínce na své cestování určité uspokojení a měl pocit, že byl svědkem naplnění části svého patriarchálního požehnání. O mnoho let později řekl:
„Obdržel jsem patriarchální požehnání, když jsem byl chlapec. V tomto požehnání bylo řečeno, že budu pozvedat hlas ve svědectví o pravdě mezi národy země. Pracoval jsem dlouho v Londýně a mnohokrát jsem tam vydával svědectví. Poté jsme [jeli do Amsterdamu], kde jsem měl na shromáždění příležitost říci několik slov a vydat svědectví. Pak jsme jeli do Berlína a tam jsem měl podobnou příležitost. Poté jsme jeli do Paříže, kde jsem měl podobnou příležitost. Když jsme pak dorazili do Spojených států do Washingtonu, D.C., měl jsem tam v neděli opět podobnou příležitost. Když jsem přijel domů, byl jsem unavený. … Řekl jsem si: ‚… [Tuto] fázi svého požehnání jsem splnil. Pozvedl jsem svůj hlas ve významných hlavních městech světa. …‘ A opravdu jsem to tak cítil.“27
Než mohl Gordon považovat svou misii za dokončenou, musel splnit ještě jeden úkol. Starší Joseph F. Merrill ho požádal, aby se setkal s Prvním předsednictvem Církve a podal zprávu o potřebách Britské a Evropské misie. Ráno 20. srpna 1935, necelý měsíc po návratu domů, byl Gordon uveden do poradní místnosti v administrativní budově Církve. Poté, co si potřásl rukou s jednotlivými členy Prvního předsednictva – presidenty Heberem J. Grantem, J. Reubenem Clarkem ml. a Davidem O. McKayem – byl náhle přemožen úkolem, jímž byl pověřen. President Grant řekl: „Bratře Hinckley, dáme vám patnáct minut na to, abyste nám pověděl, co si nám starší Merrill přeje sdělit.“28
V přidělených patnácti minutách jako čerstvě navrátivší se misionář přednesl, co staršího Merrilla znepokojovalo – že misionáři potřebují lepší tištěné materiály, které by jim při jejich práci pomáhaly. President Grant a jeho rádci mu poté kladli jednu otázku za druhou a schůzka se protáhla o hodinu déle, než bylo původně v plánu.
Cestou domů z této schůzky by si Gordon nikdy nepomyslel, jak těchto 75 minut ovlivní jeho život. O dva dny později mu zavolal president McKay, který mu nabídl pozici výkonného tajemníka nově vzniklého Církevního výboru pro rozhlasové vysílání, propagaci a misionářskou literaturu. Tento výbor tvořilo šest členů Kvora Dvanácti a měl se zabývat potřebami, které Gordon nastínil při svém setkání s Prvním předsednictvem.29
Gordon B. Hinckley jako zaměstnanec Církevního výboru pro rozhlas, propagaci a misionářskou literaturu.
Gordon tedy znovu odložil plány na studium žurnalistiky a profesní dráhu novináře. Začal pracovat na vývoji scénářů pro rozhlasové programy a diafilmy, psaní letáčků pro misionáře, rozvíjel profesní vztahy s průkopníky médií, zkoumal historii Církve a psal o ní. Přispíval do poselství, jejichž cílem bylo posilovat víru členů Církve a oslovovat lidi mimo ni. Jistý přítel mu jednou poslal dopis, ve kterém chválil jeho rozhlasový scénář a ptal se ho, jak si vypěstoval takový dar pro psaní a řečnictví. Gordon odpověděl:
„Mám-li nějaký talent na řečnění či psaní, jsem za to svému Otci v nebi nesmírně vděčný. Myslím, že jen v malé míře je to přirozená schopnost; mám-li nějakou schopnost, přišla prostřednictvím příležitostí, které se mi otevřely.“30
Gordonova práce ve výboru vytříbila jeho pisatelské schopnosti. Také mu poskytla cennou příležitost učit se od apoštolů a proroků. Když Gordon viděl, jak oněch šest členů Dvanácti zvažuje rozhodnutí a vzájemně se učí, lépe porozuměl posvátnému povolání těchto různorodých mužů a procesu zjevení, který nastával, když se společně radili.
Předsedou výboru byl starší Stephen L. Richards, který později sloužil jako první rádce v Prvním předsednictvu. Gordon ho popisoval jako „přemýšlivého, rozvážného, opatrného a moudrého muže. Nikdy žádná rozhodnutí neuspěchal, ale obezřetně vše prozkoumal, než zvolil další postup. Zjistil jsem, že je v tomto díle nejlepší postupovat opatrně, protože ať již činíme jakékoli rozhodnutí, bude mít dalekosáhlé důsledky a ovlivní život mnoha lidí.“31
Dalších pět členů výboru byli starší Melvin J. Ballard, John A. Widtsoe, Charles A. Callis, Alonzo A. Hinckley (Gordonův strýc) a Albert E. Bowen. Gordon o nich prohlásil:
„S těmito muži, kteří ke mně byli velmi laskaví, jsem vycházel úžasně dobře. Zjistil jsem však také, že jsou to jen lidé. Měli své slabosti a problémy, ale nevadilo mi to. Ve skutečnosti se díky tomu zlepšilo mé mínění o nich, protože jsem viděl, jak se nad jejich smrtelnost pozvedá prvek božskosti, nebo přinejmenším prvek zasvěcení obrovskému dílu, které bylo v jejich životě na prvním místě. Byl jsem svědkem inspirace, která v jejich životě působila. Neměl jsem pochyb o jejich prorockém povolání ani o skutečnosti, že skrze ně promlouvá a jedná Pán. Viděl jsem jejich lidské stránky, jejich slabiny – a každý z nich jich měl několik. Viděl jsem však také velkou nezvratnou sílu jejich víry a lásky k Pánu a jejich naprostou oddanost Jeho dílu a důvěře, která v ně byla vložena.“32
Sňatek, rodina a služba v Církvi
Gordon samozřejmě nemyslel jen na práci. Když se vrátil z Anglie, pokračoval v námluvách s Marjorií Payovou. Jeho odjezd byl pro Marjorii stejně těžký, jako byl pro něj. Později řekla: „Přestože jsem si toužebně přála, aby sloužil na misii, nikdy nezapomenu na pocit prázdnoty a samoty, který se mě zmocnil, když tehdy vlak odjížděl z nádraží.“33
Na podzim roku 1929, čtyři roky předtím, než Gordon odjel do Anglie, se Marjorie přihlásila ke studiu na Utažské univerzitě, avšak záhy se dozvěděla, že její otec přišel kvůli Velké hospodářské krizi o práci. Okamžitě přestala chodit na přednášky a našla si práci jako sekretářka, aby pomohla podporovat své rodiče a pět mladších sourozenců – o což se dál snažila i po Gordonově návratu z misie roku 1935. Poté již nikdy neměla příležitost dosáhnout vyššího vzdělání, ale byla odhodlaná, že se bude dále učit, a tak se vzdělávala četbou.
Gordon si Marjorii oblíbil díky její veselé povaze, pracovní morálce a hluboké oddanosti evangeliu a on na ni udělal dojem svou dobrotivostí a vírou. „Když se blížila naše svatba, byla jsem si zcela jistá, že mě Gordon miluje“, řekla. „Také jsem si ale uvědomovala, že u něj nikdy nebudu na prvním místě. Věděla jsem, že budu v jeho životě vždy druhá a že první místo zaujímá Pán. A bylo to tak v pořádku.“ Dále pokračovala: „Připadalo mi, že pokud rozumíte evangeliu a účelu toho, proč tu jsme, přejete si manžela, který dává Pána na první místo. Vědomí toho, že on takovým mužem je, mi dodávalo pocit bezpečí.“34
Gordon a Marjorie uzavřeli sňatek 29. dubna 1937 v chrámu Salt Lake a nastěhovali se na letní chatu Hinckleyových v East Mill Creeku. Instalovali tam kotel na topení a vylepšili vše, co bylo potřeba pro celoroční bydlení, pečovali o sad a zahradu a začali stavět vlastní dům na sousedním pozemku. A tak se venkovský kraj, ve kterém Gordon v dětství tak rád trávil letní období, stal místem, kde spolu s Marjorií založili rodinu a kde vychovávali své děti – Kathleen, Richarda, Virginii, Clarka a Jane.
Marjorie Payová
Gordon a Marjorie založili domov plný lásky, vzájemné úcty, pilné práce a života podle evangelia. Každodenní rodinné modlitby se staly pro jejich děti oknem, jímž viděly víru a lásku svých rodičů. Když se modlili společně jako rodina, děti také pociťovaly blízkost Otce v nebi.
V domě Hinckleyových bylo jen málo pravidel, ale vysoká očekávání. Marjorie mluvila o tom, co nestálo za svedení bitvy. Způsob výchovy, který s manželem zastávali, popsala těmito slovy: „Zjistila jsem, že je důležité svým dětem důvěřovat, a tak jsem se snažila nikdy neříkat ne, pokud bylo možné říci ano. Když jsme vychovávali děti, šlo hlavně o to, zvládat den za dnem a užít si při tom trochu legrace. Protože jsem věděla, že stejně nebudu moci udělat za děti všechna rozhodnutí, snažila jsem se nedělat si starosti kvůli každé maličkosti.“35 Díky důvěře rodičů se jejich děti cítily respektovány a získaly zkušenosti a sebedůvěru. A když odpověď zněla ne, děti rozuměly tomu, že se nejedná o svévolný zákaz.
U Hinckleyových doma bylo také veselo. Marjorie jednou řekla: „Jediný způsob, jak se probít životem, je smát se. Musíte se buď smát, anebo plakat. Já se raději směji. Z pláče mě bolí hlava.“36 Díky tomu, že se rodiče dokázali zasmát sami sobě a nacházet v každodenním životě humor, byl domov pro jejich děti nádherným útočištěm.
Služba v Církvi byla pro Gordona a Marjorii vždy součástí života. Gordon sloužil jako kůlový inspektor Nedělní školy a později byl povolán do Generální komise Nedělní školy, kde sloužil devět let. Později sloužil jako rádce v předsednictvu kůlu a jako president kůlu, zatímco Marjorie sloužila v Primárkách, Mladých ženách a Pomocném sdružení. Jejich děti vnímaly službu v Církvi jako radostnou výsadu – vzor, jímž se všechny v dospělosti řídily.
Příprava prostřednictvím profese
Během prvních šesti let manželství Gordon pokračoval v práci pro Církevní výbor pro rozhlas, propagaci a misionářskou literaturu. Byl své práci oddaný a projekty a termíny ho často tlačily až na pokraj jeho schopností a zkušeností – a dokonce až za okraj. V jednom dopise příteli napsal:
„Spousta práce. Činnost tohoto výboru s dlouhým názvem se dál rozrůstá a je čím dál tím složitější a zajímavější. …
Rozhlas, filmy a literatura všeho druhu … mě udržují v pokorné modlitbě, jsem díky nim zaneprázdněn a pracuji denně dlouho do večera. … Kvůli těmto věcem jsem více závislý na brýlích, … mám o něco kulatější záda, jsem poněkud usedlejší a čím dál tím víc se podivuji nad tím, k čemu to všechno směřuje.“37
Začátek 40. let 20. století přinesl v důsledku 2. světové války pro Gordona změnu zaměstnání. Práce misionářů na plný úvazek byla kvůli válce téměř zcela zastavena, takže jeho práce na zajišťování misionářských materiálů nebyla již tak naléhavě potřebná. Protože pociťoval zodpovědnost pomoci ve válečném úsilí, přihlásil se do důstojnické školy námořnictva Spojených států. Jeho problémy s alergiemi ho však diskvalifikovaly. „Byl jsem z toho odmítnutí sklíčený,“ přiznal později. „Probíhala válka a každý s něčím pomáhal. Měl jsem pocit, že bych se na tom měl nějak podílet.“38 Tato touha ho vedla k tomu, aby se ucházel o místo asistenta hlavního správce železniční společnosti Denver and Rio Grande Railroad. Protože vlaky byly důležité pro převoz vojáků a válečných zásob, měl Gordon pocit, že mu tato práce pomůže sloužit jeho vlasti. Společnost ho najala roku 1943, aby pracoval na jejich stanici v Salt Lake City až do roku 1944, kdy byl spolu s rodinou přeložen do Denveru v Coloradu.
Gordonova práce udělala na vedoucí železniční společnosti velký dojem, a tak mu po skončení války roku 1945 nabídli stálou pozici se zdánlivě zářnou profesní budoucností. V téže době mu však zavolal také starší Stephen L Richards a požádal ho, aby se vrátil k práci na plný úvazek pro Církev. Přestože mohla železnice Gordonovi nabídnout výrazně vyšší plat než Církev, šel za svým srdcem a vrátil se do Salt Lake City.39
Gordon B. Hinckley, 1951
Gordonova práce v církevním ústředí se brzy rozrostla o další zodpovědnosti. V roce 1951 byl jmenován výkonným tajemníkem Generálního misionářského výboru Církve a byl pověřen dohledem na každodenní činnosti nově vytvořeného Misionářského oddělení. Toto oddělení dohlíželo na vše, co se týkalo šíření evangelia, včetně vytváření, překládání a distribuce materiálů, které používali misionáři; školení misionářů a presidentů misií; a prostředky pro vztahy s veřejností, které byly využívány k budování mostů a rozptylování mýtů o Církvi.40
Na podzim roku 1953 si president David O. McKay zavolal Gordona do kanceláře a požádal ho, aby se zamyslel nad otázkou, která se netýkala přímo povinností Misionářského oddělení. „Bratře Hinckley,“ začal, „jak víte, plánujeme výstavbu chrámu ve Švýcarsku, který se bude lišit od našich dalších chrámů tím, že musí sloužit členům, kteří hovoří mnoha různými jazyky. Chtěl bych, abyste přišel na to, jak předávat chrámové pokyny v těchto různých evropských jazycích tak, aby bylo zapotřebí co nejméně chrámových pracovníků.“41
President McKay poskytl Gordonovi místo, kde mohl usilovat o inspiraci a být stranou pracovní zátěže v Misionářském oddělení. Ve všední dny večer, o sobotách a někdy v neděli pracoval Gordon v malé místnosti v pátém patře chrámu Salt Lake. President McKay se k němu v neděli ráno často přidával, aby se s ním podělil o nápady, podrobně si prohlédl prezentaci obdarování a modlil se o vedení.
Poté, co Gordon přemítal, modlil se a usiloval o zjevení, doporučil, aby byla prezentace obdarování zfilmována a slova posvátných pokynů nadabována v různých jazycích. President McKay a další schválili jeho doporučení a pověřili ho, aby tento film vytvořil. Gordon spolupracoval s týmem talentovaných a věrných profesionálů, kteří tento projekt dokončili v září roku 1955. Poté tyto filmy osobně odvezl do chrámu Bern ve Švýcarsku a dohlédl na technické přípravy prvních zasedání pro obdarování.42
Když Gordon viděl, jakou radost přinesla jeho práce Svatým v Evropě, byl dojatý. „Když jsem viděl lidi, kteří se shromáždili z deseti národů, aby se zúčastnili chrámových obřadů, když jsem viděl seniory ze zemí za železnou oponou, kteří ztratili své rodiny ve válkách, které se přes ně přehnaly, a byl jsem svědkem vyjádření radosti a slz štěstí, které vycházely z jejich srdce díky příležitostem, jež jim byly dány, když jsem viděl mladé manžele a manželky s jejich rodinami – a jejich bystrými a krásnými dětmi – a viděl jsem, jak jsou tyto rodiny sjednoceny ve věčném svazku, věděl jsem s mnohem větší jistotou, než jakou jsem měl dříve, že [president McKay] byl inspirován a veden Pánem, aby přinesl tato neocenitelná požehnání do života těchto mužů a žen víry, kteří se shromáždili z evropských národů.“43
Od Gordonova návratu z misie uplynulo dvacet let, a stále si nesplnil sen získat magisterský titul a stát se novinářem. Místo toho se naučil používat nové technologie k šíření slova Božího, vybudoval si pozitivní vztahy s lidmi jiného vyznání, studoval a psal knihy o církevní historii a pomáhal připravit prostředky, díky nimž mohly tisíce Svatých posledních dnů obdržet chrámová požehnání. Tyto zážitky se staly základem služby, kterou vykonával po zbytek svého života.
Služba jako asistent Dvanácti
V sobotu 5. dubna 1958 zvedl Richard, syn Gordona a Marjorie, telefon. Volající se sice nepředstavil, ale Richard rozpoznal hlas presidenta O. McKaye a běžel to říci tatínkovi. Po krátkém rozhovoru s presidentem McKayem se Gordon rychle osprchoval, převlékl a odjel do kanceláře presidenta Církve. Protože již dříve dostával od presidenta McKaye různé úkoly, očekával, že bude požádán o pomoc s něčím při přípravě na zasedání generální konference, které se mělo konat následující den. Bylo pro něj velkým překvapením, když zjistil, že president McKay měl v úmyslu něco jiného. Po přátelském pozdravení president McKay Gordona požádal, aby sloužil jako asistent Dvanácti. Bratří, kteří sloužili v tomto povolání, jež bylo roku 1976 zrušeno, byli generálními autoritami Církve. Gordon sloužil v době, kdy ho president McKay povolal, jako president kůlu East Mill Creek.
Následující den byla Gordonovi B. Hinckleymu vyjádřena podpora na generální konferenci. Přestože při svém prvním proslovu na konferenci přiznal, že je „přemožen pocitem nedostatečnosti“, ujal se nové zodpovědnosti se svou typickou vírou a elánem.44
Jednou z hlavních povinností, která staršímu Hinckleymu jako asistentovi Dvanácti připadla, bylo dohlížet na práci Církve v celé Asii. Moc toho o tamějších lidech nevěděl a nemluvil žádným z jejich jazyků, ale brzy je začal mít rád a oni si ho také zamilovali. Japonský Svatý posledních dnů Kenji Tanaka řekl o prvním shromáždění staršího Hinckleyho v Japonsku toto: „V zářících očích staršího Hinckleyho bylo patrné nadšení. První slovo, které k nám pronesl znělo: Subarašii! [‚Výborně!‘] Atmosféra shromáždění se rázem změnila ze strnulé a formální na přátelskou a důvěrnou a panovaly vřelé pocity.“45
Tuto atmosféru šířil všude tam, kam v Asii zavítal. Pomáhal lidem poznat, že s vírou v Pána mohou dosáhnout úžasných věcí a napomoci růstu Církve ve své vlasti. Měl také blízko k misionářům na plný úvazek, protože věděl, že jejich pracovitost bude mít přímý vliv na ty, kterým slouží.
Zvláštní svědek jména Kristova
Další telefonní rozhovor, který staršímu Hinckleymu změnil život, se odehrál 30. září 1961. Tentokrát uslyšela v telefonu známý hlas presidenta McKaye Marjorie. Gordon B. Hinckley znovu pospíchal do kanceláře presidenta Církve. Opět byl překvapen a přemožen, když se dozvěděl důvod pozvání. Když dorazil, president McKay mu řekl: „Měl jsem pocit, že bych Vás měl navrhnout, abyste vyplnil prázdné místo v Kvoru Dvanácti apoštolů, a dnes bychom Vám rádi na konferenci vyjádřili podporu.“46 Starší Hinckley opět vykročil kupředu s vírou a s nadšením navzdory pocitům nedostatečnosti.
Jako apoštol dostal starší Hinckley další zodpovědnosti. Příležitostně se scházel s vládními představiteli a dalšími hodnostáři. Často byl také žádán, aby veřejně promlouval jménem Církve a reagoval na kritiku a kulturní nepokoje ve Spojených státech. Stál v popředí snahy o vylepšení církevního vysílání a používání technologií k šíření evangelia do celého světa. I přes tyto rozsáhlé úkoly však nikdy nezapomínal na svou zodpovědnost posilovat víru jednotlivců a rodin. Ať již mluvil k jednomu člověku nebo k deseti tisícům lidí, dotýkal se jich velmi osobně, což se stalo charakteristickým znakem jeho služby – přiváděl lidi ke Kristu jednoho po druhém.
Starší Hinckley dalších sedm let nadále dohlížel na práci v Asii a velmi ho těšilo, když viděl, jakého růstu zde jeho přátelé dosahují. Poznamenal: „Je inspirujícím zážitkem … být svědkem toho, jak Pán … v těchto částech země tká tapisérii podle svých velkolepých vzorů.“47
Když se úkoly, které zastávali členové Kvora Dvanácti, změnily, získal starší Hinckley příležitost sloužit i v jiných částech světa. Všude, kam přijel, projevoval zájem o jednotlivce. Když roku 1970 dohlížel na práci Církve v Jižní Americe, jel poté, co předsedal konferenci kůlu v Peru, do Chile. Dva dny poté, co dorazil do Chile, se dozvěděl, že Peru zasáhlo ničivé zemětřesení a že čtyři misionáři jsou nezvěstní. Okamžitě si naplánoval, že se do Peru vrátí, přestože to opozdilo jeho návrat domů. „Nemohu se s klidným svědomím vrátit domů, když jsou tu nezvěstní misionáři,“ prohlásil.48
Do Limy v Peru dorazil druhý den ráno. Když ztracení misionáři našli amatérského radiooperátora, podařilo se jim zavolat do Limy a starší Hinckley s nimi mluvil. Misionáři se nacházeli v malé místnosti plné dalších přeživších a jejich hovory byly přenášeny přes reproduktor. „Když v místnosti napěchované lidmi, kteří se snažili dostat k rádiu, zazněl z reproduktoru hlas staršího Hinckleyho, nastalo v celé místnosti okamžité ticho. Přestože mluvil anglicky a tito lidé mluvili všichni španělsky, začali si mezi sebou šeptat: ‚Kdo je ten člověk?‘ I uprostřed zmatku všichni cítili, že tento hlas patří neobyčejnému muži.“49
Během prvních dvou let, kdy starší Hinckley dohlížel na Církev v Jižní Americe, procestoval všechny misie; vytvořil nové misie v Kolumbii a v Ekvádoru; pomohl založit nové kůly v Limě v Peru a v São Paulu v Brazílii a pomohl vyřešit problémy s vízy pro misionáře povolané ke službě v Argentině. Právě když byl uprostřed práce, byl v květnu roku 1971 pověřen, aby dohlížel na osm misií v Evropě.50
Starší Hinckley byl svým nabitým programem často vyčerpán. Vždy byl rád, když se mohl vrátit domů a trávit čas s Marjorií a dětmi. Marjorie však také jasně viděla, že když byl z práce pryč příliš dlouho, začal být neklidný. Jeho povolání jako apoštola – jednoho ze zvláštních svědků jména Kristova na celém světě (viz NaS 107:23) – nebylo jeho mysli nikdy vzdáleno.
Náročné zodpovědnosti jako rádce v Prvním předsednictvu
15. července 1981 obdržel starší Hinckley po téměř dvacetileté službě v Kvoru Dvanácti další překvapivé povolání. Tehdejší president Církve, Spencer W. Kimball, ho požádal, aby sloužil jako rádce v Prvním předsednictvu po boku presidenta N. Eldona Tannera a presidenta Mariona G. Romneyho. Bylo to sice neobvyklé, ale ne nebývalé odchýlení od zažitého vzoru dvou rádců. President Kimball a jeho rádcové na tom nebyli zdravotně dobře, a potřebovali v předsednictvu dodatečnou posilu.51
President Hinckley ve svém prvním proslovu na generální konferenci poznamenal: „Mým jediným přáním je sloužit oddaně, ať již jsem povolán kamkoli. … Toto posvátné povolání mi pomohlo uvědomit si své slabosti. Pokud jsem někoho z vás někdy urazil, omlouvám se a doufám, že mi odpustíte. Ať již bude toto povolání dlouhodobé, či na krátko, zavazuji se, že do něj vložím své nejlepší úsilí a budu sloužit s láskou a s vírou.“52
A jeho nejlepší úsilí bylo nutné, protože zdraví presidentů Kimballa, Tannera a Romneyho se zhoršovalo. Většina každodenní práce Prvního předsednictva tedy připadla presidentu Hinckleymu. Nesl také většinu zodpovědnosti za významné záležitosti, jako bylo například zasvěcení chrámu Jordan River v Utahu. Navíc do určité míry čelil kritice veřejnosti vůči Církvi a jejím minulým i současným vedoucím. Na generální konferenci v dubnu 1982 řekl:
„Žijeme ve společnosti, která se vyžívá v kritizování. … Naléhavě vás žádám, abyste se dívali na celý obraz a přestali si dělat starosti ohledně malých skvrnek. … Jsou to jen nepodstatné detaily ve srovnání s významem služby [církevních vedoucích] a s velikostí jejich přínosu.“53
President Tanner zemřel 27. listopadu 1982 a zdravotní stav presidenta Kimballa a Romneyho se zhoršil až natolik, že v dubnu roku 1983 president Hinckley, který byl povolán jako druhý rádce v Prvním předsednictvu, seděl během generální konference na pódiu vedle dvou prázdných židlí. Tehdy hluboce osobním způsobem pocítil to, co kdysi nazval „osamělostí vedoucích“.54
President Gordon B. Hinckley na generální konferenci v době, kdy byl jediným členem Prvního předsednictva, který byl dostatečně zdravý na to, aby se jí mohl účastnit
President Hinckley postupoval opatrně a s modlitbou – nechtěl jednat místo proroka. Požádal služebně starší členy Dvanácti – obzvlášť staršího Ezru Tafta Bensona, presidenta Kvora – aby mu pomáhali řídit každodenní záležitosti Církve. President Hinckley pracoval ruku v ruce s Kvorem Dvanácti a vždy se řídil radami presidenta Kimballa. Přesto však pociťoval velkou zátěž.
Ačkoli byl kvůli svým zodpovědnostem v Prvním předsednictvu většinu času v Salt Lake City, příležitostně také cestoval do jiných částí světa, aby zde sloužil členům a misionářům. V roce 1984 se president Hinckley vrátil na Filipíny. O osmnáct let dříve tam zasvětil první kapli a nyní tam zasvětil první chrám. V zasvěcovací modlitbě řekl:
„Filipínský národ je národem mnoha ostrovů, jehož lidé milují svobodu a pravdu a jejich srdce je vnímavé vůči svědectví Tvých služebníků a přijímají poselství věčného evangelia. Děkujeme Ti za jejich víru. Děkujeme Ti za jejich ducha oběti. Děkujeme Ti za to, že Tvé dílo v této zemi tak zázračně postupuje kupředu.“55
To, že se Církev dál rozvíjí, bylo obzvlášť patrné v červnu 1984, kdy president Hinckley jménem Prvního předsednictva oznámil povolání Předsednictev území – členů Sedmdesáti, kteří budou žít v daných územích po celém světě a budou dohlížet na práci Církve v určených geografických oblastech. Tito bratří měli pod vedením Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti zajišťovat většinu vedení a školení, kterých je v jejich území zapotřebí. „Nemůžeme vše rozhodovat v Salt Lake City,“ řekl. „Musíme udělat něco pro to, aby byla pravomoc decentralizována.“56 Když president Hinckley o rok později promlouval k církevním vedoucím po celém světě, řekl jim: „Jsem přesvědčen, že to, co jsme podnikli během posledních několika měsíců, je inspirovaný a velký krok kupředu. Jsem přesvědčen o tom, že častá přítomnost těchto dobrých mužů mezi vámi vám dodá mocné ujištění. Tito bratří v podstatě spojují celé tělo Kristovo.“57
President Spencer W. Kimball zemřel 5. listopadu 1985 – poté, co dvanáct let vedl Církev v období pozoruhodného růstu. Presidentem Církve byl jakožto služebně nejstarší apoštol ustanoven Ezra Taft Benson. Požádal Gordona B. Hinckleyho, aby sloužil jako první rádce v Prvním předsednictvu, a Thomase S. Monsona, aby sloužil jako druhý rádce. Když byli v Prvním předsednictvu opět tři zdraví členové, pociťoval president Hinckley, jak byla jeho břemena nadlehčena, a měl opět více příležitostí navštěvovat Svaté po celém světě.
President Ezra Taft Benson (uprostřed) se svými rádci, presidentem Gordonem B. Hinckleym (vlevo) a presidentem Thomasem S. Monsonem (vpravo), na generální konferenci.
Zdraví presidenta Bensona se však během několika let začalo zhoršovat, a tak každodenní zodpovědnosti za chod Církve připadly opět presidentu Hinckleymu. Tentokrát již ale nebyl v Prvním předsednictvu sám. Spolu s presidentem Monsonem s vitalitou a energií udržovali Církev ve stálém směru, přičemž vždy respektovali povolání presidenta Bensona jako proroka, vidoucího a zjevovatele. Vzniklo mezi nimi silné, trvalé přátelství a partnerský vztah.
President Benson zemřel 30. května 1994 a presidentem Církve se stal president Howard W. Hunter. Presidenti Hinckley a Monson opět sloužili jako rádcové. V červnu doprovázeli president a sestra Hinckleyovi presidenta Huntera s jeho manželkou Inis a staršího M. Russella Ballarda s jeho manželkou Barbarou do Nauvoo v Illinois, aby si připomněli 150. výročí mučednické smrti Josepha a Hyruma Smithových. Byla to jediná cesta, kterou spolu president Hunter a president Hinckley podnikli. President Hunter se mnoho let potýkal se zdravotními problémy a jeho zdraví se po této cestě rapidně zhoršilo. 27. února 1995 požádal presidenta Hinckleyho o kněžské požehnání. President Hinckley v tomto požehnání sice prosil za život presidenta Huntera, ale také řekl, že jeho život je v Pánových rukou.58 O několik dní později – 3. března 1995 – president Hunter zemřel.
Prorok, vidoucí a zjevovatel a president Církve
Přestože smrt presidenta Huntera nebyla pro Hinckleyovi překvapením, byla pro ně velice tíživá. President Hinckley byl jako služebně nejstarší apoštol další v pořadí, aby se stal presidentem Církve. Sestra Hinckleyová vzpomínala na okamžik, kdy se dozvěděli o smrti presidenta Huntera, takto: „President Hunter odešel a my jsme tu zůstali, abychom pokračovali. Cítila jsem se moc smutně a osaměle. Gordon také. Byl ochromený. Cítil se velmi osamoceně. Nebyl nikdo, kdo by rozuměl tomu, čím procházel.“59
Po pohřbu presidenta Huntera nalezl president Hinckley útěchu v chrámu. Když byl sám v setkávací místnosti Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti v chrámu Salt Lake, hloubal v písmech a přemítal o tom, o čem v nich četl. Přemýšlel o životě, službě a Usmíření Ježíše Krista. Poté hloubal nad portréty na stěnách, které zachycovaly všechny presidenty Církve od Josepha Smitha až po Howarda W. Huntera. Do deníku si o tomto zážitku zapsal toto:
„Procházel jsem se před těmito portréty a pohlížel jsem do očí mužů, kteří na nich byli vyobrazeni. Měl jsem pocit, jako kdybych s nimi mohl mluvit. Měl jsem pocit, jako kdyby ke mně téměř promlouvali a dodávali mi odvahu. … Posadil jsem se do křesla, v němž jsem sedával jako první rádce presidenta. Velmi dlouho jsem si odtud portréty prohlížel. Každý z nich jakoby téměř ožil. Přišlo mi, že se na mě dívají. Měl jsem pocit, že mě povzbuzují a slibují, že mě budou podporovat. Připadalo mi, jako by mi říkali, že v mém zájmu promlouvali na radě v nebesích a že nemám důvod k obavám, protože budu ve své službě požehnán a podporován.
Poklekl jsem a modlil jsem se k Pánu. Dlouho jsem s ním promlouval v modlitbě. … Jsem si jistý, že jsem mocí Ducha slyšel slovo Páně, ne formou hlasu, ale jako vřelost, kterou jsem pociťoval v srdci ohledně otázek, jež jsem v modlitbě nadnesl.“60
Po tomto zážitku si znovu zapsal své myšlenky: „Cítím se lépe a mám v srdci mnohem pevnější ujištění o tom, že Pán uskutečňuje svou vůli, pokud jde o Jeho dílo a království, a že mi bude vyjádřena podpora jako presidentovi Církve a proroku, vidoucímu a zjevovateli a budu sloužit tak dlouho, jak bude Pán chtít. S tímto potvrzením od Ducha v srdci jsem nyní připraven jít kupředu a konat svou práci, jak jen nejlépe dovedu. Je pro mne obtížné uvěřit tomu, že mě Pán staví do této nanejvýš vznešené a posvátné zodpovědnosti. … Doufám, že mě Pán natolik vyškolil, že budu dělat to, co ode mě očekává. Budu Mu zcela oddaný a budu dozajista usilovat o Jeho vedení.“61
President Gordon B. Hinckley byl ustanoven presidentem Církve 12. března 1995 a následující den promluvil na tiskové konferenci a odpovídal na otázky reportérů. Starší Jeffrey R. Holland uvedl, že „na konci přátelské, často vtipné a vždy přesvědčivé výměny názorů na mnoho rozmanitých otázek, které na této tiskové konferenci zazněly, se jeden reportér presidenta Hinckleyho zeptal: ‚Na co se chcete zaměřit? Jaké bude hlavní téma vašeho působení?‘
Bez rozmýšlení odpověděl: ‚Pokračovat. Ano. Naším hlavním tématem bude pokračovat ve velkém díle, které šířili naši předchůdci.‘“62
President Hinckley zůstal tomuto slibu věrný. S úctou k prorokům, kteří byli jeho předchůdci, pokračoval v díle, které vykonávali. A s vírou v Boha Otce a v Ježíše Krista se řídil zjevením, díky nimž toto dílo uskutečňoval novými způsoby.
President Gordon B. Hinckley u řečnického pultu na generální konferenci
Vynášení Církve „z mrákoty“ (NaS 1:30)
Na počátku působení presidenta Hinckleyho starší Neal A. Maxwell z Kvora Dvanácti poznamenal: „President Hinckley pomáhá vyvést Církev z mrákoty. Církev nemůže postupovat kupředu tak, jak potřebuje, pokud jsme skryti pod kbelcem. Někdo musí vystoupit do popředí a president Hinckley je ochoten to udělat. Je mužem, který zná historii a zároveň i moderní dobu a má zázračný dar vyjadřování, jenž mu umožňuje předkládat naše poselství tak, že to na lidi působí, ať žijí kdekoli.“63
Rozsáhlé zkušenosti, které měl president Hinckley se sdělovacími prostředky a s vysíláním, ho pomohly na tuto práci připravit. Jako president Církve často poskytoval rozhovory novinářům po celém světě, při nichž zodpovídal otázky ohledně nauk a zásad Církve a vydával svědectví o Spasiteli a o znovuzřízeném evangeliu. Pokaždé díky tomu docílil většího porozumění a získal přátele.
Za zmínku stojí například rozhovor se zkušeným reportérem Mikem Wallacem z roku 1996 v televizním pořadu 60 Minutes. Pan Wallace byl známý jako nelítostný moderátor a president Hinckley přiznal, že měl před odvysíláním v celostátní televizi Spojených států k tomuto pořadu jisté výhrady. „Pokud to dopadne dobře, tak budu rád,“ poznamenal. „Pokud ne, slibuji, že už do podobné pasti nikdy nevkročím.“64
Rozhovor dopadl dobře a ukázal Církev z mnoha pozitivních stránek. Dalším důsledkem bylo to, že se Mike Wallace a president Hinckley stali přáteli.
V roce 2002 se v Salt Lake City konaly zimní olympijské hry, díky čemuž se Církvi dostalo mezinárodní pozornosti. Pořadatelé částečně konzultovali plánování této události i s presidentem Hinckleym a jeho rádci. „Učinili jsme uvážlivé rozhodnutí, že při této příležitosti toto místo nevyužijeme k získávání nových stoupenců,“ řekl, „ale měli jsme důvěru, že z této významné události vzejde Církvi úžasná věc.“65 Měl pravdu. Desetitisíce lidí navštívily údolí Solného jezera, kde je přivítali vlídní hostitelé – Svatí posledních dnů a další lidé, kteří společně pracovali na tom, aby připravili úspěšné Olympijské hry. Návštěvníci se procházeli po Chrámovém náměstí, poslouchali pěvecký sbor Tabernacle Choir a navštívili Knihovnu rodinné historie. Miliardy lidí viděly v televizi chrám Salt Lake a sledovaly, jak reportéři představovali Církev v dobrém světle. Bylo to, jak řekl president Hinckley, „pro Církev něco úžasného“.
President Hinckley byl kromě tradičních komunikačních prostředků také přítelem inovací. Například internet považoval za prostředek, díky němuž je možné přiblížit Církev členům a dělit se o znovuzřízené evangelium s lidmi jiného vyznání. Během jeho služby Církev spustila stránky LDS.org, FamilySearch.org a Mormon.org.
23. června 2004 byl president Hinckley v den svých 94. narozenin vyznamenán Presidentskou medailí svobody, nejvyšším občanským vyznamenáním Spojených států. Reagoval na to těmito slovy: „Toto prestižní vyznamenání, které jsem obdržel od presidenta Spojených států, [je] pro mne velikou poctou. Jsem za ně velmi vděčný. V hlubším smyslu to je uznání a pocta pro Církev, která mi dává tolik příležitostí, a jejímž zájmům se snažím sloužit.“66 Vnímal toto vyznamenání jako symbol šířící se dobré pověsti Církve a jako důkaz toho, že je vskutku vynášena z mrákoty.
Cesty mezi Svaté posledních dnů
President Hinckley sice neměl rád nepohodlí spojené s cestováním, ale jeho touha sloužit mezi Svatými posledních dnů byla silnější než jeho přání zůstat doma. Řekl, že se chce „dostat … mezi naše lidi, [aby je] oceňoval a povzbuzoval a [aby] vydával svědectví o božskosti Pánova díla“.67 Na začátku své služby řekl: „Rozhodl jsem se, že dokud mi budou stačit síly, budu se setkávat s lidmi doma i v zahraničí. … Chci v tom odhodlaně pokračovat, jak nejdéle to jen bude možné. Přeji si setkávat se s lidmi, které mám rád.“68
Během své služby jako president Církve hodně cestoval po Spojených státech a absolvoval více než 90 návštěv zemí mimo Spojené státy. Jako president Církve dohromady urazil přes jeden a půl milionu kilometrů a setkával se se Svatými ve všech částech světa.69
President Hinckley se velmi rád setkával „s lidmi doma i v zahraničí“.
V některých oblastech museli lidé vyvinout ještě větší úsilí, aby ho mohli vidět, než jaké musel vyvinout on, aby viděl je. Například v roce 1996 se sestrou Hinckleyovou navštívili Filipíny, kde se členstvo Církve rozrostlo na více než 375 000 členů. Podle plánu měli president a sestra Hinckleyovi promlouvat večer na shromáždění na stadionu Araneta v Manile. Už odpoledne toho dne byl však stadion „tak plný, že byla přesažena jeho kapacita. Fronty se začaly tvořit už v 7 hodin ráno, přestože samotné setkání mělo začít až o dvanáct hodin později. Oficiální součet návštěvníků později ukázal, že se na stadion s 25 tisíci místy k sezení, a také do uliček a vestibulů, natěsnalo okolo 35 tisíc členů. Mnoho Svatých cestovalo do Manily dvacet hodin lodí a autobusem. Pro některé členy představovaly náklady vynaložené na cestu několikaměsíční mzdu. …
„Když president Hinckley dostal zprávu o tom, že je stadion plný lidí a že se správce budovy ptá, zda by nějak nebylo možné zahájit setkání dříve, okamžitě řekl: ‚Pojďme.‘ Spolu se sestrou Hinckleyovou vstoupili do velké arény. … Jako na povel celé shromáždění spontánně s potleskem povstalo a začalo velmi emotivně zpívat píseň ‚My Tobě, Bože, děkujeme‘.“70
Protože president Hinckley věděl, že se on ani jeho bratří nemohou dostat všude tam, kam by chtěli, byl zastáncem toho, aby se ke školení vedoucích po celém světě využívalo technologií. Za použití satelitní technologie předsedal při přenosech celosvětových školení vedoucích, z nichž první se konalo v lednu 2003.
Zdůrazňování důležitosti studia a výuky duchovních a světských pravd
President Hinckley prohlásil: „Nikdo z nás toho neví dost. Proces učení se je nekonečný. Musíme číst, musíme si všímat, musíme vstřebávat a musíme přemítat o tom, čemu otevíráme svou mysl.“71 Také řekl: „Účinná výuka je pravou podstatou vedení v Církvi. Věčný život nastane pouze tehdy, když muži i ženy budou učeni tak efektivně, že změní svůj život a ukázní ho. Nemohou být přinuceni ke spravedlivosti, ani dotlačeni do nebe. Musí být vedeni, a to znamená výuku.“72
President Hinckley si přál zajistit pro Svaté posledních dnů na celém světě více duchovní výživy. Roku 1995 s nadšením schválil plán vydat tiskem novou sérii knih, díky níž by členové Církve získali knihovnu evangelia. Církev brzy začala tuto sérii vydávat pod názvem Učení presidentů Církve, jejíž součástí je i tato kniha.
Světské vzdělávání bylo pro presidenta Hinckleyho také důležité. Dělal si starosti o členy Církve, kteří žijí v oblastech světa postižených chudobou a nemohou si dovolit získat vyšší vzdělání nebo profesní kvalifikaci. Bez takovéhoto vzdělání či vyučení by většina z nich žila dál v chudobě. Na kněžském zasedání generální konference v dubnu 2001 president Hinckley řekl:
„Ve snaze napravit tento stav navrhujeme plán – plán, který, jak věříme, je inspirovaný Pánem. Církev zakládá fond – většinou z příspěvků věrných Svatých posledních dnů, kteří za tímto účelem přispěli nebo přispějí. Jsme jim hluboce vděčni. … Budeme ho nazývat Stálý vzdělávací fond.“73
President Hinckley vysvětlil, že lidé, kteří se budou tohoto programu účastnit, dostanou půjčku z finančních prostředků poskytnutých členy Církve na školné či na získání profesní kvalifikace. Po absolvování studia či kurzu se bude od nich očekávat, že půjčku splatí, aby tento fond mohl být využit k pomoci dalším lidem. President Hinckley také vysvětlil, že Stálý vzdělávací fond bude „založen na podobných principech jako Stálý vystěhovalecký fond“, který Církev založila v 19. století, aby pomohla potřebným Svatým přestěhovat se do Sionu.74
Do šesti měsíců darovali Svatí posledních dnů do Stálého vzdělávacího fondu miliony dolarů.75 Rok po představení tohoto plánu president Hinckley oznámil: „Tato snaha nyní stojí na pevném základu. … Mladí muži a ženy v sociálně slabých oblastech světa, mladí muži a ženy, kterými jsou většinou navrátivší se misionáři, budou mít možnost dosáhnout dobrého vzdělání, jež je pozvedne z chudoby, s níž se jejich předci potýkali po mnoho generací.“76 Tento program dál žehná Svatým posledních dnů – jak těm, kteří pomoc přijímají, tak i dárcům.
Vydávání svědectví o posvátnosti manželství a rodiny
Na generálním shromáždění Pomocného sdružení 23. září 1995 president Hinckley prohlásil:
„Když vidíme tolik záludnosti, která je vydávána za pravdu, když vidíme tolik klamných názorů na měřítka a hodnoty, tolik svodů a lákadel, které vedou ke hříchům světa, máme pocit, že na ně musíme upozornit a varovat před nimi předem. My, První předsednictvo a Rada Dvanácti apoštolů, ve snaze být nápomocni v této věci, vydáváme nyní prohlášení Církvi a světu jako vysvětlení a znovupotvrzení měřítek, nauk a postupů týkajících se rodiny, které proroci, vidoucí a zjevovatelé této Církve opakovaně hlásali během její historie.“77
Po tomto úvodu president Hinckley poprvé veřejně přečetl dokument „Rodina – prohlášení světu“.
„Radíme rodičům a dětem, aby největší důležitost přikládali rodinné modlitbě, rodinnému domácímu večeru, studiu a výuce evangelia a hodnotným rodinným činnostem.“
Posvátnost manželství a rodiny byla častým tématem učení presidenta Hinckleyho. Odsuzoval jakýkoli druh zneužívání či týrání a povzbuzoval rodiče a děti, aby k sobě byli trpěliví, měli se rádi, vzájemně se učili a sloužili si. V dopise datovaném 11. února 1999 prohlásil spolu se svými rádci v Prvním předsednictvu:
„Vyzýváme rodiče, aby věnovali to nejlepší úsilí výuce a výchově dětí v zásadách evangelia, což je udrží v úzkém kontaktu s Církví. Domov je základem pro spravedlivý život, a žádná jiná instituce ho nemůže zastoupit a ani se nemůže zhostit jeho základních funkcí při naplňování této Bohem dané zodpovědnosti.
Radíme rodičům a dětem, aby největší důležitost přikládali rodinné modlitbě, rodinnému domácímu večeru, studiu a výuce evangelia a hodnotným rodinným činnostem. Jakkoli hodnotné a vhodné mohou být jiné závazky nebo činnosti, nesmí jim být dovoleno, aby zaujaly místo božsky určených povinností, které mohou odpovídajícím způsobem plnit pouze rodiče a rodiny.“78
Zájem o nově obrácené
President Hinckley s radostí sledoval, jak do Církve vstupuje velké množství lidí, dělal si však starosti ohledně jednotlivců, kteří se za těmito čísly skrývali. Na začátku své služby řekl:
„Protože počet nově pokřtěných stále roste, musíme vyvíjet neustále větší snahu, abychom jim pomáhali na jejich cestě. Každý z nich potřebuje tři věci – přítele, nějakou zodpovědnost a výživu ‚dobrým slovem Božím‘. (Moroni 6:4.) Máme povinnost a možnost tyto věci opatřit.“79
Posilování nově obrácených bylo pro presidenta Hinckleyho častým tématem. Starší Jeffrey R. Holland vyprávěl, jak president Hinckley toto téma zdůrazňoval: „Nedávno s jiskrou v oku a s bouchnutím do stolu před sebou řekl Dvanácti: ‚Bratří, až skončí můj život a pohřební shromáždění se bude chýlit ke konci, povstanu ještě naposledy, podívám se každému z vás do očí a řeknu: „Jak si vedeme v udržení obrácených?“‘“80
Stavba chrámů
President Hinckley nanáší maltu během slavnostního umístění pamětní desky před zasvěcením chrámu Nauvoo v Illinois roku 2002.
Když se v roce 1910 Gordon B. Hinckley narodil, byly na světě v provozu čtyři chrámy a všechny se nacházely v Utahu. Do roku 1961, kdy byl vysvěcen apoštolem, se tento počet zvýšil na 12. Tento pokrok byl značný, ale starší Hinckley často vyjadřoval starost ohledně toho, že mnoho lidí po celém světě má k chrámovým požehnáním omezený přístup. Roku 1973, když sloužil jako předseda Církevního výboru pro chrámy, si zapsal do deníku: „Církev by mohla za cenu chrámu Washington [jehož výstavba tehdy probíhala] vystavět [mnoho menších] chrámů. Chrámy by se tak přiblížily lidem, namísto toho, aby lidé museli cestovat velké vzdálenosti, aby se do nich dostali.“81
Když mu byla roku 1995 vyjádřena podpora jako presidentovi Církve, zvýšil se počet chrámů v provozu na 47, ale měl dál silnou touhu postavit chrámů více. Prohlásil: „Je mou nesmírnou touhou, abychom měli chrámy všude, kde je potřeba, aby naši členové, ať jsou kdekoli, mohli bez příliš velkých obětí přicházet do domu Páně pro své vlastní obřady, a aby využívali příležitostí vykonávat zástupné obřady za mrtvé.“82
Na generální konferenci v říjnu 1997 učinil president Hinckley historické oznámení týkající se toho, že Církev začne stavět menší chrámy po celém světě.83 Později uvedl: „Jsem přesvědčen o tom, že myšlenka stavět menší chrámy přišla jako přímé zjevení.“84 Roku 1998 oznámil, že 30 nových menších chrámů bude spolu s dalšími chrámy, které byly naplánovány dříve nebo byly ve výstavbě, představovat „47 nových chrámů k jednapadesáti, které jsou nyní v provozu“. K radosti všech těch, kteří mu naslouchali, president Hinckley dodal: „Myslím, že bychom měli raději přidat další 2, abychom jich měli rovných 100 na konci tohoto století, 2 000 let ‚od příchodu Pána našeho a Spasitele Ježíše Krista v těle‘. (NaS 20:1.)“ Poté slíbil: „Přibudou ještě další.“85
1. října 2000 zasvětil president Hinckley chrám Boston v Massachusetts, jenž se stal stým chrámem v provozu. Do konce roku 2000 zasvětil ještě dva další chrámy. Když v roce 2008 zemřel, Církev měla v provozu 124 chrámů a 13 dalších bylo oznámeno. President Hinckley byl zapojen do plánování a výstavby většiny z nich a osobně zasvětil 85 z nich a znovuzasvětil 13 (8 těchto znovuzasvěcení provedl u chrámů, které zasvětil již dříve).
Konferenční centrum
Konferenční centrum, které president Hinckley zasvětil na říjnové generální konferenci v roce 2000
Na generální konferenci v říjnu 1995 se president Hinckley zmínil o myšlence, kterou se zabýval. Když promlouval z Tabernaclu na Chrámovém náměstí, řekl: „Zdá se, že tento nádherný Tabernacle se rok od roku zmenšuje. Na některých oblastních konferencích se nyní shromažďujeme pod jednou střechou v mnohem větších skupinách.“86 Na generální konferenci v dubnu 1996 řekl president Hinckley o tomto nápadu více:
„Je mi líto, že mnozí lidé, kteří si přejí setkat se s námi dnes ráno v Tabernaclu, se nemohou dostat dovnitř. Mnoho z nich je na pozemcích venku. V tomto jedinečném a pozoruhodném sále, který postavili naši pionýrští předkové a zasvětili ho k uctívání Pána, se může pohodlně usadit asi 6 000 lidí. Někteří z vás, kteří sedíte dvě hodiny na těchto tvrdých lavicích, možná pochybujete o slově pohodlně.
V srdci soucítím s těmi, kteří si přejí dostat se dovnitř, ale není pro ně místo. Před rokem jsem bratřím navrhl, že možná nastal čas, kdy bychom měli prozkoumat, zda by bylo možné postavit další stavbu zasvěcenou uctívání Boha v mnohem větším měřítku, který by mohl pojmout trojnásobek nebo čtyřnásobek počtu lidí, který se vejde do této budovy.“87
24. července 1997 se ke 150. výročí příchodu pionýrů do údolí Solného jezera konal slavnostní výkop pro novou budovu – která byla později pojmenována Konferenční centrum – v bloku bezprostředně na sever od Chrámového náměstí. O necelé tři roky později, v dubnu 2000, se zde již konala první zasedání generální konference, přestože budova ještě nebyla zcela dokončena. President Hinckley zasvětil Konferenční centrum během generální konference v říjnu 2000. Než pronesl zasvěcovací modlitbu, postavil se k řečnickému pultu, který byl zhotoven z ořešáku černého, jenž vyrostl na jeho vlastní zahradě, a řekl:
„Dnes [toto konferenční centrum] zasvětíme jako dům k uctívání Boha Věčného Otce a Jeho Jednorozeného Syna, Pána Ježíše Krista. Doufáme, že od tohoto řečnického pultu budou do světa nadále vycházet prohlášení svědectví a nauky, víry v žijícího Boha a vděčnosti za velkou smírnou oběť našeho Vykupitele, a o to se i modlíme.“88
Svědectví o Ježíši Kristu
1. ledna 2000 vydal president Hinckley spolu s rádci v Prvním předsednictvu a Kvorem Dvanácti apoštolů prohlášení s názvem „Žijící Kristus – svědectví apoštolů“. O Spasiteli prohlásili: „Nikdo jiný neměl tak hluboký vliv na všechny ty, kteří žili a kteří ještě budou na zemi žít.“89
A nikdo jiný také neměl tak hluboký vliv na život presidenta Gordona B. Hinckleyho. Více než 46 let sloužil jako zvláštní svědek jména Ježíše Krista. Několik měsíců poté, co spolu s bratřími vydali dokument „Žijící Kristus“, president Hinckley stanul před Svatými posledních dnů a řekl: „Mezi tím vším, za co dnes dopoledne pociťuji vděčnost, vyniká vysoko jedna věc. Je jí živoucí svědectví o Ježíši Kristu, Synu Všemohoucího Boha, Knížeti pokoje, Svatém.“90
Zkoušky a naděje
Na závěr generální konference v dubnu 2004 president Hinckley řekl: „Váhám, neboť bych na chvíli chtěl hovořit o osobní záležitosti. Někteří z vás si povšimli, že zde není sestra Hinckleyová. Poprvé za 46 let od doby, kdy jsem se stal generální autoritou, se neúčastní generální konference. … Na cestě domů [z Afriky v lednu] se sestra Hinckleyová zhroutila vyčerpáním. Od té doby se jí vůbec nedaří dobře. … Zdá se mi, že její hodiny pomalu docházejí, a my nevíme, jak je znovu natáhnout.
Toto je pro mne chmurné období. Tento měsíc jsme manželé již 67 let. Je matkou našich pěti talentovaných a schopných dětí, babičkou 25 vnoučat a rozrůstajícího se počtu pravnoučat. Po celá ta léta jsme spolu kráčeli bok po boku, jako sobě rovní a jako společníci, za bouře i za slunečního svitu. Po celém světě vydávala svědectví o tomto díle a dělila se o lásku, povzbuzení a víru, ať byla kdekoli.“91
O dva dny později, 6. dubna, Marjorie Pay Hinckleyová zemřela. Miliony lidí, kteří si ji zamilovali pro její laskavé srdce, bystrý humor a pevnou víru, truchlili spolu s presidentem Hinckleym. Byl vděčný za dopisy vyjadřující podporu a lásku, které proudily z celého světa. Tyto dopisy podle jeho slov „přinesly auru útěchy v době našeho smutku“.92 Mnoho lidí přispělo jménem sestry Hinckleyové do Stálého vzdělávacího fondu.
Ačkoli byla pro presidenta Hinckleyho ztráta Marjorie těžká, pokračoval dál v díle Církve, navzdory tomu, že se jeho vlastní zdraví pozvolna zhoršovalo. Začal nosit hůl. Někdy ji používal k tomu, aby se o ni opřel, ale mnohem častěji s ní mával členům Církve. President Thomas S. Monson vzpomínal na rozhovor s lékařem presidenta Hinckleyho, který si dělal obavy ohledně toho, jak president Hinckley svou hůl používal, či nepoužíval. Lékař mu řekl: „To poslední, co bychom chtěli, je, aby upadl a zlomil si kyčel nebo aby se stalo něco ještě horšího. Místo toho s ní mává kolem a při chůzi ji nepoužívá. Řekněte mu, že tu hůl mu předepsal lékař a že ji musí používat k tomu, k čemu se používat má.“ President Monson odpověděl: „Pane doktore, já jsem rádce presidenta Hinckleyho. Vy jste jeho lékař. Řekněte mu to vy!“93
Na začátku roku 2006, byla presidentu Hinckleymu ve věku 95 let diagnostikována rakovina. Na říjnové generální konferenci téhož roku řekl: „Pán mi dovolil, abych žil dál; nevím, na jak dlouho. Ale ať již ta chvíle přijde kdykoli, budu se nadále snažit co nejlépe vykonávat své povinnosti. … Cítím se dobře; těším se přiměřeně dobrému zdraví. A až přijde čas pro nástupce, přechod bude hladký a podle vůle Toho, Jehož tato Církev je.“94
O rok později v říjnu 2007 zakončil president Hinckley svou poslední generální konferenci slovy: „Těšíme se, že se s vámi v dubnu znovu shledáme. Je mi 97, ale doufám, že se toho dočkám. Kéž na vás do té doby spočívají požehnání nebe – o to se pokorně a upřímně modlíme ve jménu našeho Vykupitele, samotného Pána Ježíše Krista, amen.“95
Dcera presidenta a sestry Hinckleyových Virginia popsala období oněch čtyřech let po smrti sestry Hinckleyové jako „závěrný kámen“ života presidenta Hinckleyho. Poté vzpomínala na modlitbu, kterou pronesl 20. ledna 2008, týden před svou smrtí, když zasvěcoval jednu zrekonstruovanou kapli v Salt Lake City:
„V této modlitbě se, velmi neobvyklým způsobem, modlil k Pánu za sebe jako proroka. S vděčností řekl: ‚Od doby Josepha Smitha až po současnost tomuto lidu vybíráš a ustanovuješ proroka. My Ti za něj děkujeme a prosíme Tě, abys jej utěšil a podpořil a požehnal mu podle jeho potřeb a Tvých velikých záměrů.‘“96
Ve čtvrtek 24. ledna 2008 se president Hinckley poprvé necítil schopen zúčastnit se každotýdenního setkání v chrámu se svými bratřími. Následující neděli 27. ledna mu president Monson s pomocí presidentů Henryho B. Eyringa a Boyda K. Packera udělil kněžské požehnání. Později téhož dne president Gordon B. Hinckley zesnul v klidu svého domova obklopen svými pěti dětmi a jejich manželkami.
O několik dní později mu tisíce lidí projevily úctu tím, že prošli kolem jeho rakve při veřejném vystavení v Sále proroků v Konferenčním centru. Vedoucí jiných církví, vládní představitelé a přední podnikatelé také zaslali soustrastné dopisy a vyjádřili vděčnost za vliv a učení presidenta Hinckleyho.
Smuteční bohoslužba se konala v Konferenčním centru a byla přenášena do církevních budov po celém světě. Pěvecký sbor Tabernacle Choir zazpíval na tomto shromáždění novou píseň s názvem: „Co je to zač, co nese jméno smrt?“ Slova této náboženské písně napsal president Hinckley – jsou jeho posledním svědectvím o Ježíši Kristu pro jeho přátele, kteří k němu vzhlíželi jako k prorokovi:
Co je to zač, co nese jméno smrt?
Ten tichý odchod ničím nerušený.
Však konec to není, ale počátek
lepšího světa, jenž září světlem Božím.
Ó Bože, utiš mé srdce bolavé
a upokoj můj strach a obavy,
kéž naděje a víra čistá z nebe,
mi dodá sílu a slzy osuší.
Vždyť smrti není, jen pouhá proměna,
kterou vítězně kdys‘ překonal
Syn Boží, jenž s láskou ke všem lidem,
svůj život za nás dal.97