„Kapitola 12: Ochotná poslušnost vůči Pánu“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)
„Kapitola 12“, Učení: Thomas S. Monson
Kapitola 12
Ochotná poslušnost vůči Pánu
„Poslušnost je velikou zkouškou tohoto života.“
Ze života Thomase S. Monsona
Když byl president Thomas S. Monson malý chlapec, trávil s rodinou část léta na chatě v kaňonu Provo v Utahu. Jedním z jeho nejlepších kamarádů byl Danny Larsen, jehož rodina tam také vlastnila chatu. Tom a Danny spolu rybařili, sbírali minerály, chodili na výlety, lezli po skalách a užívali si dalších činností. Při jedné příležitosti získal Tom cenné ponaučení týkající se poslušnosti. Spolu s Dannym si chtěli večer se svými kamarády udělat táborák, a potřebovali vyčistit prostor plný suché trávy na louce. Poté, co nějakou dobu zkoušeli trávu vytrhat, aniž dosáhli nějakého podstatného výsledku, dostal Tom nápad:
„Myšlenku, která mě v mé osmileté mysli napadla, jsem považoval za geniální řešení. Řekl jsem Dannymu: ‚Stačí, když ten plevel zapálíme. Prostě v tom plevelu vypálíme kruh!‘ Okamžitě souhlasil, a já jsem běžel do chaty pro pár zápalek. …
Danny i já… jsme byli opakovaně varováni před nebezpečím ohně. Já jsem ale věděl, kam rodiče dávali zápalky, a potřebovali jsme tu louku vyčistit. Bez dalšího přemýšlení jsem běžel do chaty, sebral jsem několik zápalek a ujistil se, že mě nikdo nevidí. Pak jsem si je rychle strčil do kapsy.
Doběhl jsem zpátky k Dannymu s nadšením, že mám v kapse řešení našeho problému. Vzpomínám si, jak jsem si myslel, že oheň se rozšíří jen tak daleko, jak chceme, a pak se nějakým kouzlem sám uhasí.
Škrtl jsem zápalkou o kámen a suchá červnová tráva vzplála. Vzňala se, jako by byla politá benzínem. Zpočátku jsme s Dannym byli nadšeni, když jsme sledovali, jak plevel mizí, ale brzy bylo jasné, že oheň nemá v úmyslu uhasit se sám. Když jsme si uvědomili, že oheň nejsme schopni zastavit, propadli jsme panice. Hrozivé plameny začaly stoupat po úbočí a ohrožovaly borovice a vše ostatní, co jim stálo v cestě.
Nezbylo nám nic jiného než běžet pro pomoc. Zakrátko všichni muži a ženy, kteří byli v parku Vivian k dosažení, běhali sem a tam s mokrými jutovými pytli a tloukli jimi do plamenů ve snaze je uhasit. Po několika hodinách byly uhašeny poslední žhavé uhlíky. Letité borovice byly zachráněny, stejně jako domy, které by plameny postupně také pohltily.“
President Monson poznamenal: „S Dannym jsme onoho dne získali několik těžkých, ale důležitých ponaučení – k nimž patřila v neposlední řadě i důležitost poslušnosti.“1
Tom Monson rád rybařil a rád se věnoval i dalším činnostem pod širým nebem. Později některé z těchto zkušeností využil, aby názorně objasnil zásady evangelia.
Učení Thomase S. Monsona
1
Poslušnost Božích přikázání je naším spolehlivým průvodcem smrtelností.
Boží přikázání nejsou dána proto, aby nás skličovala nebo aby nám bránila ve štěstí. Ve skutečnosti je to právě naopak. Ten, který nás stvořil a který nás miluje, velmi dobře ví, jak musíme žít, abychom mohli obdržet tu nejvyšší možnou míru štěstí. Poskytl nám vodítka, která, pokud se jimi budeme řídit, nás bezpečně provedou touto často zrádnou cestou smrtelností. Připomeňme si slova jedné známé náboženské písně: „Dbej přikázání! Přinášejí pokoj, vždy tě ochrání.“ [„Dbej přikázání“, Náboženské písně, č. 187.]
Náš Nebeský Otec nás natolik miluje, že říká: Nezalžeš; nepokradeš; nezcizoložíš; milovati budeš bližního svého jako sebe samého; a tak dále [viz Exodus 20:1–17; Matouš 22:39]. … On ví, že když budeme dodržovat přikázání, náš život bude šťastnější, více uspokojující a méně komplikovaný. Naše těžkosti a problémy bude snazší nést a my budeme získávat Jeho slíbená požehnání. Ale i když nám dává zákony a přikázání, umožňuje nám také rozhodnout se, zda je přijmeme, nebo odmítneme. Naše rozhodnutí v tomto ohledu určují náš osud.2
„Boží přikázání nejsou dána proto, aby nás skličovala nebo aby nám bránila ve štěstí. Ve skutečnosti je to právě naopak.“
Muži i ženy v průběhu věků vždy hledali poznání a porozumění týkající se smrtelné existence a svého místa a smyslu v ní, stejně jako způsobu toho, jak získat pokoj a štěstí. A takovémuto hledání se věnuje i každý z nás.
Toto poznání a porozumění je dostupné celému lidstvu. Je obsaženo v pravdách, které jsou věčné. … Ve zjevení, které obdržel Prorok Joseph Smith v květnu 1833 v Kirtlandu ve státě Ohio, Pán prohlásil:
„Pravda je poznání věcí, jak jsou a jak byly a jak přijdou. …
Duch pravdy je od Boha. …
A žádný člověk nezískává plnost, pokud nezachovává přikázání jeho.
Ten, kdo zachovává přikázání [Boží], získává pravdu a světlo, až je oslaven v pravdě a zná všechny věci.“ [Nauka a smlouvy 93:24, 26–28.]
Jak úžasné zaslíbení! „Ten, kdo zachovává přikázání [Boží], získává pravdu a světlo, až je oslaven v pravdě a zná všechny věci.“
V tomto osvíceném věku, kdy byla znovuzřízena plnost evangelia, není nutné, abychom vy nebo já při hledání pravdy pluli po nezmapovaných mořích nebo cestovali nevyznačenými cestami. Milující Nebeský Otec nám stanovil směr a poskytl nám spolehlivého průvodce – a to poslušnost. Poznání pravdy i odpovědi na naše nejhlubší otázky k nám přicházejí, jsme-li poslušni přikázání Božích. …
Existují pravidla a zákony, které nám pomáhají zajistit fyzickou bezpečnost. Podobně nám Pán poskytuje i pokyny a přikázání, které nám pomáhají zajistit bezpečnost duchovní, abychom [se] mohli nakonec… navrátit k Nebeskému Otci.3
2
Proroci nám dávají příklad poslušnosti, kterým se máme řídit.
Když se učíme o lidech, kteří důvěřovali Bohu a následovali Jeho učení, naší duši to našeptává: „Upokojtež se, a vězte, žeť jsem já Bůh.“ [Žalm 46:10.] Když odhodlaně zachovávali Jeho přikázání a důvěřovali v Něj, byli požehnáni. Budeme-li následovat jejich příklad, budeme rovněž podobně požehnáni v naší době. Každý z nich se stává vzorem k následování. …
„Muž spravedlivý, dokonalý… za svého věku“, ten, který „s Bohem… chodil“ [Genesis 6:9], takový byl prorok Noé. … Noé dbal Božího příkazu, aby postavil koráb, aby mohl být se svou rodinou ušetřen zničení. Řídil se Božími pokyny, aby shromáždil do korábu dva nebo více zástupců každého živého stvoření, aby i oni mohli být zachráněni před potopou. …
President Spencer W. Kimball (1895–1985) před více než půlstoletím na generální konferenci učil: „Dosud se neobjevily žádné známky deště a potopy. … [Noémovo] varování bylo považováno za nesmyslné. … Jak pošetilé je stavět archu na suché zemi, když slunce svítí a život jde kupředu jako obvykle! Avšak čas vypršel. … Potopa přišla. Neposlušní… utonuli. Zázrak spojený s korábem nastal poté, co byla projevena víra při jeho stavbě.“ [In: Conference Report, Oct. 1952, 48.]
Noé se díky své neochvějné víře řídil Božími přikázáními. Kéž vždy činíme totéž i my. Kéž pamatujeme na to, že moudrost Boží se lidem často jeví jako pošetilost; avšak největší ponaučení, které ve smrtelnosti můžeme získat, je, že když Bůh promlouvá a my uposlechneme, uděláme vždy správně.4
Všichni proroci, dávní i novodobí, věděli, že poslušnost je nezbytná pro naše spasení. … Velmi inspirující a dojímavá je zpráva o poslušnosti Abrahama a Izáka. Jak bolestivě těžké muselo být pro Abrahama vzít na základě poslušnosti Božího příkazu svého milovaného Izáka do země Moria a nabídnout ho jako oběť! Dokážeme si představit, jak bylo Abrahamovi těžko u srdce, když putoval na určené místo? Když Izáka svazoval, pokládal ho na oltář a bral nůž, aby ho zabil, určitě musela úzkost svírat jeho tělo a trýznit jeho mysl. Avšak s neochvějnou vírou a absolutní důvěrou v Pána na Pánův příkaz zareagoval. Jak úžasná pak byla slova, která zaslechl, a jak nevýslovně šťastný byl, když je uslyšel: „Nevztahuj ruky své na dítě, aniž mu co čiň; neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsi [mi neodepřel syna svého, jediného syna svého].“ [Genesis 22:12.]
Abraham byl vyzkoušen a prověřen a díky jeho věrnosti a poslušnosti mu Pán dal tento úžasný slib: „Požehnáni budou v semeni tvém všickni národové země, proto že jsi uposlechl hlasu mého.“ [Genesis 22:18.]
Ačkoli po nás se nepožaduje, abychom svou poslušnost prokázali tak dramatickým a srdcervoucím způsobem, je poslušnost vyžadována i od nás.
President Joseph F. Smith v říjnu 1873 prohlásil: „Poslušnost je prvním zákonem nebe.“ [„Discourse“, Deseret News, Nov. 12, 1873, 644.]
A president Gordon B. Hinckley řekl: „Štěstí Svatých posledních dnů, pokoj Svatých posledních dnů, pokrok Svatých posledních dnů, blahobyt Svatých posledních dnů a věčné spasení a oslavení tohoto lidu spočívá v tom, že kráčí v poslušnosti rad… Božích.“ [„If Ye Be Willing and Obedient“, Ensign, Dec. 1971, 125.]5
Poslušnost je znakem proroků; v průběhu věků jim poskytuje sílu a poznání. Je velmi důležité, abychom si uvědomili, že na tento pramen síly a poznání máme nárok i my. Dnes je snadno dostupný pro každého z nás, jsme-li poslušni Božích přikázání.6
3
Dodržujeme-li Boží přikázání, získáváme poznání, odpovědi a sílu.
Během let jsem poznal bezpočet lidí, kteří byli a jsou obzvláště věrní a poslušní. Byl jsem jimi požehnán a inspirován. Dovolte mi, abych se zmínil o dvou z nich.
Walter Krause byl věrným členem Církve, který se svou rodinou žil… po druhé světové válce [v Německé demokratické republice]. Navzdory těžkostem, jimž tehdy bratr Krause čelil kvůli nedostatku svobody v oné části světa, byl mužem, který miloval Pána a sloužil Mu. Věrně a svědomitě plnil každý úkol, který dostal.
Onen druhý muž, Johann Denndorfer, rodilý Maďar, se obrátil do Církve v Německu a v roce 1911, když mu bylo 17 let, tam byl pokřtěn. Zanedlouho poté se vrátil do Maďarska. Po druhé světové válce se stal v podstatě vězněm ve své rodné zemi, ve městě Debrecín. I lidem v Maďarsku byla upřena svoboda.
Bratr Walter Krause, který bratra Denndorfera neznal, byl pověřen, aby byl jeho domácím učitelem a pravidelně ho navštěvoval. Bratr Krause zavolal svému společníkovi pro domácí učení a řekl mu: „Dostali jsme pověření navštívit bratra Johanna Denndorfera. Měl bys čas jet ho se mnou tento týden navštívit a předat mu nějaké poselství evangelia?“ A pak dodal: „Bratr Denndorfer žije v Maďarsku.“
Jeho překvapený společník se zeptal: „Kdy odjíždíme?“
„Zítra,“ zněla odpověď bratra Krauseho.
A kdy se vrátíme?“ zeptal se společník.
Bratr Krause odpověděl: „Asi tak za týden – pokud se vůbec vrátíme.“
Tito dva domácí učitelé odjeli navštívit bratra Denndorfera – jeli vlakem a autobusem ze severovýchodní části Německa do Debrecínu v Maďarsku, což je pořádný kus cesty. Bratr Denndorfer se naposledy setkal se svými domácími učiteli před válkou. Když nyní uviděl tyto služebníky Páně, byl přemožen vděčností za to, že přijeli. Nejprve jim odmítl podat ruku. Místo toho šel do ložnice a z malé skřínky vzal krabici se svými desátky, které po léta schraňoval. Desátky předal svým domácím učitelům a řekl: „Nyní jsem s Pánem vyrovnán. Nyní již mám pocit, že jsem hoden podat ruku služebníkům Páně!“ Bratr Krause mi později vyprávěl, že se slovy nedá vyjádřit jeho dojetí, když pomyslel na to, že tento věrný bratr, který neměl kontakt s Církví po mnoho let, poslušně a soustavně odděloval ze svého skromného platu deset procent na zaplacení desátku. Ukládal je, aniž by věděl, kdy – nebo zda vůbec – bude mít výsadu je zaplatit.
Bratr Walter Krause… sloužil věrně a poslušně po celý svůj život a byl inspirací pro mne i pro všechny, kteří ho znali. Když byl požádán, aby splnil nějaký úkol, nikdy nic nenamítal, nikdy nereptal a nikdy se nevymlouval.
Zleva doprava: Gary Schwendiman, starší Monson, Walter a Edith Krauseovi, Gottfried a Gertraude Richterovi a Henry a Inge Burkhardtovi
Bratři a sestry, poslušnost je velikou zkouškou tohoto života. „A budeme je tím zkoušeti,“ řekl Pán, „abychom viděli, budou-li činiti všechny věci, jež jim Pán, jejich Bůh, přikáže.“ [Abraham 3:25.]
Spasitel prohlásil: „Neboť všichni, kteří chtějí míti požehnání z rukou mých, se budou říditi zákonem, jenž byl určen pro ona požehnání, a podmínkami jeho, jak byly ustanoveny před založením světa.“ [Nauka a smlouvy 132:5.]7
Chceme-li získat požehnání dnes, vyžaduje to ducha poslušnosti. Nestačí jednoduše říct: „Zítra si povedu lépe.“ Pán od nás očekává, že si povedeme lépe už dnes. … Doufám, že každý z nás si ve svém životě vytvoří tradici poslušnosti, jelikož všechna požehnání Boží jsou podmíněna poslušností přikázání. Budeme-li žít podle přikázání, nalezneme odpovědi na modlitby a obdržíme v životě vedení.8
Poznání, o něž usilujeme, odpovědi, po nichž toužíme, a sílu, s níž si dnes přejeme čelit překážkám složitého a měnícího se světa, můžeme získat tehdy, když budeme ochotně poslušni Pánových přikázání. Ještě jednou cituji slova Páně: „Ten, kdo zachovává přikázání [Boží], získává pravdu a světlo, až je oslaven v pravdě a zná všechny věci.“ [Nauka a smlouvy 93:28.]9
4
Náš Spasitel je největším příkladem poslušnosti a vybízí nás, abychom Jej následovali.
Byl nám dán dokonalý příklad, který můžeme následovat – příklad našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista – a bylo nám řečeno, abychom se tímto příkladem řídili. Sám Spasitel řekl: „Poď, následuj mne.“ [Lukáš 18:22.] „Skutky, jež jste mne viděli činiti, máte činiti také.“ [3. Nefi 27:21.] A položil nám otázku: „Jakými lidmi máte býti?“ A poté odpověděl: „Vpravdě pravím vám, dokonce jako já jsem.“ [3. Nefi 27:27.] „Tou cestou první Ježíš šel a všem ukázal směr.“ [„Jak moudrý Boží záměr byl“, Náboženské písně, č. 115.]
Když budeme vzhlížet k Ježíši jako ke svému Příkladu a když budeme kráčet v Jeho stopách, budeme se moci bezpečně vrátit k Nebeskému Otci a žít s Ním na věky. Prorok Nefi pravil: „Nevytrvá-li člověk do konce v následování příkladu Syna živého Boha, nemůže býti spasen.“ [2. Nefi 31:16.] …
V Příslovích čteme toto napomenutí: „Zvaž stezku noh svých.“ [Přísloví 4:26.] Budeme-li tak činit, budeme mít víru, a dokonce touhu kráčet po cestě, po níž kráčel Ježíš. Nebudeme mít žádné pochybnosti o tom, že jsme na cestě, po které náš Otec chce, abychom šli. Spasitelův příklad poskytuje rámec pro vše, co děláme, a Jeho slova poskytují neomylné vodítko. Jeho cesta nás bezpečně zavede domů.10
Neexistuje větší příklad poslušnosti než příklad našeho Spasitele. Pavel o Něm poznamenal:
„Ačkoli byl Syn Boží, z toho však, což strpěl, naučil se poslušenství.
A tak dokonalý jsa, učiněn jest [původcem] spasení věčného [pro všechny, kteří ho poslouchají].“ [Židům 5:8–9.]
Spasitel projevoval ryzí lásku k Bohu tím, že vedl dokonalý život, a tím, že ctil své posvátné poslání. Nikdy nebyl domýšlivý. Nikdy se nepozvedal v pýše. Nikdy nebyl nepoctivý. Vždy byl pokorný. Vždy byl upřímný. Vždy byl poslušný.
Ježíš, ačkoli byl pokoušen mistrem klamu – ďáblem, ačkoli byl fyzicky oslaben půstem trvajícím 40 dní a 40 nocí a byl vyhladovělý, a přestože Mu tehdy onen zlý činil ty nejlákavější a nejsvůdnější návrhy, nám dal božský příklad poslušnosti tím, že se odmítl odchýlit od toho, o čem věděl, že je správné [viz Matouš 4:1–11].
Když čelil utrpení v Getsemanech, kde trpěl takovou bolestí, že Jeho pot byl jako velké krůpěje krve kanoucí na zem [viz Lukáš 22:44], byl příkladem poslušného Syna, řka: „Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne, ale však ne má vůle, ale tvá staň se.“ [Lukáš 22:42.]
Spasitel stejně, jak vybídl své první apoštoly, vybízí vás i mne: „Následuj mne.“ [Viz Jan 21:22.] Jsme ochotni uposlechnout?11
Společně s Ježíšem můžeme kráčet po cestě poslušnosti. Nebude to vždy snadné, ale nechť je naším mottem odkaz, který nám zanechal Samuel: „[Vizte], poslouchati lépe jest, nežli obětovati, a ku poslušenství státi, nežli tuk skopců přinášeti.“ [1. Samuelova 15:22.] Pamatujme na to, že konečným výsledkem neposlušnosti je zajetí a smrt, zatímco odměnou za poslušnost je svoboda a věčný život.12
Nejsme dost moudří na to, abychom poslechli Toho, který zná konec od počátku – našeho Pána…? Jeho příklad nám ukazuje cestu. Když čelil pokušení, nedbal jich. Když Mu byl nabízen celý svět, odmítl ho. Když byl požádán, aby položil svůj život, učinil tak!
„Pojďte za mnou,“ zve Spasitel,
tak pojďme tam, kam On by chtěl.
Společně buďme jedno s Ním,
s Božím Synem milovaným. …
Panství a trůny, království
pro naši slávu se již skví,
když na věky poslechneme
Tvá slova: „Následujte mne!“
(„Pojďte za mnou“, Náboženské písně, č. 60.)
Nyní nastal náš čas, abychom učinili toto rozhodnutí. Následujme Jej.13
Náměty ke studiu a k výuce
Otázky
-
Projděte si slíbená požehnání, jež můžeme obdržet, budeme-li dodržovat přikázání (viz oddíl 1). V jakém smyslu nás dodržování přikázání chrání před nebezpečím? Jak vám poslušnost přinesla či přináší pokoj? Jak vám poslušnost pomohla či pomáhá být šťastnějšími? Jak vám pomohla či pomáhá získat „pravdu a světlo“?
-
Čemu se můžeme o poslušnosti naučit z příkladů, které president Monson zmiňuje v oddíle 2? Jak si můžeme osvojit větší důvěru v Nebeského Otce?
-
President Monson učil, že „poslušnost je velikou zkouškou tohoto života“ (oddíl 3). Co vás napadá, když čtete o příkladech Waltera Krauseho a Johanna Denndorfera? Zamyslete se nad lidmi, u nichž jste byli svědky toho, že byli poslušní v obtížných situacích. Jak vám jejich příklad pomohl či pomáhá?
-
President Monson zdůraznil Spasitelův příklad poslušnosti a Jeho výzvu, abychom Jej následovali (viz oddíl 4). Jak můžeme v plnější míře přijímat Spasitelovu výzvu, abychom Jej následovali?
Související verše z písem
Jozue 24:14–15; Matouš 7:21; Jan 7:17; 14:15; 1. Nefi 17:3; 2. Nefi 1:20; Mosiáš 2:41; Nauka a smlouvy 130:20–21
Pomůcka ke studiu
„Díky tomu, že Ježíš Kristus byl vůči svému Otci dokonale poslušný a poddajný, ‚prospíval moudrostí, a věkem, a milostí, u Boha i u lidí‘ [Lukáš 2:52]. Jsme odhodláni činit totéž? Tak jako Ježíš ‚získával milost za milost‘ [Nauka a smlouvy 93:12], musíme i my při svém poznávání evangelia trpělivě a vytrvale usilovat o světlo a poznání od Boha.“ (Thomas S. Monson, „Učte se ode mne“, Poselství Prvního předsednictva, březen 2016.)