„Kapitola 22: Úžasná ctnost zvaná vděčnost“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 22“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 22

Úžasná ctnost zvaná vděčnost

„Vyjadřovat vděčnost je laskavé a úctyhodné, projevovat vděčnost je šlechetné a ušlechtilé, ale žít s vděčností, která neustále sídlí v našem srdci, znamená dotýkat se nebes.“

Ze života Thomase S. Monsona

Když bylo presidentu Monsonovi asi 10 let, začal se zajímat o ptáky, zvláště pak o holuby. Ze školních oken často s kamarády sledovali holuby, jak sedí v řadách na okolních střechách. Po škole chlapci občas holuby chytali a Tom se svým kamarádem Bobem pro ně na dvorku za domem vyrobili jednoduché holubníky.

Krátce nato Bobův otec přidělal na Bobův holubník okno, aby holuby ochránil před dotěrným větrem. Tom začal toužit po takovém okně i pro svůj holubník.

Jednoho dne Bobův otec překvapil Toma tím, že přišel k Monsonovým s oknem a přidělal ho na Tomův holubník. Když president Monson později vzpomínal na to, jak se tehdy cítil, řekl: „Nikdy předtím jsem nezažil takový pocit vděčnosti za něco, co pro mě někdo druhý sám od sebe udělal.“¹

President Monson po většinu života choval za domem holuby. Rozšířil hejno svých holubů na mnoho různých druhů, z nichž někteří holubi získali ceny na krajských a celostátních výstavách.² Během všech svých zážitků s tímto celoživotním koníčkem nikdy nezapomněl na pocit vděčnosti za prostý skutek laskavosti od Bobova otce.

President Monson díky tomuto i dalším zkušenostem poznal, jakou moc vděčnost má, a často ve svých slovech tuto vlastnost vyzdvihoval. „Upřímně a ze srdce se modlím o to, abychom dokázali ve svém osobním životě odrážet tuto úžasnou ctnost vděčnosti. Kéž nám proniká přímo do duše, nyní i navždy.“³

Thomas S. Monson drží holuby — President Monson byl celý život vděčný za otce svého přítele, který, když byl president Monson malým chlapcem, přidělal na jeho holubník okno.

Učení Thomase S. Monsona

Vyjadřování vděčnosti je předlohou pro nalezení osobního štěstí.

Vděčnost je božská zásada. Pán skrze zjevení dané Proroku Josephu Smithovi prohlásil:

„Budeš děkovati Pánu Bohu svému ve všech věcech. …

A v ničem se člověk neprohřešuje proti Bohu neboli proti nikomu není hněv jeho roznícen kromě těch, již neuznávají ruku jeho ve všech věcech.“ [Nauka a smlouvy 59:7, 21.]

V Knize Mormonově je nám řečeno, abychom „denně žili v díkůvzdání za mnohá milosrdenství a požehnání, která [nám Bůh] udílí“. [Alma 34:38.]⁴

Gracias, danke, merci – když je slovo „děkuji“, ať již v jakémkoli jazyce, vyslovováno často, rozradostní vašeho ducha, prohloubí vaše přátelské vztahy s druhými a povznese váš život na vyšší úroveň. … Ve vyřčení slova „děkuji“ je jistá jednoduchost – vskutku upřímnost.

Krása a výstižnost spočívající ve vyjádření vděčnosti se odráží v jednom příběhu z novin, který vyšel před několika lety:

„Policie federálního okrsku District of Columbia dala v pátek do aukce asi 100 nevyzvednutých jízdních kol. ‚Jeden dolar,‘ zvolal jistý jedenáctiletý chlapec, když se otevřely nabídky na první kolo. Nabídky však byly mnohem vyšší. ‚Jeden dolar,‘ zopakoval chlapec s nadějí pokaždé, když se dražilo další kolo.

Vedoucí aukce, který dražil ukradená nebo ztracená jízdní kola již 43 let, si všiml, že onen chlapec si dělal větší naděje, kdykoli se v nabídce objevilo kolo závodní.

Zbývalo jen jedno poslední závodní kolo. Nabídky se vyšplhaly až na osm dolarů. ‚Prodáno tamhle tomu chlapci za devět dolarů!‘ prohlásil vedoucí aukce. Vytáhl z vlastní kapsy osm dolarů a požádal onoho chlapce o jeho dolar. Mladík mu ho odevzdal v centech, pětnících, desetnících a čtvrťácích – vzal si kolo a chystal se odejít. Ale ušel jen pár metrů. Pečlivě zaparkoval svůj nový majetek, vrátil se a vedoucího aukce vděčně objal kolem krku a rozplakal se.“

Kdy jsme naposledy pociťovali tak hlubokou vděčnost jako tento chlapec? To, co pro nás druzí udělají, nemusí být tak významné, ale určitě existují laskavé skutky, které si zasluhují naše vyjádření vděčnosti.⁵

Myslete na děkování. V těchto třech slovech máte ten nejlepší intenzivní kurs pro šťastné manželství, recept na trvalé přátelské vztahy a předlohu pro nalezení osobního štěstí.⁶

Vděčné srdce… získáváme tím, že vyjadřujeme vděčnost Nebeskému Otci za Jeho požehnání, i lidem kolem sebe, za vše, co nám do života přinášejí. To vyžaduje vědomé úsilí – přinejmenším do té doby, dokud si skutečně neosvojíme a nevypěstujeme postoj vděčnosti. Často pociťujeme vděčnost a máme v úmyslu ji vyjádřit, ale zapomeneme to udělat nebo se k tomu zkrátka nedostaneme. Kdosi řekl, že když „pociťujeme vděčnost, ale nevyjádříme ji, je to jako když zabalíme dárek a nepředáme ho“. [William Arthur Ward, in: Allen Klein, comp., Change Your Life! (2010), 15.]⁷

Pamatujeme na to, abychom vzdávali díky za požehnání, která získáváme? Upřímné projevy díků nám nejen pomáhají uvědomit si svá požehnání, ale také odemykají brány nebes a pomáhají nám pociťovat lásku Boží.⁸

Ve 30. žalmu David slibuje: „Hospodine Bože můj, na věky [děkovat ti] budu.“ [Žalm 30:12.]

Apoštol Pavel ve své epištole Korintským prohlásil: „Díky buď Bohu za jeho nevyslovitelný dar.“ [Viz 2. Korintským 9:15.] A Tessalonicenským: „Ze všeho díky čiňte; nebo ta jest vůle Boží.“ [1. Tessalonicenským 5:18.]

Bratři a sestry, vzdáváme Bohu díky za Jeho nevyslovitelný dar a za Jeho bohatá požehnání, která nám tak hojně udílí?

Nacházíme si chvíli na to, abychom se zastavili a přemítali o Ammonových slovech? „Nyní, bratří moji, vidíme, že Bůh pamatuje na každý lid, ať je v kterékoli zemi; ano, on počítá lid svůj a nitro milosrdenství jeho je nad celou zemí. Nyní, toto je radost má a veliké díkůvzdání mé; ano, a budu vzdávati díky svému Bohu na věky.“ [Alma 26:37.] …

Prorok Alma naléhavě žádal: „Raď se s Pánem ve veškerém konání svém a on tě povede k dobrému; ano, když večer uléháš, uléhej v Pánu, aby nad tebou bděl ve spánku tvém; a když ráno vstáváš, nechť je tvé srdce naplněno poděkováním Bohu; a jestliže toto budeš činiti, budeš pozvednut posledního dne.“ [Alma 37:37.]⁹

Soustředíme-li se na svá požehnání, pomůže nám to čelit výzvám a problémům.

Nehledě na naše okolnosti toho má každý z nás mnoho, za co může být vděčný, pokud se jen zastavíme a zamyslíme se nad svými požehnáními.

Je úžasné žít na zemi právě v této době. I když je toho v dnešním světě tolik, co je špatné, je v něm také mnoho toho, co je správné a dobré. Jsou v něm úspěšné manželské páry, rodiče, kteří milují své děti a obětují se pro ně, přátelé, kteří o nás mají zájem a pomáhají nám, učitelé, kteří učí. Náš život je požehnán v bezpočtu ohledech. …

Když se v životě setkáme s těžkostmi a problémy, je pro nás často obtížné soustředit se na svá požehnání. Nicméně pokud sáhneme dostatečně hluboko a budeme se dívat dostatečně pozorně, budeme schopni pocítit a poznat, jak moc nám bylo dáno.

Podělím se s vámi o příběh jedné rodiny, která dokázala najít požehnání uprostřed vážných obtíží. Je to příběh, který jsem četl před mnoha lety, a uschoval jsem si ho kvůli poselství, které předává. Napsal ho Gordon Green. …

Gordon vypráví o tom, jak vyrůstal na farmě v Kanadě, kde on i jeho sourozenci museli pokaždé spěchat domů ze školy, zatímco ostatní děti si hrály s míčem nebo šly plavat. Jejich otec měl ale schopnost pomoci jim pochopit, že jejich práce má význam. To platilo obzvláště po žních, kdy rodina slavila Den díkůvzdání, neboť onoho dne jim otec dával velký dar. Dělal inventuru všeho, co měli.

Ráno, na Den díkůvzdání, je vždy brával do sklepa, kde byly sudy s jablky, koše s řepou, mrkve uložené v písku a hory pytlů s bramborami, a také hrášek, kukuřice, fazole, džemy, jahody a další zavařeniny, kterých byly plné police. Požádal děti, aby všechno pečlivě spočítaly. Pak šli do stodoly a spočítali, kolik tun sena tam bylo a kolik bylo v sýpce bušlů zrní. Spočítali krávy, prasata, kuřata, krůty i husy. Otec vždy říkal, že chce zjistit, jak jsou na tom, ale děti věděly, že ve skutečnosti chce, aby si v onen den, kdy měli hody, uvědomily, jak hojně jim Bůh požehnal a jak svou přízní poctil všechny ty hodiny, které odpracovaly. Když nakonec zasedly k hostině, kterou jim maminka připravila, byly schopny ona požehnání skutečně pociťovat.

Gordon ale uvedl, že Den díkůvzdání, na který vzpomíná s největší vděčností, byl v roce, kdy se zdálo, že nemají nic, za co by mohli být vděční.

Onen rok začal dobře: měli přebytek sena, spoustu semen, čtyři vrhy selat; a jejich otec měl uloženy nějaké peníze stranou, aby si jednoho dne mohli koupit nakladač sena – úžasný stroj, o kterém většina farmářů snila. Byl to také rok, kdy byla do jejich města zavedena elektřina. … Obstarali si pračku, … která celý den pracovala sama, a zářivé žárovky, které pověsili na strop v každé místnosti. Už žádné lampy, které se musely plnit olejem, žádné knoty, které se musely zastřihávat, žádné začazené cylindry, které se musely čistit. Lampy se nenápadně odnesly na půdu.

Připojení elektřiny na farmu bylo asi tou poslední dobrou věcí, která se jim toho roku přihodila. Zrovna když obilí začalo klíčit, začalo pršet. Když voda konečně opadla, nikde nezůstala ani rostlinka. Zaseli znovu, ale další deště zatlačily rostlinky do země. Brambory jim shnily v blátě. Prodali několik krav a všechna prasata, ale i další zvířata, která měli v úmyslu si ponechat. Dostali za ně totiž jen velmi málo peněz, protože svá zvířata musel onoho roku prodat každý. Onoho roku sklidili jen záhon tuřínu, který nějakým způsobem bouře přečkal.

Pak znovu nastal Den díkůvzdání. Matka namítla: „Možná, že bychom na to měli letos zapomenout. Nezůstala nám jediná husa.“

Na Den díkůvzdání ale Gordonův otec přinesl zajíce a požádal svou ženu, aby ho připravila. Zdráhavě se do toho pustila, ale naznačila, že potrvá dlouho, než to tuhé staré maso změkne. Když jídlo nakonec položila na stůl s několika tuříny, které přežily, děti ho nechtěly jíst. Gordonova matka plakala, ale pak jeho otec udělal něco neobvyklého. Odešel na půdu, odkud přinesl olejovou lampu, postavil ji na stůl a zapálil ji. Pak řekl dětem, aby zhasly elektrické světlo. Když nyní znovu svítili jen lampou, stěží dokázali uvěřit, že předtím mívali takovou tmu. Divili se, jak vůbec dokázali něco vidět, když neměli zářivé světlo, které jim přinesla elektřina.

Požehnali jídlo a každý začal jíst. Po večeři všichni v tichosti seděli u stolu. Gordon napsal:

„Ve skromném příšeří staré lampy jsme znovu začali vidět jasně. … [Bylo] to lahodné jídlo. Zajíc chutnal jako krocan a tuříny byly snad nejjemnější ze všech, které jsme kdy jedli. … [Náš] domov, … navzdory všemu tomu, co nám chybělo, [k] nám byl velmi štědrý.“ [Upraveno podle: H. Gordon Green, „The Thanksgiving I Don’t Forget“, Reader’s Digest, Nov. 1956, 69–71.]

Bratři a sestry, vyjadřovat vděčnost je laskavé a úctyhodné, projevovat vděčnost je šlechetné a ušlechtilé, ale žít s vděčností, která neustále sídlí v našem srdci, znamená dotýkat se nebes.¹⁰

dítě se modlí se ženou — „Každý z nás [toho má] mnoho, za co může být vděčný, pokud se jen zastavíme a zamyslíme se nad svými požehnáními.“

Postoj vděčnosti můžeme pěstovat.

Když odmítneme setrvávat ve sféře negativních myšlenek a budeme v srdci pěstovat postoj vděčnosti, můžeme pozvedat sebe i druhé. Je-li nevděčnost počítána mezi závažné hříchy, pak vděčnost zaujímá místo mezi těmi nejušlechtilejšími ctnostmi. Kdosi řekl, že „vděčnost je nejen největší ctností, ale také rodičem ctností ostatních“. [Cicero, in: A New Dictionary of Quotations on Historical Principles, sel. H. L. Mencken (1942), 491.]

Jak tedy můžeme ve svém srdci pěstovat postoj vděčnosti? President Joseph F. Smith, šestý president Církve, nám poskytl odpověď. Řekl: „Vděčný člověk vidí ve světě mnoho toho, za co může být vděčný, a v jeho očích to dobré převažuje nad zlým. Láska přemáhá žárlivost a světlo vyhání temnotu z jeho života.“ A pokračoval: „Pýcha ničí naši vděčnost a na její místo dosazuje sobeckost. O kolik šťastnější jsme v přítomnosti vděčného a láskyplného člověka, a jak moc máme dbát na to, abychom skrze život naplněný modlitbou pěstovali postoj naplněný vděčností vůči Bohu i člověku!“ [Gospel Doctrine, 5th ed. (1939), 263.]

President Smith nám říká, že klíčem k získání vděčnosti je život naplněný modlitbou.

Jsme šťastní a vděční díky materiálním věcem? Možná jen chvilkově. Avšak to, co přináší hluboké a trvalé štěstí a vděčnost, je to, co si za peníze koupit nelze: naše rodina, evangelium, dobří přátelé, naše zdraví, naše schopnosti a láska, kterou přijímáme od těch, kteří jsou kolem nás. Naneštěstí jsou to věci, u nichž se dopouštíme toho, že je považujeme za samozřejmost.¹¹

Nemáme žádnou možnost poznat, kdy se před námi objeví výsada nabídnout někomu pomocnou ruku. Cesta do Jericha, po níž každý z nás putuje, nenese žádné jméno, a vyčerpaný poutník, který potřebuje naši pomoc, může být kdosi neznámý. Až příliš často příjemce laskavosti nevyjadřuje své pocity a my jsme ochuzeni o záblesk vznešenosti a dojetí, které by nás motivovaly k tomu, abychom šli a činili podobně. Upřímnou vděčnost vyjádřil autor jednoho dopisu, který nedávno přišel do církevního ústředí…:

„Úřadu Prvního předsednictva:

Salt Lake City mi kdysi, během mých cestovatelských let, projevilo křesťanskou pohostinnost.

Na cestě dálkovým autobusem do Kalifornie jsem vystoupil v terminálu v Salt Lake City. Bylo mi nevolno a chvěl jsem se kvůli nahromaděnému nedostatku spánku způsobenému nedostatkem potřebných léků. Při svém úprku ze špatné životní situace v Bostonu jsem na léky úplně zapomněl.

Seděl jsem sklesle v restauraci hotelu Temple Square Hotel, tvář podepřenou zaťatýma rukama a zíral jsem na šálek kávy, na kterou jsem ve skutečnosti neměl chuť. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se k mému stolu blíží nějaký manželský pár. ‚Jste v pořádku, mladý muži?‘ zeptala se žena. Vstal jsem a se slzami v očích a určitým chvěním jsem jim vyprávěl, co se mi stalo a v jaké jsem situaci. Pozorně a trpělivě naslouchali mému téměř nesouvislému blábolení a pak převzali iniciativu. Určitě to museli být nějací prominentní občané. Promluvili si s vedoucím restaurace a pak mi řekli, že se tam mohu pět dní stravovat podle libosti. Pak mě vzali hned vedle k hotelové recepci a zajistili mi na pět dní pokoj. Pak mě zavezli na kliniku a postarali se o to, abych dostal potřebné léky – vskutku má základní záchrana pro zachování duševního zdraví a pokoje.

Zatímco jsem se zotavoval a nabíral opět sílu, rozhodl jsem se navštěvovat každodenní varhanní recitály v Tabernaclu. Nebeský hlas tohoto nástroje, od těch nejjemnějších tónů až po mocný zvuk plných varhan, je tím nejvznešenějším zvukem, který znám. Obstaral jsem si alba a nahrávky varhan a pěveckého sboru z Tabernaclu, na něž se mohu kdykoli spolehnout, že zklidní a posílí skleslého ducha.

Poslední den mého pobytu v hotelu, než jsem se vydal znovu na cestu, jsem na recepci vrátil klíč; a od onoho páru jsem tam měl zprávu: ‚Splať nám to tím, že cestou prokážeš laskavost nějaké další ztrápené duši.‘ To jsem měl ve zvyku, ale rozhodl jsem se, že se budu intenzivněji snažit vyhlížet toho, kdo v životě potřebuje pozvednout.

Přeji vám jen to dobré. Nevím, jestli jsou toto opravdu ony ‚poslední dny‘, o nichž se píše v písmech, ale vím, že dva členové vaší církve byli pro mě svatými v době, kdy jsem zoufale potřeboval pomoc. Napadlo mě, že byste o tom rádi věděli.“¹²

žena servíruje muži jídlo — „Cesta do Jericha, po níž každý z nás putuje, nenese žádné jméno, a vyčerpaný poutník, který potřebuje naši pomoc, může být kdosi neznámý.“

Vděčnost Spasiteli projevujeme tím, že následujeme Jeho příklad a jsme poslušni Jeho slov.

[Kéž bychom] kromě všeho jiného, za co jsme vděční, vždy vyjadřovali vděčnost za našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jeho slavné evangelium poskytuje odpovědi na největší otázky tohoto života: Odkud jsme přišli? Proč jsme zde? Kam odchází náš duch, když zemřeme? Toto evangelium přináší těm, kteří žijí v temnotě, světlo božské pravdy.

Pán nás učil, jak se máme modlit. Učil nás, jak máme žít. Učil nás, jak máme zemřít. Jeho život je odkazem lásky. Nemocné uzdravoval; utiskované pozvedal; hříšníky zachraňoval. …

Následujme Ho. Napodobujme Jeho příklad. Buďme poslušni Jeho slov. Když tak budeme činit, dáme Mu božský dar vděčnosti.¹³

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Projděte si verše z písem, které president Monson citoval ohledně toho, jak důležitá je vděčnost (viz 1. oddíl). Proč je podle vás to, když jsme vděční, „předlohu pro nalezení osobního štěstí“? Jak vám projevování díků pomohlo či pomáhá pociťovat Boží lásku? Jakými způsoby můžeme projevovat vděčnost druhým?
Proč někdy považujeme svá požehnání za samozřejmost? (Viz 2. oddíl.) Jak vám v obtížných chvílích pomohlo to, když jste uvažovali o svých požehnáních? Jaká požehnání jste si neuvědomili, dokud jste nevynaložili určité úsilí k tomu, abyste je rozpoznali? Čemu se o vděčnosti můžeme naučit z příběhu Gordona Greena?
Jak můžeme pěstovat postoj vděčnosti? (Viz 3. oddíl.) Jak vám modlitba pomáhá vypěstovat si hlubší vděčnost? Jak službou druhým projevujeme vděčnost vůči Bohu? Jaký vliv na náš život má to, když žijeme naplněni vděčností?
President Monson nám radil, abychom „vyjadřovali vděčnost za našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista“ (4. oddíl). Jak můžeme prohlubovat svou vděčnost za Spasitele? Jak Mu můžeme projevovat vděčnost?

Související verše z písem

Žalm 100:3–4; Lukáš 17:11–19; Kolossenským 2:6–7; 2. Nefi 9:50–52; Mosiáš 2:19–22; Nauka a smlouvy 78:18–19

Pomůcka ke studiu

„Plánujte studijní činnosti, které posílí vaši víru ve Spasitele.“ (Kažte evangelium mé [2004], 22.) Během studia byste si například mohli pokládat tyto otázky: Jak by mi toto učení mohlo pomoci prohloubit mé porozumění Usmíření Ježíše Krista? Jak mi toto učení může pomoci stát se více takovým, jako je Spasitel?