„Kapitola 17: Známky šťastného domova“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 17“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 17

Známky šťastného domova

„Budeme-li se… opravdu snažit, bude náš domov moci být kouskem nebe zde na zemi.“

Ze života Thomase S. Monsona

President Thomas S. Monson při vzpomínce na svá formativní léta řekl: „Něco z toho, v čem jste vychováváni, vám v mládí zapustí v srdci hluboké kořeny.“¹ Jednou z nejdůležitějších věcí pro něj bylo naučit se tomu, co je potřeba k vybudování šťastného domova – přednostem jako je služba, práce a soucit. Každý den si těchto předností všímal u svých rodičů a dalších členů rodiny.

Když president Monson popisoval příklad služby a lásky svého otce, uvedl: „Vzpomínám si, že věnoval svůj nepatrný čas volna péči o chromého strýce, starší tety a svou rodinu. Sloužil v předsednictvu Nedělní školy sboru a vždy upřednostňoval práci s dětmi. Podobně jako Mistr měl děti rád. Nikdy jsem z jeho úst neslyšel jediné slovo kritiky vůči druhým.“²

President Monson rovněž zmínil, že se od svého otce naučil pracovní morálce: „Když mi bylo čtrnáct, začal jsem po škole pracovat na poloviční úvazek v tiskařském obchodě, který řídil [můj tatínek]. Ve svém životě si nevybavuji mnoho dnů po svých čtrnáctých narozeninách, kdy jsem nepracoval – vyjma nedělí. Když se naučíte pracovat během svého mládí, tento návyk si udržíte. Nejšťastnější jsem, když mám něco na práci.“³

Na presidenta Monsona měla rovněž velký vliv jeho matka. Mnohokrát hovořil o těžkostech způsobených velkou hospodářskou krizí a o tom, jak jeho maminka pečovala o potřebné:

„Vzhledem k tomu, že jsme bydleli jen jeden nebo dva bloky od železničních tratě, se často stávalo, že nezaměstnaní muži, bez prostředků na jídlo, vystoupili z vlaku a přišli pro něco k jídlu k našemu domu. Tito muži byli vždy zdvořilí. Nabídli, že za jídlo vykonají nějakou práci. Nesmazatelně se mi vtiskl do mysli obraz vyzáblého a hladového muže, jak stojí u dveří naší kuchyně s kloboukem v ruce a prosí o jídlo.

Maminka takového návštěvníka přivítala a nasměrovala jej ke kuchyňskému dřezu, aby si umyl ruce, a mezitím pro něj připravila něco k jídlu. Nikdy nešetřila na kvalitě ani na množství; návštěvník dostal naprosto stejný oběd jako můj tatínek. Zatímco host hltal jídlo, maminka využila příležitosti a poradila mu, aby se vrátil domů ke své rodině. Když odcházel od stolu, byl nasycen fyzicky i duchovně. Tito muži nikdy neopomněli poděkovat. Slzy v jejich očích vždy tiše odhalily vděčnost v jejich srdci.“⁴

President Monson řekl, že jeho maminka ho „tím, jak žila, a svými skutky naučila tomu, co obsahuje [Bible]. Péče o chudé, nemocné a potřebné byla každodenním jevem, na který nelze nikdy zapomenout.“⁵

Když president Monson hovořil o budování silného domova, často citoval následující pokyny od Pána ohledně vybudování chrámu Kirtland: „Zřiďte… dům modlitby, dům půstu, dům víry, dům učení, dům slávy, dům pořádku, dům Boží.“ (Nauka a smlouvy 88:119.) Při jedné příležitosti se poté zeptal: Kde na celém světě bychom mohli najít lepší plán k utváření domova, domu, rodiny – sebe samých?“ Prohlásil, že vybudování domova podle tohoto zjeveného plánu „bude splňovat stavební zákon zaznamenaný v Matoušovi – a to dům postavený na skále. (Viz Matouš 7:24–25.) Přečká deště protivenství, záplavy těžkostí a vichry pochybností všudypřítomných v našem nesnadném světě.“⁶

rodina Monsonových — Thomas S. a Frances Monsonovi s rodinami svých dětí v roce 2008

Učení Thomase S. Monsona

Šťastný domov je tvořen láskou, oběťmi a úctou.

Štěstí nespočívá v nadbytku luxusu, což je světská představa „spokojeného života“. Ani po něm nemusíme pátrat na vzdálených místech s podivně znějícími jmény. Štěstí se nachází doma.⁷

Domov je mnohem více než jen dům. Dům se staví ze dřeva, cihel a kamene. Domov je tvořen láskou, oběťmi a úctou. Dům může být domovem a domov může být nebem.⁸

Ze svého domu můžeme vytvořit domov a z domova nebe, stane-li se Spasitel ústředním bodem našeho života a dojde-li Jeho příklad lásky a služby přínosného vyjádření v našem životě.⁹

Kéž ve své rodině… projevujeme laskavost a lásku. Náš domov má být něčím více než jen útočištěm; má být také místem, kde může přebývat Boží Duch, kde se bouře zastaví na prahu dveří, kde panuje láska a přetrvává pokoj.¹⁰

Tak často se mylně domníváme, že naše děti potřebují více věcí, když ve skutečnosti jejich tiché prosby volají jen po tom, abychom jim věnovali více času.¹¹

Štěstí bývá v hojnosti tam, kde k sobě lidé navzájem chovají upřímnou úctu. … V domovech, kde k sobě lidé chovají úctu, se děti nikdy neocitnou v „zemi nezemi“ – v níž nikdy nebudou předmětem zájmu a nikdy se jim nedostane náležitého rodičovského vedení.¹²

Všichni si pamatujeme na domov svého dětství. Je zajímavé, že naše myšlenky se nezaobírají tím, zda to byl dům velký, nebo malý, zda jsme bydleli v moderní, nebo ošuntělé čtvrti. Spíše s radostí vzpomínáme na zážitky, které jsme prožili s rodinou. Domov je laboratoř našeho života a to, čemu se zde naučíme, do značné míry ovlivňuje to, co budeme dělat, až domov opustíme. …

Jsme zodpovědni za domov, který budujeme. Musíme ho budovat moudře, neboť věčnost nepředstavuje žádnou krátkou cestu. Zažijeme klidné počasí i vítr, slunečno i oblačno, radosti i trápení. Budeme-li se však opravdu snažit, bude náš domov moci být kouskem nebe zde na zemi. Naše myšlenky, naše činy a náš život nemají vliv pouze na to, zda bude úspěšné naše pozemské putování; vytyčují nám cestu k dosažení našich věčných cílů.

První předsednictvo a Rada Dvanácti apoštolů vydaly v roce 1995 prohlášení světu týkající se rodiny. V části tohoto prohlášení stojí: „Štěstí v rodinném životě lze s největší pravděpodobností dosáhnout tehdy, když je založen na učení Pána Ježíše Krista. Úspěšná manželství a rodiny jsou založeny a udržovány na zásadách víry, modlitby, pokání, odpuštění, úcty, lásky, soucitu, práce a hodnotných odpočinkových činností.“ [„Rodina – prohlášení světu“, CirkevJeziseKrista.org.]

Šťastný domov má mnoho podob. Některé domovy se skládají z velkých rodin a mají otce, matku, bratry a sestry, kteří spolu žijí v duchu lásky. Jiné se skládají z jednoho rodiče s jedním nebo dvěma dětmi a další mají pouze jednoho člena. Existují však určité charakteristické znaky, které lze ve šťastném domově nalézt bez ohledu na to, kolik členů v rodině žije nebo jací jsou. Budu o těchto znacích hovořit jako o „známkách šťastného domova“. Tvoří je následující prvky:

1. Pravidelná modlitba.

2. Knihovna pro vzdělávání.

3. Odkaz lásky.

4. Studnice svědectví.¹³

Součástí našeho domova má být pravidelná modlitba.

Vám, kteří jste rodiče, říkám, … volejte k našemu Nebeskému Otci a žádejte Jej o pomoc, zatímco budete každý den pečovat o… potřeby [svých dětí] a zatímco budete čelit těžkostem, které rodičovství nevyhnutelně přináší. Při výchově dětí potřebujete víc než jen vlastní moudrost.¹⁴

„Modlitba touhou duše je, tichou či vyřčenou.“ [Náboženské písně, č. 85.] Uplatnění modlitby je natolik univerzální a její účinek je natolik blahodárný, že si modlitba zasluhuje být mezi známkami šťastného domova na prvním místě. Když rodiče naslouchají modlitbě dítěte, přibližují se k Bohu i oni sami. Tito maličcí, kteří byli ještě před nedávnem u svého Nebeského Otce, nemají žádné zábrany sdělovat Mu své pocity, svá přání a své díky.

Rodinná modlitba je tím nejsilnějším prostředkem, který odpuzuje hřích, a tudíž nejblahodárnějším zdrojem radosti a štěstí. Toto staré rčení je stále pravdivé: „Rodina, která se spolu modlí, spolu zůstává.“ …

S mou ženou Frances jsme manželé již 53 let. Byli jsme oddáni v chrámu Salt Lake. Benjamin Bowring, který obřad vykonal, nám dal tuto radu: „Dovolte mi vám, novomanželům, dát návod, díky kterému budete mít jistotu, že žádná neshoda, která mezi vámi může nastat, nepotrvá déle než jeden den. Každý večer poklekněte u postele. Jeden večer se pomodlete vy, bratře Monsone, nahlas a na kolenou. Příští večer se pomodlete vy, sestro Monsonová, nahlas a na kolenou. Mohu vás ujistit, že jakékoli nedorozumění, které během dne vyvstane, během modlitby zmizí. Nemůžete se zkrátka společně modlit a chovat k sobě navzájem jiné než ty nejlepší pocity.“

Když jsem byl… povolán do Rady Dvanácti apoštolů, president David O. McKay, devátý president Církve, se ptal na mou rodinu. Řekl jsem mu o tomto návodu ohledně modlitby a vydal jsem mu svědectví, že je pravdivý. Opřel se ve svém velkém koženém křesle a s úsměvem odvětil: „Tentýž návod, který funguje u vás, žehná životu členů mé rodiny celou dobu našeho manželství.“¹⁵

Náš domov má být knihovnou pro vzdělávání.

Druhou známku šťastného domova lze odhalit, pokud je domov knihovnou pro vzdělávání. … Nejdůležitější součástí naší knihovny pro vzdělávání budou dobré knihy. …

Četba je jednou z opravdových životních radostí. V dnešní době masové kultury, kdy tolik toho, s čím se setkáváme, je zestručněno, přizpůsobeno, znehodnoceno, rozdrobeno a zhuštěno, bude pro naši mysl uklidněním a inspirací, když si v soukromí sedneme k pěkné knize.

Malým dětem se také líbí knihy a jsou rády, když jim z nich rodiče čtou.

Pán nám dal tuto radu: „Vyhledávejte slova moudrosti z nejlepších knih; usilujte o vědomosti, dokonce studiem a také vírou.“ [Nauka a smlouvy 88:118.]

Standardní díla skýtají knihovnu pro vzdělávání pro nás i pro naše děti.

Před několika lety jsme vzali vnoučata na komentovanou prohlídku církevní tiskárny. Všichni jsme se dívali, jak z výrobní linky vycházejí… výtisky Knihy Mormonovy, které byly vytištěny, svázány, oříznuty a připraveny ke čtení. Řekl jsem vnoučatům: „Pracovník, který to zde obsluhuje, řekl, že si každý můžete jednu Knihu Mormonovu vzít a nechat si ji. Jednu knihu si vyberte a ta pak bude jen vaše.“

Každé vnouče si vzalo jeden hotový výtisk a vyjádřilo svou lásku ke Knize Mormonově.

Nepamatuji si už na další události onoho dne, avšak nikdy nezapomenu na upřímné vyjádření lásky ke Knize Mormonově – vyjádření, které vzešlo ze srdce oněch dětí.

Jako rodiče máme pamatovat na to, že knihou z rodinné knihovny, které si děti budou nejvíce cenit, může být náš život. Jsme příkladem hodným následování? Žijeme tak, aby syn nebo dcera mohli říci: „Chci následovat svého tatínka“ nebo „Chci být jako moje maminka“? Na rozdíl od knih v knihovně, jejichž obsah chrání obal, nemůžeme svůj život zaklapnout. My, rodiče, jsme vskutku jako otevřená kniha.¹⁶

otec se synem čtou písma — „Standardní díla skýtají knihovnu pro vzdělávání pro nás i pro naše děti.“

V našem domově má být přítomen odkaz lásky.

Třetí známkou šťastného domova je odkaz lásky. …

Když děti v tichosti vstřebávají příklad svých rodičů, všímají si zdánlivě malých lekcí, které učí lásce. Můj tatínek, který byl tiskařem, pracoval dlouho a těžce v podstatě každý den svého života. Jsem si jist, že o sabatu by prostě rád jen zůstal doma. On však navštěvoval starší členy rodiny a vnášel jim do života radost.

Jedním z těchto příbuzných byl jeho strýc, který tak těžce ochrnul následkem artritidy, že nemohl chodit ani se sám o sebe postarat. Jednou v neděli odpoledne mi tatínek řekl: „Pojď, Tommy, vezmeme strýčka Eliase na malou projížďku.“ Nasedli jsme do starého oldsmobilu z roku 1928 a vyrazili k ulici Eighth West [v Salt Lake City], kde jsem u domu strýce Eliase čekal v autě, zatímco tatínek vešel dovnitř. Zanedlouho vyšel z domu a v náručí nesl jako porcelánovou panenku svého ochrnutého strýce. Já jsem pak otevřel dveře a díval se, jak můj tatínek něžně a s láskou pokládá strýce Eliase na přední sedadlo, aby měl pěkný výhled, zatímco já jsem seděl vzadu.

Projížďka byla krátká a konverzace skromná, avšak odkaz lásky byl nesmírný! Tatínek mi nikdy z Bible nečetl o milosrdném Samaritánovi. Namísto toho mě a strýce Eliase vzal v onom starém oldsmobilu z roku 1928 na projížďku po cestě do Jericha.¹⁷

Jedny z největších příležitostí k projevování lásky máme mezi zdmi svého vlastního domova. Láska má být skutečným jádrem rodinného života, a přesto tomu tak někdy není. Může se v něm vyskytovat až příliš mnoho netrpělivosti, příliš mnoho dohadování, příliš mnoho potyček, příliš mnoho slz. President Gordon B. Hinckley si povzdychl: „Proč se ti, které máme nejradši, tak často stávají terčem našich nevlídných slov? Proč někdy mluvíme jakoby s dýkami, které tnou do živého?“ Odpovědi na tyto otázky se mohou u každého z nás lišit, ale podstatné je to, že na důvodech nezáleží. Máme-li dodržovat přikázání mít jeden druhého rádi, musíme se jeden k druhému chovat laskavě a s úctou.

Samozřejmě, že nastanou chvíle, kdy budeme muset druhé ukáznit. Pamatujme ale na radu obsaženou v Nauce a smlouvách – a totiž, že když musíme někoho pokárat, máme mu poté projevit větší lásku [viz Nauka a smlouvy 121:43].¹⁸

Kéž je váš domov naplněn láskou, ohleduplností a Duchem Páně. Mějte rádi svou rodinu. Jsou-li mezi vámi nějaké neshody nebo spory, naléhavě vás žádám, abyste je nyní urovnali.¹⁹

Ztělesňujeme odkaz lásky? A co náš domov? Bernardine Healyová v proslovu u příležitosti ukončení akademického roku uvedla: „Dovolte mi, abych vám jako lékařka, která měla velikou výsadu sdílet nejhlubší okamžiky lidských životů, včetně jejich závěrečných okamžiků, prozradila tajemství. Lidé, kteří čelí smrti, nepřemýšlejí o tom, jakého titulu dosáhli, jaké postavení zastávali ani kolik bohatství nashromáždili. Na čem na konci skutečně záleží, je to, kdo vás miloval a koho jste milovali vy. Kruh lásky je vším a je velkým měřítkem uplynulého života. Je to ten nejcennější dar.“ [„On Light and Worth: Lessons from Medicine“ (proslov u příležitosti ukončení akademického roku, Vassar College, 29. května 1994), 10, Special Collections.]²⁰

V našem domově má být určujícím vlivem studnice svědectví.

Čtvrtou známkou šťastného domova je studnice svědectví. „Prvořadá příležitost pro výuku v rámci Církve [se nachází doma],“ poznamenal president David O. McKay. [In: Priesthood Home Teaching Handbook, rev. ed. (1967), ii.] „Pravý mormonský domov je ten, ve kterém by se Kristus, pokud by tam vstoupil, rád zdržel a odpočinul si.“ [Gospel Ideals (1953), 169.]

Co děláme pro to, aby náš domov vyhovoval tomuto popisu? Nestačí, aby silné svědectví měli pouze rodiče. Děti mohou čerpat z přesvědčení svých rodičů jen omezenou dobu.

President Heber J. Grant prohlásil: „Je naší povinností, abychom učili své děti v jejich raném věku. … Možná vím, že evangelium je pravdivé, a možná to ví i má manželka; chci vám však říci, že naše děti nebudou vědět, že evangelium je pravdivé, pokud ho nebudou studovat a nezískají svědectví samy pro sebe.“ [In: Conference Report, Apr. 1902, 80.]

Budeme-li milovat Spasitele, chovat v úctě Jeho jméno a upřímně si vážit jeden druhého, vytvoří se tím úrodná půda pro to, aby naše svědectví mohlo narůstat.

Studium evangelia, vydávání svědectví a vedení rodiny je zřídkakdy – pokud vůbec někdy – jednoduchý proces. Putování životem charakterizují hrboly na cestě, vzdouvající se vlny – a dokonce otřesy, které provázejí naši dobu.

rodina si společně čte — „Rozhodněme se, že učiníme ze svého domu šťastný domov, ať je naše situace jakákoli.“

Před několika lety, když jsem navštívil členy a misionáře v Austrálii, jsem byl svědkem nádherného příkladu, který znázorňuje, jak může domov požehnat a posvětit studnice svědectví. Byl jsem s misijním presidentem Horacem D. Ensignem na dlouhé cestě ze Sydney do Darwinu, kde jsem měl provést slavnostní výkop pro naši první kapli v onom městě. Na trase byla naplánována zastávka v hornickém městečku, které se jmenuje Mount Isa. Když jsme vstoupili na malé letiště v Mount Isa, přistoupila k nám žena se dvěma dětmi. Řekla: „Jsem Judith Loudenová, členka Církve, a toto jsou mé dvě děti. Napadlo nás, že přiletíte tímto letadlem, a tak jsme přišly, abychom se s vámi během vaší krátké zastávky setkaly.“ Vysvětlila nám, že její manžel není členem Církve a že ona a její děti jsou ve skutečnosti jedinými členy Církve v celé oblasti. Podělili jsme se o své zkušenosti a vydali si svědectví.

Čas plynul. Když jsme se chystali znovu nasednout do letadla, sestra Loudenová vypadala tak zoufalá a tak osamělá. Prosila nás: „Ještě nemůžete odejít; Církev mi tolik chybí.“ Najednou se z reproduktoru ozvalo, že náš let bude z technických důvodů o 30 minut opožděn. Sestra Loudenová zašeptala: „Má modlitba byla právě zodpovězena.“ Potom se zeptala, jak by mohla zapůsobit na svého manžela, aby projevil zájem o evangelium. Poradili jsme jí, aby ho každý týden pozvala na jejich domácí lekci Primárek a byla mu živoucím svědectvím o evangeliu. Řekl jsem, že jí předplatíme církevní časopis pro děti The Children’s Friend a pošleme další pomůcky pro výuku rodiny. Naléhali jsme na ni, aby to s manželem nikdy nevzdala.

Odletěli jsme z Mount Isa, města, kam jsem se již nikdy nevrátil. Vždy však budu opatrovat vzpomínku na tuto milou matku a její drahocenné děti, jak nám se slzami v očích vděčně a s láskou mávají na rozloučenou.

O několik let později, když jsem hovořil na setkání kněžských vedoucích v australském Brisbane, jsem zdůraznil, jak je důležité v rodině studovat evangelium a žít podle něj a být příkladem pravdy. Se shromážděnými muži jsem se podělil o zážitek se sestrou Loudenovou a o to, jak na mě zapůsobila její víra a odhodlání. Na závěr jsem řekl: „Myslím, že se nikdy nedozvím, zda manžel sestry Loudenové někdy vstoupil do Církve, ale nemohl mít lepší vzor k následování než svou manželku.“

Jeden z vedoucích zvedl ruku, potom se postavil a řekl: „Bratře Monsone, já jsem Richard Louden. Žena, o které jste mluvil, je moje manželka. Ty děti [hlas se mu zachvěl] jsou naše děti. Nyní jsme věčná rodina, částečně díky vytrvalosti a trpělivosti mé drahé manželky. Ona to vše dokázala.“ Nepadlo ani slovo. Ticho přerušovalo jen popotahování a tlumené vzlyky a v očích všech se objevily slzy.

Bratři a sestry, rozhodněme se, že učiníme ze svého domu šťastný domov, ať je naše situace jakákoli. Otevřeme dokořán okna svého srdce, aby se každý člen rodiny cítil vítán a „jako doma“. Otevřeme rovněž dveře své duše, aby mohl vstoupit drahý Kristus. Pamatujte na Jeho zaslíbení: „Aj, stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejduť k němu.“ [Zjevení 3:20.]

Jak vítán se bude Kristus cítit, jak radostný bude náš život, pokud Jej přivítají „známky šťastného domova“!²¹

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Monson zdůraznil, že „štěstí se nachází doma“ (oddíl 1). Jak například můžeme v domově vytvářet větší štěstí? Co můžeme dělat, abychom ústředním bodem našeho domova učinili Spasitele? Jak se mohou členové rodiny starat o to, aby k sobě navzájem chovali upřímnou úctu?
Proč je pro budování šťastného domova důležitá modlitba? (Viz oddíl 2.) Jakých požehnání se vám díky rodinné modlitbě dostalo či dostává? Jak jsou manželé a manželky požehnáni tím, že se spolu modlí?
V jakém ohledu má být domov „knihovnou pro vzdělávání“ (oddíl 3)? Jak mohou rodiče dětem pomáhat vypěstovat si lásku ke vzdělávání? Jak můžeme zlepšit své studium písem?
Jak můžeme ve svém domově vytvořit „odkaz lásky“ (oddíl 4)? Čemu jste se jako dítě naučili o lásce od své matky či svého otce nebo od někoho jiného? Jak můžeme ve svém domově omezit sváry?
Jak mohou rodiče pomáhat dětem vypěstovat si silné svědectví o evangeliu? (Viz oddíl 5.) Jak můžeme lépe naplňovat svou povinnost učit děti? Čemu se můžeme naučit z příběhu o Judith a Richardu Loudenových?

Související verše z písem

Deuteronomium 11:19; Kolossenským 3:19–21; Mosiáš 4:14–15; 3. Nefi 18:21; 4. Nefi 1:15; Nauka a smlouvy 68:25–28; 93:40–50; Mojžíš 5:1–5, 10–12

Pomůcka k výuce

„Pamatujte na to, že k vybudování víry a k tomu, že se stanete ve větší míře takovými, jako je Kristus, nedojde [najednou]. Kdykoli vyzvete ty, které učíte, aby jednali v souladu s pravou naukou, pomůžete jim rozšířit daný studijní prožitek na jejich domov a každodenní život.“ (Učte tak, jak učil Spasitel [2016], 35.)