„Kapitola 18: Štěstí v manželství“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 18“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 18

Štěstí v manželství

„Vyberte si svého společníka nebo svou společnici pečlivě a s modlitbou; a když uzavřete manželství, buďte jeden druhému naprosto věrni.

Ze života Thomase S. Monsona

President Thomas S. Monson se jako mladý muž překvapivě dozvěděl, že mezi jeho rodinou a rodinou Frances Beverly Johnsonové, dívky, se kterou měl známost a kterou si později vzal, existuje úzké spojení. Později vyprávěl:

„Otec mého otce pocházel ze Švédska a jeho manželka pocházela z Anglie. … Sňatek uzavřeli v chrámu v Salt Lake a on si do deníku zapsal: ‚Dnešek je nejšťastnějším dnem mého života. Má milá a já jsme byli oddáni na čas a na věčnost ve svatém chrámu.‘

O tři dny později, 23. dubna 1898, si zapsal: ‚Na západním nádraží Rio Grande jsem nasedl do vlaku, jsem na cestě do Skandinávie, kam jsem byl povolán sloužit jako misionář.‘ Odjel do Švédska a svou manželku, s níž se oženil před pouhými třemi dny, zde zanechal.

Jeho deník, který si psal tužkou, jsem dostal od strýčka, který si z nějakého důvodu myslel, že bych měl mít deník jeho otce. Tím nejčastějším zápisem v deníku bylo: ‚Teče mi do bot.‘ Ale ten nejkrásnější zápis zněl: ‚Dnes jsme šli na návštěvu k Janssonovým [později změněno na Johnsonovým]. Poznali jsme sestru Janssonovou. Uchystala nám náramně dobrou večeři. Je to dobrá kuchařka.‘ A pak se tam píše: ‚Děti zazpívaly nebo zahrály na harmoniku nebo trochu zatančily a ona pak zaplatila desátek. Pět švédských korun pro Pána a jedna pro mého společníka, staršího Ipsona, a jedna pro mě.‘ A pak tam jsou uvedena jména těch dětí.

Když jsem ten zápis v deníku četl, našel jsem mezi [jmény dětí] i jméno otce mé ženy, který tehdy patrně zazpíval nějakou píseň a který se později stal otcem jediné dcery, dívky, se kterou jsem se oženil.“

President Monson později vyprávěl o tom, co se stalo, když měli s Frances jít poprvé na rande a a oni ji přišel vyzvednout k ní domů:

„Když jsem Frances spatřil poprvé, hned jsem věděl, že jsem našel tu pravou. Pán nás později opět svedl dohromady, a já jsem ji pozval na rande. Jel jsem k nim domů, abych ji vyzvedl. Představila mě a její otec řekl: ‚Monson – není to švédské jméno?‘

‚Ano,‘ odpověděl jsem.

‚Dobře‘, odvětil.

Pak odešel do vedlejší místnosti a přinesl odtamtud fotografii dvou misionářů s cylindry a s Knihou Mormonovou v ruce.

‚Nejsi příbuzný tohoto Monsona?‘ zeptal se, ‚Eliase Monsona?‘

‚Ano,‘ odpověděl jsem, ‚to je bratr mého dědečka. Také sloužil na misii ve Švédsku.‘

Když to její otec uslyšel, vyhrkly mu slzy. Když jejich rodina ještě žila ve Švédsku, starší Elias Monson je často navštěvoval. Francesin otec „mě políbil na tvář“, vzpomínal později president Monson, „a pak se rozplakala i její matka a políbila mě na druhou tvář. A pak jsem se začal rozhlížet, kde je Frances. Řekla: ‚Dojdu si pro kabát.‘“¹

Tom a Frances byli oddáni v říjnu 1948. Během generální konference v dubnu 2008, která byla první konferencí presidenta Monsona ve funkci presidenta Církve, pronesl tato slova vděčnosti za sestru Monsonovou a za její celoživotní službu a podporu:

„Děkuji svému Otci v nebi za svou drahou společnici Frances. Letos v říjnu spolu oslavíme 60 let nádherného manželství. Ačkoli má služba v Církvi začala již v mém mládí, nikdy si nestěžovala, když jsem opouštěl rodinu, abych se účastnil schůzek nebo abych splnil nějaký úkol. Po mnoho let mě mé úkoly jako člena Dvanácti často odváděly ze Salt Lake City – někdy i na pět týdnů – a ona zůstávala sama na péči o naše malé děti a náš dům. Již od doby, kdy jsem byl ve dvaadvaceti letech povolán biskupem, se nám jen velmi zřídka poštěstilo, že jsme seděli na shromáždění spolu. Nemohl bych si přát oddanější, láskyplnější a chápavější společnici.“²

Sestra Monsonová zemřela 17. května 2013, po mnohaletém boji s nemocí. O několik měsíců později president Monson na generálním shromáždění Pomocného sdružení láskyplně popsal, co pro něj znamenala: „Byla věrnou dcerou našeho Nebeského Otce, mou milovanou společnicí a mým nejdražším přítelem. Chybí mi více, než dokáži slovy vyjádřit.“³

„Naším nejvzácnějším přítelem je náš manželský partner.“

Učení Thomase S. Monsona

Štěstí se rozhojňuje tam, kde k sobě manžel a manželka chovají opravdovou úctu.

Naším nejvzácnějším přítelem je náš manželský partner. Tento starý svět by byl dnes mnohem lepší, kdyby naše laskavost a úcta každý den odrážely naši vděčnost za manželku, za manžela. ^4.

Štěstí se rozhojňuje tam, kde jeden k druhému chováme opravdovou úctu. Manželka přilne těsněji ke svému manželovi a manžel si své manželky více váží a děti jsou šťastné, jak děti mají být. ⁵

Lidé, kteří uzavírají sňatek v naději, že vytvoří trvalý partnerský vztah, potřebují určité schopnosti a myšlenkové postoje. Musí se umět přizpůsobit jeden druhému. Potřebují schopnost řešit vzájemné problémy. Při nastolování harmonie potřebují ochotu dávat i přijímat. Potřebují ten nejvznešenější druh nesobeckosti, kdy přestáváme myslet na sebe a místo toho pečujeme o potřeby našeho manželského partnera.⁶

President Howard W. Hunter řekl o manželství toto: „Mít šťastné a úspěšné manželství není obecně ani tak otázkou toho, zda si vezmete tu správnou osobu, jako spíš, zda jste vy sami tou správnou osobou.“ To se mi líbí. „Vědomé úsilí zhostit se dobře své části zodpovědnosti je tím, co nejvíce přispívá k úspěchu.“ [The Teachings of Howard W. Hunter , ed. Clyde J. Williams (1997), 130.]⁷

Navždy budu vzpomínat na návštěvu v domě presidenta Hugha B. Browna [z Prvního předsednictva]. V ten den na Univerzitě Brighama Younga probíhaly promoce. Měl celý obřad řídit a já jsem měl pronést zahajovací řeč. Zajel jsem pro presidenta Browna k němu domů a doprovodil jsem ho k mému autu. Než jsme se rozjeli, řekl mi: „Počkejte ještě pár minut. Moje manželka Zina přijde k oknu.“

Podíval jsem se k oknu, všiml jsem si, jak se rozhrnula záclona, a uviděl jsem Zinu Brownovou, jak sedí na vozíku a láskyplně mává malým bílým kapesníčkem směrem k usmívajícímu se manželovi. President Brown sáhl do kapsy saka, vytáhl bílý kapesník a k velké radosti své ženy jím také jemně zamával. Pak jsme se odlepili od obrubníku a vydali se na cestu do Prova.

„Co vlastně znamenalo to zamávání bílým kapesníkem?“ zeptal jsem se.

Odpověděl: „Tento zvyk udržujeme se Zinou od doby, kdy jsme se vzali. Je pro nás symbolem toho, že vše bude v pořádku po celý den, dokud se navečer opět nesejdeme.“⁸

V manželství muž a žena kráčejí bok po boku jako syn a dcera Boží.

Bratří, jednejme se svou manželkou s úctou a důstojně. Je to naše věčná společnice. Sestry, ctěte svého manžela. Potřebuje slyšet laskavé slovo. Potřebuje přátelský úsměv. Potřebuje vřelý projev opravdové lásky.⁹

Vždy se mi líbila slova, jež často citoval president David O. McKay: „Žena byla vzata z muže - ne z jeho chodidla, aby byla jako něco, po čem se šlape nohama, ale z jeho boku, aby mu byla rovna, z pod jeho paže, aby byla chráněna, a z z blízkosti jeho srdce, aby byla milována.“

Nikdy mě nenechá lhostejným myšlenka, jež je obsažena v této jednoduché, avšak moudré radě: „Muži by si měli dávat pozor, aby ženu nerozplakali, protože Bůh slzy žen počítá.“¹⁰

V manželství nikdo z partnerů není nadřazený ani podřazený. Kráčíte bok po boku jako syn a dcera Boží.¹¹

Když jsou vztahy v manželství napjaté, pomůže, když budeme pamatovat na smlouvy, které jsme uzavřeli při sňatku.

Potýká-li se kdokoli z vás s manželskými problémy, naléhám na vás, abyste udělali vše, co můžete, pro napravení toho, co je potřeba, abyste mohli být tak šťastní, jako jste byli v době, kdy vaše manželství začalo. My, kteří uzavíráme sňatek v domě Páně, tak činíme na čas a na celou věčnost, a pak musíme vyvíjet nezbytné úsilí, aby tomu tak bylo. Uvědomuji si, že existují situace, kdy se manželství zachránit nedá, ale jsem pevně přesvědčen, že ve většině případů se zachránit může a má. Nedovolte, aby se vaše manželství dostalo do bodu, kdy bude ohroženo.¹²

Před mnoha lety žil ve sboru, kterému jsem předsedal jako biskup, jeden manželský pár, který měl často velmi vážné a vášnivé neshody. Tím myslím opravdové neshody! Každý z nich si byl jist tím, že má pravdu. Ani jeden tomu druhému neustoupil. Když se zrovna nehádali, prožívali něco, co bych nazval neklidným příměřím.

Jednou ve dvě hodiny ráno mi tento manželský pár zatelefonoval. Chtěli se mnou mluvit, a chtěli se mnou mluvit hned. Vstal jsem z postele, oblékl jsem se a zašel k nim domů. Seděli na opačných stranách místnosti a nemluvili spolu. Manželka mluvila se svým manželem tak, že mluvila na mě. On jí také odpovídal tak, že mluvil na mě. Pomyslel jsem si: „Jak my jen tenhle pár dáme dohromady?“

Pomodlil jsem se o inspiraci, a na mysl mi přišla myšlenka, abych se jich na něco zeptal. Řekl jsem: „Jak je to dlouho, co jste byli naposledy v chrámu a přihlíželi jste chrámovému pečetění?“ Přiznali, že to už je velmi dlouho. Byli to jinak způsobilí členové, kteří měli chrámové doporučení a kteří chodili do chrámu a vykonávali tam obřady za druhé.

Řekl jsem jim: „Půjdete se mnou do chrámu ve středu ráno v 8 hodin? Zúčastníme se tam pečeticího obřadu.“

Jednohlasně se zeptali: „Čí to bude obřad?“

Odvětil jsem: „To nevím. Bude to obřad některého páru, který bude ráno uzavírat sňatek.“

Následující středu jsme se v dohodnutou hodinu sešli v chrámu Salt Lake. Všichni tři jsme vešli do jedné z nádherných pečeticích místností, v níž jsme neznali jedinou duši kromě staršího ElRaye L. Christiansena, tehdejšího asistenta Kvora Dvanácti, což byl úřad existující v té době, který s sebou nesl hodnost generální autority. Starší Christiansen byl pověřen, aby onoho rána v té místnosti vykonal pro nevěstu a ženicha pečeticí obřad. Jsem si jist, že nevěsta a její rodina si říkali: „To musejí být přátelé ženicha“ a že rodina ženicha si říkala: „To musejí být přátelé nevěsty.“ Můj manželský pár seděl na malé lavici a byla mezi nimi asi půlmetrová mezera.

Starší Christiansen začal tím, že manželskému páru, který byl oddáván, předal několik rad, a to nádherným způsobem. Zmínil se o tom, že manžel má milovat svou manželku, že k ní má být uctivý a zdvořilý a že ji má ctít jako srdce domova. Pak mluvil k nevěstě o tom, že má svého manžela ctít jako hlavu rodiny a že ho má ve všech ohledech podporovat.

Všiml jsem si, že zatímco starší Christiansen mluvil k nevěstě a ženichovi, můj manželský pár se přisunul kousek k sobě. Zakrátko seděli těsně vedle sebe. Potěšilo mě, že si k sobě přisedali oba stejnou měrou. Na konci obřadu můj manželský pár seděl tak těsně u sebe, že to vypadalo, jako by těmi novomanželi byli oni. Oba se usmívali.

Onoho dne jsme odcházeli z chrámu a nikdo nevěděl, ani kdo jsme, ani proč jsme přišli; ale když moji přátelé vycházeli hlavními dveřmi ven, drželi se za ruku. Odložili své neshody. Nemusel jsem říct ani slovo. Vzpomněli si totiž na svou vlastní svatbu a na smlouvy, které v domě Božím uzavřeli. Byli odhodláni začít znovu, a tentokrát se snažit usilovněji.¹³

Jako členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů [máme ctít] posvátné smlouvy…, a věrné dodržování těchto smluv je podmínkou štěstí. Ano, mluvím o smlouvě křtu, smlouvě kněžství a smlouvě manželství.¹⁴

My, kteří uzavíráme sňatek v domě Páně, tak činíme na čas a na celou věčnost, a pak musíme vyvíjet nezbytné úsilí, aby tomu tak bylo.

Úspěšné manželství vyžaduje závazek.

Jako malý chlapec jsem rád navštěvoval dům své babičky… v Salt Lake City. Babička nás vždy moc ráda viděla a s láskou si nás k sobě přivinula. Sedávali jsme jí na klíně a poslouchali, jak nám čte.

Její nejmladší syn, můj strýc Ray, a jeho manželka v tom domě bydleli po babiččině smrti. Při návštěvě strýce Raye… těsně před jeho smrtí jsem si všiml, že hydrant u obrubníku vypadal malý ve srovnání s tím, jak velký byl, když jsem na něj před těmi mnoha lety šplhal. Přívětivá veranda zůstala stejná; tichá a klidná atmosféra se nezměnila. Na stěně v kuchyni visela zarámovaná slova, která před mnoha lety vyšila moje teta. Měla nesčetné praktické využití: „Vyber si, koho budeš milovat; pak miluj, koho sis vybral.“ Velmi často to vyžaduje kompromis, odpuštění, případně i omluvu. Musíme být vždy odhodláni usilovat o úspěch našeho manželství.¹⁵

Domnívám se, že nejsmutnější a nejvíce skličující povinností, kterou mám každý týden, je zabývat se rušením pečetění. Každý takový případ předcházelo radostné manželství uzavřené v domě Páně, kde milující pár započal nový společný život a těšil se na to, že společně stráví zbytek věčnosti. Pak plynuly měsíce a roky a jejich láska z nějakého důvodu uvadala. Může to být následkem finančních problémů, nedostatečné komunikace, nezvladatelných nálad, vměšování se příbuzných, zapletení se do hříchu. Existuje spousta příčin. Ve většině případů to však nemusí skončit rozvodem. …

Vyberte si svého společníka pečlivě a s modlitbou; a když uzavřete manželství, buďte jeden druhému naprosto věrni. Oddanost v manželství je naprosto zásadní.¹⁶

Nenechme se odradit mnoha… zprávami o neshodách – a někdy i krutosti – mezi manželskými partnery a nepředpokládejme, že ctnost vymizela a lampa lásky už nesvítí. Dva z mých nejdražších přátel mají velmi chatrné zdraví a jsou téměř bezmocní. Ale nejsou sami. Jejich věrní manželští partneři jim slouží s něžnou láskou. Můj přítel Pres, který se jen zřídka vzdaluje od své ženy, o ní řekl: „Christine slábne, ale je stále krásná. Tak moc ji miluji!“ Jaký to ušlechtilý hold věrnosti, lásce, manželství!¹⁷

Nebudete schopni předejít všem problémům, které mohou nastat, ale buďte si jisti, že téměř všechno můžete vyřešit, budete-li vynalézaví a budete-li odhodláni udržovat své manželství při životě. … Pokud budete odhodláni pracovat na tom, aby vaše manželství bylo úspěšné, nic v tomto životě vám nebude přinášet větší štěstí.¹⁸

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Monson prohlásil, že v manželství se „štěstí… rozhojňuje tam, kde jeden k druhému chováme opravdovou úctu“ (oddíl 1). Čemu se můžeme naučit z vyprávění o presidentu a sestře Brownových? Co je klíčové pro to, aby se manželé naučili přizpůsobovat jeden druhému? Co je klíčové pro to, aby se naučili řešit problémy? Proč je v manželství nezbytný onen „nejvznešenější druh nesobeckosti“?
President Monson učil: „V manželství nikdo z partnerů není nadřazený ani podřazený.“ (Oddíl 2.) Jak mohou manželé tuto zásadu uplatňovat ve svém manželství? Jaké jsou důsledky toho, když se jeden z manželů cítí nadřazený nebo podřazený? Pokud jste již uzavřeli manželství, zamyslete se nad tím, jak byste svému manželskému partnerovi mohli více projevovat lásku.
Jak mohou rady presidenta Monsona uvedené v oddíle 3 pomoci ve chvílích, kdy jsou vztahy v manželství napjaté? V jakém smyslu uzavírání smluv, jejich dodržování, a přemítání o nich posiluje manželství? Jakými dalšími způsoby lze manželství posilovat?
Jak si mohou manželé navzájem projevovat oddanost? (Viz oddíl 4.) Jak mohou zlepšit vzájemnou komunikaci? Co jste se dozvěděli o tom, jak mohou manžel a manželka společně dosahovat většího štěstí?

Související verše z písem

Genesis 2:21–24; Matouš 19:3–6; 1. Korintským 11:11; Nauka a smlouvy 42:22; 49:15–16; 132:18–19

Pomůcka ke studiu

„Vaše studium evangelia je nejefektivnější, když vás učí Duch Svatý. Na začátku studia evangelia se vždy pomodlete o to, aby vám Duch Svatý při studiu pomáhal.“ (Kažte evangelium mé [2004], 18.)