„Kapitola 16: Chrám: zdroj moci a požehnání“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 16“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 16

Chrám: zdroj moci a požehnání

„Právě v [chrámech] se nebe setkává se zemí a Nebeský Otec dává svým dětem svá nejvybranější požehnání.“

Ze života Thomase S. Monsona

Thomas S. Monson během své služby jakožto člen Kvora Dvanácti apoštolů, jakožto rádce v Prvním předsednictvu a jakožto president Církve usiloval o to, aby nabídl požehnání plynoucí z chrámu členům Církve po celém světě. Výstavba chrámů během těchto let prudce vzrostla, jak president Monson shrnul na generální konferenci v dubnu 2016:

„Když jsem se v roce 1963 stal členem Kvora Dvanácti apoštolů, bylo v celé Církvi v provozu dvanáct chrámů. S chrámem Provo City Center, který byl zasvěcen [v roce 2016], je nyní na celém světě v provozu 150 chrámů. Jsme velmi vděčni za požehnání, která v těchto svatých domech získáváme.“¹

Chrámy byly pro presidenta Monsona důležité i z osobního hlediska. Řekl: „V naší rodině se mezi ty nejposvátnější a nejcennější zážitky řadí ty, ke kterým došlo, když jsme se sešli společně v chrámu, abychom vykonali pečeticí obřady za své zesnulé předky.“² Vykonávání těchto pečetění „[obohatilo] naši vzájemnou lásku a náš závazek žít tak, abychom byli hodni svého dědictví“.³

Když president Monson sloužil jako biskup, jednou z členek jeho sboru byla Augusta Schneiderová, vdova pocházející z oblasti Alsaska-Lotrinska v Evropě. Jednou mu dala poklad, jehož si velmi cenila: Jednalo se o krásný kus plsti, na niž připnula medaile, které obdržel její manžel jakožto příslušník francouzských ozbrojených sil v první světové válce. Biskup Monson navrhl, aby medaile předala některému členovi rodiny, ale ona si stála za svým a chtěla, aby je dostal on. „Tento dar je pro vás,“ řekla, „protože vy máte duši Francouze.“ Augusta Schneiderová krátce poté zemřela a on často přemýšlel o jejím daru a jejích slovech.

O mnoho let později president Monson pocítil, že má ony medaile vzít s sebou, zatímco bude doprovázet presidenta Ezru Tafta Bensona na zasvěcení chrámu Frankfurt v Německu. „Při zasvěcovacím zasedání ve francouzštině byl chrám plný,“ řekl. „Ve svých poznámkách pro vedení jsem viděl, že na zasedání jsou také členové z oblasti Alsaska-Lotrinska.

Během svého proslovu jsem si všiml, že varhaník se jmenuje Schneider. Z tohoto důvodu jsem vyprávěl příběh o svém přátelství s Augustou Schneiderovou a potom jsem přistoupil k varhanám a předal varhaníkovi medaile spolu s výzvou, aby vzhledem k tomu, že se jmenuje Schneider, převzal zodpovědnost za to, že při své genealogické činnosti bude hledat jméno Schneider. Duch Páně nám v srdci potvrdil, že se jedná o výjimečné zasedání. Bratr Schneider byl tak dojat Duchem, kterého jsme v chrámu pociťovali, že měl obtíže s přípravou na to, aby zahrál závěrečnou píseň zasvěcovacího shromáždění.

Věděl jsem, že onen drahocenný dar – a to vdovin šart, protože to bylo vše, co Augusta Schneiderová měla – byl předán do rukou někoho, kdo zajistí, že mnozí s duší Francouze nyní obdrží požehnání, která jsou dostupná ve svatém chrámu, a to jak pro žijící, tak pro ty, kteří smrtelnost již opustili.“⁴

chrám Filadelfie v Pensylvánii — „Chrámy… jsou naplněny vírou a půstem. Jsou postaveny ze zkoušek a svědectví. Jsou posvěceny obětí a službou.“

Učení Thomase S. Monsona

Přijetí spásných chrámových obřadů stojí za veškeré naše úsilí.

Chrámy jsou něco více než jen kámen a malta. Jsou naplněny vírou a půstem. Jsou postaveny ze zkoušek a svědectví. Jsou posvěceny obětí a službou.

Prvním chrámem, který byl postaven v této dispensaci, byl chrám Kirtland v Ohiu. Svatí byli v té době nesmírně chudí, a přesto Pán přikázal, že má být postaven chrám, a tak ho postavili. Starší Heber C. Kimball o tomto zážitku napsal: „Jen Pán zná výjevy chudoby, utrpení a nouze, kterými jsme prošli, abychom toto vykonali.“ [In: Orson F. Whitney, Life of Heber C. Kimball (1945), 67.] A poté, co Svatí vše pečlivě dokončili, byli přinuceni odejít z Ohia a svůj milovaný chrám opustit. Nakonec našli útočiště – i když jen dočasné – na březích řeky Mississippi ve státě Illinois. Svou osadu pojmenovali Nauvoo a s ochotou dát znovu vše, co mají, a s nezlomnou vírou vztyčili další chrám svému Bohu. Pronásledování však zuřilo dál, a sotva byl chrám Nauvoo dokončen, byli Svatí znovu vyhnáni ze svého domova a museli si hledat útočiště v pustině.

Úsilí a oběti bylo znovu zapotřebí, když pracovali 40 let, aby postavili chrám Salt Lake. …

S výstavbou chrámu a s návštěvami chrámu byla a je vždy spojována určitá míra oběti. Je bezpočet těch, kteří pracovali a namáhali se, aby mohli pro sebe a pro svou rodinu získat požehnání, která lze najít v chrámu Božím.⁵

Rád bych se s vámi podělil o příběh Tihiho a Tararainy Mou Thamových a jejich deseti dětí. Celá rodina, kromě jedné dcery, vstoupila do Církve na počátku 60. let, kdy misionáři dorazili na jejich ostrov, který se nachází přibližně 160 kilometrů jižně od Tahiti. Zanedlouho začali toužit po požehnání v podobě věčné rodiny zpečetěné v chrámu.

V té době byl nejbližším chrámem pro rodinu Mou Thamových chrám Hamilton na Novém Zélandu, který byl vzdálen více než 4 000 kilometrů na jihozápad a byl dostupný pouze nákladnou leteckou dopravou. Početná rodina Mou Thamových, která si s obtížemi vydělávala na skrovné živobytí na malé plantáži, neměla peníze na letenku ani možnost získat na svém tichomořském ostrově zaměstnání. A tak bratr Mou Tham a jeho syn Gérard učinili obtížné rozhodnutí odjet za prací do 4 800 kilometrů vzdálené Nové Kaledonie, kde již byl zaměstnán další ze synů Mou Thamových.

Zmínění tři muži z rodiny Mou Thamových pracovali čtyři roky[, aby] našetřili dost na to, aby vzali rodinu do chrámu na Novém Zélandu. Jeli tam všichni, kteří byli členy Církve, kromě jedné dcery, která byla těhotná. Byli zpečetěni na čas a věčnost, což pro ně byl nepopsatelný a radostný zážitek.

Bratr Mou Tham se přímo z chrámu vrátil do Nové Kaledonie, kde pracoval další dva roky, aby zaplatil za letenku pro dceru, která s nimi v chrámu nebyla – pro svou provdanou dceru, její dítě a manžela.

V pozdějších letech si bratr a sestra Mou Thamovi přáli sloužit v chrámu. V té době byl již postaven a zasvěcen chrám Papeete na Tahiti, v němž pak čtyřikrát sloužili na misii.⁶

Proč jsou mnozí ochotni dát toho tolik, aby mohli obdržet požehnání chrámu? Ti, kteří rozumějí věčným požehnáním, která plynou z chrámu, vědí, že žádná oběť není příliš velká, žádná cena příliš vysoká ani žádné úsilí příliš namáhavé, aby těchto požehnání dosáhli. Nikdy to pro ně neznamená urazit příliš mnoho kilometrů, překonat příliš mnoho překážek nebo vytrpět příliš veliké nepohodlí. Rozumějí tomu, že spásné obřady přijímané v chrámu, které nám umožňují se jednoho dne vrátit k Nebeskému Otci ve věčném rodinném svazku a být obdařeni požehnáními a mocí z výsosti, stojí za každou oběť a za každou námahu. …

Pokud jste již byli v chrámu sami za sebe a žijete relativně blízko chrámu, pak vaší obětí by mohlo být to, že si ve svém zaneprázdněném životě najdete čas na pravidelné návštěvy chrámu. Je toho hodně, co je nutné v našich chrámech vykonat v zastoupení těch, kteří čekají za závojem. Když za ně budeme vykonávat potřebnou práci, poznáme, že děláme to, co pro sebe nemohou udělat sami.⁷

Chrám dodává našemu životu smysl a vnáší nám do duše klid.

V chrámu se učíme o drahocenném plánu Božím. Právě v chrámu uzavíráme věčné smlouvy. Chrám nás povznáší, přináší nám oslavení, stojí jako maják, aby ho všichni viděli, a ukazuje nám směr k celestiální slávě. Je to dům Boží. Vše, co se mezi zdmi chrámu odehrává, je povznášející a zušlechťující. …

Budeme-li milovat chrám, náš život bude odrážet naši víru. Budeme-li chodit do onoho svatého domu a budeme-li pamatovat na smlouvy, které v něm uzavíráme, dokážeme snést jakoukoli zkoušku a překonat jakékoli pokušení. Chrám dává našemu životu účel. Vnáší nám do duše klid – ne klid, jaký můžeme získat od lidí, ale klid, jejž nám slíbil Syn Boží.⁸

rodina před chrámem — „Chrám nás povznáší, přináší nám oslavení… a ukazuje nám směr k celestiální slávě.“

Nikdo nemůže jít do chrámu pro sebe či pro druhé, aniž by se něčemu nenaučil. Když se učíme, poznáváme, a když poznáváme, vede nás to k činům, a to je náš účel – sloužit našemu Nebeskému Otci a pomáhat na cestě druhým.⁹

Když projdeme dveřmi chrámu, zanecháváme za sebou rozptýlení a zmatek světa. Uvnitř tohoto posvátného útočiště nacházíme krásu a řád. Nacházíme odpočinek pro duši a úlevu od životních starostí.

Když navštívíme chrám, můžeme získat rozměr duchovnosti a pocit pokoje, který přesahuje všechny další pocity, které mohou do lidského srdce vstoupit. Pochopíme pravý význam Spasitelových slov, když řekl: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám. … Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“ [Jan 14:27.]

Takový pokoj může prostoupit každé srdce – srdce ustarané, srdce obtížené zármutkem, srdce pociťující zmatek, srdce prosící o pomoc.¹⁰

Pracujeme-li na rodinné historii a sloužíme-li v chrámu, stáváme se spasiteli na hoře Sion.

Když vykonáváme zástupné obřady za ty, kteří odešli za závoj, konáme velkou službu. V mnoha případech ty, za než práci vykonáváme, neznáme. Neočekáváme žádné poděkování ani nemáme žádné ujištění o tom, že přijmou to, co nabízíme. Nicméně sloužíme, a tím dosahujeme toho, čeho nelze dosáhnout žádným jiným způsobem: Doslovně se stáváme spasiteli na hoře Sion. Tak jako Spasitel dal svůj život jako zástupnou oběť za nás, činíme i my – v určitém malém rozsahu – totéž, když vykonáváme zástupnou práci v chrámu za ty, již nemají žádnou možnost spět kupředu, ledaže pro ně něco vykonají ti z nás, kteří jsou zde na zemi.¹¹

Pán nikdy neřekl, … že by se Jeho dílo omezovalo jen na tento život. Spíše svým záběrem obsahuje celou věčnost. Věřím, že své dílo urychluje i v duchovním světě. Rovněž věřím, že tam Pán prostřednictvím svých služebníků připravuje mnoho duchů, aby mohli přijmout evangelium. Naším úkolem je vyhledat naše zemřelé předky a pak jít do chrámu a vykonat posvátné obřady, které těm za závojem poskytnou tytéž příležitosti, jaké máme my. …

Pán od vás i ode mě očekává, že se práce na rodinné historii zhostíme dobře. Domnívám se, že pokud se své práce máme zhostit dobře, musíme mít při sobě v prvé řadě Ducha našeho Nebeského Otce. Pokud žijeme natolik spravedlivě, jak jen jsme toho schopni, On otevře cestu k tomu, aby se naplnila požehnání, o která tak upřímně a pilně usilujeme.

Budeme dělat chyby, ale nikdo z nás se nemůže stát odborníkem na práci na rodinné historii, aniž by byl nejprve nováčkem. A tak se musíme vrhnout do práce a připravit se na strmý výstup. Toto není jednoduchý úkol, ale Pán ho zadal vám a zadal ho i mně.

Zatímco budete pracovat na rodinné historii, budete nepochybně narážet na překážky a budete si říkat: „Víc už toho udělat nedokážu.“ Kdykoli se dostanete do této situace, poklekněte a požádejte Pána, aby připravil cestu, a On to pro vás udělá. Svědčím o tom, že je to pravda.

Nebeský Otec miluje své děti v duchovním světě zrovna tak, jako miluje vás a mě. … Existují miliony a miliony duchovních dětí našeho Nebeského Otce, které předtím, než zemřely a odešly do duchovního světa, nikdy neslyšely Kristovo jméno. Ale nyní jsou učeny evangeliu a očekávají onen den, kdy vy a já podnikneme vyhledávání nutné k tomu, aby se jim otevřela cesta a abychom mohli jít do domu Páně a vykonat za ně práci, kterou ony samy vykonat nemohou.¹²

rodina společně pracuje na rodinné historii — „Zatímco budete pracovat na rodinné historii, … požádejte Pána, aby připravil cestu, a On to pro vás udělá.“

Světlo Kristovo bude zářit na všechny – dokonce i na ty, kteří odešli za závoj. President Joseph F. Smith (1838–1918) o práci ve prospěch zemřelých uvedl: „Díky našemu úsilí v jejich prospěch z nich spadnou okovy poroby a temnota, která je obklopuje, se rozptýlí, aby na ně mohlo svítit světlo, a oni v duchovním světě uslyší o práci, jež za ně byla vykonána jejich dětmi zde, a budou se s vámi radovat z vašeho vykonávání těchto povinností.“ [Učení presidentů Církve: Joseph F. Smith (2003), 247.]¹³

V chrámu přijímáme vrcholná požehnání plynoucí z členství v Církvi.

Jak daleko je nebe? Svědčím o tom, že ve svatých chrámech není vůbec daleko – neboť právě v těchto posvátných prostorách se nebe setkává se zemí a Nebeský Otec dává svým dětem svá nejvybranější požehnání.¹⁴

Vás, kteří jste hodni a schopni návštěvy chrámu, bych rád vybídl, abyste do něj chodili často. Chrám je místem, kde můžeme nalézt pokoj. V něm získáváme obnovenou oddanost evangeliu a posílené odhodlání dodržovat přikázání.

Je to velká výsada, že můžeme navštěvovat chrám, kde můžeme pociťovat posvěcující vliv Ducha Páně.¹⁵

Pokud jste v chrámu ještě nebyli, nebo pokud jste již byli, ale v současnosti nesplňujete požadavky pro doporučení, není pro vás důležitějšího cíle, než usilovat o to, abyste byli hodni do chrámu jít. Vaší obětí může být to, že uvedete svůj život do souladu s tím, co je požadováno pro získání doporučení, možná tím, že zanecháte starých zlozvyků, kvůli nimž nejste způsobilí. Možná to znamená mít víru a kázeň při placení desátku. Ať již to je cokoli, buďte způsobilí vstoupit do chrámu Božího. Získejte chrámové doporučení a považujte ho za vzácný majetek, neboť tím skutečně je.

Dokud nevstoupíte do domu Páně a nepřijmete všechna požehnání, která tam na vás čekají, nezískáte vše, co vám Církev může nabídnout. Těmi nanejvýš důležitými a vrcholnými požehnáními plynoucími z členství v Církvi jsou právě ta požehnání, která přijímáme v chrámu Božím. …

Vyjadřuji nehynoucí vděčnost Nebeskému Otci… za všechny naše chrámy, ať jsou kdekoli. Každý stojí jako maják světu, jako vyjádření našeho svědectví, že Bůh, náš Věčný Otec, žije, že si přeje nám žehnat a že si vskutku přeje žehnat svým synům a dcerám všech pokolení. Každý náš chrám je vyjádřením našeho svědectví, že život po smrti je tak skutečný a tak zaručený, jako náš život zde na zemi. O tom svědčím.

Milovaní bratři a sestry, kéž přineseme všechny nezbytné oběti, abychom mohli navštěvovat chrám a mít ducha chrámu ve svém srdci a domově. Kéž kráčíme ve stopách našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, který za nás přinesl tu největší oběť, abychom mohli získat věčný život a oslavení v království našeho Nebeského Otce.¹⁶

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Monson učil, že „s výstavbou chrámu a s návštěvami chrámu byla a je vždy spojována určitá míra oběti“ (oddíl 1). Co vás napadá, když si pročítáte příběhy presidenta Monsona o obětech spojených s chrámy? Jak se můžeme v plnější míře těšit z požehnání plynoucích z chrámu?
Projděte si mnohá požehnání plynoucí z chrámu, jež jsou uvedena v oddíle 2. Jak nám může navštěvování chrámu pomáhat snášet naše zkoušky? Jak nám může pomáhat překonávat pokušení? Jak vám navštěvování chrámu pomohlo nebo pomáhá najít pokoj v období plném těžkostí? Čemu vám chrám pomohl porozumět ohledně účelu života?
Co znamená být „spasiteli na hoře Sion“ (oddíl 3; viz také Nauka a smlouvy 128:5–18; 138:47–48, 53–54, 57–58)? Jaké máte pocity, když přijímáte chrámové obřady za ty, kteří již zemřeli? Jak vám práce na rodinné historii a chrámová služba pomohly či pomáhají obracet se v srdci ke členům rodiny, a to jak k žijícím, tak k zemřelým? Jak jste požehnáni díky tomu, že pracujete na rodinné historii?
President Monson zdůraznil, že v chrámu přijímáme vrcholná požehnání plynoucí z členství v Církvi (viz oddíl 4). Jak přijímání chrámových obřadů a účast na nich žehná vám osobně i vaší rodině? Proč je důležité, abychom navštěvovali chrám často, je-li to možné? Jak můžeme prohlubovat vliv chrámu ve svém vlastním životě?

Související verše z písem

2. Samuelova 7:4–6; Matouš 21:12–13; 2. Nefi 5:16; Nauka a smlouvy 97:12–17; 109:1–26; 110:7–8

Pomůcka ke studiu

„Budete-li jednat podle toho, čemu jste se naučili, vaše poznání se rozšíří a utvrdí (viz Jan 7:17).“ (Kažte evangelium mé [2004], 19.) Zvažte možnost zeptat se sami sebe, jak můžete nauky evangelia uplatňovat doma, v práci a při plnění církevních zodpovědností.