Život a služba Thomase S. Monsona

Jednoho chladného dne v dubnu 1972 starší Thomas S. Monson vyrazil jako obvykle do jedné z nemocnic v Salt Lake City. Více než dvě desetiletí tyto nemocnice navštěvoval, aby druhým udílel požehnání a přinášel povzbuzení členům sboru, rodinným příslušníkům, přátelům i mnoha dalším. Tentokrát se chystal navštívit svou milovanou maminku.

Po této návštěvě se šel podívat na staršího Spencera W. Kimballa, jednoho z jeho bratří v Kvoru Dvanácti, který nedávno podstoupil operaci srdce. Starší Kimball odpočíval a starší Monson ho nechtěl rušit, a tak odešel, aby se vrátil do auta. Ve výtahu ho potkaly dvě ženy, které ho požádaly, zda by jejich otci nedal požehnání. Šel tedy s nimi na jednotku intenzivní péče, kde jejich otci požehnal.

Když se starší Monson chystal z místnosti odejít, zaslechl, jak onen muž volá jeho jméno. Podíval se směrem k lůžku a rozpoznal v tomto muži bývalého člena sboru. „Bylo pro mě potěšením dát mu požehnání,“ zapsal si starší Monson. Poté, co z tohoto pokoje odešel, ho oslovila zdravotní sestra se slzami v očích, která se ho ptala, zda se chystá zajít do dětské nemocnice Primary Children’s Hospital. Řekl, že ten den tam neměl v plánu jít, ale že tam rád zajde, pokud chce, aby tam někoho navštívil. Zdravotní sestra mu řekla o bratranci, který o mnoho let dříve prodělal obrnu a měl nějaké potíže.

Když starší Monson do dětské nemocnice dorazil, potkal muže, který ho dovedl k bratranci oné zdravotní sestry, kterému dal požehnání. Tento muž poté požádal staršího Monsona, zda by neměl čas požehnat desetileté dívce, která měla leukémii. A tak se společně vydali dát jí požehnání.

Ohledně těchto návštěv v nemocnicích onoho dne si starší Monson napsal do deníku: „Odcházel jsem… s pochopením, že Nebeský Otec si je velmi vědom těch, kteří zde ve smrtelnosti trpí a kteří si přejí získat požehnání z rukou nositelů kněžství.“¹

President Monson s láskou slouží dlouholetému příteli v kanadském Torontu.

Takovéto zážitky se v životě Thomase S. Monsona odehrávaly často. Po podobném dni, během něhož strávil v nemocnici téměř dvě hodiny, napsal: „Měl jsem pocit, že jsem vykonal něco dobrého a že jsem byl tam, kde si Pán přál, abych tohoto dne byl.“²

Být tam, kde si to přál Pán, bylo pro presidenta Monsona celoživotním závazkem. Často hovořil o výsadě „mít Pánovo pověření“ – být rukama Páně zde na zemi, zvláště při péči o potřebné. Řekl: „Chci, aby Pán vždy věděl, že pokud potřebuje něco zařídit, Tom Monson to pro Něj udělá.“³

Narození, dětství a mládí

„Co si myslíš o Markově vláčku, Tommy?“ zeptala se Gladys Monsonová svého desetiletého syna.

„Počkej chvilku,“ odpověděl. „Hned jsem zpátky.“ Vyrazil ze dveří a běžel domů. Musel něco napravit.

Onoho rána dostal malý Tommy vánoční dárek, po kterém toužil – elektrický vláček, který mu rodiče koupili a kvůli němuž museli v období Velké hospodářské krize něco obětovat. Poté, co si s ním několik hodin hrál, mu maminka řekla, že koupila natahovací vláček pro Marka Hansena, syna vdovy, která žila nedaleko. Když Tommymu vláček ukázala, všiml si, že Markův vláček má vagónek s cisternou na ropu, který v jeho soupravě chyběl. Neodbytně maminku prosil, aby mohl mít i vagón s cisternou, a ta mu ho nakonec dala se slovy: „Pokud ho potřebuješ víc než Mark, tak si ho vezmi.“

Gladys a Tommy vzali zbývající část vlakové soupravy k Markovi, který takový dárek nečekal a byl z něho nadšený. Natáhl lokomotivu na klíček a když jel vláček po trati, Gladys Monsonová položila svému synovi jednoduchou, pronikavou otázku, co si myslí o Markově vláčku. On později vzpomínal: „Cítil jsem se provinile a byl jsem si velmi vědom svého sobectví.“

Když dorazil domů, vzal vagónek s cisternou – a ještě jeden vagón ze své soupravy – a běžel zpátky, aby je dal Markovi, který je s radostí připojil k ostatním. „Sledoval jsem, jak se lokomotiva šine po trati,“ řekl později starší Monson, „a pociťoval jsem vrcholnou radost, kterou lze těžko popsat a na kterou nelze zapomenout.“⁴

Radost z dávání, radost z obětování, radost z péče o druhé – tomu všemu se Tommy Monson učil již během dětství a byla to ponaučení, která formovala srdce a charakter budoucího proroka.

Tom Monson jako chlapec

Thomas Spencer Monson se narodil 21. srpna 1927 v Salt Lake City jako druhé dítě a první syn G. Spencera a Gladys Condie Monsonových. Na světě ho přivítala jeho sestra Marjorie a navzájem si blízká rodina skládající se z prarodičů, tet, strýců, sestřenic a bratranců, z nichž mnozí bydleli v téže ulici jako on. Předkové jeho matky patřili mezi první obrácené Církve ve Skotsku a dorazili do údolí Solného jezera v roce 1850, tři roky po pionýrské výpravě Brighama Younga. Tomův otec měl anglické a švédské předky, kteří imigrovali do Utažského teritoria počínaje rokem 1865.

„Abyste poznali, jakým člověkem se Thomas Spencer Monson stal, je důležité znát jeho kořeny a prostředí, které ho utvářelo,“ řekl starší Jeffrey R. Holland z Kvora Dvanácti.⁵ Jako malý chlapec byl znám jako „Tommy“ a vyrůstal ve skromném domě a čtvrti necelé dva kilometry jihozápadně od centra Salt Lake City. Téměř celé období jeho dospívání probíhalo během Velké hospodářské krize, která propukla, když mu byly dva roky, a pokračovala během druhé světové války. V této obtížné době ho rodiče i druzí učili o dobročinnosti a soucitu, o loajalitě a usilovné práci – což byly vlastnosti, které se v jeho povaze hluboce zakořenily.

Řekl, že maminka mu vštípila „láskyplný postoj k druhým a snahu o ně pečovat“.⁶ Snažila se druhé lidi pozvedat a projevovala zvláštní soucit s těmi, kteří byli upoutáni na lůžko nebo nemohli vycházet z domu. Také poskytovala jídlo a péči těm, kteří během Velké hospodářské krize cestovali jako černí pasažéři vlakem ve snaze najít si práci (viz kapitola 17). „Moje maminka… mě svým životem i skutky učila tomu, co obsahuje [Bible],“ řekl starší Monson. „Péče o chudé, nemocné a potřebné představovala každodenní dramatické výjevy, na které nelze zapomenout.“⁷

Zatímco jeho matka byla společenská, jeho otec byl tichý a rezervovaný, ale jeho křesťanská dobročinnost na něj také udělala velký dojem. Strýc, který bydlel nedaleko nich, byl kvůli artritidě natolik chromý, že nemohl chodit. Spence Monson často říkával: „Pojď, Tommy; vezmeme strýčka Eliase na malou projížďku.“ Spence pak vždy zajel k Eliasovi, vynesl ho ven a opatrně ho posadil na přední sedadlo, aby měl dobrý výhled. Starší Monson vzpomínal: „Projížďka byla krátká a konverzace skromná, avšak jaký to odkaz lásky!“⁸ Řekl, že toto ponaučení z něj „nikdy nevyprchalo“.⁹ (Viz kapitola 17.)

Od svého otce se také naučil usilovně pracovat. Ve 14 letech přestal Spence Monson chodit do školy a začal pracovat v tiskárně, protože jeho otec byl vážně nemocný a jeho rodina potřebovala příjem. Poté, co se Spence a Gladys vzali, začal Spence pracovat v jiné tiskárně, kde se stal vedoucím a kde zůstal přes 50 let. Pracoval šest dní v týdnu a často i po večerech. Když bylo Tomovi 12 let, začal po škole a o sobotách pracovat se svým otcem – nejprve vykonával malé úkoly a postupně se učil tiskařskému řemeslu, až se stal učněm. Díky těmto začátkům nakonec nastoupil na profesní dráhu v tiskařském průmyslu.

Mladého Tommyho Monsona rovněž vychovávali vedoucí a učitelé v Církvi. Vzpomínal na situaci, kdy ho Melissa Georgellová, presidentka Primárek, s láskou ukáznila: „Nechovali jsme se v Primárkách vždy tak, jak bychom měli. Měl jsem spoustu energie a bylo těžké sedět trpělivě na místě.“¹⁰ Jednoho dne ho presidentka Primárek požádala, zda by se s ním mohla sejít, a když mu položila ruku kolem ramen, začala plakat. Překvapen jejími slzami se jí zeptal, proč pláče. „Nedaří se mi přimět… chlapce k tomu, aby byli během společného zahájení Primárek uctiví,“ vysvětlila. „Byl bys ochoten mi s tím pomoci, Tommy?“ Slíbil, že ano.

„K mému úžasu, ale nikoli k úžasu [jejímu], tím byly ukončeny problémy s uctivostí v Primárkách,“ vzpomínal. „Šla přímo k samému zdroji problému – za mnou. Řešením byla láska.“¹¹ Během celého svého dospělého života tuto drahou ženu až do jejího úmrtí ve věku 97 let navštěvoval.¹² (Viz kapitola 11.)

Poradce kvora učitelů dal Tomovi pár holubů – birminghamských rejdičů – a díky nim ho učil jeho zodpovědnosti, jakožto presidenta kvora, zachraňovat členy kvora.¹³ Učitel Nedělní školy učil, že „blahoslaveněji jest dáti nežli bráti“ (Skutkové 20:35), tím, že navrhl členům třídy, aby vzali peníze, které si našetřili na večírek, a dali je rodině spolužáka, kterému právě zemřela maminka (viz kapitola 19). Od skautského vedoucího, který měl nožní protézu a jeden z chlapců si z něj nemístně vystřelil, se Tom naučil, jak reagovat laskavě namísto hněvivě (viz kapitola 21).

Celoživotní vliv na něj měly také zážitky, které jako chlapec prožil během letních období strávených v kaňonu Provo na jih od Salt Lake City. Zde si oblíbil plavání, rybaření a další aktivity pod širým nebem. Později tyto zkušenosti využíval k tomu, aby na jejich základě ilustroval zásady evangelia. Závody modelů lodiček na řece Provo se staly způsobem, jak učit o darech, které Nebeský Otec dal svým dětem, aby je vedl během smrtelnosti (viz kapitola 7). Založení požáru, jehož uhašení trvalo několik hodin, se stalo způsobem, jak učit o poslušnosti (viz kapitola 12).

Univerzita, námořnictvo a sňatek

Po absolvování střední školy v roce 1944 čelil Tom mnoha zásadním rozhodnutím. Onoho podzimu se zapsal ke studiu na Utažské univerzitě a byl si celkem jistý tím, že až mu bude příští rok 18 let, bude povolán do armády, protože v Evropě a v Tichomoří dosud zuřila druhá světová válka.

Během tohoto roku se Tom ve škole seznámil s Frances Johnsonovou – ženou, která se stala jeho celoživotní láskou. Když ji poprvé vyzvedával na rande, její otec se zeptal: „‚Monson‘ – to je švédské jméno, že?“

„Ano,“ odpověděl Tom.

Francesin otec mu pak ukázal fotografii dvou misionářů a zeptal se ho, zda je příbuzný s jedním z nich, který se jmenoval Elias Monson. Tom odvětil, že Elias je bratr jeho dědečka.

Když to Francesin otec uslyšel, rozplakal se. Jeho rodina znala staršího Eliase Monsona, když žili ve Švédsku. Francesin otec políbil Toma na tvář a její matka plakala a políbila ho na druhou.¹⁴ Tom si pomyslel, že tato známost začíná celkem dobře. Spolu s Frances sdíleli mnoho stejných zájmů, jako trávení času v přírodě či s rodinou a tanec za doprovodu bigbandové kapely. „Bylo pro ni snadné se rozesmát,“ vzpomínal, byla „vlídná a laskavá“ a projevovala „velkou dávku empatie“.¹⁵

V červenci 1945, po roce stráveném na univerzitě, narukoval Tom do armády. Válka v Evropě skončila již v květnu, ale v Tichomoří boje pokračovaly. Tom se v náborovém středisku modlil o vedení a rozhodl se narukovat do námořních rezerv Spojených států namísto do námořnictva – později o tomto rozhodnutí řekl, že změnilo směr jeho života (viz kapitola 5). Válka v Tichomoří skončila brzy poté, co narukoval, a on svou vojenskou službu v kalifornském San Diegu po jednom roce se ctí dokončil. Byl to pro něj významný rok, který mu poskytl příležitosti stát s odvahou za svým přesvědčením, být pro druhé příkladem a udělit někomu poprvé kněžské požehnání (viz kapitoly 8 a 23). Tom nechtěl, aby na něj Frances zapomněla, a tak jí každý den, kdy byl v San Diegu, psal.

Když se v roce 1946 vrátil do Salt Lake City, pokračoval ve studiu na Utažské univerzitě a získal bakalářský titul v oboru marketingu, který v roce 1948 absolvoval s vyznamenáním. Dál také chodil s Frances – jejich láska vzkvétala a on ji požádal o ruku. Byli oddáni 7. října 1948 v chrámu Salt Lake. President Monson často mluvil o radách, které onoho dne obdrželi ohledně toho, jak si v manželství udržet mezi sebou dobré pocity (viz kapitola 17). Po svatební recepci začali společně žít v téže ulici, kde Tom vyrůstal.

Tom a Frances Monsonovi na své svatební recepci v roce 1948

Biskupem Sedmašedesátého sboru

V den, kdy se v roce 1927 Thomas S. Monson narodil, byla v jeho domácím sboru vyjádřena podpora novému biskupovi. Když se Spence Monson vydal do nemocnice za manželkou a jejich novorozeným synem, řekl jí: „Dnes jsme dostali nového biskupa.“ Gladys Monsonová zvedla malého Toma a řekla: „A já mám nového biskupa pro tebe.“¹⁶

Ať již měla Gladys v onom okamžiku nějakou předtuchu, či nikoli, její slova se naplnila dříve, než by kdokoli čekal. 7. května 1950 byl Tom Monson ve věku pouhých 22 let povolán biskupem sboru, ve kterém vyrůstal. Tento sbor čítal více než 1 000 členů, včetně jeho rodičů, bratrů a sester a dalších příbuzných. Tom a Frances byli svoji teprve 19 měsíců.

Biskup Monson popsal Sedmašedesátý sbor jako „prostý, pionýrský sbor v prostém, pionýrském kůlu“.¹⁷ V té době se sbor potýkal s mnoha těžkostmi a výzvami. Velký počet členů nechodil na shromáždění a potřeboval lásku a přátelství, které by jim pomohly vrátit se k aktivitě. Vzhledem k tomu, že mnozí z nich byli chudí, měl sbor největší potřeby v oblasti sociální péče v celé Církvi.¹⁸ Zvláštní péči potřebovali i starší členové, včetně více než 80 vdov. Sborem také mnoho členů jen procházelo – každý měsíc se mnoho lidí přistěhovalo nebo odstěhovalo. O mnoho let později vzpomínal president Monson na své pocity – a víru – když jako mladý biskup čelil tolika výzvám:

„Závažnost tohoto povolání byla ohromující a zodpovědnost naháněla obavy. Pocity vlastní nedostatečnosti mě přiváděly k pokoře. Ale Nebeský Otec mě nenechal bloudit v temnotě a v mlčení, bez pokynů či bez inspirace. Svým vlastním způsobem mi zjevil ponaučení, která si přál, abych obdržel.“¹⁹

Některá ponaučení, která byla biskupu Monsonovi zjevena, přišla prostřednictvím toho, že pomáhal druhým nebo je mentoroval. Další ponaučení získal skrze modlitbu. „Každý biskup potřebuje určitý posvátný háj, kam se může uchýlit, aby meditoval a modlil se o vedení,“ řekl. „Tím mým byla naše stará kaple. Nedokázal bych spočítat, kolikrát jsem během temné noci, v pozdní hodinu, přicházel k řečnickému pultu v této budově, kde jsem byl požehnán, konfirmován, vysvěcen, učen a nakonec povolán předsedat. … S rukou na pultu jsem vždy poklekl a podělil se s Ním o své myšlenky, starosti a problémy.“²⁰

Biskup Monson postupně navštívil členy, kteří nechodili na shromáždění – jednoho po druhém. U dveří jednoho domova řekl jistému otci: „Přišel jsem, abych se s vámi seznámil a vyzval vás, abyste s rodinou chodil na shromáždění.“ Muž ho odmítl a rodina se záhy poté přestěhovala do Kalifornie. Avšak o mnoho let později tento muž navštívil staršího Monsona, který byl v té době členem Kvora Dvanácti. „Přišel jsem se omluvit za to, že jsem onoho letního dne před mnoha lety nevstal z křesla a nepozval vás dál,“ řekl. „Nyní jsem druhým rádcem v biskupstvu svého sboru. Vaše pozvání, abych přišel na shromáždění, a moje negativní odpověď mne tak pronásledovaly, že jsem se rozhodl s tím něco udělat.“²¹ (Viz kapitola 2.) Ačkoli tato rodina se vrátila do aktivity v Církvi až poté, co se ze Sedmašedesátého sboru odstěhovala, mnozí další členové se vrátili již během působení biskupa Monsona. Účast na shromáždění svátosti se podstatně zvýšila.²²

Biskup Monson se věnoval mládeži sboru a snažil se je udržet v členstvu Církve. Jednou pocítil nabádání odejít z kněžského shromáždění a vyhledat jistého mladého muže, který na shromáždění chodíval jen zřídka. Nakonec ho našel, jak něco dělá v montážní jámě v autoservisu. Biskup Monson tomuto mladému muži řekl, jak moc druhým chybí a jak ho druzí potřebují, a on začal na shromáždění chodit.²³ (Viz kapitola 2.) Později šel na misii a nakonec sloužil dvakrát jako biskup. Mezi jeho mnohá poděkování patřil i dopis, který napsal o 40 let později a v němž uvedl:

„Když se zamýšlím nad událostmi v mém životě, jsem nesmírně vděčný za biskupa, který hledal a našel toho, kdo byl ztracen, a projevil o něj velký zájem. Z hloubi srdce vám děkuji za vše, co jste pro mě osobně udělal. Mám vás rád.“²⁴

Zvláštní péči věnoval biskup Monson vdovám ve svém sboru. Pomáhal jim, když jim hrozilo, že přijdou o domov, když jim chyběly základní životní potřeby a když jim selhávalo zdraví. Povzbuzoval je návštěvami ve chvílích, kdy se cítily osaměle nebo zarmouceně. Během vánočních svátků využíval dovolenou k tomu, aby každou z nich navštívil a dal jí krabici sladkostí nebo kuře na upečení. Dál navštěvoval mnohé z nich i dlouho poté, co byl jako biskup uvolněn, a navštěvoval i mnohé, které ovdověly po období jeho služby v povolání biskupa. Jedním příkladem je i žena, která ovdověla v roce 1965 – 10 let poté, co byl biskup Monson uvolněn – a kterou navštěvoval pravidelně až do doby, kdy v roce 2009 ve věku 98 let zemřela a kdy byl již presidentem Církve. „Pearl… byla jednou z oněch vdov, které jsem celé ty roky navštěvoval,“ zaznamenal si do deníku. „Měla těžký život, ale vytrvala.“²⁵ O několik dní později promluvil na jejím pohřbu – na jednom z více než 800 pohřbů, na kterých mluvil poté, co byl povolán do Kvora Dvanácti.

Biskup Thomas S. Monson se svými rádci v biskupstvu Sedmašedesátého sboru

Vzhledem k tomu, že tolik lidí potřebovalo časnou pomoc, hledal biskup Monson inovativní i inspirativní způsoby, jak pomoci, a často vytvářel příležitosti pro členy, aby mohli sloužit. Jednou v prosinci se dozvěděl, že se má do sboru brzy přistěhovat nějaká rodina z Německa. Několik týdnů před jejich příjezdem se šel podívat na byt, který se jim pronajal, a zjistil, že je tak tmavý a ponurý, že ho z toho zabolelo u srdce. „Jak ponuré přivítání pro rodinu, která toho tolik vytrpěla!“ pomyslel si.²⁶

Druhý den ráno nadnesl tuto záležitost na schůzce s vedoucími sboru. Biskup Monson napsal, že „srdcem i duší každého člena… pronikl duch pravé lásky“ a všichni ochotně nabídli své služby.²⁷ Následující dva nebo tři týdny pracovali členové sboru společně na přípravě bytu.

Když rodina přijela, tekly jim všem slzy, když uviděli světlý byt s novým kobercem, novým nátěrem na stěnách, s kuchyňskými skříňkami naplněnými potravinami a vánočním stromkem, který ozdobila mládež. Otec sevřel ruku biskupa Monsona a snažil se vyjádřit svou vděčnost, ale emoce ho přemohly. Místo toho „mi zabořil hlavu do ramene,“ řekl biskup Monson, „a opakoval slova: ‚Mein Bruder, mein Bruder, mein Bruder.‘“²⁸ Když ten večer členové sboru odcházeli, jedna mladá žena se zeptala: „Bratře biskupe, cítím se lépe než kdy v minulosti. Řekněte mi, jak je to možné?“ On odpověděl těmito Pánovými slovy: „Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili“ (Matouš 25:40).

V roce 1955, po pěti letech služby, byl biskup Monson povolán rádcem v předsednictvu kůlu. Ačkoli již nezastával povolání biskupa, zůstal biskupem v srdci po zbytek života – dál pečoval o členy Sedmašedesátého sboru a čerpal z nabytých ponaučení, která mu pomáhala učit druhé a která vedla směr jeho budoucí služby. Když na tato léta později vzpomínal, řekl: „Vždy jsem se považoval za biskupa, který chyboval na straně štědrosti; a kdybych měl toto povolání vykonávat znovu, chyboval bych ještě více.“²⁹

Budova Sedmašedesátého sboru byla v roce 1967 zbořena, ale ještě předtím z ní biskup Monson zachránil to, co pro něj mělo zvláštní význam: onen krásný řečnický pult, u kterého jako biskup klekával při modlitbách.³⁰ V roce 2009 jako president Církve promlouval od tohoto řečnického pultu, když zasvěcoval novou Knihovnu církevní historie. Byl to pro něj dojemný zážitek, protože tento pult představoval mnoho vzpomínek z jeho dětství, mládí i jeho biskupské služby. „Tento řečnický pult částečně vypráví příběh mé vlastní víry,“ řekl tehdy. „Je pro mne drahocennou vzpomínkou na posvátné zážitky.“³¹

Rodina

Tom a Frances Monsonovi byli nadšeni, když se jim v roce 1951, rok poté, co Tom začal sloužit jako biskup, narodilo jejich první dítě – syn, kterého pojmenovali Thomas Lee. Jejich jediná dcera, Ann Frances, se také narodila v době, kdy Tom sloužil jako biskup – v roce 1954. Jejich třetí a poslední dítě – syn, kterého pojmenovali Clark Spencer – se narodilo v roce 1959 během jejich misie v Kanadě.

Rodina Monsonových v roce 1962. Zleva doprava: Frances, syn Tom, Clark, otec Tom a Ann

I když Tom trávil dlouhé hodiny v práci a ve službě Církvi, byl oddaným manželem a otcem. Jeho děti vzpomínaly: „[Ostatní otcové] se zdáli být doma častěji než náš tatínek, ale připadalo nám, že se svým dětem nevěnovali tolik jako tatínek nám. Neustále jsme spolu něco dělali a na tyto okamžiky s láskou vzpomínáme.“³²

Syn Tom vzpomínal na to, že když jeho tatínek předsedal Kanadské misii, měli na sebe jen málo času. Ale každý večer, než šel spát, vždy zašel do otcovy kanceláře v misijním domě a hráli dámu. „Svým způsobem je pro mě tato vzpomínka stejně drahocenná jako vzpomínka na to, když otec o mnoho let později přiletěl až do Louisville v Kentucky, aby mi dal požehnání kvůli zápalu plic, který jsem dostal během základního vojenského výcviku,“ řekl Tom.³³

Ann byla vděčná za to, jak její otec vyprávěl o zážitcích z plnění církevních úkolů: „Moje nejmilejší vzpomínky se týkají toho, jak se vracel domů v neděli večer po splnění nějakého úkolu souvisejícího s konferencí kůlu nebo z cesty po nějaké misii a slyšela jsem ho vyprávět o neobyčejné inspiraci, kterou obdržel při povolávání patriarchy, nebo o víru posilujících zážitcích, které měl při pohovorech s misionáři.“³⁴ Ann byla později, když již měla vlastní rodinu, vděčná za příležitosti, které měli její synové při práci se svým dědečkem, a také za zážitky z kaňonu Provo: „Každý v rodině rád sedává kolem táboráku u rodinné chalupy, opéká pěnové bonbóny marshmallows a poslouchá dědečka, jak vypráví příběhy.“³⁵

Clark řekl, že i když byl otec často na cestách kvůli plnění církevních úkolů, „vždy si na své děti našel čas. … Nikdy jsem neměl pocit, že bych byl ošizený o čas strávený s tatínkem. Když byl doma, hrával s námi různé hry a brával nás na zmrzlinu. … Jako chlapec jsem spoustu času se svým otcem trávil na rybách.“³⁶ Během jednoho rybářského výletu na Clarka zapůsobilo, když ho otec požádal, aby navinul vlasec na naviják, a pak řekl: „Asi za pět minut začne tvému bratrovi Tomovi advokátní zkouška, díky které bude moci vykonávat právnickou praxi. Na právnické fakultě kvůli tomu tři roky usilovně studoval, a tak z toho bude trochu nervózní. Pojďme tady ve člunu pokleknout. Já se za něj pomodlím a pak se pomodli ty.“³⁷

Frances se věnovala výchově jejich dětí a tomu, aby vytvořila šťastný domov, který by byl pro druhé oporou. Její otec jí krátce před svou smrtí v roce 1953 řekl: „Jsem na tebe velmi hrdý, Frances. Jsem hrdý na tvého manžela Toma. Díky své věrnosti a oddanosti evangeliu, svému domovu a rodině obdržíte mnohá požehnání.“³⁸

Profesní dráha

Tom dostal poté, co v roce 1948 promoval na Utažské univerzitě, mnoho pracovních nabídek, včetně nabídek od velkých firem z jiných států. Rozhodl se přijmout pracovní místo ve společnosti Deseret News jako obchodní zástupce v oblasti inzerce. Za několik málo měsíců se stal zástupcem vedoucího inzertního oddělení a další rok se stal vedoucím.

Thomas S. Monson kontroluje tiskařskou desku v tiskárně Deseret News Press.

V roce 1953 začal Tom pracovat ve společnosti Deseret News Press, jedné z největších tiskáren v západní části Spojených států. V určitém smyslu to byl návrat k jeho kořenům z doby, kdy byl dospívajícím chlapcem a pracoval se svým otcem v tiskárně. V tiskárně Deseret News Press se stal zástupcem obchodního ředitele a poté obchodním ředitelem. Jedním z jeho zákazníků bylo nakladatelství Deseret Book, a protože pomáhal církevním vedoucím vydávat jejich knihy, navázal s nimi díky tomu mnohé blízké vztahy a získal mnoho poučných zážitků. „To, že jsem mohl tak úzce spolupracovat s generálními autoritami a ostatními a pomáhat jim proměňovat jejich rukopisy v dokončenou knihu, považuji za jedny z nejdůležitějších momentů svého života,“ napsal.³⁹ Také měl na starosti tisk většiny církevních materiálů včetně misionářské literatury a tištění Knihy Mormonovy v mnoha různých jazycích.

President Kanadské misie

Červenec 1957 byl pro rodinu Monsonových měsícem velkých změn. Tom byl kromě toho, že byl ve společnosti Deseret News Press obchodním ředitelem, také jmenován zástupcem generálního ředitele. Ke konci měsíce se rodina přestěhovala do nového domu na předměstí Salt Lake City a opustila tak oblast, kde Tom vyrůstal a kde sloužil jako biskup.

A přišly další změny. O necelé dva roky později byl Tom povolán předsedat Kanadské misii, která měla ústředí v Torontu. Znovu v mladém věku (31 let) převzal velkou zodpovědnost a tentokrát to pro jeho rodinu znamenalo přestěhovat se daleko od domova. Frances, která se potýkala se zdravotními obtížemi spojenými s těhotenstvím, měla také mnoho nových zodpovědností. Starší Harold B. Lee z Kvora Dvanácti jim předal užitečné rady, které se později staly význačnými tématy v tom, o čem president Monson učil:

„Koho Pán povolává, toho uschopňuje.“

„Jste-li v Pánově službě, máte nárok na Pánovu pomoc.“

„Bůh posiluje záda, aby nesla břímě, které je na ně vloženo.“⁴⁰

V dubnu 1959 nastoupila rodina Monsonových na vlak do Toronta, kde měli téměř tři roky bydlet. Jejich dvěma dětem, Tommymu a Ann, bylo sedm let a čtyři roky. Když opouštěli domov, Frances měla v očích slzy, ale rodina tuto oběť přinesla ochotně a s vírou, že konají Boží vůli.

V Kanadě se ihned ponořili do misionářské práce. President Monson začal dohlížel na práci 130 misionářů (později jich bylo více než 180), kteří byli rozptýleni po rozsáhlých provinciích Ontario a Quebec. Podobně jako to dělal jako biskup, vedl druhé s optimismem a s láskou, pomáhal posilovat víru a vštěpoval druhým sebedůvěru. Také se spoléhal na Pána. Jeden z jeho misionářů řekl: „Připadalo mi, že jeho rozhodnutí vždy zapadala do Pánova širšího plánu.“⁴¹ Jiný misionář vzpomínal: „Měl na onu misii významný vliv. … Během jedné krátké cesty po misii znal každého misionáře i mnohé členy jménem. Pozvedal každého, ať již se vydal kamkoli – celou misii nabil energií.“⁴²

President a sestra Monsonovi (druhá řada, uprostřed) s některými misionáři v Kanadské misii

Pod vedením presidenta Monsona misie vzkvétala. „Pán na tento lid vylévá svého Ducha,“ napsal Prvnímu předsednictvu. „Ve městech, ve kterých nikdy předtím nebyly žádné křty, jsou nyní každý měsíc obrácení.“⁴³ Do značné míry přisuzoval tento úspěch členům, kteří se více zapojovali do nacházení lidí, které by misionáři mohli učit, a kteří se s těmito lidmi více přátelili.

Monsonovým se šest měsíců poté, co dorazili do Toronta, narodilo třetí dítě – Clark. Sestra Monsonová kromě toho, že se starala o tři malé děti, hostila misionáře a další v misijním domě a sloužila jako presidentka Pomocného sdružení misie, také pomáhala s misionářskou prací. Jednoho dne jí zavolal nějaký muž, který jí řekl: „Pocházíme z Holandska, kde jsme měli možnost dozvědět se něco o mormonech. Manželka by se chtěla dozvědět něco dalšího. Já ale ne.“ Sestra Monsonová předala jméno volajícího a jeho adresu misionářům, ale ti s kontaktováním této rodiny otáleli. Ona se jich několikrát ptala: „Co moje holandská rodina? Navštívíte je dnes večer?“ Po několika týdnech jim řekla, že pokud tuto rodinu nebudou brzy kontaktovat, udělají to s manželem sami. Dva misionáři návštěvu uskutečnili a Jacob a Bea de Jagerovi vstoupili do Církve. Bratr de Jager, který původně řekl, že o Církev nemá zájem, sloužil v letech 1976 až 1993 jako sedmdesátník – generální autorita.⁴⁴

Ve východní Kanadě nebyly v době, kdy tam Monsonovi přijeli, žádné kůly, a tak měl president Monson kromě dohlížení na práci misionářů zodpovědnost i za sedm okrsků v misii. Mnohým okrskům a odbočkám předsedali misionáři na plný úvazek a jednou z priorit presidenta Monsona bylo povolat místní nositele kněžství, aby v těchto funkcích sloužili oni. Tento přístup pomáhal posilovat místní vedoucí a umožňoval misionářům trávit více času hlásáním a výukou evangelia. V roce 1962 již každé jednotce v misii předsedal místní vedoucí.⁴⁵

Když v roce 1959 dorazili Monsonovi do východní Kanady, měla Církev v celé misii jen dvě malé kaple, takže většina členů se scházela v pronajatých sálech. President Monson měl pocit, že je zapotřebí shromažďovací prostory pozvednout na vyšší úroveň, a tak zahájil stavební program. Mít kaple pro bohoslužby také pomohlo v misionářském úsilí a dodalo této práci v těchto zasvěcených budovách jistou stálost a trvalost. Když Monsonovi svou misii dokončili, bylo postaveno nebo bylo v procesu výstavby sedm nových kaplí a deset dalších bylo ve stádiu plánování.⁴⁶

Církev dosáhla v srpnu 1960 milníku v podobě vytvoření kůlu Toronto. Byl to první kůl ve východní Kanadě a 300. kůl v Církvi. „Byl to zlatý hřeb naší misie – vidět, jak se členové… stali kůlem Sionu,“ napsal president Monson. „[Radovali se], že toho dosáhli.“⁴⁷ Další kůly přišly v budoucnu – a také chrám v oblasti Toronta, jehož slavnostního výkopu se v roce 1987 zúčastnil.

President Monson řekl, že v misii naplněné význačnými událostmi byla tou hlavní skutečnost, že mohl sloužit se svou rodinou. „[Toto] tříleté období bylo jedním z nejšťastnějších v našem životě, protože jsme veškerý čas zasvětili tomu, abychom se s druhými dělili o evangelium Ježíše Krista,“ vzpomínal.⁴⁸

V lednu 1962 byl Thomas S. Monson po téměř třech letech služby jako president Kanadské misie uvolněn. Rodina si vypěstovala hlubokou lásku ke Kanadě, k jejím obyvatelům a k misionářům. Tak jako si president Monson udržoval pevné vztahy se členy Sedmašedesátého sboru poté, co byl uvolněn jako biskup, zůstal v úzkém kontaktu i s misionáři a se členy, s nimiž sloužil v Kanadě. V letech 1962 až 2015 se zúčastnil více než 50 setkání s těmito misionáři – a s jejich rodinami i s dalšími – a promlouval na nich.

Povolán apoštolem

Když se v únoru 1962 Monsonovi vrátili z Kanady, Tom se vrátil do svého zaměstnání ve společnosti Deseret News Press. V březnu byl povýšen na generálního ředitele, což byla náročná pozice zejména proto, že řídil velký posun k novým tiskařským postupům a k používání nového vybavení. Rovněž sloužil ve čtyřech generálních výborech Církve.

Odpoledne 3. října 1963 si Tom povídal ve své kanceláři s nějakým návštěvníkem, když mu sekretářka sdělila, že mu někdo volá. Když telefon zvedl, překvapilo ho, že mu volá tajemník presidenta Církve Davida O. McKaye s tím, že by s ním chtěl president McKay mluvit. Poté, co si po telefonu krátce popovídali, se president McKay Toma zeptal, zda by za ním mohl onoho odpoledne zajít do kanceláře.

Tom měl auto v opravně, a tak si nějaké půjčil a do kanceláře presidenta McKaye zajel. Vzhledem k tomu, že sloužil v různých církevních výborech, domníval se, že president McKay s ním chce probrat nějaký církevní úkol, ale ten měl na mysli něco jiného. „Požádal mě, abych se posadil vedle něho na židli u jeho stolu, směrem k němu,“ vzpomínal Tom. Pak president McKay řekl: „Jmenoval jsem staršího Nathana Eldona Tannera svým druhým rádcem v Prvním předsednictvu a Pán povolal tebe, abys vyplnil jeho místo v Radě Dvanácti apoštolů. Mohl bys toto povolání přijmout?“⁴⁹

Tom, který byl tím, na co se ho president McKay zeptal, přemožen, nebyl schopen slova. „Oči se mi zalily slzami,“ řekl, „a po odmlce, která mi připadala jako věčnost, jsem presidenta McKaye ujistil, že jakýkoli talent, kterým jsem mohl být požehnán, bude nabídnut ke službě Mistru.“⁵⁰

Onoho večera Tom požádal Frances, aby se s ním šla projet. Vzali čtyřletého Clarka, zajeli k jednomu památníku v Salt Lake City, a když se procházeli kolem, Frances pocítila, že má Tom něco na srdci. Když se ho na to zeptala, řekl jí o povolání ke svatému apoštolství. Frances později řekla: „Překvapilo mě to a naplnilo mě to pocitem pokory. … Bylo to nanejvýš významné povolání a nesmírná zodpovědnost.“⁵¹ Jako vždy ho celým srdcem podporovala.

Starší Thomas S. Monson mezi členy shromážděnými na generální konferenci v říjnu 1963 předtím, než bylo oznámeno, že byl povolán apoštolem

Druhý den dopoledne na generální konferenci byla Thomasi S. Monsonovi vyjádřena podpora jako členovi Kvora Dvanácti apoštolů – jako zvláštnímu svědkovi „jména Kristova na celém světě“.⁵² Ve věku 36 let byl nejmladším apoštolem povolaným od doby, kdy byl v roce 1910 povolán Joseph Fielding Smith, a v té době byl o 17 let mladší než druhý nejmladší apoštol.

Na témže konferenčním zasedání pronesl starší Monson svůj první proslov jako generální autorita. Po vyjádření vděčnosti vydal toto svědectví a pronesl tento závazek:

„Vím, že Bůh žije, bratři a sestry. O tom nemám v mysli žádné pochybnosti. Vím, že toto je Jeho dílo, a vím, že tím nejkrásnějším zážitkem v celém tomto životě je pociťovat Jeho nabádání, když nás vede při naplňování Jeho díla. Pociťoval jsem tato nabádání jako mladý biskup, když mě vedla k domovům, kde měl někdo duchovní či možná časné potřeby. Znovu jsem je pociťoval v misijním poli, když jsem pracoval s vašimi syny a dcerami – s misionáři této úžasné Církve. …

Zavazuji se svým životem, vším, co mohu mít. Budu se snažit být v nejvyšší míře schopen být tím, kým byste si přáli, abych byl. Jsem vděčný za slova Ježíše Krista, našeho Spasitele, když řekl:

‚Stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejduť k němu‘ (Zjev. 3:20).

Upřímně se modlím o to, … aby si můj život naplnění tohoto zaslíbení od našeho Spasitele zasloužil.“⁵³

O šest dnů později, 10. října 1963, byl starší Monson vysvěcen apoštolem a ustanoven členem Kvora Dvanácti presidentem Josephem Fieldingem Smithem, který byl presidentem Kvora.

Zapojen do apoštolské služby

V době, kdy byl starší Monson povolán apoštolem, se Církev šířila po celém světě nevídaným tempem. Podobně jako další generální autority i on záhy cestoval po celém světě, aby tento růst vedl. Někdy byl mimo domov i pět týdnů v řadě, přičemž učil členy a misionáře, organizoval nové jednotky Církve, zasvěcoval sborové domy a zaváděl církevní programy.

Starší Monson si vzal k srdci slova jistého člena Dvanácti, který řekl, že služba v povolání apoštola vyžaduje „naprostou oddanost Mistrovu dílu povznášet a pozvedat, učit a školit a vést a řídit Svaté Boží. Znamená to přijímat břemena a posilovat naděje Církve a jejích členů.“⁵⁴

Administrativní záležitosti byly při hledání možností, jak žehnat jednotlivým lidem, až na druhém místě. Jedním ze stovek příkladů byla jeho služba Paulovi C. Childovi, který byl presidentem kůlu staršího Monsona v době, kdy byl starší Monson mladým chlapcem. Na konci 70. let 20. století měli president Child a jeho manželka Diana zdravotní problémy a žili v pečovatelském ústavu. Starší Monson je pravidelně navštěvoval a jednou během nedělní bohoslužby v tomto ústavu vzdal tomuto milovanému vedoucímu hold. Když se vrátil domů, řekl Frances: „Myslím, že jsem během této konkrétní návštěvy dosáhl více dobra než na mnoha konferencích.“⁵⁵

Starší Monson v rámci svých pověření v církevním ústředí ovlivnil téměř všechny aspekty církevní struktury a programů. V letech 1965 až 1971 sloužil jako předseda Korelačního výboru dospělých a pomáhal sjednocovat církevní příručky, průvodce a organizace. Byl také poradcem pro organizace Mladých mužů a Mladých žen. V letech 1965 až 1982 sloužil v Misionářském výkonném výboru a posledních sedm let tohoto období mu předsedal. Během této doby se podílel na přidělování desítek tisíc misionářů do misií, na výběru presidentů misií, zakládání nových misií, rozvíjení misionářských školicích programů a dohlížení na návštěvnická střediska. „Při přidělování misionářů do misií dochází k mnoha zážitkům, které posilují víru,“ napsal.⁵⁶

V roce 1965 pověřil president McKay staršího Monsona, aby dohlížel na práci Církve v oblasti jižního Tichomoří. Tento úkol vyžadoval cesty z tichomořských ostrovů do Austrálie. Starší Monson si ke Svatým žijícím v těchto místech vypěstoval velikou lásku a byl inspirován jejich oddaností evangeliu a jejich vírou.

Když starší a sestra Monsonovi v roce 1965 poprvé navštívili Samou, vydali se do vesnice, kde se v církevní škole setkali s téměř 200 dětmi. Ke konci shromáždění pocítil starší Monson nabádání, aby se s dětmi osobně pozdravil, ale když se podíval na hodinky, zjistil, že na to nemá před plánovaným odletem letadla dost času. Nicméně když toto nabádání pocítil znovu, řekl učiteli školy o svém přání potřást si s každým dítětem rukou. Učitel byl radostí bez sebe, protože děti se o takovýto zážitek modlily. „Nedokázali jsme zadržet slzy,“ řekl starší Monson, „když k nám stydlivě přicházeli tito drahocenní chlapci a dívky a jemným hlasem nám šeptali onen krásný samojský pozdrav ‚talofa lava‘.“⁵⁷

Když starší Monson v roce 1967 navštívil Sydney v Austrálii, jistý muž mu řekl, že jeho svědectví, které pronesl během předchozí návštěvy, ho vedlo k rozhodnutí dát se pokřtít. „Takováto slova mě přivádějí do hlubin pokory,“ napsal si starší Monson do deníku, „a ke skutečnému uvědomění si zodpovědnosti, kterou mám.“⁵⁸

President Monson se během apoštolské služby zajímal hlavně o jednotlivce. Veden Duchem a vlastními postřehy nabízel pomocnou ruku těm, kteří zápolili s problémy nebo je něco tížilo. Účast na konferencích kůlů a území a na zasvěcování chrámů a služba ve výborech mu poskytovaly příležitosti nejen k tomu, aby vykonával obřady a učil druhé, ale také aby projevoval, jak hluboce mu záleží na jednotlivcích.

Služba a zázraky v Německé demokratické republice

V červnu 1968, poté co starší Monson tři roky dohlížel na práci v jižním Tichomoří, ho První předsednictvo pověřilo dohledem nad misiemi Církve v Německu, Itálii, Rakousku a Švýcarsku. Za železnou oponou v Německé demokratické republice žilo téměř 5 000 členů Církve. V té době byla tato část Německa pod komunistickou nadvládou, která výrazně omezovala lidské svobody a potlačovala náboženské aktivity. Především kvůli vládním omezením tuto oblast od postavení Berlínské zdi v roce 1961 nenavštívila žádná generální autorita. Jednou z hlavních priorit staršího Monsona v jeho novém pověření bylo podat pomocnou ruku členům Církve, kteří tam žili.

Cestování do Německé demokratické republiky bylo plné rizik. Starší Monson kontaktoval úředníka státní správy Spojených států, který ho od této cesty odrazoval a varoval ho: „Pokud se něco stane, nedokážeme vás odtamtud dostat.“ On se však rozhodl, že přesto pojede. „Člověk si zkrátka musel uvědomit, že tento úkol je vyšší než jakákoli pozemská pravomoc,“ vysvětlil později, „a s důvěrou v Pána se tam vydal.“⁵⁹

První návštěvu uskutečnil 31. července 1968. Spolu se Stanem Reesem, presidentem Severoněmecké misie, prošli přísně střeženým kontrolním stanovištěm u Berlínské zdi a strávili část dne ve Východním Berlíně. Ačkoli to byla návštěva krátká, započala tím pozoruhodná služba staršího Monsona v Německé demokratické republice, která trvala více než dvě desetiletí a stala se významnou částí jeho apoštolské služby.

Starší Monson se do této země znovu vrátil v listopadu 1968. V ovzduší napjaté atmosféry spolu s presidentem Reesem a sestrou Helen Reesovou cestovali hlouběji do země – do Görlitzu, kde se vydali do starého skladiště, na jehož zdech byly známky po střepinách granátů z 2. světové války. Dorazili neohlášeně a zjistili, že v prvním patře je shromážděno více než 200 členů Církve. Na onom shromáždění prožil starší Monson jeden z nejvíce inspirujících zážitků svého života.

Řečníci měli proslovy, které prokazovaly hluboké porozumění evangeliu, a zpěv zněl vroucněji, než jak ho kdy starší Monson slyšel, a naplňoval místnost vírou a oddaností. Navzdory těžkostem, chudobě a strádáním, kterým tito Svatí čelili, viděl houževnatost, naději a víru. Později řekl: „Jen málo kongregací, s nimiž jsem se setkal, projevovalo větší lásku k evangeliu.“⁶⁰

Ačkoli se starší Monson radoval z věrnosti těchto Svatých, byl rovněž zarmoucen z toho, že nemají žádné patriarchy, žádné sbory ani kůly a žádnou příležitost obdržet chrámová požehnání. Na tomto shromáždění přistoupil se slzami v očích k řečnickému pultu a slíbil: „Zůstanete-li věrní a upřímní v dodržování přikázání Božích, každé požehnání, z nichž se těší členové Církve v kterékoli jiné zemi, obdržíte i vy.“⁶¹

Během několika následujících let pracovali starší Monson a církevní vedoucí a členové v Německé demokratické republice neúnavně na tom, aby vykonali svůj díl pro naplnění tohoto zaslíbení. Starší Monson se často vracel, aby posiloval Svaté a dával jim požehnání a povzbuzení. Pomáhali mu při tom Henry Burkhardt, který deset let předsedal Drážďanské misii, i mnozí další místní církevní vedoucí. Členové se postili a modlili a dbali rady staršího Monsona, aby se řídili dvanáctým článkem víry – ctít zákony země.

Krůček po krůčku se zaslíbení začalo naplňovat. V roce 1969 schválili členové Prvního předsednictva vysvěcení patriarchy v Salt Lake City a dali mu pravomoc jezdit do Německé demokratické republiky a udílet patriarchální požehnání. Na počátku 70. let 20. století začali představitelé státní správy umožňovat několika málo církevním vedoucím, aby krátce opustili zemi a mohli se zúčastnit generální konference.

Vedoucí se starším Monsonem (v první řadě, zcela vpravo) po kněžském shromáždění v nově založené Drážďanské misii v Německé demokratické republice

V dubnu 1975 pocítil starší Monson vnuknutí zasvětit Německou demokratickou republiku, aby dílo mohlo postupovat kupředu rychleji. Shromáždil několik vedoucích na mýtince, z níž bylo vidět na řeku Labe, a pronesl zasvěcovací modlitbu, v níž Pána naléhavě žádal, aby se členům otevřela možnost obdržet chrámové obřady. Modlil se o to, aby lidé byli vnímaví vůči evangeliu a aby představitelé státní správy umožnili dílu postupovat kupředu. Také se modlil o to, aby bylo misionářům opět dovoleno učit v této zemi evangeliu.⁶²

„Tím nejdůležitějším potřebným požehnáním byla výsada našich způsobilých členů přijmout vlastní obdarování a pečetění,“ řekl později starší Monson. „Zkoumali jsme všechny možnosti. Cesta jednou za život do chrámu ve Švýcarsku? To státní orgány neschválily. Třeba by do Švýcarska mohli přijet matka s otcem a děti nechat doma. To ale není správné. Jak připečetíte děti k rodičům, kdyby tyto děti nemohly pokleknout u oltáře? Byla to nešťastná situace.“⁶³

Starší Monson o této situaci a o možných řešeních diskutoval s Prvním předsednictvem a s dalšími vedoucími v Salt Lake City. Na jaře 1978 mu president Spencer W. Kimball řekl, že Pán těmto členům chrámová požehnání neodepře, a poté se usmál a řekl: „Najdi způsob, jak toho dosáhnout.“⁶⁴

Krátce poté došlo k průlomu. Když Henry Burkhardt opakovaně žádal představitele státní správy, aby rodinám umožnili jet do chrámu ve Švýcarsku, zeptali se ho: „Proč nepostavíte chrám zde?“⁶⁵ Henryho ohromilo, že vláda, která mnoho let tak důkladně sledovala náboženské aktivity, by Církvi umožnila postavit chrám, jenž bude otevřen pouze členům, kteří mají chrámové doporučení.

Církev tuto nabídku přijala a Pán postupně otevřel cestu pro stavbu chrámu v Německé demokratické republice. Pozemek byl získán ve Freibergu a 23. dubna 1983 starší Monson předsedal slavnostnímu výkopu. „Toto je zázrak zázraků!“ nadšeně pronesl. „[Pociťoval] jsem radost v srdci i v duši.“⁶⁶ O něco více než dva roky později, 29. a 30. června 1985, zasvěcoval president Gordon B. Hinckley chrám Freiberg v Německu a vyzval staršího Monsona, aby byl prvním řečníkem. Když starší Monson mluvil o svých pocitech týkajících se této historické události, zapsal si poté do deníku:

„Dnešek byl jedním z nejvýznačnějších okamžiků mého života. … Když jsem mluvil, bylo těžké ovládat emoce, neboť mi hlavou probíhaly příklady víry oddaných Svatých v této části světa. Lidé se často ptají: ‚Jak se Církvi podařilo získat povolení pro stavbu chrámu za železnou oponou?‘ Mám jednoduše pocit, že víra a oddanost našich Svatých posledních dnů v oné oblasti přivolaly pomoc Všemohoucího Boha a zajistily jim věčná požehnání, která si ve všech ohledech zasluhují.“⁶⁷

President a sestra Monsonovi při zasvěcení chrámu Freiberg v Německu v červnu 1985. Zleva doprava: Emil Fetzer, Elisa Wirthlinová, starší Joseph B. Wirthlin, Mary Halesová, starší Robert D. Hales a Monsonovi.

Onoho večera přemýšlel starší Monson o své službě v Německé demokratické republice od první návštěvy před 17 lety a o své zasvěcovací modlitbě před 10 lety – přičemž to vše vyvrcholilo zasvěcením chrámu. Ačkoli hrál v „jedné z historicky nejvýznamnějších a vírou naplněných kapitol církevní historie“ ústřední roli, napsal, že „veškerá čest a sláva patří našemu Nebeskému Otci, neboť k těmto událostem došlo jedině skrze Jeho božský zásah“.⁶⁸

V roce 1982 byl ve Freibergu zorganizován první kůl v Německé demokratické republice. O dva roky později vytvořili starší Monson a starší Robert D. Hales druhý kůl v Lipsku. Díky tomu byli všichni členové Církve v této zemi součástí kůlu Sionu.

Zbývalo naplnit ještě jedno požehnání – získat povolení, aby misionáři z jiných zemí mohli učit evangeliu v Německé demokratické republice a aby misionáři z tohoto národa mohli sloužit v jiných zemích. V roce 1988 se president Monson snažil získat svolení přímo od Ericha Honeckera, vedoucího představitele země.

Když president Monson a jeho skupina dorazili, pan Honecker řekl: „Víme, že členové vaší Církve věří v práci; to jste dokázali. Víme, že věříte v rodinu; to jste projevili. Víme, že jste dobří občané v každé zemi, kterou považujete za svou domovskou; toho jsme si všimli. Máte prostor. Sdělte nám svá přání.“⁶⁹

President Monson mimo jiné vyjádřil vděčnost za povolení postavit chrám Freiberg. Poté vyprávěl o tom, jak dny otevřených dveří chrámu navštívilo téměř 90 000 lidí a desítky tisíc dalších se zúčastnily dnů otevřených dveří nových kaplí v Lipsku, Drážďanech a Cvikově. „Chtějí vědět, čemu věříme,“ řekl. „Rádi bychom jim řekli, že věříme, že máme ctít a dodržovat a podporovat zákony země. Rádi bychom jim vysvětlili, že si přejeme mít silné rodinné jednotky. A to jsou jen dvě ze zásad, kterým věříme.“

President Monson vysvětlil, proč jsou misionáři potřeba, a pak pokračoval: „Mladí muži a mladé ženy, které bychom rádi nechali přijít do vaší země jako misionářské představitele, si váš národ a vaše obyvatele zamilují. A co je zvlášť důležité, budou mít na vaše lidi vliv, který je zušlechtí.“

President Monson nakonec požádal o to, aby „mladí muži a mladé ženy z vašeho národa, kteří jsou členy naší Církve, [mohli] sloužit jako misionářští představitelé v mnohých národech – jako například v Americe, v Kanadě a v řadě dalších“. Slíbil, že až se tito misionáři vrátí domů, budou „lépe připraveni na to, aby ve vaší zemi zastávali zodpovědné funkce“.

Když president Monson skončil, pan Honecker mluvil asi 30 minut. President Russell M. Nelson, který byl na oné schůzce přítomen, řekl, že „všichni… se zatajeným dechem čekali“, jak na tuto žádost předseda Honecker zareaguje.⁷⁰ Nakonec řekl: „Známe vás. Důvěřujeme vám. Máme s vámi určité zkušenosti. Vaše misionářská žádost je schválena.“ President Monson řekl, že když uslyšel tato slova, jeho duch „se vznesl z místnosti“.⁷¹

V březnu 1989 začali v Německé demokratické republice poprvé po 50 letech sloužit misionáři na plný úvazek pocházející ze zemí mimo tento stát. A v květnu 1989 vstoupilo prvních deset misionářů z této země do Misionářského výcvikového střediska v utažském Provu. Vláda neukládala žádná omezení ohledně toho, kde mohou sloužit.⁷²

Prostřednictvím mnoha zázraků, které se udály v průběhu 20 let, se zaslíbení, která starší Monson pronesl v onom starém skladišti v roce 1968 – i požehnání, o která se modlil, když v roce 1975 zasvěcoval Německou demokratickou republiku – naplnila. Pokud jde o tato požehnání, o mnoho let později si do deníku zapsal: „Z vlastní zkušenosti jsem poznal, že krajní situace pro člověka nejsou ničím jiným než příležitostmi od Boha. Jsem živoucím svědkem toho, jak se ruka Páně projevovala, když bděl nad členy Církve v zemích, které kdysi byly pod komunistickou nadvládou.“⁷³

Nová vydání písem

Když byl Tom Monson jako mladý chlapec na jednom shromáždění svátosti, slyšel člena předsednictva kůlu učit ze 76. oddílu Nauky a smluv takovým způsobem, že to v něm vyvolalo touhu studovat písma. Jeho vedoucí Aronova kněžství, které popsal jako „moudré a trpělivé muže, kteří nás učili ze svatých písem“, mu rovněž pomohli vypěstovat si lásku k písmům.⁷⁴ Jedna z jeho učitelek Nedělní školy, Lucy Gertschová, „do své třídy přivedla jako vážené hosty Mojžíše, Jozua, Petra, Tomáše, Pavla a samozřejmě Krista. I když jsme je neviděli, naučili jsme se je mít rádi, ctít je a napodobovat je.“⁷⁵

Jeho láska k písmům se prohlubovala během jeho služby v povolání biskupa i během jeho profesní dráhy v tiskařském průmyslu. Měl pocit, že mu jako biskupovi pomůže lepší znalost písem, a tak do konce prvního roku, kdy byl povolán, celá písma přečetl. Ve společnosti Deseret News Press bylo „tím největším úkolem zadávat objednávky na tisk Knihy Mormonovy“.⁷⁶ Tyto zkušenosti s písmy mu pomáhaly připravit se na jedinečný úkol, který obdržel jako člen Kvora Dvanácti.

V roce 1972 president Harold B. Lee jmenoval staršího Monsona předsedou Výboru pro pomůcky pro studium Bible. Členové tohoto výboru byli požádáni, aby našli možnosti, jak zlepšit studium písem mezi členy Církve. Z tohoto výboru se později stal Výbor pro publikaci písem, jenž byl pověřen přípravou nových vydání písem, která by napomáhala lepšímu studiu. Vytvoření těchto nových vydání vyžadovalo dlouhé a intenzivní úsilí od členů výboru a od více než 100 odborníků, počítačových specialistů a dalších expertů, kteří pracovali pod jejich vedením.

Jedním z ohromných úkolů bylo vytvoření poznámek pod čarou, které zahrnovaly křížové odkazy na verše ze všech čtyř standardních děl: Bible, Knihy Mormonovy, Nauky a smluv a Drahocenné perly. V anglickém vydání Bible krále Jakuba ve verzi Svatých posledních dnů bylo dalším obrovským úkolem vytvořit tematického průvodce Topical Guide, který obsahoval více než 2 800 témat z evangelia se studijními odkazy na verše ve čtyřech standardních dílech. Nové vydání navíc obsahovalo biblický slovník Bible Dictionary a výňatky z Překladu Bible od Josepha Smitha. Byla sepsána nová záhlaví kapitol, která kladla důraz na naukový obsah, a bylo přidáno 24 stran map.

Když bylo toto vydání Bible v roce 1979 publikováno, starší Monson napsal, že se jedná o „možná nejvýznamnější pokrok v oblasti církevního studia a bádání za celé století“. Dále řekl, že díky „převratnému systému poznámek pod čarou vztahujících se k ostatním standardním dílům“ a také tematickému průvodci Topical Guide je tato „Bible s odkazy naprosto jedinečná“.⁷⁷

O dva roky později byla publikována nová vydání Knihy Mormonovy, Nauky a smluv a Drahocenné perly. Tato vydání obsahovala nové poznámky pod čarou, úvody, záhlaví kapitol, záhlaví oddílů a shrnutí veršů spolu s rozšířeným rejstříkem, který zahrnoval odkazy na pasáže ze všech tří knih písem. K Nauce a smlouvám byly přidány dva nové oddíly (137 a 138) a také Oficiální prohlášení 2.

President Monson hrál klíčovou roli při publikování nových vydání písem, která měla usnadnit jejich studium.

Starší Monson během přípravy těchto nových vydání písem pociťoval vedení rukou Boží. V pravý čas přicházeli lidé s potřebnými dovednostmi a také nové počítačové technologie. „Pán otevřel mnoho dveří v různých chvílích, kdy to bylo v průběhu této práce zapotřebí,“ řekl, „a docházelo k nenápadným zázrakům, které práci udržovaly v pohybu.“⁷⁸

Starší Monson vedl Výbor pro publikování písem deset let a tuto práci považoval za jeden z nejdůležitějších úkolů, které jako apoštol obdržel.⁷⁹ V konečném důsledku doufal, že členové Církve budou tato nová vydání písem a vylepšené studijní pomůcky používat k hlubšímu studiu písem, které posílí jejich svědectví.

Poté, co byla nová vydání publikována v angličtině, se stal velkou prioritou překlad do dalších jazyků. Na konci služby presidenta Monsona jakožto presidenta Církve byla Kniha Mormonova přeložena do 91 jazyků a do dalších 21 jazyků byly přeloženy výběry z této knihy. V roce 2009 bylo také publikováno církevní vydání Bible ve španělštině založené na překladu Reina-Valera.

Rádce ve třech Prvních předsednictvech

Ráno v neděli 10. listopadu 1985 navštívil Thomas S. Monson pečovatelské středisko pro seniory, jak to často dělával, aby se zúčastnil církevní bohoslužby a aby rezidenty střediska povzbudil. Onoho odpoledne se s ostatními apoštoly sešel v chrámu Salt Lake, aby po smrti presidenta Spencera W. Kimballa reorganizovali První předsednictvo. Na tomto setkání byl presidentem Církve vysvěcen a ustanoven Ezra Taft Benson. President Benson povolal jako svého prvního rádce Gordona B. Hinckleyho a jako svého druhého rádce Thomase S. Monsona. President Monson byl ve věku 58 let nejmladším členem Prvního předsednictva za více než 80 let.

President Monson sloužil jako rádce v Prvním předsednictvu v letech 1985 až 2008. Na fotografii je Ezra Taft Benson (president Církve, uprostřed) a Gordon B. Hinckley (první rádce, vlevo) v roce 1988.

Jednou z mnoha nových příležitostí, které se presidentu Monsonovi naskytly, bylo předsedání při zasvěcení chrámu. Asi dva měsíce po svém povolání do Prvního předsednictva zasvětil chrám Buenos Aires v Argentině. Do deníku si zapsal, že „členové Církve byli dojati v srdci a jen těžko zadržovali slzy, když si uvědomili, že po dlouhé době jsou jim věčná požehnání, která chrám poskytuje, nyní konečně na dosah“.⁸⁰

V červnu 1986 pomohl president Monson vytvořit kůl Kitchener Ontario v Kanadě, který byl 1 600. kůlem v Církvi. Vzpomínal na to, jak o 26 let dříve sloužil v oné oblasti jakožto president misie, když byl tehdy v Torontu vytvořen 300. kůl Církve. Následujícího roku se do východní Kanady vrátil, aby vedl slavnostní výkop pro chrám Toronto v Ontariu, a v srpnu 1990 se znovu vrátil kvůli tomu, co nazval „vrcholnou událostí“ – zasvěcení chrámu.⁸¹

President Monson jakožto rádce v Prvním předsednictvu rovněž povolával presidenty misií a jejich manželky. Věnoval značné množství času tomu, aby se s každým manželským párem seznámil, poskytl jim rady a pokyny a vyjádřil jim lásku. Když presidentem misie povolával 37letého Neila L. Andersena, řekl: „Jste mladý muž. Nikdy nedovolte, aby vaše mládí bylo výmluvou. Joseph Smith byl mladý; Spasitel byl mladý.“ Když starší Andersen uslyšel tato slova, pomyslel si: „A Thomas Monson byl mladý.“⁸²

30. května 1994 president Ezra Taft Benson, poté co sloužil téměř devět let jako president Církve, zemřel. Když bylo 5. června reorganizováno První předsednictvo, jeho nástupce Howard W. Hunter povolal Gordona B. Hinckleyho a Thomase S. Monsona, aby dál sloužili jako rádci. President Hunter dělal vše, co mohl, aby se setkával se Svatými a posiloval je, ale jeho zdraví bylo chatrné a 3. března 1995, poté co jako president sloužil pouhých devět měsíců, zemřel.

12. března se apoštolové setkali znovu, aby reorganizovali První předsednictvo. Gordon B. Hinckley byl vysvěcen a ustanoven presidentem Církve a povolal Thomase S. Monsona a Jamese E. Fausta jako své rádce. President Monson v této funkci sloužil po celou dobu působení presidenta Hinckleyho, což znamená, že jako rádce v Prvním předsednictvu strávil celkem 22 let.

President Hinckley urazil na cestách více než milion kilometrů a navštívil více než 60 zemí, díky čemuž se stal nejzcestovalejším presidentem v historii Církve. „Setkává se s našimi členy, kteří jen zřídkakdy, pokud vůbec, viděli žijícího presidenta Církve,“ zaznamenal si president Monson.⁸³ Během těchto cest president Monson a president Faust řídili většinu práce Prvního předsednictva v církevním ústředí.

President Monson dál navštěvoval oblastní konference, zasvěcení chrámů a další akce. V roce 1995 se vydal do německého Görlitzu, aby zasvětil sborový dům – 27 let poté, co se tam poprvé setkal s kongregací Svatých posledních dnů (viz strany 23–24). „Srdce a duši mi naplnila vděčnost za výsadu být svědkem toho, jak ruka Páně žehná těmto vyvoleným lidem,“ napsal si do deníku.⁸⁴ V roce 2000 předsedal šesti zasvěcením chrámů, z nichž jeden se nacházel v mexickém Tampicu – ve městě, kde o 28 let dříve zorganizoval první kůl.

Starší Quentin L. Cook ohledně služby presidenta Monsona jakožto rádce třech presidentů Církve poznamenal, že „měl zjevně své názory na různé záležitosti; zjevně měl ohromné zkušenosti. … Vzhledem k síle jeho osobnosti nelze pochybovat o tom, že by druhým nedával ty nejlepší rady a pokyny. Cení si jednoty, cení si oddanosti, nechá svůj názor zaznít tehdy, když je to vhodné. … Když se ale dospěje k rozhodnutí, plně a z celého srdce ho podporuje. Jednota Prvního předsednictva při jejich důležitých rozhodnutích je skvělým příkladem pro celou Církev.“⁸⁵

President Církve

27. ledna 2008 navštívil president Monson svého milovaného přítele a vedoucího Gordona B. Hinckleyho, který byl na lůžku, aby mu dal kněžské požehnání. Počínaje rokem 1963 spolu tito dva muži sloužili v Kvoru Dvanácti a v Prvním předsednictvu více než 44 let. Vypěstovali si jeden k druhému hlubokou lásku a úctu.

President Hinckley vedl Církev s vizí, energičností a inspirací téměř 13 let. V lednu 2008, ve věku 97 let, dál vykonával většinu svých činností, ale jeho síla slábla. President Monson si poté, co 27. ledna odešel od lůžka presidenta Hinckleyho, zapsal: „Držel jsem ho za zápěstí a měl jsem zřetelný pocit, že to bylo naposledy, co jsem svého milovaného presidenta a přítele viděl ve smrtelnosti živého.“⁸⁶ President Hinckley toho večera zemřel.

„Nedokáži dostatečně vyjádřit, jak moc mi chybí,“ řekl o několik dnů později na pohřbu president Monson. „Byl to náš prorok, vidoucí a zjevovatel, … ostrov klidu v rozbouřeném moři. Byl majákem pro ztraceného námořníka. Byl vaším i mým přítelem. Když okolnosti ve světě naháněly strach, utěšoval nás a uklidňoval. Vedl nás bez odchylek po cestě, která nás dovede zpět k našemu Nebeskému Otci.“⁸⁷

President Monson jakožto služebně nejstarší apoštol pocítil břímě toho, co pro něj osobně úmrtí presidenta Hinckleyho znamená. Ohledně toho řekl: „Zjistil jsem, že mi nejvíce pomohlo pokleknout a poděkovat Nebeskému Otci za život, za zkušenosti a za svou rodinu a pak Ho přímo požádat, aby šel před mou tváří, byl na mé pravici, byl na mé levici a Jeho duch v mém srdci a Jeho andělé kolem mne, aby mne podpírali“ (viz Nauka a smlouvy 84:88).⁸⁸

3. února 2008 se apoštolové sešli v chrámu Salt Lake, aby reorganizovali První předsednictvo. Na tomto setkání byl Thomas S. Monson vysvěcen a ustanoven presidentem Církve – v pořadí 16. mužem, jenž v tomto povolání sloužil. Pečlivě zvážil, kdo mají být jeho rádci, a obdržel od Pána potvrzení povolat Henryho B. Eyringa, který již předtím sloužil jako druhý rádce presidenta Hinckleyho po úmrtí presidenta Fausta, a Dietera F. Uchtdorfa, člena Kvora Dvanácti.

President Thomas S. Monson (uprostřed) se svými rádci presidentem Henrym B. Eyringem (vlevo) a presidentem Dieterem F. Uchtdorfem (vpravo) na generální konferenci

Druhý den president Monson a jeho rádci promluvili k novinářům v Církevní administrativní budově. President Monson mimo jiné řekl:

„Když dnes stojím před vámi, naplňuje mne pocit pokory. Svědčím o tom, že toto dílo, do něhož jsme zapojeni, je dílo Páně, a já pociťuji Jeho posilující vliv. Vím, že když Mu budeme sloužit s vírou a pílí, bude naše úsilí vést.

Jako Církev podáváme pomocnou ruku nejen našim členům, ale i lidem dobré vůle po celém světě v onom duchu bratrství, který pochází od Pána Ježíše Krista. Měl jsem příležitost pracovat poměrně úzce s vedoucími představiteli jiných církví při řešení některých výzev, s nimiž se potýká naše společnost a vlastně i celý svět. V tomto úsilí založeném na vzájemné spolupráci budeme pokračovat.“

S odkazem na jednotu, které společně s presidentem Hinckleym po desetiletích společné služby dosáhli, pokračoval: „Ze směru cesty, kterou jsme se vydali, k žádné náhlé změně nedojde. … Budeme pokračovat v závazku těch, kteří nás předešli, učit evangeliu, podporovat spolupráci s lidmi po celém světě a vydávat svědectví o životě a poslání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.“⁸⁹

Členové Církve vyjádřili podporu presidentu Monsonovi jako prorokovi, vidoucímu a zjevovateli v rámci posvátného shromáždění na generální konferenci v dubnu 2008. Ve svém prvním proslovu ke všem členům Církve promlouval o tom, co se již v minulosti týkalo – a mělo se i nadále týkat – toho, na co se ve své službě zaměřoval. Vyzval členy Církve, kteří se neúčastnili aktivity v Církvi, aby se „vrátili“ a těšili se z ovoce přátelství. Když mluvil o Spasitelově příkladu konání dobra, řekl: „Kéž následujeme tento dokonalý příklad.“ Povzbuzoval členy Církve, aby „se všude a ke všem lidem chovali laskavě a s úctou“. A dál je povzbuzoval, aby ze svého domova učinili svatyni, „kde může přebývat Boží Duch, … kde panuje láska“.

Pokud jde o „[bolesti] zlomených srdcí, [zklamání] zmařených snů a [zoufalství] ztracených nadějí“, naléhavě žádal členy, aby se s vírou obraceli na Nebeského Otce. „Pozvedne vás a povede vás,“ slíbil president Monson. „Nezbaví vás vždy vašeho soužení, ale bude vás utěšovat a s láskou vás provede jakoukoli bouří, která běsní kolem vás.“⁹⁰

Chrámy – majáky světu

President Monson často říkal, že „žádná budova, kterou Církev postaví, není důležitější než chrám“.⁹¹ Vzhledem k tomu, že tolik požehnání pro žijící i mrtvé je dostupných pouze v chrámech, chtěl zajistit, aby tyto posvátné budovy byly členům Církve co nejdostupnější. Učil, že pouze v chrámech mohou členové obdržet vrcholná požehnání, která může Církev nabídnout.⁹²

President Monson si obzvláště přál, aby členové obdrželi chrámové obřady, které umožňují zpečetit vztahy tak, „aby mohly trvat po celé věčnosti“.⁹³ Také kladl důraz na důležitost práce za mrtvé, která se v chrámech vykonává. Řekl, že Bůh urychluje své dílo v duchovním světě, a proto vyzval členy Církve, aby pomáhali tím, že budou pracovat na rodinné historii a vykonávat zástupné obřady v chrámu za své zemřelé příbuzné.⁹⁴ President Monson také učil, že chrámy jsou svatyně, kde mohou členové obdržet nebeské vedení, odpočinutí od životních bouří a sílu snášet zkoušky a odolávat pokušení.

Když byl president Monson v roce 1963 povolán apoštolem, měla Církev v provozu 12 chrámů. Během své služby jako rádce v Prvním předsednictvu se podílel na neobyčejném urychlení ve výstavbě chrámů. Když se v roce 2008 stal presidentem Církve, bylo v provozu 124 chrámů. Během svého působení jakožto president v tomto zrychleném tempu pokračoval a oznámil 45 nových chrámů ve 21 zemích. Týden poté, co se stal presidentem, zasvětil chrám Rexburg v Idahu, který byl prvním ze 46 chrámů, které byly během jeho předsednictví zasvěceny nebo znovuzasvěceny. Osobně zasvětil nebo znovuzasvětil 19 z nich, včetně chrámu Kyjev na Ukrajině, který byl prvním chrámem postaveným v národě bývalého Sovětského svazu.

President Monson učil, že s chrámy je vždy spojen prvek oběti, a slíbil, že členové Církve budou za přinášení takovýchto obětí požehnáni. Pokud jde o některé lidi, řekl: „Vaší obětí může být to, že uvedete svůj život do souladu s tím, co je požadováno pro získání doporučení.“⁹⁵ U jiných by mohlo být „vaší obětí… to, že si ve svém zaneprázdněném životě najdete čas na pravidelné návštěvy chrámu“.⁹⁶ Povzbuzoval členy k tomu, aby tam, kde je to možné, navštěvovali chrám často, a naléhavě je žádal: „Milovaní bratři a sestry, kéž přineseme všechny nezbytné oběti, abychom mohli navštěvovat chrám.“⁹⁷

Misionářská práce

Na generální konferenci v říjnu 2012 učinil president Monson významné prohlášení týkající se toho, že mladí muži a mladé ženy budou moci sloužit na misii v mladším věku. Způsobilí a schopní mladí muži mohli být „doporučeni k misionářské službě začínající v okamžiku, kdy dosáhnou 18 let, namísto 19 let“. Způsobilé a schopné mladé ženy, které si přály sloužit, mohly být „doporučeny k misionářské službě začínající v okamžiku, kdy dosáhnou 19 let, namísto 21 let“.⁹⁸

Toto oznámení přineslo „nepopiratelné duchovní vylití“, řekl starší Neil L. Andersen z Kvora Dvanácti. Na generální konferenci v dubnu 2013 uvedl, že mnozí se nové příležitosti ihned chopili:

„Ve čtvrtek po konferenci jsem byl pověřen doporučit misionářská povolání Prvnímu předsednictvu. Byl jsem ohromen, když jsem viděl žádosti 18letých mužů a 19letých žen, kteří již upravili své plány, navštívili lékaře, měli pohovor se svým biskupem a presidentem kůlu a odeslali své misionářské přihlášky – a to všechno za pouhých pět dnů. Nyní se k nim připojují tisíce dalších.“⁹⁹

Oznámení presidenta Monsona, že mladé ženy a mladí muži mohou být doporučováni k misionářské službě v mladším věku, vedlo k nárůstu počtu misionářů.

Šest měsíců po tomto oznámení president Monson řekl, že „reakce našich mladých byla pozoruhodná a inspirující“. Armáda misionářů vzrostla z 59 000 na více než 65 000, přičemž dalších 20 000 obdrželo své povolání.¹⁰⁰ Počet misionářů se dál zvyšoval, až v roce 2014 dosáhl vrcholu 88 000.¹⁰¹ Toto číslo se poté snížilo, když se misionáři z počátečního období nárůstu vrátili domů, a na konci roku 2017 sloužilo po celém světě 68 000 misionářů.

Počet misionářů církevní služby během působení presidenta Monsona také vzrostl z 12 000 v roce 2008 na více než 33 000. Misionáři církevní služby pomáhali ve všech církevních odděleních – mimo jiné sloužili v podnicích a na pracovištích sociální péče, při práci na rodinné historii, v misijních kancelářích, v rekreačních táborech i v mnoha dalších oblastech.

Péče o potřebné

Péče o potřebné vždy byla a je středem pozornosti Církve Ježíše Krista. Prorok Joseph Smith řekl: „[Člen Církve] má sytit hladové, odívat nahé, pečovat o vdovy, osušovat slzy sirotků, utěšovat ztrápené, ať již jsou z této církve, nebo z nějaké jiné, nebo vůbec z žádné, ať již je najde kdekoli.“¹⁰² President Monson podle těchto slov žil, učil o nich a vedl podle nich druhé. „Ve velmi mladém věku jsem si vypěstoval ducha soucitu s těmi, kteří by mohli potřebovat pomoc, bez ohledu na jejich věk či okolnosti,“ řekl.¹⁰³

V roce 1936 První předsednictvo oznámilo program sociální péče, který měl pomáhat pečovat o potřebné. V té době byl v důsledku Velké hospodářské krize velký počet lidí nezaměstnaný a v chudobě. Církevní program sociální péče představoval „novodobé uplatňování věčných zásad“, jako jsou práce, soběstačnost, moudré hospodaření s financemi, připravenost a služba.¹⁰⁴ Uplatňování těchto zásad řeší jak okamžité potřeby, tak i dlouhodobé duchovní a fyzické blaho každého člověka a žehná těm, kteří dávají, i těm, kteří přijímají.

Když president Monson v letech 1950 až 1955 sloužil jako biskup, poznal z vlastní zkušenosti, jak církevní program sociální péče pomáhá mírnit bolesti spojené s hladem a zoufalství spojené s nedostatkem. Řekl, že tento plán je „inspirován Všemohoucím Bohem. Jeho architektem je vskutku Pán Ježíš Kristus.“¹⁰⁵ O zásadách sociální péče ho školili učitelé, o nichž řekl, že byli seslaní z nebe. J. Reuben Clark z Prvního předsednictva mu jednou přečetl novozákonní příběh o vdově z Naim, pak písma zavřel a se slzami v očích řekl: „Tome, buď laskavý k vdovám a starej se o chudé.“¹⁰⁶ (Viz Lukáš 7:11–15.) President Monson si tato slova vzal k srdci.

Během 22 let, kdy byl členem Kvora Dvanácti, a 22 let jako rádce v Prvním předsednictvu působil jako hybná síla v rozšiřování dosahu církevního úsilí v oblasti sociální péče. Na zlepšování tohoto úsilí měl také zásadní vliv. „My, jakožto Církev, bez ustání získáváme božské vedení [v záležitostech sociální péče] podle toho, jak to okolnosti vyžadují,“ řekl. „Programy a postupy používané pro zavádění zásad sociální péče byly upraveny a pravděpodobně se budou dál čas od času měnit, aby naplnily měnící se potřeby. Avšak základní zásady se nemění. A měnit se nebudou. Jsou to zjevené pravdy.“¹⁰⁷

President Monson působil během své služby jako hybná síla v rozšiřování dosahu církevního úsilí pečovat o potřebné.

V roce 1981 president Spencer W. Kimball oznámil, že „poslání Církve je trojí“: hlásat evangelium, zdokonalovat Svaté a vykoupit mrtvé.¹⁰⁸ President Monson si přál přidat zásadu „pečovat o chudé a potřebné“ jako čtvrtou část poslání Církve a První předsednictvo tento dodatek v roce 2008 schválilo a oficiálně tuto část zahrnulo do vydání nové církevní příručky v roce 2010.¹⁰⁹ Místo aby se tyto čtyři hlavní oblasti práce označovaly za „poslání“ Církve, zmiňovala se o nich tato nová příručka jako o „božsky stanovených zodpovědnostech“.¹¹⁰

Výsledky důrazu kladeného na tuto oblast byly dalekosáhlé. Členové Církve štědře zareagovali na výzvu pomáhat naplňovat rozsáhlé humanitární potřeby, což během působení presidenta Monsona Církvi umožnilo více než zdvojnásobit rozsah poskytované humanitární pomoci. Tato pomoc zahrnovala přivedení čisté vody milionům lidí, zajištění invalidních vozíků stovkám tisíců a poskytnutí péče o zrak, která pomáhá předcházet slepotě a léčit ji. Patřilo k ní také poskytování potravin a oblečení, poskytování péče o matky a novorozence, zdravotnického školení a potřeb, vzdělávacích potřeb a spuštění očkovacích kampaní.¹¹¹

„Jsem hluboce vděčný za to, že jako Církev i nadále poskytujeme humanitární pomoc tam, kde je to velmi potřeba,“ řekl president Monson. „V tomto ohledu toho činíme mnoho a žehnáme životu tisíců a tisíců dětí našeho Nebeského Otce, jež nejsou naší víry, stejně jako těch, jež naší víry jsou. Máme v úmyslu pomáhat i nadále, kdekoli je to potřeba.“¹¹²

Pod vedením presidenta Monsona proběhly jedny z nejvýznačnějších humanitárních akcí Církve, které reagovaly na nouzové situace související s katastrofickými událostmi. President Monson členům Církve vysvětlil: „Vaše příspěvky do fondů Církve umožňují, že můžeme téměř okamžitě zareagovat, když se kdekoli ve světě stane katastrofa. Téměř vždy jsme mezi prvními, kteří se dostaví na dané místo a pomáhají, jak mohou.“¹¹³

Jako příklad uvedl, jak Církev zareagovala poté, co v roce 2010 postihlo Haiti zemětřesení a zabilo či zranilo stovky tisíc lidí: „Do hodiny poté, co zemětřesení propuklo, … byla Církev v pohybu a ihned začala posílat humanitární potřeby. Zajistili jsme vodu, potraviny, zdravotnické potřeby, hygienické balíčky a další věci. Vyslali jsme týmy lékařů a zdravotních sester, aby poskytly tolik potřebnou lékařskou péči.“¹¹⁴

President Monson byl kromě humanitární pomoci a pomoci v nouzových situacích, které Církev jako organizace poskytla, vděčný i tisícům členů, kteří věnovali sami sebe – své prostředky, čas a odborné znalosti – aby pomohli potřebným. V úvodním proslovu na generální konferenci v dubnu 2011 podal krátce zprávu o tunách různého materiálu a potřeb, které Církev doručila po ničivém zemětřesení a tsunami v Japonsku. Většina jeho slov se však týkala služby naplněné péčí, kterou poskytli jednotlivci:

„Naši mladí svobodní dospělí obětovali svůj čas a hledali nezvěstné členy pomocí internetu, sociálních sítí a dalších moderních způsobů komunikace. Členové na skútrech poskytnutých Církví dopravují pomoc do oblastí, do kterých je těžké dostat se autem. Projekty služby, při nichž se kompletují hygienické a úklidové balíčky, jsou organizovány v mnoha kůlech a sborech v Tokiu, Nagoyi a Osace. Do této chvíle věnovalo více než 4 tisíce dobrovolníků přes 40 tisíc hodin službě.“¹¹⁵

Během doby, kdy Thomas S. Monson sloužil jako president, věnovali členové Církve v průměru více než 7 milionů hodin ročně službě v zařízeních sociální péče. Každý rok se v průměru 10 000 dobrovolníků zapojilo do různých projektů služby po celém světě. Církev také poskytovala pomoc při stovkách katastrofických událostí – při zemětřeseních a tornádech, hurikánech a tsunami, požárech a záplavách, hladomorech a uprchlických krizích – každoročně až v 89 zemích.¹¹⁶

Soběstačnost je další zásada sociální péče, na kterou president Monson kladl při pomáhání potřebným důraz. „Soběstačnost… je základem pro všechny ostatní postupy a zásady v oblasti sociální péče,“ učil. „Je nezbytným prvkem našeho duchovního i časného blaha.“¹¹⁷ V roce 2012 schválilo První předsednictvo iniciativu na podporu soběstačnosti pro země mimo Severní Ameriku, která měla jednotlivcům a rodinám pomoci zlepšit jejich vzdělání, získat lepší zaměstnání, založit a rozvíjet podnikání a lépe hospodařit s financemi. Do čtyř let se této iniciativy zúčastnilo více než 500 000 členů Církve ve více než 100 zemích.¹¹⁸ Díky této úspěšnosti První předsednictvo v roce 2015 umožnilo, aby byla iniciativa na podporu soběstačnosti dostupná také v Severní Americe.

Frances – oddaná společnice

„Děkuji svému Otci v nebi za svou drahou společnici Frances,“ řekl Thomas S. Monson na generální konferenci, když mu byla vyjádřena podpora jako presidentovi Církve. „Nemohl bych si přát oddanější, láskyplnější a chápavější společnici.“¹¹⁹

President Thomas S. Monson a sestra Frances Monsonová v roce 2009

President Monson začal mít v Církvi náročné zodpovědnosti ani ne dva roky poté, co se s Frances oženil – když byl povolán biskupem. Tyto zodpovědnosti v průběhu jeho života nabývaly na významu a od sestry Monsonové také vyžadovaly mnohé. Ona ale s radostí pomáhala a poskytovala podporu. „Vidět manžela konat Pánovo dílo nebylo nikdy obětí,“ řekla. „Bylo to požehnáním pro mě a bylo to požehnáním i pro naše děti.“¹²⁰

President Monson byl za tuto věrnost vděčný a řekl: „Od Frances jsem nikdy nedostal nic jiného než podporu a povzbuzení.“¹²¹ Kvůli jeho cestám při plnění církevních úkolů bylo někdy zapotřebí, aby byl mimo domov delší dobu, takže Frances byla na péči o děti sama. „Již od doby, kdy jsem byl ve dvaadvaceti letech povolán biskupem, se nám jen velmi zřídka poštěstilo, že jsme seděli na shromáždění spolu,“ řekl president Monson.¹²² Také poznamenal: „Při každém povolání jsem v [ní] neustále objevoval nové schopnosti a talenty“.¹²³

Ann, dcera Monsonových, vzpomínala, jak její matka vedla rodinu, když byl otec kvůli službě v Církvi mimo domov:

„Tatínek často jezdíval na cesty po misiích po celém světě. … Maminka nám vysvětlovala, že koná svou povinnost a že kdykoli je mimo domov, bude o nás postaráno a budeme ochraňováni. Toto nám sdělovala nejen slovy, ale i svým nenápadným tichým způsobem, kdy dbala na to, aby vše, co bylo třeba udělat, bylo vždy uděláno. … Když přemítám o mnohých požehnáních, která jsem jako dcera apoštola Páně obdržela, to, co pro mě znamená nejvíc, je dar a požehnání v podobě ženy, s níž se oženil – mé matky.“¹²⁴

Sestra Monsonová se během posledních let svého života potýkala s vážnými zdravotními obtížemi a president Monson dělal vše, co bylo v jeho silách, aby se o ni staral až do doby, kdy 17. května 2013 ve věku 85 let zemřela. Na následující generální konferenci s něžností mluvil o jejím úmrtí a poté vydal svědectví o věčném životě:

„Frances byla má celoživotní láska, můj spolehlivý důvěrník a můj nejbližší přítel. Říci, že mi chybí, ani zdaleka nevyjadřuje hloubku mých citů. …

Největší útěchu mi v tomto bolestivém období, kdy jsme se museli rozloučit, přináší svědectví o evangeliu Ježíše Krista a vědomí toho, že má drahá Frances žije dál. Vím, že naše odloučení je jen dočasné. Byli jsme zpečetěni v domě Božím tím, kdo má pravomoc svazovat na zemi i v nebi. Vím, že jednoho dne se znovu sejdeme a již nikdy nebudeme rozděleni. A právě tato znalost mi pomáhá a posiluje mě.“¹²⁵

Rostoucí Církev

„Církev pokračuje ve stabilním růstu a každý rok mění život více a více lidem,“ řekl president Monson ve svém úvodním proslovu na generální konferenci v říjnu 2013.¹²⁶ Když se stal presidentem Církve, měla Církev 13,2 milionu členů. Během doby, kdy byl presidentem, Církev stabilně rostla – počet členů vzrostl na 16 milionů, počet kůlů se zvýšil z 2 791 na 3 322 a počet chrámů vzrostl z 124 na 159. V těchto letech byly v jednadvaceti zemích zorganizovány první kůly, což bylo ukázkou dalšího rozměru růstu Církve.

President Monson zdůrazňoval, že růst Církve vyžaduje službu, oběť a dobrý příklad členů Církve. „My… jsme byli posláni na zemi v tuto dobu, abychom se na urychlování tohoto velikého díla mohli podílet,“ řekl.¹²⁷ Také kladl důraz na důležitost osobního růstu a pokroku každého člena.

Svědectví o Ježíši Kristu

„Podívejte se na tu laskavost v oněch očích. Podívejte se na tu vřelost výrazu. Když řeším nějaké obtížné situace, často se na něj podívám a zeptám se sám sebe: ‚Co by udělal On?‘ A pak se podle toho snažím jednat.“¹²⁸ President Monson mluvil se starším Jeffreym R. Hollandem o svém oblíbeném obrazu Spasitele od Heinricha Hofmanna, který visel přímo naproti jeho pracovnímu stolu. „Pociťuji sílu, když ho mám poblíž.“

President Monson čerpal sílu a inspiraci z tohoto obrazu Ježíše Krista od Heinricha Hofmanna.

President Monson měl tento obraz poprvé v kanceláři biskupa ve staré budově Sedmašedesátého sboru. Později si ho vzal s sebou do Kanady, kde sloužil jako president misie. Tentýž obraz měl i ve své kanceláři, když byl povolán apoštolem, a pak ho stěhoval z místa na místo, až nakonec visel v jeho kanceláři, když byl presidentem Církve. „Snažím se žít podle vzoru Mistra,“ řekl president Monson staršímu Hollandovi. „Kdykoli jsem musel… posuzovat, zda vyhovět žádosti o udělení požehnání, nebo se věnovat nekonečným požadavkům plynoucím z papírování, vždy jsem se na ten obraz podíval a zeptal se sám sebe: ‚Co by udělal On?‘“ A pak s úsměvem dodal: „Ujišťuji tě, že jsem se nikdy nerozhodl věnovat se papírování!“¹²⁹

President Monson také z tohoto obrazu čerpal náhled na to, když musel posuzovat obtížné záležitosti. Přemýšlel takto: „Na této straně je milosrdenství [a] na této straně je spravedlnost. Co převažuje?“ Když se podíval na obraz a přemýšlel o tom, co by udělal Spasitel, obvykle se rozhodl pro milosrdenství.¹³⁰

„Tento obraz… je více než jen připomínkou toho, kdo je tím hlavním úhelným kamenem (viz Efezským 2:20) Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů,“ řekl starší Holland. „Je to více než jen vyjádření, že se od muže povolaného do úřadu presidenta Církve očekává, že bude hlavním žijícím svědkem Spasitele. Tento obraz představuje ideál – Mistra, podle něhož Thomas Monson utvářel svůj život. ‚Mám ten obraz moc rád,‘ řekl president Monson a znovu se na něj zadíval.“¹³¹

President Monson se o své svědectví o Spasitelově božském poslání dělil s lidmi po celém světě více než pět desetiletí. A jeho život byl rovněž vyjádřením tohoto svědectví. Žil podle verše z písem, který často citoval, když druhé povzbuzoval k věrnějšímu učednictví – podobně jako Spasitel „chodil, dobře čině“ (Skutkové 10:38). Jeho záměrem bylo vždy pomáhat lidem budovat víru v Ježíše Krista, aby mohli zakusit požehnání plynoucí z této víry – útěchu, pokoj, sílu, naději, radost a oslavení.

President Monson několik měsíců předtím, než se stal presidentem Církve, svědčil:

„Z celého srdce a vroucnosti své duše pozvedám hlas ve svědectví jako zvláštní svědek a prohlašuji, že Bůh žije. Ježíš je Jeho Syn, Jednorozený Otce v těle. Je naším Vykupitelem, je naším Prostředníkem u Otce. To On zemřel na kříži, aby usmířil naše hříchy. Stal se prvotinami vzkříšení. Protože zemřel, všichni budou opět žít. Ach, jak je vítaná radost, kterou dává tato věta: ,Já vím, že žije Spasitel!‘ [viz „Já vím, že žije Spasitel“, Náboženské písně, č. 76].“¹³²

Dokončení Pánova pověření

Thomas S. Monson sloužil jako president Církve téměř deset let, až do 2. ledna 2018, kdy ve věku 90 let zemřel. Dohromady sloužil v Kvoru Dvanácti apoštolů, jako rádce v Prvním předsednictvu a jako president 54 let. V těchto povoláních sloužili déle jen čtyři muži. „Ovlivňoval život a utvářel osud milionů lidí po celém světě,“ řekl president Russell M. Nelson na jeho pohřbu.¹³³

Zatímco se Církev rozrostla z 2,1 milionu členů v době, kdy byl vysvěcen apoštolem, na 16 milionů členů, když Církvi předsedal, Thomas S. Monson pokračoval ve své celoživotní službě jednotlivcům. A povzbuzoval druhé, aby činili totéž. President Nelson v tomto ohledu citoval některá z jeho častých slov:

„Pošlete pozdrav příteli, na kterého jste nějakou dobu zapomínali.“

„Obejměte své dítě.“

„Říkejte častěji: ‚Mám tě rád‘.“

„Vždy druhým poděkujte.“

„Nikdy nedovolte, aby problém, který má být vyřešen, byl důležitější než ten, kdo má být milován.“

President Nelson dále řekl: „President Monson… byl vzorem nesobeckosti. Zosobňoval slova Páně, který pravil: ‚Kdo z vás největší jest, buď služebníkem vaším‘ [Matouš 23:11]. Věnoval čas tomu, aby druhé navštěvoval, žehnal jim a měl je rád. I v době, kdy jeho síly slábly, pokračoval v pastýřské službě a často navštěvoval nemocnice a střediska pro seniory.“¹³⁴

Snaha plnit Pánovo pověření představovala způsob života, který Thomas S. Monson poznal a vedl jako chlapec, biskup, president misie i jako apoštol a prorok. „Chtěl jsem, aby Pán věděl, … že pokud si přeje, aby něco bylo vykonáno, že může počítat s tím, že Tom Monson to udělá,“ řekl.¹³⁵ „Tam, kde jsou nějaké potřeby a kde je nějaké utrpení, bych rád byl i já, abych mohl nabídnout pomocnou ruku.“¹³⁶

President Monson mává shromážděným členům při odchodu ze zasedání generální konference v dubnu 2008. Během této konference mu byla vyjádřena podpora jako presidentovi Církve.

Ať již se jednalo o udělení požehnání nemocnému, záchranu mladého člověka, péči o vdovu, poskytnutí útěchy zarmouceným nebo o rozšíření dosahu humanitárních služeb Církve, Thomas S. Monson byl veden Spasitelovým příkladem a tím, o co Spasitel ve vztahu k učednictví často žádal. „Vypěstujete si vědomí toho, že Nebeský Otec ví, kdo jste,“ zamyslel se, „a že řekne: ‚Udělej toto pro mě.‘ A já Mu za to vždy děkuji.“¹³⁷ Tím, že president Monson na tato nabádání dbal, stavěl mosty vedoucí k srdci jednotlivců a šířil víru, naději a pravou lásku po celém světě. Koho Pán povolal, toho uschopnil.

Poznámky

1. Deník Thomase S. Monsona, 27. dubna 1972.

2. Deník Thomase S. Monsona, 25. července 1982.

3. In: On the Lord’s Errand (video), ChurchofJesusChrist.org/study/video/feature-films/2009-09-01-on-the-lords-errand-the-life-of-thomas-s-monson; citováno in: William R. Walker, „Follow the Prophet“, Ensign, Apr. 2014, 40.

4. Thomas S. Monson, „Your Jericho Road“, Ensign, May 1977, 72–73.

5. Jeffrey R. Holland, „President Thomas S. Monson: In the Footsteps of the Master“, in: President Thomas S. Monson: Sixteenth President of The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints (supplement to the Ensign, June 2008), 4.

6. In: Gerry Avant, „On Lord’s Errand Since His Boyhood“, Church News, Feb. 9, 2008, 4; viz také „Elder Monson: Caring“, Church News, June 23, 1985, 4.

7. Thomas S. Monson, „An Attitude of Gratitude“, Ensign, Feb. 2000, 4.

8. Thomas S. Monson, „Známky šťastného domova“, Liahona, říjen 2001, 7.

9. In: On the Lord’s Errand (video).

10. In: Jeffrey R. Holland, „President Thomas S. Monson: In the Footsteps of the Master“, 5.

11. Thomas S. Monson, „Vánoce jsou láska“ (Vánoční zasvěcující shromáždění s Prvním předsednictvem, 2. prosince 2012), CirkevJeziseKrista.org; viz také „The Doorway of Love“, Ensign, Oct. 1996, 7.

12. Viz deník Thomase S. Monsona, 8. prosince 1984.

13. Viz Thomas S. Monson, „Horlivě zaměstnáni“, Liahona, listopad 2004, 56–57.

14. Thomas S. Monson, „Hojně požehnáni“, Liahona, květen 2008, 111. Elias Monson, prastrýc presidenta Monsona, sloužil ve Švédské misii v letech 1906 až 1908.

15. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue: The Biography of Thomas S. Monson (2010), 92. Použito se svolením Deseret Book Company.

16. Heidi S. Swinton, To the Rescue, 131.

17. Thomas S. Monson, in: Conference Report, Oct. 1963, 14.

18. Viz Thomas S. Monson, „The Bishop – Center Stage in Welfare“, Ensign, Nov. 1980, 89.

19. Thomas S. Monson, „Yellow Canaries with Gray on Their Wings“, Ensign, Aug. 1987, 2.

20. Thomas S. Monson, „The Bishop – Center Stage in Welfare“, 90.

21. Thomas S. Monson, „Stůjte na místě, které je vám určeno“, Liahona, květen 2003, 57.

22. Viz Heidi S. Swinton, To the Rescue, 136.

23. Viz Thomas S. Monson, „Sugar Beets and the Worth of a Soul“, Ensign, July 2009, 6–7.

24. Dopis od Richarda Casta, in: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 158–159; viz také On the Lord’s Errand (video).

25. Deník Thomase S. Monsona, 7. července 2009.

26. Thomas S. Monson, „A Provident Plan – A Precious Promise“, Ensign, May 1986, 64.

27. Thomas S. Monson, On the Lord’s Errand: Memoirs of Thomas S. Monson (vydáno vlastním nákladem, 1985), 137.

28. Thomas S. Monson, „A Provident Plan – A Precious Promise“, 65. Tato německá slova v překladu znamenají „můj bratře“. Viz také On the Lord’s Errand (video).

29. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 150.

30. Viz Heidi S. Swinton, To the Rescue, 243.

31. Thomas S. Monson, proslov pronesený při zasvěcení Knihovny církevní historie, 20. června 2009, 3, Knihovna církevní historie, Salt Lake City.

32. In: Jeffrey R. Holland, „President Thomas S. Monson: Man of Action, Man of Faith, Always ‚on the Lord’s Errand‘“, Ensign, Feb. 1986, 16.

33. In: Jeffrey R. Holland, „President Thomas S. Monson“, Ensign, Feb. 1986, 17; viz také On the Lord’s Errand (video).

34. In: Jeffrey R. Holland, „President Thomas S. Monson“, Ensign, Feb. 1986, 17.

35. In: Jeffrey R. Holland, „President Thomas S. Monson: In the Footsteps of the Master“, 9.

36. In: Jeffrey R. Holland, „President Thomas S. Monson: In the Footsteps of the Master“, 8.

37. In: Jeffrey R. Holland, „President Thomas S. Monson“, Ensign, Feb. 1986, 17.

38. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 112.

39. On the Lord’s Errand: Memoirs of Thomas S. Monson, 177.

40. Viz Heidi S. Swinton, To the Rescue, 173. Z proslovu Thomase S. Monsona proneseného při zasvěcení Knihovny Harolda B. Leeho, 15. listopadu 2000, 3.

41. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 184.

42. In: Jeffrey R. Holland, „President Thomas S. Monson“, Ensign, Feb. 1986, 14.

43. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 196.

44. Viz Heidi S. Swinton, To the Rescue, 186–187; Thomas S. Monson, Faith Rewarded: A Personal Account of Prophetic Promises to the East German Saints (1996), 27–28. Použito se svolením Deseret Book Company.

45. Viz On the Lord’s Errand: Memoirs of Thomas S. Monson, 240.

46. Viz On the Lord’s Errand: Memoirs of Thomas S. Monson, 241.

47. On the Lord’s Errand: Memoirs of Thomas S. Monson, 207; viz také On the Lord’s Errand (video).

48. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 176.

49. On the Lord’s Errand: Memoirs of Thomas S. Monson, 245–246; viz také On the Lord’s Errand (video).

50. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 216.

51. In: Gerry Avant, „From Tomboy to Apostle’s Ideal Wife“, Church News, Apr. 26, 1975, 13.

52. Nauka a smlouvy 107:23.

53. Thomas S. Monson, in: Conference Report, Oct. 1963, 14; viz také výňatek videozáznamu tohoto proslovu ve videu On the Lord’s Errand.

54. Thomas S. Monson, „Mark E. Peterson: A Giant among Men“, Ensign, Mar. 1984, 11.

55. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 239.

56. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 411.

57. Thomas S. Monson, „The Lighthouse of the Lord: A Message to the Youth of the Church“, Ensign, Feb. 2001, 6; viz také Heidi S. Swinton, To the Rescue, 265.

58. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 274.

59. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 279.

60. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 291.

61. Thomas S. Monson, „Patience – A Heavenly Virtue“, Ensign, Nov. 1995, 61.

62. Viz Thomas S. Monson, Faith Rewarded, 35–38.

63. Thomas S. Monson, „Thanks Be to God“, Ensign, May 1989, 51.

64. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 309.

65. Thomas S. Monson, „Thanks Be to God“, 51.

66. Thomas S. Monson, Faith Rewarded, 88, 91.

67. Thomas S. Monson, Faith Rewarded, 104–105.

68. Thomas S. Monson, Faith Rewarded, 106.

69. Thomas S. Monson, „Thanks Be to God“, 52.

70. Russell M. Nelson, „We Are Better Because of Him“, In Memoriam: President Thomas S. Monson, 1927–2018 (doplněk k časopisu Ensign, Feb. 2018), 30.

71. Thomas S. Monson, „Thanks Be to God“, 52.

72. Viz Heidi S. Swinton, To the Rescue, 334–335.

73. Thomas S. Monson, Faith Rewarded, 165.

74. Thomas S. Monson, „Who Honors God, God Honors“, Ensign, Nov. 1995, 48.

75. Thomas S. Monson, „Examples of Great Teachers“, Ensign, June 2007, 108.

76. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 120.

77. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 389.

78. Thomas S. Monson, „Come, Learn of Me“, Ensign, Dec. 1985, 48.

79. Viz Heidi S. Swinton, To the Rescue, 385.

80. Deník Thomase S. Monsona, 18. ledna 1986.

81. In: „Toronto Temple Dedicated“, Ensign, Nov. 1990, 104–105; viz také Thomas S. Monson, „Days Never to Be Forgotten“, Ensign, Nov. 1990, 67–70.

82. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 433.

83. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 471.

84. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 488–489.

85. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 467, 470.

86. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 493.

87. In: Julie Dockstader Heaps, „He Was a ‚Giant‘ of Faith, Love, and Vision“, Church News, Feb. 9, 2008, 10.

88. In: „16th President Fields Questions from Media“, Church News, Feb. 9, 2008, 15.

89. In: „The Lord’s Work Will Continue Forward“, Church News, Feb. 9, 2008, 3.

90. Thomas S. Monson, „Ohlédněme se zpět a postupujme vpřed“, Liahona, květen 2008, 90.

91. Thomas S. Monson, „Když se znovu setkáváme“, Liahona, listopad 2011, 4.

92. Viz Thomas S. Monson, „Svatý chrám – maják světu“, Liahona, květen 2011, 93.

93. Thomas S. Monson, „Když se znovu setkáváme“, 5.

94. Viz Thomas S. Monson, „Hastening the Work“, Ensign, June 2014, 4.

95. Thomas S. Monson, „Svatý chrám – maják světu“, 93.

96. Thomas S. Monson, „Svatý chrám – maják světu“, 92.

97. Thomas S. Monson, „Svatý chrám – maják světu“, 94.

98. Thomas S. Monson, „Vítejte na konferenci“, Liahona, listopad 2012, 4–5.

99. Neil L. Andersen, „Je to zázrak“, Liahona, květen 2013, 78.

100. Thomas S. Monson, „Vítejte na konferenci“, Liahona, květen 2013, 4.

101. Viz Thomas S. Monson, „Vítejte na konferenci“, Liahona, listopad 2014, 5.

102. Učení presidentů Církve: Joseph Smith (2008), 422.

103. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 132.

104. Thomas S. Monson, „Guiding Principles of Personal and Family Welfare“, Ensign, Sept. 1986, 3.

105. Thomas S. Monson, „The Way of the Lord“, Ensign, Nov. 1977, 9.

106. Thomas S. Monson, „The Bishop – Center Stage in Welfare“, 89.

107. Thomas S. Monson, „Guiding Principles of Personal and Family Welfare“, 3.

108. Spencer W. Kimball, „A Report of My Stewardship“, Ensign, May 1981, 5.

109. Zápis, schůzka Prvního předsednictva, 29. srpna 2008.

110. Handbook 2: Administering the Church (2010), 2.2.

111. Viz Welfare Fact Sheets, 2008–2016; zprávy pokrývající roky 2012–2016 jsou dostupné na stránkách ChurchofJesusChrist.org/topics/welfare/the-church-welfare-plan.

112. Thomas S. Monson, „Než se sejdeme zas“, Liahona, květen 2009, 114.

113. Thomas S. Monson, „Než se sejdeme zas“, Liahona, listopad 2008, 107.

114. In: Gerry Avant, „Church Welfare Program“, Church News, Apr. 16, 2011, 4.

115. Thomas S. Monson, „Je tu opět konference“, Liahona, květen 2011, 6.

116. Viz Welfare Fact Sheets, 2008–2016.

117. Thomas S. Monson, „Guiding Principles of Personal and Family Welfare“, 3.

118. Viz „Let Us Be Self-Reliant and Independent“, Ensign, Oct. 2017, 43.

119. Thomas S. Monson, „Ohlédněme se zpět a postupujme vpřed“, 89.

120. In: Jeffrey R. Holland, „President Thomas S. Monson“, Ensign, Feb. 1986, 14.

121. In Jeffrey R. Holland, „President Thomas S. Monson: Finishing the Course, Keeping the Faith“, Ensign, Sept. 1994, 16.

122. Thomas S. Monson, „Ohlédněme se zpět a postupujme vpřed“, 89.

123. In: Dorothy O. Rea, „Frances Johnson Monson“, Church News, May 30, 1964, 6.

124. In: Jeffrey R. Holland, „President Thomas S. Monson: Finishing the Course, Keeping the Faith“, 16.

125. Thomas S. Monson, „Nenechám tebe samého, aniž tě opustím“, Liahona, listopad 2013, 85.

126. Thomas S. Monson, „Vítejte na konferenci“, Liahona, listopad 2013, 4.

127. Thomas S. Monson, „Hastening the Work“, 4.

128. In: Jeffrey R. Holland, „President Thomas S. Monson: In the Footsteps of the Master“, 2.

129. In: Jeffrey R. Holland, „President Thomas S. Monson: Finishing the Course, Keeping the Faith“, 13.

130. In: Heidi S. Swinton, To the Rescue, 525.

131. In: Jeffrey R. Holland, „President Thomas S. Monson: In the Footsteps of the Master“, 2.

132. Thomas S. Monson, „Já vím, že žije Spasitel!“, Liahona, květen 2007, 25.

133. Russell M. Nelson, „We Are Better Because of Him“, 29.

134. Russell M. Nelson, „We Are Better Because of Him“, 29–30.

135. Citováno Sheri Dewovou, in: Tad Walch, „Tears, Pain, Joyful Memories as Mormon Leaders Remember President Monson“, Deseret News, Jan. 3, 2018, deseret.com/2018/1/3/20637926.

136. In: Sarah Jane Weaver, „Those with Much Should Reach Out“, Church News, Feb. 6, 2010, 5, thechurchnews.com/archives/2010-02-06/helping-hand-should-reach-out-66954.

137. In: Gerry Avant, „Oct. 4 Is President Monson’s 50-Year Anniversary as Apostle“, Church News, Oct. 3, 2013, 4, ChurchofJesusChrist.org/church/news/oct-4-is-president-monsons-50-year-anniversary-as-apostle.