„Kapitola 8: Výzva k odvaze“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 8“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 8

Výzva k odvaze

„Kéž jsme vždy odvážní a připravení stát si za tím, čemu věříme.“

Ze života Thomase S. Monsona

Jako mladý dospělý sloužil Thomas S. Monson v záloze námořnictva Spojených států. Během této doby on i další často potřebovali odvahu stát pevně za svým přesvědčením. Při vzpomínce na jeden takový zážitek řekl:

„Svou první zkušenost s projevením odvahy stát si za svým přesvědčením jsem měl patrně [krátce po] konci 2. světové války, když jsem sloužil u námořnictva Spojených států.

Výcvikový tábor u námořnictva pro mě ani pro nikoho jiného, kdo jím prošel, nebyl nic lehkého. První tři týdny jsem byl přesvědčen, že to nepřežiji. Námořnictvo se nesnažilo mě vycvičit, snažilo se mě zabít.

Nikdy nezapomenu na to, když po prvním týdnu nastala neděle. Vrchní poddůstojník pro nás měl vítanou zprávu. V chladivém kalifornském vánku jsme stáli v pozoru na cvičišti a vyslechli jsme si jeho rozkaz: ‚Dneska půjde každý do kostela – každý znamená každý, až na mě. Já si půjdu lehnout!‘ Pak zakřičel: ‚Všichni katolíci, vy půjdete do tábora Decatur – a nevracejte se dřív než ve tři hodiny. Pochodem v chod!‘ Pryč odpochodovala poměrně velká skupina. Pak zakřičel další rozkaz: ‚Ti z vás, kdo jste židi, se sejdou v táboře Henry – a nevracejte se dřív než ve tři hodiny. Pochodem v chod!‘ Pryč odpochodovala poněkud menší skupina. Pak řekl: ‚Vy zbývající, protestanti, se sejdete v kině v táboře Farragut – a nevracejte se dřív než ve tři hodiny. Pochodem v chod!‘

Myslí se mi honila myšlenka: ‚Monsone, ty nejsi katolík; nejsi žid; a nejsi ani protestant. Ty jsi mormon, takže zůstaneš stát tady!‘ Ujišťuji vás, že jsem se cítil úplně sám. Odvážně a odhodlaně, ano – ale sám.

Potom jsem slyšel ta nejkrásnější slova, která kdy onen poddůstojník v mé přítomnosti pronesl. Podíval se mým směrem a zeptal se: ‚A za koho se chlapi označujete vy?‘ Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že vedle mě nebo za mnou na cvičišti ještě někdo stojí. Téměř jednohlasně jsme všichni odpověděli: ‚Mormoni!‘ Je těžké popsat radost, která naplnila mé srdce, když jsem se otočil a uviděl jsem několik dalších námořníků.

Vrchní poddůstojník se podrbal na hlavě, čímž projevil, že je poněkud zmaten, ale nakonec řekl: ‚Tak si běžte najít nějaký místo. A nevracejte se dřív než ve tři hodiny. Pochodem v chod!‘

Když jsme pochodovali pryč, vybavila se mi slova jedné básničky, kterou jsem se před lety naučil v Primárkách:

Měj odvahu být mormonem,
měj odvahu sám stát.
Měj odvahu mít jasný cíl
a vždy to dávej znát.

I když to nakonec dopadlo jinak, než jsem očekával, byl jsem ochoten stát si sám za svým, pokud by to bylo nutné.

Od té doby jsem zažil několik okamžiků, kdy za mnou nikdo nestál, a tak jsem skutečně stál sám. Jsem velice vděčný za to, že jsem se již dávno rozhodl, že zůstanu silný a věrný, vždy připravený a ochotný bránit své náboženství, pokud by to bylo potřeba.“¹

President Monson během svého života zdůrazňoval zásady, které tento zážitek ilustruje. „Kéž jsme vždy odvážní a připravení stát si za tím, čemu věříme,“ řekl, „a budeme-li přitom muset stát sami, kéž tak činíme s odvahou, posíleni poznáním, že ve skutečnosti nejsme nikdy sami, když stojíme po boku svého Otce v nebi.“²

president Monson u řečnického pultu — President Thomas S. Monson na generální konferenci v říjnu 2008

Učení Thomase S. Monsona

Písma nám poskytují vzory odvahy.

Když přemýšlím o všem, čemu v dnešní době ve světě čelíte, napadá mě jedno slovo. Popisuje vlastnost, kterou potřebuje každý z nás. … Tou vlastností je odvaha.³

Odvahy je vždy zapotřebí. Svatá písma vykreslují důkazy této pravdy. Jozef, syn Jákoba, ten, který byl prodán do Egypta, projevil pevné odhodlání a odvahu, když řekl Putifarově ženě, která se ho pokoušela svést: „Jak bych… učinil takovou nešlechetnost, a hřešil i proti Bohu? A… nepovolil jí“ a utekl. (Genesis 39:9–10.)

V dnešní době jistý otec uplatnil tento příklad odvahy v životě svých dětí tím, že prohlásil: „Pokud někdy zjistíte, že jste někde, kde byste být neměli, ihned odejděte!“

Prorok Daniel projevil nejvyšší míru odvahy tím, že se postavil za to, o čem věděl, že je správné, a tím, že projevil odvahu modlit se, přestože mu hrozila smrt, když tak bude činit (viz Daniel 6).

Odvaha charakterizovala i život Abinadiho, což je v Knize Mormonově patrné z toho, že byl ochoten spíše položit život, než aby popřel pravdu (viz Mosiáš 11:20; 17:20).

A kdo by nebyl inspirován životem dvou tisíc mladých synů Helamanových, kteří učili a svým postojem projevili, že je potřeba mít odvahu řídit se učením rodičů…? (Viz Alma 56).

mladí válečníci — „Dva tisíce mladých synů Helamanových… učilo a svým postojem projevilo, že je potřeba mít odvahu řídit se učením rodičů.“

Snad všechny tyto příběhy završuje příklad Moroniho, který měl odvahu vytrvat ve spravedlivosti až do konce (viz Moroni 1–10).⁴

Žádný popis vzorů, jež máme následovat, by nebyl úplný, kdybychom nezahrnuli i Josepha Smitha, prvního proroka této dispensace. Když bylo tomuto odvážnému mladému muži pouhých 14 let, vstoupil do lesíka, jenž byl později nazván posvátným hájem, a obdržel odpověď na svou upřímnou modlitbu.

Následně se Joseph, když druhým vyprávěl příběh o slavném vidění, které v onom lesíku obdržel, setkával s neutuchajícím pronásledováním. Ačkoli byl terčem posměchu a pohrdání, stál pevně za pravdou. Řekl: „Viděl [jsem] vidění; věděl jsem to a věděl jsem, že Bůh to ví, a nemohl jsem to popříti, aniž jsem se odvážil to učiniti.“ [Joseph Smith–Životopis 1:25.]

Joseph, který čelil protivenství téměř na každém kroku, a přesto byl vždy veden rukou Páně, zorganizoval krok za krokem Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Projevoval odvahu ve všem, co dělal.

Ke konci svého života, když byl společně se svým bratrem Hyrumem odveden do žaláře v Carthage, statečně čelil tomu, o čem nepochybně věděl, že ho čeká, a své svědectví zpečetil vlastní krví.

Kéž vždy, zatímco budeme v životě čelit zkouškám, napodobujeme onu neohroženou odvahu, kterou ztělesňoval Prorok Joseph Smith.⁵

Každý den našeho života je zapotřebí odvahy – nejen při významných událostech, ale častěji ve chvílích, kdy činíme rozhodnutí nebo reagujeme na okolnosti, jež nás obklopují. Skotský básník a romanopisec Robert Louis Stevenson řekl: „Každodenní odvaha má jen velmi málo svědků. Ale přestože neznějí fanfáry a davy nevolají vaše jméno, není vaše odvaha o nic méně vznešená.“ [In: Hal Urban, Choices That Change Lives (2006), 122.]⁶

Abychom dělali a bránili to, co je správné, je často zapotřebí odvahy.

Žijeme ve světě, kde jsou mravní hodnoty ve velké míře zavrhovány, kde hřích bije do očí a kde nás obklopují pokušení usilující o to, abychom sešli z těsné a úzké cesty. Čelíme neustálým tlakům a zákeřným vlivům, jež boří vše, co je slušné, a snaží se to nahradit povrchními filosofiemi a praktikami světské společnosti. …

Budeme téměř jistě vyzváni, abychom hájili to, čemu věříme. Budeme mít dost odvahy tak činit? …

Odvaha přichází v mnoha podobách. Křesťanský autor Charles Swindoll napsal: „Odvaha se neomezuje na bitevní pole ani na… hrdinské dostižení zloděje ve vlastním domě. Skutečné zkoušky odvahy jsou mnohem tišší. Jsou to vnitřní zkoušky, jako zůstat věrný, když se nikdo nedívá, … jako zůstat stát sám, když je člověk nepochopen.“ [Growing Strong in the Seasons of Life (1983), 398.] A já bych dodal, že k této vnitřní odvaze patří také dělat to, co je správné, i když se můžeme bát, bránit své přesvědčení i s rizikem, že budeme zesměšněni, a stát si za tímto přesvědčením, i když nám hrozí ztráta přátel nebo sociálního postavení. Ten, kdo stojí pevně za tím, co je správné, musí být připraven na to, že s ním občas budou druzí nesouhlasit a že bude neoblíbený.

Když jsem [krátce po druhé světové válce] sloužil u námořnictva Spojených států, byl jsem svědkem statečných skutků, případů udatnosti a příkladů odvahy. Jedním z nich, na který nikdy nezapomenu, byla tichá odvaha 18letého námořníka jiného vyznání, který se nikdy nestyděl pomodlit. Z 250 mužů v rotě byl jediným, kdo každý večer poklekl u svého lůžka, často za posměchu druhých a pošklebků nevěřících. Se skloněnou hlavou se modlil k Bohu. Nikdy neměl strach. Nikdy nezaváhal. Byl odvážný. …

Všichni budeme čelit strachu a obavám, zažijeme výsměch a setkáme se s protivenstvím. Mějme všichni odvahu vzdorovat společenským kompromisům, odvahu stát za zásadou. Právě odvaha, nikoli kompromis, přináší úsměv Božího schválení. Odvaha se stává hodnotnou a smysluplnou ctností, chápeme-li ji nejen jako ochotu hrdinně zemřít, ale také jako odhodlání správně žít. Zatímco budeme kráčet kupředu a snažit se žít tak, jak máme, budeme nepochybně získávat pomoc od Pána a budeme moci nalézat útěchu v Jeho slovech.⁷

Mějte odvahu stát pevně za pravdou a spravedlivostí. Vzhledem k tomu, že dnešní společenské trendy se vzdalují od hodnot a zásad, které nám Pán dal, budete téměř jistě [vyzváni], abyste [hájili] to, čemu věříte. Nebudou-li však kořeny vašeho svědectví pevné, bude pro vás těžké odolávat posměchu těch, kteří vaši víru zpochybňují. Když bude vaše svědectví o evangeliu, o Spasiteli a o našem Nebeském Otci pevně zakořeněno, bude mít vliv na vše, co děláte, po celý váš život. Protivník si nepřeje nic jiného, než abyste [dopustili], aby vás posměšky a kritizování Církve přiměly k pochybnostem. Budete-li své svědectví neustále vyživovat, ochrání vás.

Vzpomeňte si se mnou na Lehiovo vidění stromu života. Viděl, že mnozí, kteří se drželi železné tyče, prošli mlhou temnoty a nakonec dospěli ke stromu života a pojedli z ovoce onoho stromu, se pak „rozhlíželi… kolem, jako by se styděli“ [1. Nefi 8:25]. Lehi se podivoval nad příčinou jejich studu. Když se rozhlédl kolem, „spatřil… na druhé straně řeky s vodou velikou a prostornou stavbu. …

A byla plná lidí, jak starých, tak mladých, jak mužů, tak žen; a jejich způsob odívání byl nesmírně vybraný; a oni se posmívali a ukazovali prstem na ty, kteří… pojídali z ovoce.“ [1. Nefi 8:26–27.]

Tato veliká a prostorná stavba v Lehiově vidění představuje ty, kteří se ve světě posmívají Božímu slovu a kteří zesměšňují ty, kteří ho přijímají a kteří milují Spasitele a žijí podle přikázání. Co se stává těm, kteří se stydí, když jsou zesměšňováni? Lehi nám říká: „A poté, co ochutnali z ovoce, styděli se kvůli těm, kteří se jim vysmívali; a odpadli na zakázané cesty a byli ztraceni.“ [1. Nefi 8:28.]

Lehiovo vidění stromu života — Ztvárnění Lehiova vidění stromu života (viz 1. Nefi 8, 11). President Monson povzbuzoval členy Církve, aby byli odvážní ve svém přesvědčení a neochvějní, když se jim lidé vysmívají a zesměšňují je.

… Kéž s odvahou svého přesvědčení prohlašujete s apoštolem Pavlem: „Nestydím [se] za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení.“ [Římanům 1:16.]

Abyste [neměli] pocit, že na úkoly, které jsou před vámi, nestačíte, připomínám vám další inspirující prohlášení apoštola Pavla, z něhož můžeme čerpat odvahu: „Nebo nedal nám Bůh ducha bázně, ale moci, a milování, a mysli způsobné.“ [2. Timoteovi 1:7.] … S Jeho pomocí budete mít odvahu čelit čemukoli, co přijde.⁸

Můžeme mít morální odvahu být světlem pro druhé.

Obklopují nás lidské filosofie. Tvář hříchu si dnes často nasazuje masku tolerance. Nenechte se oklamat; za touto rouškou se skrývá zármutek, neštěstí a bolest. Vy víte, co je správné a co je špatné, a žádný převlek, ať je jakkoli přitažlivý, to nemůže změnit. Podstata přestupku je stále stejná. Pokud na vás vaši takzvaní přátelé naléhají, abyste udělali něco, o čem víte, že je to špatné – vy buďte těmi, kteří stojí za tím, co je správné, i když budete stát sami. Mějte morální odvahu být pro druhé světlem, které mohou následovat. Není cennějšího přátelství než přátelství s vlastním čistým svědomím, s vlastní morální čistotou – a je úžasný pocit vědět, že stojíte na svém určeném místě čistí a s jistotou, že jste hodni toho, abyste tam stáli.⁹

Myšlenky, jež jsou ztvárňovány v televizi, ve filmech a v jiných médiích, jsou velmi často v přímém protikladu k tomu, co bychom chtěli, aby naše děti přijaly, a čeho bychom chtěli, aby si vážily. Naší zodpovědností je nejen učit je, aby byly pevné v duchu a nauce, ale také jim pomáhat, aby takové zůstaly, nehledě na vnější vlivy, se kterými se mohou setkávat. Bude to z naší strany vyžadovat mnoho času a úsilí – a abychom mohli pomáhat druhým, potřebujeme my sami duchovní a morální odvahu odolávat zlu, které vidíme všude kolem.¹⁰

Sloužil jsem jako president Kanadské misie. Dva naši misionáři v kanadském Ontariu během chladného, zasněženého odpoledne hlásali slovo dům od domu. Vůbec se jim nedařilo. Jeden starší byl zkušený misionář; ten druhý nový.

Tito dva zaklepali na dveře pana Elmera Pollarda, který ze soucitu pozval tyto téměř zmrzlé misionáře dál. Přednesli mu své poselství a zeptali se ho, zda by se s nimi pomodlil. Souhlasil, s podmínkou, že modlitbu pronese on.

Modlitba, kterou pronesl, misionáře uvedla v úžas. Řekl: „Nebeský Otče, požehnej těmto dvěma nešťastným, pomýleným misionářům, aby se mohli vrátit domů a aby nemarnili svůj čas tím, že budou lidem v Kanadě vyprávět o poselství, které je tak neskutečné a o kterém tak málo vědí.“

Když po modlitbě vstali, pan Pollard požádal misionáře, aby se k němu již nikdy nevraceli. Když odcházeli, posměšně zvolal: „Stejně mi nemůžete říct, že skutečně věříte, že Joseph Smith byl prorok Boží!“ A zabouchl dveře.

Misionáři nedošli daleko, když mladší společník nesměle pronesl: „Bratře, my jsme panu Pollardovi neodpověděli.“

Starší společník odvětil: „Vždyť nás vyhnal. Pojďme jinam.“

Mladý misionář však trval na svém, a tak se oba vrátili k panu Pollardovi. Zaklepali na dveře, a když pan Pollard otevřel, zlostně vyštěkl: „Mládenci, myslím, že jsem vám řekl, abyste se už nikdy nevraceli!“

Mladší společník sebral veškerou odvahu a řekl: „Pane Pollarde, když jsme od vás odcházeli, řekl jste, že ve skutečnosti nevěříme, že Joseph Smith je prorok Boží. Chci vám vydat svědectví, pane Pollarde, že já vím, že Joseph Smith byl prorok Boží; že prostřednictvím inspirace přeložil posvátný záznam, který nyní známe jako Knihu Mormonovu, a že skutečně viděl Boha Otce a Jeho Syna Ježíše.“ Pak misionáři odešli.

Slyšel jsem téhož pana Pollarda, jak na svědeckém shromáždění vypráví o událostech onoho pozoruhodného dne. Řekl: „Toho večera jsem nemohl usnout. Převaloval jsem se z boku na bok. Znovu a znovu jsem v duchu slyšel slova: ‚Joseph Smith byl prorok Boží. Vím to. … Vím to. … Vím to.‘ Nemohl jsem se dočkat rána. Zavolal jsem misionářům, jejichž číslo bylo vytištěno na malé kartičce s Články víry. Vrátili se, a tentokrát jsme se s mou ženou a s rodinou zapojili do diskuse jako někdo, kdo upřímně hledá pravdu. Výsledkem bylo, že jsme všichni přijali evangelium Ježíše Krista. Budeme navždy vděčni za svědectví o pravdě, které nám přinesli tito dva odvážní a pokorní misionáři.“¹¹

Rád bych… promluvil o odvaze vyhýbat se souzení druhých. Možná se ptáte: „Vyžaduje to skutečně odvahu?“ A já odpovídám, že jsem přesvědčen, že vyhýbat se souzení druhých – nebo pomlouvání či kritice, což se jistě souzení podobá – mnohdy odvahu vyžaduje.

Naneštěstí jsou lidé, kteří mají pocit, že je nutné druhé kritizovat a ponižovat. Bezpochyby jste se s takovými lidmi [setkali], a setkáte se s nimi i v budoucnu. … Nemusíme přemýšlet o tom, jak se máme v takových situacích zachovat. … [Spasitel] nabádal: „Ustaňte vyhledávati chyby jeden druhému.“ [Nauka a smlouvy 88:124.] Když budete [obklopeni] vrstevníky a když budete pociťovat nátlak, abyste se do podobné kritiky nebo souzení druhých [zapojili], bude to vyžadovat skutečnou odvahu, abyste se k nim [nepřidali]. …

Snažně vás prosím, abyste [měli] odvahu vyhýbat se souzení a kritizování těch, kteří jsou kolem vás, a abyste také [měli] odvahu dbát na to, abyste každého přijali mezi sebe a aby se cítil milovaný a oceňovaný.¹²

Odvahu potřebujeme, abychom vytrvali ve výzvách, které život přináší.

Co to znamená vytrvat? Mám rád tuto definici: vydržet něco s odvahou. Odvaha může být nezbytná k tomu, abyste [věřili]; občas bude nezbytná k tomu, abyste [byli poslušní]. A téměř jistě bude odvahy zapotřebí k tomu, abyste [vytrvali] do onoho dne, kdy opustíte tuto smrtelnou existenci.¹³

Mám rád tato slova básnířky Elly Wheeler Wilcoxové:

Jak snadné je být příjemným,
když život blaze plyne,
ale kdo za něco stojí, ten úsměvem se vyzbrojí,
když vše pod rukama mu hyne. 
[„Worth While“, in: Ella Wheeler Wilcox, Poems of Sentiment (1906), 11]

Takový byl Paul Tingey. … Paul vyrostl ve skvělé rodině Svatých posledních dnů a v Německu sloužil se ctí na misii pro Pána. Jeho společníkem v misionářském poli byl starší Bruce D. Porter z Prvního kvora Sedmdesáti. Starší Porter popsal staršího Tingeyho jako jednoho z nejoddanějších a nejúspěšnějších misionářů, které kdy poznal.

Starší Tingey se po misii vrátil domů, dokončil studia na univerzitě, oženil se se svou milou a spolu vychovávali rodinu. Sloužil jako biskup a byl úspěšný ve svém zaměstnání.

Pak, bez varování, jeho nervovou soustavu postihla obávaná nemoc – roztroušená skleróza. Paul Tingey statečně bojoval v zajetí této choroby, ale pak musel strávit zbytek života v pečovatelském zařízení. Tam rozveseloval sklíčené a každému přinášel radost [viz „Co jsem dobrého dnes vykonal?“, Náboženské písně, č. 137]. Kdykoli jsem tam navštívil církevní shromáždění, Paul mě pozvedl na duchu, stejně jako všechny ostatní.

Když v roce 2002 v Salt Lake City započaly světové olympijské hry, byl Paul vybrán, aby po určenou vzdálenost nesl olympijskou pochodeň. Když to bylo oznámeno v pečovatelském zařízení, shromáždění pacienti propukli v jásot a chodbami zazněl vřelý potlesk. Když jsem Paulovi blahopřál, odpověděl s omezenou možností artikulovat: „Doufám, že tu pochodeň neupustím!“ …

Paul Tingey olympijskou pochodeň neupustil. A co více, statečně nesl pochodeň, která mu byla předána v životě, a nesl ji až do dne, kdy odešel.

Duchovnost, víra, odhodlání, odvaha – to vše bylo Paulu Tingeymu vlastní.¹⁴

K tomu, abyste podnikli první krok ke kýženému cíli, je třeba odvahy, ale ještě větší odvahy je zapotřebí, když klopýtáte a musíte k dosažení cíle vynaložit další úsilí.

Mějte odhodlání ono úsilí vynaložit, cílevědomost pracovat na hodnotném cíli a odvahu nejen čelit obtížným výzvám, které nevyhnutelně přicházejí, ale také vynaložit ono další úsilí, bude-li to zapotřebí.¹⁵

Cestu životem neabsolvujeme po dálnici, na níž nejsou žádné překážky, pasti ani nástrahy. Spíše se jedná o cestu, na níž je plno rozcestí a zatáček. Neustále máme před sebou nějaká rozhodnutí. Abychom se rozhodovali moudře, je zapotřebí odvahy – odvahy říci ne a odvahy říci ano. Rozhodnutí opravdu určují náš osud.¹⁶

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Projděte si v oddíle 1 příklady lidí, kteří projevili velkou odvahu. Čemu se můžeme z těchto příkladů naučit?
Projděte si druhy odvahy, které president Monson zmiňuje v oddíle 2. V jakých situacích během vašeho života bylo zapotřebí odvahy? Jak můžeme posilovat svou odvahu činit to, co je správné?
President Monson zdůraznil, že je zapotřebí, abychom byli příkladem morální odvahy (viz oddíl 3). Čemu se můžeme naučit od misionáře, který se vrátil, aby vydal svědectví Elmeru Pollardovi? Proč vyžaduje odvahu to, abychom se zdrželi souzení a kritizování druhých? Jak můžeme překonat sklon druhé soudit a kritizovat?
Čemu se ohledně odvahy v časech zkoušek můžeme naučit z příběhu o Paulu Tingeym? (Viz oddíl 4.) Jak vás druzí lidé inspirovali svou odvahou v obtížných chvílích?

Související verše z písem

Jozue 1:5–7; Žalmy 27:14; 31:23–24; Matouš 5:10–12; Jan 14:27; Mosiáš 17:8–10; Alma 53:18–21; Nauka a smlouvy 3:6–8; 128:22

Pomůcka ke studiu

„Mnozí považují za nejlepší čas pro studium ráno, po nočním odpočinku. … Jiní dávají přednost studiu v nerušených hodinách poté, co mají po práci a po každodenních starostech. … Možná ještě důležitější než určitá denní hodina je stanovit si pro studium nějakou pravidelnou dobu.“ (Howard W. Hunter, „Reading the Scriptures“, Ensign, Nov. 1979, 64.)