„Kapitola 24: Duch, kterého pociťujeme v čase vánočním“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 24“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 24

Duch, kterého pociťujeme v čase vánočním

„Duch Kristův nám vstupuje do života spíše tehdy, když něco dáváme, než když něco dostáváme.“

Ze života Thomase S. Monsona

President Monson si od dětství uchovával cennou vzpomínku na zážitek z vystoupení v živém betlémě. Později vysvětlil:

„Doma mám ve skrytém koutku malou černou vycházkovou hůl se stříbřitou rukojetí. Kdysi patřila jednomu vzdálenému příbuznému. Proč si ji nechávám už více než sedmdesát let? Mám k tomu zvláštní důvod.

Jako malý chlapec jsem totiž jednou ve sboru vystupoval v živém betlémě. Měl jsem tu čest být jedním ze tří mudrců. Kolem hlavy jsem měl omotaný šátek, přes rameno nařasený matčin přehoz ze stoličky od klavíru, v ruce onu černou vycházkovou hůlku a odříkával jsem svou roli:

‚Kde jest ten narozený král Židovský? Nebo viděli jsme hvězdu jeho na východu slunce, a vypravili jsme se, abychom se klaněli jemu.‘ (Matouš 2:2.)

Nepamatuji si z vystoupení všechna slova, ale docela živě si vybavuji pocity, které mi zaplavily srdce, když naše trojice mudrců vzhlédla, spatřila hvězdu putující přes jeviště, nalezla Marii s Ježíškem, poté padla a klaněla se mu, otevřela své poklady a obdarovala ho zlatem, kadidlem a myrhou.

Zvláště se mi líbilo, že jsme se nevrátili ke zlému Heródovi a děťátko Ježíše nezradili, ale uposlechli jsme Boha a vydali se jinudy.

Léta ubíhají, v posvátných síních paměti se řadí na svá místa události pestrého života, ale vánoční hůlka u mě doma nadále zaujímá význačné místo a v mém srdci představuje závazek vůči Kristu.“¹

mudrci s velbloudy — „Mudrci… vypravili se do Jeruzaléma, řkouce: Kde jest ten narozený král Židovský? Nebo viděli jsme hvězdu jeho na východu slunce, a vypravili jsme se, abychom se klaněli jemu.“ (Matouš 2:2.)

Učení Thomase S. Monsona

Náš Nebeský Otec nám dal dar – svého Syna, Ježíše Krista.

Narození děťátka v Betlémě představovalo veliký dar, moc silnější než zbraně, bohatství trvalejší než mince císařovy. Z chlapce se měl stát Král králů, Pán pánů, zaslíbený Mesiáš, ba dokonce Ježíš Kristus, Syn Boží.²

V předvečer Jeho narození přišel k Nefimu hlas Páně a pravil: „Pozdvihni hlavu svou a buď dobré mysli; neboť viz, čas je na dosah a této noci bude dáno znamení a nazítří přijdu na svět, abych ukázal světu, že naplním všechno to, co jsem dal, aby bylo promlouváno ústy mých svatých proroků.“ [3. Nefi 1:13.]

Co svatí proroci v dávných dobách hlásali? Více než sedm set let před Kristovým narozením prorokoval Izaiáš: „Protož sám Pán dá vám znamení: Aj, panna počne, a porodí syna, a nazůve jméno jeho Immanuel.“ [Izaiáš 7:14.]

Na americkém kontinentě prohlásil král Beniamin: „Neboť viz, přichází čas, a není daleko, kdy Pán Všemocný… sestoupí s mocí… a bude dlíti ve stánku z hlíny. … Vytrpí pokušení a bolest těla. … A bude nazýván Ježíš Kristus, Syn Boží, Otec nebe a země, Stvořitel všech věcí od počátku; a matka jeho bude nazývána Maria.“ [Mosiáš 3:5, 7–8.]

Poté nadešla noc nocí, kdy pastýři zůstali na pastvinách a zjevil se jim anděl Páně, který ohlásil: „Nebojtež se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou. … Nebo narodil se vám dnes spasitel, kterýž jest Kristus Pán, v městě Davidově.“ [Lukáš 2:10–11.]

Pastýři spěchali k jeslím, aby vzdali Kristu Pánu hold. Později se vydali z východu do Jeruzaléma mudrci, řkouce: „Kde jest ten narozený král Židovský? Nebo viděli jsme hvězdu jeho na východu slunce, a vypravili jsme se, abychom se klaněli jemu. … A uzřevše hvězdu, zradovali se radostí velmi velikou. I všedše do domu, nalezli děťátko s Marií matkou jeho, a padše, klaněli se jemu; a otevřevše poklady své, obětovali jemu dary, zlato a kadidlo a mirru.“ [Matouš 2:2, 10–11.]

Od těch dob mají všichni křesťané, když slaví Vánoce, na mysli ducha obdarovávání. Náš Nebeský Otec nám dal svého Syna, Ježíše Krista. Tento drahocenný Syn nám dal svůj život, Usmíření a vítězství nad hrobem.³

Ježíš se ptá, co dáváme ze sebe na památku toho všeho, co dal a dává On.

Přemýšlím, zda by každému z nás dnes neprospělo položit si otázku, jaké dary by si Pán přál, abychom v tomto požehnaném období roku dali Jemu nebo druhým.

Dovolím si na tuto otázku odpovědět a slavnostně prohlásit, že náš Nebeský Otec si přeje, aby Mu každé z Jeho dětí přineslo dar poslušnosti, aby všichni Pána, našeho Boha, milovali celým srdcem a celou myslí a silou. Dále bude nepochybně očekávat, že budeme milovat své bližní jako sebe samé.

Kdyby zde Pán dnes byl, nepřekvapilo by mě, kdyby nás vyzval, abychom štědře dávali ze sebe a nebyli sobečtí ani chamtiví, svárliví ani hašteřiví.⁴

[Ježíš Kristus se narodil] ve stáji, položili Ho do jeslí – takto přišel z nebe, aby žil na zemi jako smrtelník a aby ustanovil království Boží. Jeho slavné evangelium přetvořilo myšlení světa. Žil pro nás a také pro nás zemřel. Co můžeme na oplátku dát my Jemu?

Mám rád slova, která napsala anglická básnířka Christina Rossetti:

Co Mu může dát
chudák jako já?
Kdybych byla pastýřem,
beránka bych přinesla.
Kdybych byla mudrcem,
dílem svým bych přispěla.
Co Mu mám však dáti já?
Srdce své Mu odevzdám.
[In Jack M. Lyon and others, eds., Best-Loved Poems of the LDS People (1996), 166–167.] …

Kéž dáváme tak, jako dával Spasitel. Dávat ze sebe sama je posvátným darem. Dáváme na památku toho všeho, co dal a dává Spasitel. Kéž zároveň s dary, které se nakonec stejně rozbijí nebo upadnou v zapomnění, dáváme také dary, které mají věčnou hodnotu. Oč lepší by byl svět, kdybychom všichni dávali dary porozumění a soucitu, služby a přátelství, laskavosti a mírnosti.⁵

Maria, Jozef a děťátko Ježíš — „Narodil se ve stáji, položili Ho do jeslí – takto přišel [Ježíš Kristus] z nebe. … Žil pro nás a také pro nás zemřel. Co můžeme na oplátku dát my Jemu?“

Kdo dává peníze, dává mnoho, kdo dává čas, dává víc, kdo však dává ze sebe, dává vše. Nechť je toto popisem našich vánočních dárků.⁶

Co dáme letos k Vánocům vy i já? Dávejme našemu Pánu a Spasiteli během života dar vděčnosti tím, že budeme žít podle Jeho učení a budeme kráčet v Jeho šlépějích. Říkalo se o Něm, že „chodil, dobře čině“ [Skutkové 10:38]. Budeme-li dělat totéž, bude duch Vánoc patřit nám.⁷

Ducha Vánoc přináší dávání, nikoli dostávání.

„Co jsi dostal k Vánocům?“ To je ta nejobvyklejší otázka, kterou si kladou děti ve dnech následujících po nejoslavovanějším svátku roku. … Když v ní změníme jediné slůvko, výsledek bude zcela odlišný. „Co jsi dal k Vánocům?“⁸

Vánoce, na které nejvíce vzpomínáme, mají obvykle jen málo společného se světskými statky, zato hodně souvisejí s rodinou, láskou, soucitem a starostlivostí.⁹

Naše oslavování Vánoc by mělo být odrazem lásky a nesobeckosti, jimž nás Spasitel učil. Dávání, nikoli dostávání, vede k plnému rozkvětu ducha Vánoc. Pociťujeme k druhým více laskavosti. S láskou podáváme pomocnou ruku těm méně šťastným. Naše srdce se obměkčuje. Odpouštíme nepřátelům, připomínáme si přátele a posloucháme Boha. Duch Vánoc ozařuje okno duše, a zatímco hledíme na rušný a zaneprázdněný svět, začínáme se více zajímat o lidi než o věci. Abychom pochopili pravý význam ducha Vánoc, musíme o něm přemýšlet jako o Duchu Kristovu.¹⁰

Před několika lety jsem dostal anonymní dopis od laskavého zubního lékaře, který projevil bratrskou lásku a dobrou vůli. Rád bych se o něj s vámi podělil.

„Drahý presidente Monsone,

mrzí mě, že jsem Vám nenapsal poděkování dříve. Loni v prosinci jsem poslouchal Váš proslov během vánočního zasvěcujícího shromáždění. Hovořil jste o starší ženě, která si nemohla dovolit zaplatit registraci vozu, který si krátce předtím koupila. Druzí jí pomohli. Všechny zúčastněné to dojalo.

Já pracuji jako zubní lékař. Krátce po zasvěcujícím shromáždění mi recepční oznámila, že ke mně do ordinace přijde její známá. Měla problémy se dvěma zuby. Ženu znala a řekla mi o její situaci. Neměla lehký život. Rodinná firma, kterou řídila, si vedla špatně a rodina dlužila nájemné za tři měsíce. Měli pět dětí, z nichž některé už byly dospělé, ale všechny se kvůli obtížné životní situaci nastěhovaly zpět domů. Už nějakou dobu držela žena rodinu pohromadě jen silou vůle. Teď se jí ulomily dva zuby.

Dorazila ke mně do ordinace a nastínila mi svůj zdravotní problém. Zeptala se mě, zda by bylo možné, aby mi účet splácela postupně. Vysvětlila mi, že rodina si prošla několika finančními ztrátami a teprve nedávno začala splácet staré dluhy.

Ujistil jsem ji, že s postupným placením nemám problém. Požádala mě, zda bych jí nemohl opravit nejprve jen jeden zub. Řekl jsem, že ano, a začali jsme.

Protože jsem měl čas, spravil jsem jí oba, za což byla vděčná. Když jsem byl hotov, vzpomněl jsem si na Váš proslov a řekl jí, že pokud ji to neurazí, tak bych jí chtěl dát svou práci jako vánoční dárek a nic bych jí neúčtoval. To ji ohromilo. Když se jí kvůli takovému malému, prostému projevu laskavosti začaly z očí nezadržitelně řinout slzy vděku, pochopil jsem, kolik v sobě měla stresu a napětí. Nejspíš jí nikdo už roky žádnou sebemenší laskavost neprojevil. Odešla, aniž by byla schopna slova.

Sestřičku i recepční její reakce tak dojala, že se také rozplakaly a stěží se zmohly na slovo. Já jsem byl ale potěšený nadvakrát. Jednak proto, že jsem viděl, jak i drobný skutek může jinému člověku způsobit velikou radost. A také proto, že to bylo poprvé, kdy pacient v mé ordinaci plakal štěstím, a ne bolestí!

Přeji Vám vše dobré.

S pozdravem

bratr v evangeliu.“¹¹

Kdosi správně řekl: „Živíme se tím, co dostáváme, ale život budujeme tím, co dáváme.“ Duch Kristův nám vstupuje do života spíše tehdy, když něco dáváme, než když něco dostáváme.¹²

Dary od Boha jsou trvalé.

Kéž bychom… nasměrovali své myšlenky k darům od Boha, které jsou trvalé. Z dlouhého seznamu zmíním pouze čtyři:

Dar narození
Dar pokoje
Dar lásky
Dar věčného života

Zaprvé – dar narození. Tento dar byl dán všeobecně každému z nás. Získali jsme božskou výsadu opustit nebeský domov a vstoupit do tělesné schránky a svým životem projevit svou způsobilost a předpoklady pro to, abychom se jednou mohli vrátit k Nebeskému Otci, našim drahým milovaným a do království, jež se nazývá celestiálním. Tento zázračný dar nám věnovali naše matky a otcové. A naší zodpovědností je projevit svou vděčnost tím, co ve svém životě děláme. …

Zadruhé – dar pokoje. V tomto lomozném světě, ve kterém žijeme, nám dopravní ruch, hlasité reklamy z médií a mnohé požadavky kladené na náš čas – nehledě na problémy světa – působí bolesti hlavy, přinášejí trápení a podkopávají naši sílu vše zvládat. Břímě nemoci či zármutku, když truchlíme nad odchodem milovaného člověka, nás nutí pokleknout a hledat nebeskou pomoc. Tak jako lidé v dávných dobách si možná klademe otázku: „Což není žádného lékařství v Galád?“ [Jeremiáš 8:22.] …

Ten, který nesl břemeno utrpení a zakusil zármutek, hovoří ke každému zkormoucenému srdci a přináší dar pokoje: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“ [Jan 14:27.]

Vysílá své slovo skrze misionáře, kteří slouží všude kolem a hlásají Jeho evangelium dobrých zpráv a pozdrav pokoje. … Jeho dar je udělován každému jednotlivě: „Aj, stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejduť k němu.“ [Zjevení 3:20.]

Cesta k pokoji vede přes modlitby. Pokoje, který hledáme, nedosáhneme pouhým odříkáváním slov, ale spíše pokorným vyjadřováním pocitů, které chováme v srdci. …

Zatřetí – dar lásky. „Mistře, které jest přikázaní veliké v zákoně?“ otázal se zákoník, který mluvil s Ježíšem. Odpověď přišla obratem:

„Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.

To jest přední a veliké přikázaní.

Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ [Matouš 22:36–39.]

Při jiné příležitosti Pán učil: „Kdož by měl přikázaní má, a [dodržoval] jich, onť jest ten, kterýž mne miluje.“ [Jan 14:21.] Písma na mnoha místech hovoří o tom, nakolik je láska důležitá a jak významné místo v našem životě zaujímá. Kniha Mormonova učí, že pravá láska je „čistá láska Kristova“ [viz Moroni 7:47]. Mistr sám nám poskytl ideální příklad, který můžeme následovat. …

Začtvrté – dar života – vskutku nesmrtelnosti. Plán našeho Nebeského Otce v sobě zahrnuje to největší vyjádření pravé lásky. Vše, co je nám drahé, dokonce i naše rodiny, naši přátelé, naše radosti, naše poznání, naše svědectví, to vše by se vytratilo, kdyby nebylo našeho Otce a Jeho Syna, Pána Ježíše Krista. Mezi nejdrahocennější myšlenky a psaná slova na tomto světě patří i toto božské vyjádření pravdy: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ [Jan 3:16.] …

Dávejme Mu štědře tak, jako On hojně dává nám, tím, že budeme žít a milovat tak, jak nás trpělivě učí On i Jeho Syn.¹³

Skutečnou radost z Vánoc objevíme tehdy, když se v tomto období soustředíme na Spasitele.

[Abychom mohli] s úspěchem osobně hledat Ježíše, musíme si pro Něj nejprve v životě vyhradit čas a v srdci místo. V této rušné době se najdou mnozí, kteří mají čas na golf, na nákupy, na práci, na hraní – ale nemají čas na Krista. …

Zardíme se studem, když si vzpomeneme: „I porodila Syna svého provorozeného, a plénkami ho obvinula, a položila jej v jeslech, proto že neměli místa v hospodě“? (Lukáš 2:7.) Neměli místa. Neměli místa. Neměli místa. A tak tomu bylo vždy.

… Dávní pastýři hledali Ježíše jakožto děťátko. My však hledáme Ježíše Krista, našeho Staršího Bratra, našeho Prostředníka u Otce, Vykupitele, Původce našeho spasení [viz Židům 5:9]; toho, který byl na počátku s Otcem; toho, který na sebe vzal hříchy světa a ochotně zemřel, abychom my mohli žít na věky. Tohoto Ježíše hledáme.¹⁴

Zvláště v tomto období roku to lidé často „přehánějí“. Můžeme si toho na sebe vzít více, než nám čas a síly dovolují. Možná nemáme dost peněz na všechny věci, které máme pocit, že si musíme pořídit. Naše úsilí vede o Vánocích často k tomu, že jsme vystresovaní, vyždímaní a vyčerpaní v době, kdy bychom měli spíše prožívat prostou radost z toho, že si připomínáme narození děťátka v Betlémě.¹⁵

Je mi smutno, když vidím, že o Vánocích jde stále méně o Krista, zato stále více o reklamu a prodej, večírky a dárky. A přesto jsou Vánoce takové, jaké si je uděláme. Navzdory všemu tomu rozptylování můžeme zajistit, aby se naše oslavy soustředily na Krista. Pokud jsme tak ještě neučinili, můžeme si pro sebe a svou rodinu vytvořit vánoční tradice, které nám pomohou ducha Vánoc zachytit a uchovat.¹⁶

Skutečnou radost [z Vánoc] objevíme tehdy, když se v tomto období soustředíme na Spasitele. Můžeme si Ho uchovávat v myšlenkách a v životě, až budeme vykonávat práci, kterou by si přál, abychom na zemi odvedli. Zvláště v této době následujme Jeho příklad, zatímco budeme svým bližním projevovat lásku a sloužit jim. …

rodina chystá betlém — „Můžeme si pro sebe a svou rodinu vytvořit vánoční tradice, které nám pomohou ducha Vánoc zachytit a uchovat.“

Udělejme si opravdové Vánoce. Nejde jen o girlandy a ozdoby, ledaže bychom to tak v životě chtěli. Vánoce jsou duchem dávání, aniž bychom pomýšleli na to, co dostaneme. … Je to období, kdy si nejsilněji uvědomujeme, že čím více lásky projevíme, tím více jí je k dispozici pro druhé. …

Teď, když nás vánoční svátky začínají zahalovat vší svou slávou, hledejme stejně jako mudrcové jasnou, výjimečnou hvězdu, která nás povede k příležitosti, jak o Vánocích sloužit bližním. Vykonejme všichni v duchu cestu do Betléma a jako dar Spasiteli si s sebou vezměme láskyplné a starostlivé srdce.¹⁷

Neexistuje lepší chvíle než nyní, v tomto vánočním období, abychom se všichni znovu zasvětili zásadám, kterým učil Ježíš Kristus. Nechť je to čas, který dětem rozzáří oči a na rtech rozehraje úsměv. Nechť je to čas, kdy rozveselíme život těch, kteří žijí osaměle. Nechť je to čas, kdy svoláme svou rodinu, pocítíme blízkost k těm, kteří jsou s námi, i k těm, kteří s námi nejsou.

Nechť je to čas modliteb o pokoj, zachování svobodných zásad a ochranu těch, kteří jsou daleko. Nechť je to čas, kdy zapomeneme na sebe a najdeme si čas pro druhé. Nechť je to čas, kdy odhodíme nepodstatné a zdůrazníme opravdové hodnoty. Nechť je to čas pokoje díky tomu, že jsme nalezli pokoj v Jeho učení.

Především nechť je to čas, kdy vzpomeneme na narození našeho Spasitele, Ježíše Krista, o něž se můžeme podělit v písni andělů, radosti pastýřů a uctívání mudrců.¹⁸

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Monson označil dar, který nám Nebeský Otec věnoval v podobě svého Syna, za „veliký dar“ (1. oddíl). Jak můžeme Nebeskému Otci za dar Jeho Syna projevit vděčnost?
President Monson učil, že „dávat ze sebe sama je posvátným darem“ (2. oddíl). Projděte si dary, které bychom ze sebe na základě výzvy presidenta Monsona mohli věnovat. Kdy jste dary, jež zmiňuje, obdrželi? Které dary by si mohl Bůh přát, abyste Jemu či druhým o těchto Vánocích věnovali?
Připomeňte si dopis, který president Monson dostal (viz 3. oddíl). Jak by mohl šlechetný skutek přinést ducha Vánoc tomu, kdo dává, i tomu, kdo dostává? Jakého „prostého projevu laskavosti“ jste byli svědky ve vlastním životě? Přemítejte, jak konkrétně budete darovat čas, nadání nebo prostředky. Může se jednat například o tak prostou věc, jako že si někoho vyslechnete nebo projevíte soucit někomu potřebnému.
Učení presidenta Monsona o darech, které přetrvají, zahrnuje i „dar lásky“ (4. oddíl). Jak dar lásky dáváte? Jaké máte zkušenosti s tím, kdy tento dar dávají druzí? Proč je pro Nebeského Otce důležité, abychom měli rádi své bližní?
President Monson učil, že „skutečnou radost z Vánoc objevíme tehdy, když se v tomto období soustředíme na Spasitele“ (5. oddíl). Jak zajistíte, abyste se o Vánocích soustředili na Spasitele? President Monson také učil, že „čím více lásky projevíme, tím více jí je k dispozici pro druhé“ (5. oddíl). Jaké máte zkušenosti s tím, že láska k druhým posiluje vaši schopnost milovat?

Související verše z písem

Matouš 1–2; Lukáš 2; Jan 1:1–14; Galatským 4:4–5; 1. Nefi 11:13–23; 2. Nefi 17:14–16; Alma 7:10–12; Nauka a smlouvy 76:40–43; Mojžíš 6:57–62

Pomůcka ke studiu

„Když se připravujeme na to, abychom byli učeni, usilujeme s modlitbou o inspiraci a o potvrzení od Ducha Svatého. Přemítáme, modlíme se, uplatňujeme v životě ponaučení z evangelia a hledáme Otcovu vůli ohledně nás samotných.“ (Thomas S. Monson, „Učte se ode mne“, Poselství Prvního předsednictva, březen 2016.)