„Kapitola 2: Podávejme pomocnou ruku k záchraně druhých“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 2“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson

Kapitola 2

Podávejme pomocnou ruku k záchraně druhých

„Já se modlím, abychom měli touhu zachránit méně aktivní a přivést je zpět k radosti evangelia Ježíše Krista, aby se společně s námi všemi mohli podílet na všem, co plné členství nabízí.“

Ze života Thomase S. Monsona

Když president Thomas S. Monson sloužil jako mladý biskup, neustále podával pomocnou ruku členům sboru, kteří měli nějaké duchovní nebo časné potřeby. Vyprávěl o následujícím zážitku, kdy zval jednoho mladého muže ze svého sboru, aby se vrátil k aktivitě v Církvi:

„Jednou v neděli ráno jsem si všiml, že Richard, jeden z našich kněží, který chodíval na shromáždění jen zřídka, opět není na kněžském shromáždění. Nechal jsem kvorum v péči poradce a navštívil jsem Richarda doma. Jeho matka řekla, že zrovna pracuje v místním autoservisu. Ve snaze Richarda najít jsem jel do autoservisu a tam jsem ho všude hledal, ale najít jsem ho nemohl. Náhle jsem pocítil inspiraci podívat se dolů do staré montážní jámy, která se nacházela po straně dílny. Viděl jsem, jak ze tmy září dvě oči. Potom jsem slyšel Richarda, jak říká: ‚Našel jste mě, bratře biskupe! Už jdu nahoru.‘ Když jsme si pak s Richardem chvíli povídali, řekl jsem mu, že nám moc chybí a že ho potřebujeme. Slíbil mi, že bude chodit na shromáždění.

Richardova aktivita se výrazně zlepšila. On a jeho rodina se nakonec odstěhovali, ale o dva roky později jsem obdržel pozvánku, abych před Richardovým odjezdem na misii promluvil v jeho sboru. Richard ve svém proslovu tehdy řekl, že zlomovým okamžikem v jeho životě bylo, když ho jeho biskup našel schovaného v montážní jámě a pomohl mu stát se znovu aktivním.“¹

President Monson po celou dobu svého působení vyzýval Svaté posledních dnů, aby s láskou podávali pomocnou ruku druhým. „Spasitel stále něco dělal – učil, vydával svědectví a zachraňoval druhé,“ učil. „To je dnes i naše osobní povinnost.“²

Kristus drží beránka — Pán Ježíš Kristus prohlásil: „Pamatujte, cena duší je veliká v očích Božích.“ (Nauka a smlouvy 18:10.)

Učení Thomase S. Monsona

Potřeba zachraňovat má věčný význam.

Žijeme ve světě válek. Některé jsou politického charakteru, zatímco jiné jsou ve své podstatě ekonomické. Největší bitva ze všech se ale bojuje o duše lidí.

Náš Velitel Pán Ježíš Kristus prohlásil:

„Pamatujte, cena duší je veliká v očích Božích.“ [Nauka a smlouvy 18:10.]³

Pro Svaté posledních dnů má potřeba zachránit naše bratry a sestry, kteří z nějakého důvodu přestali nebo přestávají být aktivní v Církvi, věčný význam. Víme o takových lidech, kteří kdysi přijali evangelium? Pokud ano, jakou máme zodpovědnost je zachránit?

Zamyslete se nad oněmi ztracenými mezi těmi, kteří jsou staří, ovdovělí a nemocní. Až příliš často se nalézají ve vyprahlé a bezútěšné pustině odloučení, které se říká osamělost. Když odejde mládí, když se zdraví zhoršuje, když ubývá sil, když světlo naděje jen tlumeně bliká, může je podpořit a podepřít pomocná ruka a srdce znalé soucitu.

Jsou tu samozřejmě i další, kteří potřebují zachránit. Někteří zápolí s hříchem, jiní bloudí kvůli strachu, lhostejnosti nebo neznalosti. Z nějakého důvodu se oddělili od aktivity v Církvi. A téměř jistě zůstanou ztraceni, pokud se v nás – aktivních členech Církve – neprobudí touha zachránit je a osvobodit je.⁴

Je naší zodpovědností podávat pomocnou ruku a zachraňovat.

Během putování po stezce života dochází ke ztrátám. Někteří se odchýlí od ukazatelů cesty, které vedou k věčnému životu, ovšem pak zjistí, že zvolená oklika nakonec vede do slepé uličky. Netečnost, lehkomyslnost, sobectví a hřích – to vše si v životě lidí vybírá svou drahocennou daň. Jsou zde takoví, kteří z nevysvětlitelných důvodů pochodují do rytmu udávaného jiným bubeníkem, a teprve později poznají, že následují krysaře zármutku a utrpení.⁵

Před časem jsem dostal dopis od jednoho muže, který zbloudil z Církve. Je charakteristický pro příliš mnoho našich členů. Poté, co vysvětlil, jak se stal neaktivním, napsal:

„Míval jsem toho hodně a teď toho mám tak málo. Jsem nešťastný a mám pocit, jako by se mi nic nedařilo. Evangelium se mi nikdy neztratilo ze srdce, i když se mi ztratilo ze života. Prosím o vaše modlitby.

Nezapomínejte prosím na nás, kteří jsme tady venku – na ztracené Svaté posledních dnů. Vím, kde Církev je, ale někdy si myslím, že potřebuji někoho, kdo mi ukáže cestu, povzbudí mě, zbaví mě strachu a vydá mi svědectví.“

Při četbě tohoto dopisu jsem si vzpomněl na svou návštěvu jedné z nejvýznamnějších uměleckých galerií světa – slavného muzea Victoria and Albert Museum v Londýně. V nádherném rámu je zde vystaveno mistrovské dílo, které v roce 1831 namaloval Joseph Mallord William Turner. Na obraze vidíme těžká černá mračna a zuřivě rozbouřené moře, jež jsou varovnou předzvěstí nebezpečí a smrti. V dáli probleskuje světlo ze ztroskotaného plavidla. V popředí je velký záchranný člun vyzdvihovaný do výšky dalšími a dalšími vlnami zpěněné vody. Muži se mocně opírají do vesel a záchranný člun se noří do bouře. Na břehu stojí žena a dvě děti, promáčení deštěm a bičovaní větrem. Úzkostlivě hledí na moře. V duchu jsem si název obrazu zkrátil. Pojmenoval jsem si ho Záchranná akce.⁶

Uprostřed bouří života číhá nebezpečí. Muži a ženy, chlapci a dívky zjišťují, že ztroskotali a hrozí jim zničení. Kdo se ujme řízení záchranného člunu, kdo se vzdá pohodlí domova a rodiny a vydá se zachraňovat?

Náš úkol není nesplnitelný. Jsme v Pánově službě, máme nárok na Jeho pomoc.

Když Mistr sloužil mezi lidmi, povolal v Galileji rybáře, aby opustili sítě a následovali Ho, slovy: „Učiním vás rybáře lidí.“ [Matouš 4:19.] Kéž se připojíme k šikům rybářů mužů a žen, abychom mohli pomoci, jak nejlépe dokážeme. …

Lidé z Turnerova obrazu, kteří ztroskotali na moři zmítaném bouří, se ve skutečnosti velmi podobají mnoha našim méně aktivním členům, kteří čekají, až je zachrání ti, kteří řídí záchranné čluny. Jejich srdce touží po pomoci. Matky a otcové se modlí za své syny a dcery. Manželky vznášejí prosby k nebi, aby někdo nabídl pomocnou ruku jejich manželovi. Někdy se děti modlí za své rodiče.

Já se modlím, abychom měli touhu zachránit méně aktivní a přivést je zpět k radosti evangelia Ježíše Krista, aby se společně s námi všemi mohli podílet na všem, co plné členství nabízí.⁷

obraz záchrany potápějící se lodi — „Uprostřed bouří života číhá nebezpečí. Muži a ženy, chlapci a dívky zjišťují, že ztroskotali a hrozí jim zničení. Kdo se… vydá… zachraňovat?“

Je naší zodpovědností, a dokonce posvátnou povinností, podávat pomocnou ruku všem těm, jejichž života se máme na základě toho, k čemu jsme byli povoláni, dotknout. Naší povinností je vést je do celestiálního království Božího. Kéž vždy pamatujeme na to, že břímě vedení není pláštěm pohodlí, ale spíše rouchem zodpovědnosti. Kéž nabízíme pomocnou ruku, abychom zachránili ty, kteří potřebují naši pomoc a naši lásku. [Viz Nauka a smlouvy 84:106.]

Když se nám podaří přivést ženu či muže nebo dívku či chlapce k tomu, aby se stali znovu aktivními, zodpovíme tím vroucí modlitbu manželky, sestry nebo matky a pomůžeme tím splnit největší přání manžela, bratra nebo otce. Naplníme tím pokyny milujícího Otce a budeme tím následovat příklad Jeho poslušného Syna (viz Jan 12:26; NaS 59:5). A ti, jimž jsme podali pomocnou ruku, budou na věky chovat v úctě naše jméno.⁸

Zachraňování vyžaduje lásku a trpělivost.

Zjistil jsem, že existují dva základní důvody, které z velké části vysvětlují návrat k aktivitě a změny postojů, návyků a činů. Zaprvé – někteří se vracejí proto, že jim někdo ukázal jejich věčné možnosti a pomohl jim rozhodnout se, že jich chtějí dosáhnout. …

Zadruhé – jiní se vracejí, protože jejich blízcí neboli „spoluměšťané svatých“ se řídí nabádáním Spasitele, milují své bližní jako sebe samé a pomáhají druhým naplňovat jejich sny a uskutečňovat jejich touhy [viz Efezským 2:19; Matouš 22:39].

Katalyzátorem v tomto procesu je – a bude i nadále – zásada lásky.⁹

[Pomáhat lidem stát se aktivními v Církvi] často… vyžaduje nebeskou ctnost trpělivosti. … Jako biskup jsem jednoho dne pocítil vnuknutí, abych navštívil muže, jehož žena byla trochu aktivní, stejně jako děti. Tento muž však vždy zaujímal odmítavý postoj. U síťových dveří Harolda G. Gallachera jsem zaklepal jednoho horkého letního dne. Uviděl jsem, že bratr Gallacher sedí v křesle a čte noviny. „Kdo je to?“ zeptal se, aniž zvedl oči.

„Váš biskup,“ odpověděl jsem. „Přišel jsem, abych se s vámi seznámil a vybídl vás, abyste se svou rodinou chodil na shromáždění.“

„Ne, mám moc práce,“ zněla přezíravá odpověď. Vůbec nezvedl oči. Poděkoval jsem mu, že mě vyslechl, a odešel jsem.

Krátce nato se Gallacherovi přestěhovali do Kalifornie. Uplynula léta. Potom, jako člen Kvora Dvanácti, jsem jednoho dne pracoval ve své kanceláři, když mi zavolala sekretářka a řekla: „Chtěl by s vámi mluvit bratr Gallacher, který kdysi žil ve vašem sboru. Je tady v mé kanceláři.“

Odpověděl jsem: „Zeptejte se ho, zda se jmenuje Harold G. Gallacher.“ …

Řekla: „To je on.“

Požádal jsem ji, aby ho ke mně poslala. Příjemně jsme si popovídali o jeho rodině. Řekl mi: „Přišel jsem se omluvit, že jsem onoho letního dne před mnoha lety nevstal z křesla a nepozval vás dál.“ Zeptal jsem se ho, zda je aktivní v Církvi. S úsměvem odpověděl: „Nyní jsem druhým rádcem v biskupstvu svého sboru. Vaše pozvání, abych přišel na shromáždění, a moje odmítavá reakce mne tak pronásledovaly, že jsem se rozhodl s tím něco udělat.“

Než Harold zemřel, viděli jsme se ještě několikrát. Gallacherovi a jejich děti zastávali v Církvi mnoho povolání.¹⁰

Členové sboru a kůlu mohou na záchraně druhých pracovat společně.

Máme pravdivé nauky. Máme příslušné programy. Máme lidi. Vládneme mocí. Naším posláním je něco více než jen pořádat shromáždění. Naším úkolem je spasit duše.¹¹

[Když jsem byl mladým biskupem,] zvedl jsem jednoho rána telefon a z něj se ozvalo: „Tady je starší Spencer W. Kimball. Chtěl bych vás požádat o laskavost. Ve vašem sboru se nachází malý karavan schovaný za velkou budovou na Fifth South Street. V něm žije vdova z kmene Navaho jménem Margaret Birdová. Má pocit, že o ni nikdo nestojí a že ji nikdo nepotřebuje, a je bezradná. Mohli byste ji s předsednictvem Pomocného sdružení vyhledat a nabídnout ji přátelskou pomocnou ruku a srdečně ji přivítat?“ Udělali jsme to.

Následoval zázrak. Margaret Birdová v nově nalezeném prostředí rozkvetla. Zoufalství zmizelo. Vdova byla ve svém soužení navštívena. Ztracená ovce byla nalezena. Každý, kdo se účastnil tohoto prostého lidského dramatu, z něj vyšel jako lepší člověk.¹²

V průběhu let, kdy jsem navštívil mnoho kůlů po celém světě, jsem se setkal s kůly, kde vedoucí sborů a kůlu nutnost nebo smysl pro povinnost přiměly k tomu, aby přestali lomit rukama, vyhrnuli si rukávy a pustili se s Pánovou pomocí do práce a přivedli drahocenné muže k tomu, aby dosáhli způsobilosti obdržet Melchisedechovo kněžství a aby se svými manželkami a dětmi vstoupili do svatého chrámu pro své obdarování a pečetění.

V krátkosti se zmíním o [dvou] příkladech:

Při návštěvě kůlu Millcreek v Salt Lake City před několika roky jsem se dozvěděl, že v předcházejícím roce tam bylo vysvěceno staršími více než sto bratří, kteří byli perspektivními staršími. Zeptal jsem se presidenta Jamese Clegga na tajemství jeho úspěchu. Byl příliš skromný, než aby si připisoval zásluhy, ale jeden z jeho rádců prozradil, že president Clegg si uvědomil problém a každému perspektivnímu staršímu osobně zavolal a domluvil si s ním soukromou schůzku. Během této schůzky hovořil o chrámu Páně, o spásných obřadech a smlouvách, na které se v chrámu klade důraz, a na závěr položil tuto otázku: „Toužíte vzít svou drahou ženu a své milované děti do domu Páně, abyste mohli být věčnou rodinou po všechny věčnosti?“ Následoval souhlas, proběhl proces reaktivace a cíle bylo dosaženo.

V roce 1952 tvořily většinu rodin ve sboru Rose Park Third členové, jejichž otcové nebo manželé měli pouze Aronovo, a nikoli Melchisedechovo kněžství. Bratr L. Brent Goates byl povolán, aby sloužil jako biskup. Vyzval jednoho méně aktivního bratra ze sboru, Ernesta Skinnera, aby pomáhal při aktivizaci 29 dospělých bratří, kteří zastávali úřad učitele v Aronově kněžství, a aby těmto mužům a jejich rodinám pomohl dostat se do chrámu. Bratr Skinner, sám méně aktivní člen, se zprvu zdráhal, ale nakonec naznačil, že udělá vše, co bude v jeho silách. Začal tyto méně aktivní dospělé učitele osobně navštěvovat a snažil se jim pomoci, aby si uvědomili svou úlohu kněžského vedoucího ve svém domově a manžela a otce ve své rodině. Brzy angažoval některé méně aktivní bratří, aby mu v jeho úkolu pomáhali. Jeden po druhém se stávali znovu plně aktivními a brali své rodiny do chrámu.¹³

lidé se objímají a podávají si ruce — „Když jste ve službě bližních svých, jste pouze ve službě svého Boha.“ (Mosiáš 2:17.)

Podáváme pomocnou ruku všem z čisté lásky Kristovy.

Změna k lepšímu může potkat každého. Během let jsme několikrát vyzývali ty, kteří jsou méně aktivní, kteří se urazili, kteří jsou kritičtí, kteří se dopustili přestupku – aby se vrátili. „Vraťte se a hodujte u stolu Páně a ochutnejte opět sladké a uspokojující plody společenství se Svatými.“ [First Presidency statement, in: Ensign, Mar. 1986, 88.]

V osobní svatyni našeho svědomí přebývá onen duch, ono odhodlání odložit starého člověka a dosáhnout plné míry našich skutečných možností. V tomto duchu opět z celého srdce vyzýváme – vraťte se. Podáváme vám ruku z čisté lásky Kristovy a naším přáním je pomoci vám a přivítat vás v plném společenství. Vám, kteří jste raněni na duchu nebo kteří s něčím zápolíte a máte nějaké obavy, říkáme: Dovolte nám pozvednout vás, povzbudit a utišit vaše obavy. Vezměte Pána za slovo, když říká: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým. Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“ [Matouš 11:28–30.]¹⁴

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Monson vyjmenoval mnoho různých výzev, kvůli kterým je potřeba někoho zachránit (viz oddíl 1). Proč je důležité, abychom podávali pomocnou ruku k záchraně druhých? Jak v sobě můžeme probudit touhu někoho „zachránit… a osvobodit“?
Projděte si příběh presidenta Monsona o obrazu od Josepha Mallorda Williama Turnera (viz oddíl 2). Jak můžeme pomoci zachránit ty, kteří ztroskotali v bouřích života? Kdy jste zažili radost z návratu k aktivitě v Církvi nebo jste jí byli svědky?
Proč jsou v našem úsilí někoho zachránit zásadní láska a trpělivost? (Viz oddíl 3.) Byli jste někdy svědky toho, že někoho přivedla k aktivitě v Církvi láska? Čemu se můžeme naučit z příběhu Harolda Gallachera?
Čemu se můžeme naučit z příběhů uvedených v oddíle 4?
Proč je někdy pro členy obtížné vrátit se k aktivitě v Církvi? Jak můžeme pomoci těm, kteří jsou „raněni na duchu“ (oddíl 5)? Jak můžeme pomoci utišit obavy těch, kteří mají strach?

Související verše z písem

Ezechiel 34:16; Matouš 25:35–46; Lukáš 15; Jan 10:1–16; Moroni 6:4–5; Nauka a smlouvy 81:5; 84:106

Pomůcka ke studiu

„Až pocítíte radost, která přichází z pochopení evangelia, budete si přát uplatňovat to, čemu se učíte. Usilujte o to, abyste žili v souladu se svým poznáním. Bude to posilovat vaši víru, poznání a svědectví.“ (Kažte evangelium mé [2004], 19.)