„Kapitola 6: Smrt a vzkříšení“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 6“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 6

Smrt a vzkříšení: od beznadějného svítání k jitru prozpěvování

„Navzdory úzkosti a osamělosti způsobenými ztrátou blízkých máme ujištění, že život je věčný. Náš Pán a Spasitel je žijícím svědkem, že tomu tak je.“

Ze života Thomase S. Monsona

Jeden návštěvník se presidenta Thomase S. Monsona kdysi zeptal: „Co je tady, v Salt Lake City, k vidění?“ President Monson navrhl několik míst a poté zvažoval možnost návštěvníka vyzvat, aby strávil hodinu nebo dvě na jednom z městských hřbitovů. On sám se snažil navštívit hřbitov v každém městě nebo obci, které navštívil. Tyto návštěvy popsal jako „chvíle k rozjímání, k zamýšlení se nad smyslem života a nad nevyhnutelností smrti“.¹

President Monson věnoval zvláštní pozornost umírajícím a často je v posledních dnech jejich života navštěvoval, aby jim dal požehnání a přinesl určitou míru pokoje a útěchy. Od doby, kdy byl povolán do Kvora Dvanácti, promluvil na více než 800 pohřbech. Pokaždé svědčil o tom, že díky Spasitelově Vzkříšení život pokračuje i po smrti.

Na generální konferenci v říjnu 2013 vydal president Monson velmi osobní svědectví o věčném životě, když promluvil o své manželce Frances:

„Bratři a sestry, když jsme se před šesti měsíci sešli na generální konferenci, má drahá žena Frances ležela v nemocnici poté, co pár dnů předtím upadla a vážně se zranila. V květnu, po několika týdnech statečného boje se svým zraněním, pokojně odešla na věčnost. Její ztráta je pro mě nesmírně těžká. Byli jsme oddáni 7. října 1948 v chrámu Salt Lake. Zítra bychom oslavili 65. výročí svatby. Frances byla má celoživotní láska, můj spolehlivý důvěrník a můj nejbližší přítel. Říci, že mi chybí, ani zdaleka nevyjadřuje hloubku mých citů.

Na této konferenci uplyne 50 let od doby, kdy mě president David O. McKay povolal do Kvora Dvanácti apoštolů. Během všech těch let se mi od mé drahé společnice nedostávalo ničeho jiného než plné a naprosté podpory. Přinášela bezpočet obětí, abych mohl vykonávat své povolání. Nikdy jsem od ní neslyšel jediné slovo stížnosti, i když jsem byl často nucen trávit dny a někdy i celé týdny daleko od ní a našich dětí. Byla vskutku anděl. …

Největší útěchu mi v tomto bolestivém období, kdy jsme se museli rozloučit, přináší svědectví o evangeliu Ježíše Krista a vědomí toho, že má drahá Frances žije dál. Vím, že naše odloučení je jen dočasné. Byli jsme zpečetěni v domě Božím tím, kdo má pravomoc svazovat na zemi i v nebi. Vím, že jednoho dne se znovu sejdeme a již nikdy nebudeme rozděleni. A právě tato znalost mi pomáhá a posiluje mě.“²

president Monson a Frances — President Monson po smrti své manželky Frances řekl: „Vím, že jednoho dne se znovu sejdeme a již nikdy nebudeme rozděleni. A právě tato znalost mi pomáhá a posiluje mě.“

Učení Thomase S. Monsona

Abychom porozuměli smyslu smrti, musíme poznat účel života.

Když jsme opustili duchovní svět a vstoupili do této často náročné fáze zvané smrtelnost, nastoupili jsme všichni úžasnou a životně důležitou cestu. Prvořadým účelem naší existence na zemi je obdržet tělo z masa a kostí, získat zkušenosti, které lze prožít jen prostřednictvím odloučení od našich nebeských rodičů, a zjistit, zda budeme dodržovat přikázání. Ve třetí kapitole knihy Abrahamovy čteme: „A budeme je tím zkoušeti, abychom viděli, budou-li činiti všechny věci, jež jim Pán, jejich Bůh, přikáže.“ [Abraham 3:25].³

Plán života a objasnění jeho věčné dráhy získáváme od Mistra nebes a země, samotného Pána Ježíše Krista. Abychom porozuměli smyslu smrti, musíme poznat účel života.

… V této dispensaci Pán prohlásil: „A nyní, vpravdě pravím vám, byl jsem na počátku s Otcem a jsem Prvorozený.“ [Nauka a smlouvy 93:21.] „Člověk byl také na počátku s Bohem.“ [Nauka a smlouvy 93:29.]

Prorok Jeremiáš zaznamenal: „Stalo se, pravím, slovo Hospodinovo ke mně, řkoucí: Dříve než jsem tě sformoval…, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě, za proroka národům dal jsem tebe.“ [Jeremiáš 1:4–5.]

Z onoho vznešeného světa duchů vstupujeme do této důležité fáze života, abychom se osvědčili svou poslušností ve všem, co nám Bůh přikáže. Během smrtelnosti rosteme z období bezmocného nemluvněte přes zvídavé dětství a pak k přemýšlivé dospělosti. Zažíváme radost i lítost, naplnění i zklamání, úspěch i nezdar. Okoušíme to sladké, nicméně ochutnáváme i to hořké. Taková je smrtelnost.⁴

Smrt je nedílnou součástí naší zkušenosti ve smrtelnosti, ale život trvá věčně.

Ze všech událostí smrtelnosti není nic jistějšího než její konec. Smrt přichází ke všem. … Nevyhnutelně představuje bolestnou ztrátu toho druhého a – zvláště v případě mladých – zdrcující úder pro neuskutečněné sny, nenaplněné touhy a poražené naděje.

Který smrtelník, když se potýkal se ztrátou blízké osoby, nebo když dokonce sám stál na prahu věčnosti, nepřemýšlel o tom, co leží za závojem oddělujícím viditelné od toho neviditelného?

Před mnoha staletími Job – který byl velmi dlouho požehnán všemi možnými hmotnými dary, ale kterého pak tvrdě postihlo vše, co může dopadnout na lidskou bytost – usedl se svými společníky a pronesl onu nadčasovou a nestárnoucí otázku: „Když umře člověk, zdaliž zase [oživne]?“ [Job 14:14.] Job řekl to, o čem přemítá každý živoucí muž či žena.⁵

Ačkoli je smrt těžká a bolestivá, je nezbytnou součástí naší smrtelné existence. Svou zdejší pouť jsme začali opuštěním své předsmrtelné existence a příchodem na tuto zemi. …

Život jde dál. Po dětství následuje mládí a vždy zcela nepostřehnutelně přichází dospělost. Když zkoumáme účel a problémy života a přemítáme o nich, každý z nás dříve nebo později čelí otázce délky života a osobního věčného života. Tyto otázky se vynořují nejnaléhavěji, když nás opouští někdo drahý nebo když musíme opustit ty, které máme rádi. …

Bratři a sestry, smějeme se, pláčeme, pracujeme, hrajeme si, máme někoho rádi, žijeme. A potom zemřeme. Smrt je naším univerzálním dědictvím. Všichni musí projít její bránou. Smrt si žádá staré, unavené a sešlé. Navštěvuje mladé v rozpuku naděje a s nádhernými vyhlídkami. Jejím spárům neuniknou ani malé děti. Slovy apoštola Pavla: „Uloženo [je] lidem jednou umříti.“ [Židům 9:27.]

A mrtvými bychom zůstali, kdyby nebylo jednoho Muže a Jeho poslání, a to Ježíše Nazaretského. …

Pro všechny, kteří ztratili někoho drahého, bychom chtěli obrátit Jobovu otázku v odpověď: Když člověk umře, zase obživne. Víme to, neboť máme světlo zjevené pravdy. …

Navzdory slzám a zkouškám, navzdory obavám a bolestem, navzdory úzkosti a osamělosti ze ztráty blízkých máme ujištění, že život je věčný. Náš Pán a Spasitel je žijícím svědkem, že tomu tak je.⁶

Když zemřou spravedliví, jejich duch odejde do ráje.

Před mnoha lety jsem stál u postele, na které ležel mladý muž, otec dvou dětí, a balancoval mezi životem a oním velkým druhým světem. Chytil mne za ruku, podíval se mi do očí a prosebně se zeptal: „Bratře biskupe, vím, že brzy zemřu. Povězte mi, co se stane s mým duchem, až zemřu.“

Než jsem se mu pokusil odpovědět, pomodlil jsem se o nebeské vedení. Mou pozornost zaujala Kniha Mormonova, která ležela na stole vedle postele. Vzal jsem knihu do ruky a ta se prozřetelně otevřela na 40. kapitole Almy. Začal jsem číst nahlas:

„Nyní, synu můj, zde je ještě něco, co bych ti chtěl říci; neboť cítím, že si tvá mysl dělá starosti ohledně vzkříšení mrtvých. …

Nyní, ohledně stavu duše mezi smrtí a vzkříšením – Viz, anděl mi oznámil, že duchové všech lidí, jakmile odejdou z tohoto smrtelného těla, … jsou dovedeni domů k tomu Bohu, který jim dal život.

A pak, stane se, že duchové těch, kteří jsou spravedliví, jsou přijati do stavu štěstí, který se nazývá ráj, do stavu odpočinutí, do stavu pokoje, kde budou odpočívati ode všech trápení svých a ode všech starostí a smutku.“ [Alma 40:11–12.]

Můj mladý přítel zavřel oči, vyslovil upřímné děkuji a v tichosti odešel do onoho ráje, o kterém jsme mluvili.⁷

Spasitel prostřednictvím Vzkříšení zvítězil ve prospěch všech nad smrtí.

[Poté, co strávíme nějaký čas v duchovním světě,] přichází onen slavný den vzkříšení, kdy se duch znovu spojí s tělem a již nikdy se od sebe neoddělí. „Já jsem vzkříšení i život,“ řekl Kristus zarmoucené Martě. „Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude. A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumřeť na věky.“ [Jan 11:25–26.] …

Toto nadpozemské zaslíbení se stalo skutečností, když Maria a druhá Maria přistoupily k zahradnímu hrobu – k onomu hřbitovu, který měl jen jednoho nájemníka. Nechejme Lukáše, lékaře, aby popsal jejich zážitek:

„Prvního pak dne po sobotě velmi ráno šly k hrobu. … I nalezly kámen odvalený. … A všedše, nenalezly těla Pána Ježíše. … Když ony se toho užasly, aj, muži dva postavili se podlé nich v rouše stkvoucím. A… řekli jim: Co hledáte živého s mrtvými?“ [Lukáš 24:1–5.]

„Neníť ho tuto; nebo vstalť jest.“ [Matouš 28:6.]

vzkříšený Kristus zdraví Marii — „Osobně vám dosvědčuji, že smrt byla poražena a že vítězství nad hrobem bylo dosaženo. … *Vstalť jest.*“

Toto je provolání křesťanstva pronesené zvukem polnice. Skutečnost Vzkříšení přináší každému pokoj, jenž převyšuje chápání [viz Filipenským 4:7]. … Je to univerzální pravda. …

Osobně vám dosvědčuji, že smrt byla poražena a že vítězství nad hrobem bylo dosaženo. Kéž se tato slova, která Ten, který je naplnil, učinil posvátnými, stanou pro všechny skutečnou znalostí. Mějte je na paměti. Uchovávejte je v srdci. Ctěte je. Vstalť jest.⁸

Ujištění o vzkříšení promění každé beznadějné svítání v jitro prozpěvování.

Smrt přichází často jako nezvaný host. Je to nepřítel, který se náhle objeví uprostřed oslavy života, zhasne světla a učiní přítrž veselí. Smrt klade svou těžkou ruku na ty, kteří jsou nám drazí, a někdy nás zanechá zmatené a tápající. V určitých situacích, jako je velké utrpení a těžká nemoc, přichází smrt jako milosrdný anděl. Většinou ji ale chápeme jako nepřítele lidského štěstí.

Temnotu smrti lze vždy rozehnat světlem zjevené pravdy. „Já jsem vzkříšení i život,“ řekl Mistr. „Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude. A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumřeť na věky.“ [Jan 11:25–26.]

Toto opakované ujištění – ano, dokonce svaté potvrzení – o životě po smrti nám může být zdrojem pokoje, který Spasitel přislíbil, když ujišťoval své učedníky: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“ [Jan 14:27.]⁹

Mučedník Štěpán mluvil o skutečnosti vzkříšení, když pohlédl vzhůru a zvolal: „Aj, vidím, nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží.“ (Skutkové 7:56.)

Saul měl na cestě do Damašku vidění, v němž spatřil vzkříšeného a oslaveného Krista. Později, již jako Pavel, obránce pravdy a neohrožený misionář ve službě Mistra, vydal svědectví o vzkříšeném Pánu, když svatým v Korintu oznámil:

„Kristus umřel za hříchy naše podlé písem, … jest pohřben, a… vstal z mrtvých třetího dne podlé písem, … vidín jest od Petra, potom od dvanácti. Potom vidín více než od pěti set bratří spolu, … vidín jest od Jakuba, potom ode všech apoštolů. Nejposléze pak ze všech, … ukázal se i mně.“ (1. Kor. 15:3–8.)

V naší dispensaci totéž svědectví neohroženě pronesl Prorok Joseph Smith, když spolu se Sidneym Rigdonem svědčili:

„A nyní, po mnohých svědectvích, jež o něm byla dána, toto je svědectví poslední ze všech, jež my o něm dáváme: Že on žije!

Neboť jsme Ho viděli, vpravdě na pravici Boží; a slyšeli jsme hlas vydávající svědectví, že je Jednorozeným Otcovým –

Že jím a skrze něho a od něho světy jsou a byly stvořeny a obyvatelé jejich jsou syny a dcerami Bohu zplozenými.“ (NaS 76:22–24.)

Toto je znalost, která nám dodává sil. Toto je pravda, která přináší útěchu. Toto je ujištění, které vede ty, kteří jsou zdrceni žalem, ze stínu do světla.

Takováto pomoc se neomezuje pouze na starší lidi, na vzdělané nebo na několik vybraných. Je dostupná všem.

Před několika lety otiskly noviny v Salt Lake City úmrtní oznámení jedné mé blízké přítelkyně – matky a manželky, která zemřela v nejlepších letech svého života. Zúčastnil jsem se smutečního obřadu a přidal se k zástupu lidí, kteří se shromáždili, aby vyjádřili soustrast zdrcenému manželovi a dětem, které právě ztratily maminku. Jejich nejmladší dcerka Kelly mě najednou poznala a chytla mě za ruku. „Pojď se mnou,“ řekla a zavedla mě k rakvi, ve které spočívalo tělo její milované maminky. … „Maminka mi často vyprávěla o smrti a o životě s Nebeským Otcem. Já patřím k mamince a tatínkovi. Budeme znova všichni spolu.“ Na mysli mi vytanula slova žalmisty: „Z úst nemluvňátek… mocně dokazuješ síly.“ (Žalm 8:2.)

Očima zvlhlýma od slz jsem se díval na krásný a vírou naplněný úsměv své malé přítelkyně. Pro ni, jejíž malá ručka stále svírala mou ruku, nikdy nepřijde beznadějné svítání. Tato dívka, kterou posiluje její nezlomné svědectví a vědomí toho, že život pokračuje i po smrti, může spolu se svým otcem, bratry, sestrami, a vlastně s každým, kdo sdílí tuto znalost božské pravdy, prohlásit světu: „Z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se prozpěvování.“ (Žalm 30:5.)

východ slunce nad pahorky — „Evangelium Ježíše Krista je oním pronikavým světlem, jež mění každé beznadějné svítání v jitro prozpěvování.“

Celou silou své duše svědčím o tom, že Bůh žije, že Jeho Milovaný Syn je prvotinou vzkříšení a že evangelium Ježíše Krista je oním pronikavým světlem, jež mění každé beznadějné svítání v jitro prozpěvování.¹⁰

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Monson učil, že „abychom porozuměli smyslu smrti, musíme poznat účel života“ (oddíl 1). Jak vám to, že rozumíte účelu života, pomáhá porozumět smyslu smrti? Jak vám to, že víte o své předsmrtelné existenci s Bohem, pomáhá porozumět tomuto životu?
Projděte si učení presidenta Monsona ohledně toho, že smrt je nedílnou součástí naší smrtelné existence (viz oddíl 2). Proč je přínosné vědět, že fyzická smrt je součástí plánu Nebeského Otce pro náš věčný pokrok?
Co se děje s duchem spravedlivých mezi chvílí, kdy zemřou, a okamžikem vzkříšení? (Viz oddíl 3.)
Co to znamená být vzkříšen? (Viz oddíl 4.) Jak můžeme uplatňovat radu presidenta Monsona, abychom v srdci uchovávali slova vstalť jest a ctili je?
President Monson svědčil o tom, že Vzkříšení „mění každé beznadějné svítání v jitro prozpěvování“ (oddíl 5). Jak můžeme získat svědectví o Vzkříšení nebo toto svědectví posílit? V jakém smyslu nám svědectví o Vzkříšení může přinášet pokoj a útěchu?

Související verše z písem

Izaiáš 25:8; 1. Korintským 15:51–58; 2. Nefi 9:6–15; Mosiáš 16:6–8; Alma 11:42–45; Nauka a smlouvy 42:45–47

Pomůcka ke studiu

Zvažte možnost přečíst si danou kapitolu nebo pasáž několikrát, abyste jí mohli lépe porozumět. Díky tomu budete moci získat hlubší postřehy.