Hleďte kupředu a věřte

Starší Edward Dube

Sedmdesátník

V očích Páně není ani tak důležité to, co jsme udělali nebo kde jsme byli, jako spíš to, kam jsme ochotni jít.

Když jsem jako malý chlapec pracoval s maminkou na poli, udělila mi jedno z nejdůležitějších životních ponaučení. Blížilo se poledne, slunce stálo vysoko na obloze a já jsem měl pocit, že okopáváme už velmi dlouho. Když jsem se ohlédl za naší dopolední prací, řekl jsem mamince: „Podívej, kolik jsme toho udělali!“ Maminka neodpověděla. Myslel jsem si, že mě neslyšela, a tak jsem to zopakoval o něco hlasitěji. Stále žádná odpověď. Zvýšil jsem hlas ještě o něco více a znovu jsem jí to zopakoval. Konečně se ke mně obrátila a řekla: „Edwarde, nikdy se neohlížej za sebe. Dívej se dopředu, kolik práce je ještě před námi.“

Drazí bratři a sestry, smlouva, kterou jsme uzavřeli s Pánem, když jsme byli pokřtěni – že budeme „státi jako svědkové Boží za všech dob a ve všech věcech a na všech místech, kde [můžeme] býti“ (Mosiáš 18:9) –, je naším celoživotním závazkem. President Dieter F. Uchtdorf řekl: „Ti, kteří vstoupili do vod křtu a přijali dar Ducha Svatého, učinili první krok na cestě učednictví a mají za úkol jít vytrvale a věrně ve stopách našeho Spasitele.“ („Saints for All Seasons“, Liahona, Sept. 2013, 5.) Pán nás prostřednictvím svých služebníků povolává ke službě v různých povoláních, která přijímáme s naprostou oddaností. Když jsme uvolněni z jednoho povolání a je nám sděleno povolání jiné, radostně ho přijímáme, protože víme, jako věděli naši předchůdci, že „ve službě Páně není důležité, kde sloužíme, ale jak“. (J. Reuben Clark ml., Conference Report, Apr. 1951, 154.)

Když je tedy uvolněn president kůlu nebo biskup, s radostí své uvolnění přijímá, a když je mu prostřednictvím Pánových služebníků sděleno nějaké jiné povolání sloužit, které pro něj Pán „považuje za vhodné“ (Mosiáš 3:19), nepovažuje své předchozí povolání za důležitější, ani se neohlíží zpět s myšlenkou, že jeho služba již byla dostatečná. Není znaven „konáním dobra“, protože ví, že klade „základ velikého díla“ s jasnou vizí, že toto úsilí požehná životu druhých na celou věčnost. A tak „z malých věcí pochází to, co je veliké“. (NaS 64:33.)

Všichni máme být „horlivě zaměstnáni v dobré věci a konati mnoho věcí ze své vlastní svobodné vůle a uskutečňovati mnoho spravedlivosti“. (NaS 58:27.)

Starší Jeffrey R. Holland z Kvora Dvanácti apoštolů řekl: „Z minulosti se máme poučit, ne v ní žít. Ohlížíme se, abychom si ze svých zkušeností vybrali žhavé uhlíky, nikoli popel. A když jsme se naučili tomu, čemu jsme se měli naučit, a neseme si s sebou to nejlepší ze svých zkušeností, hledíme kupředu a pamatujeme na to, že víra vždy směřuje k budoucnosti.“ („The Best Is Yet to Be“, Liahona, Jan. 2010, 18.)

Ačkoli nabádání mé matky, abych se díval dopředu, se týkalo plevelu na poli, tato výzva byla méně důležitá v porovnání s tím, co museli prožít první Svatí. Starší Joseph B. Wirthlin velmi dobře popsal jejich zkušenost: „V roce 1846 opustilo více než 10 000 [lidí] vzkvétající město [Nauvoo], které bylo vybudováno na březích řeky Mississippi. Tito první členové Církve opustili své ‚město Nádherné‘ a s vírou ve své prorocké vedoucí se vydali na cestu do pustiny do amerického pohraničí. Nevěděli přesně, kam jdou, kolik kilometrů je před nimi, jak dlouho bude cesta trvat nebo co jim přinese zítřejší den. Ale věděli, že jsou vedeni Pánem a Jeho služebníky.“ („Faith of Our Fathers“, Ensign, May 1996, 33.)

Věděli, jaké to je hledět kupředu a věřit. Půldruhé dekády před tímto putováním byli někteří z těchto členů přítomni přijetí tohoto zjevení:

„Neboť vpravdě pravím vám, požehnaný je ten, kdo zachovává přikázání má, ať v životě nebo ve smrti; a ten, kdo je věrný v soužení, odměna jeho je větší v království nebeském.

Vy nemůžete spatřiti přirozenýma očima svýma, v nynější době, plán vašeho Boha týkající se těchto věcí, jež přijdou později, a slávu, která bude následovati po mnohém soužení.“ (NaS 58:2–3.)

I my můžeme hledět kupředu a věřit. Můžeme přijmout pozvání našeho Pána, který nás zve s otevřenou náručí:

„Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.

Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.

Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“ (Matouš 11:28–30.)

Náš drahý prorok, president Thomas S. Monson, jeho rádci a Kvorum Dvanácti apoštolů nás všechny vyzývají, abychom se podíleli na práci na spasení. Nově obrácení, mládež, mladí dospělí, ti, kteří již dosáhli důchodového věku, a misionáři na plný úvazek musí být zapřaženi společně, aby se práce na spasení urychlila.

President Boyd K. Packer, president Kvora Dvanácti apoštolů, jednou navštívil závod tažných volů, kde ho napadlo jisté přirovnání. O této zkušenosti řekl: „Na dřevěné sáně naložili betonové kvádry vážící zhruba čtyři a půl tuny. … Cílem bylo, aby voli posunuli sáně o necelý jeden metr. … Všiml jsem si dobře sestaveného páru velkých, žíhaných, modrošedých zvířat … – velcí modří býci starodávného plemene.“

Když mluvil o výsledcích závodu, řekl toto: „Jednotlivé páry volů vypadávaly jeden za druhým. … Velcí modří voli se ani neumístili! Malý, nevýrazný pár zvířat s rozdílnou výškou a silou dokázal pohnout saněmi na všechny tři pokusy.“

Tento překvapivý výsledek byl presidentu Packerovi vysvětlen takto: „Velcí modří voli byli větší a silnější, a na rozdíl od vítězného spřežení byli oba stejné výšky. Ale malí voli lépe spolupracovali a byli sehraní. Táhli společně. Obě zvířata vyrazila vpřed přesně ve stejném okamžiku a tato síla pohnula s nákladem.“ („Equally Yoked Together“, proslov pronesený na semináři oblastních reprezentantů, 3. dubna 1975; Teaching Seminary: Preservice Readings [2004], 30.)

Když hledíme kupředu a věříme, musíme spolupracovat stejným způsobem, abychom urychlili práci na spasení, zatímco zveme druhé, aby přišli ke Kristu. Musíme následovat radu presidenta Dietera F. Uchtdorfa – stát těsně u sebe a zvedat tam, kde stojíme. (Viz „Pozvedejte tam, kde stojíte“, Liahona, listopad 2008, 53.) Můžeme se naučit využívat všechny své schopnosti, jak poznamenal starší L. Tom Perry z Kvora Dvanácti: „Když cestuji po Církvi, žasnu nad tím, kolik pozitivního se děje. Přesto nemám pocit, že bychom jako lid skutečně využívali své schopnosti. Mám pocit, že někdy nespolupracujeme, že se stále příliš zaobíráme tím, jak dosáhnout osobních poct a úspěchu, a o společný cíl, kterým je budování Božího království, projevujeme jen nepatrný zájem.“ („United in Building the Kingdom of God“, Ensign, May 1987, 35.)

Kéž se všichni spojíme ve společném úsilí „uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka“. (Mojžíš 1:39.)

Náš Spasitel, Ježíš Kristus, který vše vidí od počátku do konce, velmi dobře znal cestu, po které měl kráčet do Getseman a na Golgotu, když řekl: „Žádný, kdož vztáhne ruku svou k pluhu, ohlídal by se nazpět, není způsobný k království Božímu.“ (Lukáš 9:62.) V očích Páně není ani tak důležité to, co jsme udělali nebo kde jsme byli, jako spíš to, kam jsme ochotni jít.

Prorok Joseph Smith nás učil základním zásadám: „Základními zásadami našeho náboženství jsou svědectví apoštolů a proroků ohledně Ježíše Krista, že On zemřel, byl pohřben a opět vstal třetího dne a vystoupil na nebesa; a vše ostatní, co se týká našeho náboženství, jsou pouhé přídavky.“ (Učení presidentů Církve: Joseph Smith [2008], 49.)

Svědčím o tom, že pokud budeme následovat příklad našeho Spasitele Ježíše Krista a svými činy pozvedat ruku k vyjádření podpory našemu milovanému prorokovi, presidentu Thomasu S. Monsonovi, nalezneme pokoj, útěchu a radost a budeme „jísti dobré věci země … v těchto posledních dnech“. (NaS 64:34.) Ve jménu Ježíše Krista, amen.