Praví pastýři

President Thomas S. Monson

Domácí učení zodpovídá mnohé modlitby a umožňuje nám sledovat proměny, k nimž může v životě lidí docházet.

Dnes večer jsou v Konferenčním centru v Salt Lake City a na místech blízkých i vzdálených shromážděni nositelé kněžství Božího. Jste vskutku „královské kněžstvo“ – dokonce „rod vyvolený“, jak prohlásil apoštol Petr.¹ Jsem poctěn, že mám výsadu k vám hovořit.

Když jsem vyrůstal, jezdívala naše rodina každé léto do kaňonu Provo, což je asi 70 kilometrů jižně a trochu na východ od Salt Lake City, kde jsme několik týdnů bydlívali v rodinném srubu. My chlapci jsme se pokaždé nemohli dočkat, až půjdeme na ryby k potoku nebo až si zaplaveme, a tak jsme se snažili, aby auto jelo trochu rychleji. Otec tehdy měl Oldsmobile z roku 1928. Když jel přes 50 kilometrů za hodinu, maminka vždy volala: „Zpomal! Zpomal!“ Já jsem volal: „Šlápni na plyn, tati! Šlápni na to!“

Tatínek jel rychlostí 50 kilometrů za hodinu buď až do kaňonu Provo, nebo jen dokud nás za zatáčkou na silnici nezastavilo stádo ovcí. Dívali jsme se na stovky ovcí, jak procházely kolem nás, zdánlivě bez pastýře, a jak šly, poštěkávalo jim za patami několik psů. Daleko vzadu bylo vidět pastevce na koni – ten nemíval uzdu, ale jen ohlávku. Pastevec občas sedával v sedle shrbený a pospával, protože kůň věděl, kam má jít, a všechnu práci dělali ti poštěkávající psi.

Porovnejte to s výjevem, který se mi naskytl před mnoha lety v Mnichově v Německu. Byla neděle ráno a my jsme cestovali na misionářskou konferenci. Když jsem se podíval z okénka automobilu misijního presidenta, uviděl jsem pastýře s holí v ruce, který ovce vedl. Následovaly ho, ať šel kamkoli. Když zahnul doleva, ovce šly za ním doleva. Když zahnul doprava, šly za ním tím směrem. Srovnával jsem opravdového pastýře, jenž své ovce vede, s pastevcem, který jen jede bezstarostně za nimi.

Ježíš řekl: „Já jsem ten dobrý pastýř, a známť [ovce] své.“² On nám poskytuje dokonalý příklad toho, jaký by opravdový pastýř měl být.

Bratří, jako kněžstvo Boží máme pastýřské zodpovědnosti. Pánova moudrost nám poskytla návod, díky němuž můžeme být pastýři rodin v Církvi, kterým můžeme sloužit, které můžeme učit a kterým můžeme vydávat svědectví. Říká se tomu domácí učení a já bych vám o něm dnes večer něco rád řekl.

Biskup každého sboru v Církvi pověřuje nositele kněžství, aby jako domácí učitelé každý měsíc navštěvovali členy u nich doma. Chodívají ve dvojicích. Je-li to možné, mladý muž, který je knězem nebo učitelem v Aronově kněžství, doprovází muže dospělého, jenž je držitelem kněžství Melchisedechova. Když vstupují do domu těch, za něž nesou zodpovědnost, má se nositel Aronova kněžství podílet na výuce, která tam bude probíhat. Takový úkol pomůže těmto mladým mužům připravit se na misii i na celoživotní kněžskou službu.

Domácí učení je odpovědí na novodobé zjevení, které mužům vysvěceným ke kněžství dává za úkol „učiti, vysvětlovati, nabádati, křtíti … a navštěvovati příbytek každého člena a nabádati je, aby se modlili nahlas i v skrytu a konali všechny rodinné povinnosti, … vždy bdíti nad církví a býti s jejími členy a posilovati je; a hleděti, aby v církvi nebyla žádná nepravost ani tvrdost jednoho ke druhému, ani lhaní, pomlouvání, ani zlé řeči“.³

President David O. McKay nabádal: „Domácí učení je jednou z nejnaléhavějších a nejvděčnějších příležitostí k tomu, abychom pečovali o děti našeho Otce, abychom je inspirovali, radili jim a vedli je. … Je to božská služba, božské povolání. Naší povinností jako domácích učitelů je přinášet … Ducha do každé rodiny a do každého srdce. Budeme-li mít tuto práci rádi a vykonávat ji co nejlépe, pak budeme jako ušlechtilí a oddaní učitelé Božích dětí pociťovat nekonečný pokoj, radost a uspokojení.“⁴

V Knize Mormonově čteme, že Alma „vysvěcoval všechny jejich kněze a všechny jejich učitele; a nikdo nebyl vysvěcen, ledaže to byl spravedlný muž.

Tudíž oni bděli nad svým lidem a živili jej věcmi, jež se týkají spravedlivosti.“⁵

Je moudré, když při vykonávání svých zodpovědností v rámci domácího učení zjistíme, jakým potížím čelí členové každé rodiny a porozumíme jim, aby naše učení mohlo být účinné a abychom byli schopni poskytnout potřebnou pomoc.

Návštěva domácích učitelů bude mít rovněž pravděpodobně větší úspěch, pokud si schůzku smluvíme předem. Dovolte mi, abych se s vámi pro ilustraci podělil o zážitek, který jsem měl před několika lety. V té době sestával Misionářský výkonný výbor ze Spencera W. Kimballa, Gordona B. Hinckleyho a Thomase S. Monsona. Jednoho večera bratr a sestra Hinckleyovi pozvali členy výboru a jejich manželky k sobě domů na večeři. Zrovna jsme dojedli výtečné jídlo, když vtom někdo zaklepal na dveře. President Hinckley otevřel a za dveřmi stál jeden z jeho domácích učitelů. Řekl: „Vím, že nemám domluvenou schůzku a nemám s sebou ani svého společníka, ale měl jsem pocit, že bych měl dnes večer přijít. Nevěděl jsem, že budete mít návštěvu.“

President Hinckley ho zdvořile pozval dál, aby se posadil a poučil tři apoštoly a jejich ženy o povinnostech, které mají jakožto členové. Domácí učitel se o to poněkud nervózně vynasnažil. President Hinckley mu poděkoval za to, že přišel, načež on spěšně odešel.

Zmíním se ještě o jednom příkladu toho, jak neprovádět domácí učení. President Marion G. Romney, který byl před několika lety rádcem v Prvním předsednictvu, čas od času vyprávěl o svém domácím učiteli, který k nim domů přišel jednoho chladného zimního večera. Když byl vyzván, aby se posadil a předal své poselství, stále třímal v ruce klobouk a nervózně přešlapoval. Zůstal stát a řekl: „Víte, bratře Romney, venku je zima, a tak jsem nechal běžet motor od auta, abych ho nemusel vypínat. Jen jsem se stavil, abych mohl říct biskupovi, že jsem u vás byl.“⁶

President Ezra Taft Benson, poté, co zmínil tento zážitek presidenta Romneyho na schůzce nositelů kněžství, řekl: „Umíme to přece mnohem lépe, bratří – mnohem lépe!“⁷ A já souhlasím.

Domácí učení je více než jen rutinní návštěva jednou za měsíc. Naší zodpovědností je učit, inspirovat, motivovat a tam, kde učíme ty, kteří jsou neaktivní, přivést syny a dcery Boží zpět k aktivitě a nakonec i k oslavení.

Abych napomohl našemu úsilí, podělím se o tuto moudrou radu, která se jistě vztahuje i na domácí učitele. Je připisována Abrahamu Lincolnovi: „Pokud chcete získat pro svou věc některého člověka, nejprve jej přesvědčte, že jste jeho upřímným přítelem.“⁸ President Ezra Taft Benson nás vybízel: „Především buďte opravdovými přáteli těm lidem a rodinám, které učíte. … Přítel vykoná víc, než jednu návštěvu z povinnosti každý měsíc. Přítel se zajímá více o to, aby ostatním pomohl, než o to, aby si připsal zásluhy. Příteli na vás záleží. Přítel vám [prokazuje lásku]. Přítel vám naslouchá. A přítel vám podává pomocnou ruku.“⁹

Domácí učení zodpovídá mnohé modlitby a umožňuje nám sledovat proměny, k nimž může v životě lidí docházet.

Příkladem tohoto by mohl být Dick Hammer, který do Utahu přišel s jednotkami civilní obrany během hospodářské krize. Seznámil se s mladou ženou Svatých posledních dnů a oženil se s ní. V St. George v Utahu si otevřel kavárnu U Dicka, která se stala oblíbeným místem na schůzky.

Jako domácí učitel Hammerovy rodiny byl povolán Willard Milne, jeden z mých přátel. Protože jsem Dicka Hammera také znal, neboť jsem tiskl jídelní lístky pro jeho kavárnu, tak vždy, když jsem navštívil St. George, jsem se ptával svého přítele, bratra Milneho: „Jak to jde s naším kamarádem Dickem Hammerem?“

Odpověď obyčejně zněla: „Jde to dobře, ale pomalu.“

Když Willard Milne se svým společníkem každý měsíc Hammerovy navštívili, vždy se jim podařilo předat Dickovi a jeho rodině poselství evangelia a podělit se s nimi o svědectví.

Roky ubíhaly a pak mi jednoho dne Willard zavolal, že má dobrou zprávu. „Bratře Monsone,“ začal, „Dick Hammer se obrátil a nechá se pokřtít. Je mu teď 90 a jsme přátelé téměř celý život. Jeho rozhodnutí mě hřeje u srdce. Mnoho let jsem byl jeho domácím učitelem.“ Když mi tuto vítanou zprávu sděloval, chvěl se mu hlas.

Bratr Hammer byl opravdu pokřtěn a o rok později vstoupil do nádherného chrámu St. George, kde přijal své obdarování a požehnání pečetění.

Zeptal jsem se Willarda: „Pociťoval jsi někdy beznaděj, když jsi ho jako domácí učitel učil tak dlouho?“

Odpověděl: „Ne, rozhodně to za všechnu tu námahu stálo. Když vidím tu radost, jakou to přineslo členům Hammerovy rodiny, srdce se mi plní vděčností za požehnání, která jim evangelium vneslo do života, a za výsadu, kterou jsem měl, že jsem tomu mohl nějakým způsobem napomoci. Jsem šťastný člověk.“

Bratří, naší výsadou v mnoha následujících letech bude navštěvovat a učit mnoho lidí – ty méně aktivní i ty, kteří jsou evangeliu zcela oddáni. Pokud své povolání budeme vykonávat svědomitě, budeme mít mnoho příležitostí požehnat životu druhých. Naše návštěvy u těch, kteří se vzdálili od aktivity v Církvi, mohou být klíčem, který jim nakonec otevře dveře k návratu.

Mějme to na mysli a podávejme pomocnou ruku těm, za něž zodpovídáme, a uveďme je k Pánovu stolu, aby hodovali na Jeho slově a těšili se ze společenství Jeho Ducha a nebyli již „hosté a příchozí, ale spoluměšťané svatých a domácí Boží“.¹⁰

Sklouzl-li někdo z vás, pokud jde o návštěvy domácího učení, k lhostejnosti, chtěl bych říci, že lepší okamžik pro to, abyste se znovu zasvětili plnění svých povinností v rámci domácího učení, než je právě teď, nenajdete. Rozhodněte se nyní, že vyvinete jakékoli úsilí, kterého bude zapotřebí, abyste se dotkli těch, za něž vám byla dána zodpovědnost. Někdy bude možná zapotřebí trochu více pobízení, abyste pomohli svému společníkovi pro domácí učení najít si čas, aby mohl jít s vámi, ale budete-li vytrvalí, úspěch se dostaví.

Bratří, naše úsilí při domácím učení je neutuchající. Toto dílo neskončí, dokud náš Pán a Mistr neřekne: „To stačí.“ Jsou životy, které je třeba rozjasnit. Jsou srdce, kterých je třeba se dotknout. Jsou duše, které je třeba zachránit. To my máme onu posvátnou výsadu rozjasnit ony drahocenné duše, které nám jsou svěřeny do péče, dotknout se jich a zachránit je. Máme tak činit věrně a se srdcem naplněným radostí.

Na závěr uvedu jeden konkrétní příklad toho, jakými domácími učiteli máme být. Existuje jeden Učitel, jehož život zastiňuje životy všech ostatních. Učil o životě a smrti, o službě a o našem určení. Žil proto, aby sloužil, a ne aby Mu bylo slouženo, aby dával, a ne aby dostával, aby obětoval svůj život pro druhé, a ne aby si zachránil ten svůj. Popsal lásku krásnější než chtíč a chudobu bohatší než poklady. O tomto Učiteli se říkalo, že učil s mocí, a ne tak, jak učili zákoníci.¹¹ Jeho zákony nebyly vytesány do kamene, ale do lidských srdcí.

Mluvím o Mistru Učiteli – Ježíši Kristu, Synu Božím, Spasiteli a Vykupiteli celého lidstva. Biblický záznam o Něm říká, že „chodil, dobře čině“.¹² S Ním jako se spolehlivým průvodcem a příkladem budeme oprávněni při svém domácím učení získat Jeho božskou pomoc. Životy budou požehnány. Srdce budou utěšena. Duše budou zachráněny. My se staneme pravými pastýři. Aby tomu tak mohlo být, o to se modlím ve jménu onoho velikého Pastýře, Ježíše Krista, amen.