Již tedy nejste cizinci

Biskup Gérald Caussé

První rádce v Předsedajícím biskupstvu

V této Církvi nejsou žádní cizinci ani vyvrženci. Jsou v ní pouze bratři a sestry.

Většina z nás byla někdy v situaci, která pro nás byla nová a ve které jsme se cítili nezvykle a nejistě. Taková situace nastala pro naši rodinu asi před pěti lety, když mě president Thomas S. Monson povolal, abych sloužil jako generální autorita Církve. Kvůli tomuto povolání bylo nutné, aby se naše rodina odstěhovala z překrásného místa, kde jsme žili šťastně více než 20 let. Dodnes si s manželkou vybavujeme bezprostřední reakci našich dětí, když se o této změně dozvěděly. Náš 16letý syn zvolal: „To není žádný problém. Vy můžete jít; já zůstávám!“

Pak se ale rychle rozhodl, že se k nám přidá, a věrně se chopil této nové životní příležitosti. Život v novém prostředí se v posledních letech stal několikrát pro naši rodinu radostnou a poučnou zkušeností, především díky vřelému přijetí a vlídnosti Svatých posledních dnů. Zatímco jsme žili v různých zemích, začali jsme si uvědomovat, že jednota lidu Božího na celé zemi je něco skutečného a hmatatelného.

Díky svému povolání cestuji do mnoha zemí a mám tu výjimečnou výsadu předsedat na mnoha shromážděních. Když se dívám na různé kongregace, často vidím členy reprezentující různé země, jazyky a kultury. Jedním z úžasných aspektů naší dispensace evangelia je to, že není omezena na konkrétní zeměpisnou oblast nebo skupinu národů. Je celosvětová a univerzální. Tato dispensace se připravuje na slavný návrat Syna Božího shromažďováním „[Jeho] dětí ze čtyř stran země“.¹

Ačkoli rozmanitost členstva Církve neustále roste, naše posvátné dědictví překonává naše rozdílnosti. Jako členové Církve jsme přijati do domu Izraele. Stáváme se bratry a sestrami, rovnocennými dědici stejného duchovního původu. Bůh slíbil Abrahamovi, že „tolik, kolik jich přijme toto evangelium, bude nazváno podle jména [jeho] a bude počítáno za símě [jeho] a povstanou a budou [ho] velebiti jako otce svého“.²

Každý, kdo se stává členem Církve, získává tento příslib: „Aj, již tedy nejste [cizinci] a příchozí, ale spoluměšťané svatých a domácí Boží.“³

Slovo cizinec pochází z latinského slova extraneus, což znamená „vnější“ neboli „ten zvenku“. Všeobecně označuje někoho, kdo je z různých důvodů „outsider“ – ať kvůli původu, kultuře, názorům nebo náboženství. Jako učedníci Ježíše Krista, kteří se snaží být ve světě, ale ne ze světa, se i my občas cítíme jako outsideři. My víme, lépe než ostatní, že některé dveře zůstávají před těmi, kteří jsou považováni za odlišné, zavřené.

Bůh vždy přikazoval svému lidu, aby se staral o všechny jednotlivce, kteří jsou cizinci nebo na které se možná pohlíží odlišně. V dávných dobách měl cizinec stejné výhody, pokud šlo o povinnost pohostinnosti, jako vdova nebo sirotek. Tak jako oni, byl i cizinec v situaci, kdy byl velmi zranitelný a jeho přežití záviselo na ochraně, které se mu dostalo od místních obyvatel. Lid Izraele dostal ohledně této otázky přesné pokyny: „Jakožto jeden z doma zrozených vašich, tak bude vám příchozí, kterýž jest u vás pohostinu, a milovati ho budeš jako sebe samého; nebo i vy pohostinu jste byli v zemi Egyptské.“⁴

Ježíš byl během svého pozemského působení příkladem člověka, který dalece přesahuje pouhou povinnost pohostinnosti a tolerance. Měl soucit a úctu vůči těm, kteří byli vyloučeni ze společnosti, a těm, kteří byli odmítáni a považováni za nečisté lidmi, již se považovali za spravedlivé. Dostávalo se jim stejného dílu Jeho učení a služby.

Ježíš například porušil zavedenou zvyklost své doby, když oslovil samařskou ženu a požádal ji o vodu. Seděl a jedl s publikány a výběrčími daní. Neváhal přistoupit k malomocnému, dotknout se ho a uzdravit ho. Vyzdvihl víru římského setníka, když řekl davu: „Amen pravím vám, ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl.“⁵

Ježíš nás žádá, abychom zachovávali zákon dokonalé lásky, která je univerzálním a bezpodmínečným darem. Řekl:

„Nebo milujete-li ty, kdož vás milují, jakou odplatu máte? Zdaliž i publikáni téhož nečiní?

A budete-li pozdravovati toliko bratří svých, což více činíte? Však i publikáni to činí.

Buďtež vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest.“⁶

V této Církvi nejsou žádní cizinci ani vyvrženci. Jsou v ní pouze bratři a sestry. Znalost, kterou máme o Věčném Otci, nám pomáhá být vnímavějšími k bratrství a sesterství, jež by mělo existovat mezi všemi muži a ženami na zemi.

Úryvek z románu Bídníci ilustruje, jak se nositelé kněžství mohou chovat k lidem, na které je nahlíženo jako na cizince. Jean Valjean byl právě propuštěn z vězení. Vyčerpán dlouhou cestou a na pokraji smrti hladem a žízní přichází do malého města a hledá místo, kde by se mohl najíst a přenocovat. Když se rozšíří zpráva o jeho příchodu, obyvatelé před ním jeden za druhým zavírají dveře. Ani v hotelu, ani v hostinci, ba ani ve vězení ho nepřijímají. Je odmítán, odháněn, vykazován. Nakonec se zcela vysílen zhroutí u domovních dveří místního biskupa.

Tento laskavý duchovní je dobře obeznámen s Valjeanovou minulostí, ale přesto tuláka pozve do svého domu těmito soucitnými slovy:

„‚To zde není můj dům; to je dům Ježíše Krista. Naše dveře se neptají toho, kdo vchází, jak se jmenuje, ale co ho bolí. Vy trpíte; jste vyhladovělý a žíznivý; buďte vítán. … K čemu potřebuji znát vaše jméno? Ostatně ještě dřív, než jste mi je řekl, jste už jedno měl, a já je znal.‘

[Valjean] otevřel užasle oči.

‚Opravdu? Věděl jste, kdo jsem?‘

‚Ano,‘ řekl biskup, ‚jste můj bratr.‘“⁷

Sbory a kvora v této Církvi nepatří nám. Patří Ježíši Kristu. Kdokoli vstoupí do naší kaple, měl by se cítit jako doma. Zodpovědnost přivítat každého má narůstající význam. Svět, ve kterém žijeme, prochází obdobím velikých nepokojů. Díky lepší dostupnosti dopravy, rychlosti komunikace a globalizaci ekonomik se země stává jednou velkou vesnicí, kde se lidé a národy potkávají, spojují a sbližují tak, jako nikdy předtím.

Tyto rozsáhlé celosvětové změny slouží plánům Všemohoucího Boha. Shromažďování Jeho vyvolených ze čtyř koutů země nespočívá pouze ve vysílání misionářů do vzdálených zemí, ale také v tom, že do našich měst a sousedství přicházejí lidé z jiných oblastí. Mnozí lidé, aniž by o tom věděli, jsou Pánem vedeni na místa, kde mohou poznat evangelium a přijít do Jeho ovčince.

Je velice pravděpodobné, že další osobou, která bude obrácena k evangeliu ve vašem sboru, bude někdo mimo váš obvyklý okruh přátel nebo známých. Můžete si toho všimnout podle jejího vzhledu, jazyka, oblékání nebo barvy pleti. Tato osoba možná vyrostla v jiném náboženství, v jiných podmínkách nebo s jiným životním stylem.

Navazování přátelských vztahů je důležitou kněžskou zodpovědností. Kvora Aronova a Melchisedechova kněžství mají spolupracovat se sestrami pod vedením biskupa, aby se zajistilo, že každý člověk bude přivítán s láskou a laskavostí. Domácí učitelé a navštěvující učitelky dávají pozor na to, aby se na nikoho nezapomnělo a nikdo nebyl přehlížen.

Je třeba, abychom ve sborech a odbočkách spolupracovali na budování duchovní jednoty. Příklad dokonalé jednoty nalézáme mezi lidem Božím poté, co Kristus navštívil Ameriky. Záznam hovoří o tom, že „nebyli ani Lamanité ani žádní jiní -ité; ale byli jedno, děti Kristovy a dědici království Božího“.⁸

Jednoty nedosáhneme přehlížením nebo odsouváním členů, kteří jsou zdánlivě jiní nebo slabší, a stýkáním se pouze s lidmi, kteří jsou jako my. Naopak – jednoty lze dosáhnout tak, že vítáme ty, kteří jsou noví nebo mají specifické potřeby, a sloužíme jim. Tito členové jsou pro Církev požehnáním a poskytují nám příležitosti ke službě bližním, čímž očišťujeme své srdce.

Bratři, vaší povinností je tedy projevit zájem o každého, kdo se objeví u dveří vaší církevní budovy. Vítejte každého s vděčností a bez předsudků. Pokud na vaše shromáždění přijdou lidé, které neznáte, vřele je přivítejte a nabídněte jim, aby se posadili k vám. Učiňte prosím onen první krok k tomu, abyste jim pomohli cítit se vítaní a milovaní, místo abyste čekali, až se obrátí oni na vás.

Po úvodním přivítání přemýšlejte o tom, jak byste jim mohli dále sloužit. Jednou jsem slyšel o sboru, ve kterém se dvě úžasné sestry z Pomocného sdružení po křtu dvou neslyšících sester rozhodly, že se naučí znakovou řeč, aby mohly s těmito nově obrácenými lépe komunikovat. Jaký nádherný příklad lásky k našim bratrům a sestrám v evangeliu!

Vydávám svědectví, že pro Nebeského Otce není nikdo cizincem. Není nikdo, jehož duše by pro Něj nebyla drahocenná. Spolu s Petrem svědčím o tom, že Bůh nikomu nestraní, „ale v každém národu, kdož se ho bojí, a činí spravedlnost, příjemný jest jemu“.⁹

Modlím se, aby až Pán shromáždí své ovce posledního dne, mohl každému z nás říci: „[Cizincem] jsem býval, a přijali jste mne.“

A my Mu řekneme: „Kdy jsme tě viděli [jako cizince], a přijali jsme tebe?“

A On nám odpoví: „Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“¹⁰

Ve jménu Ježíše Krista, amen.